Zaujalo:
1. Většina lidí hledá pravidlo, které by jejich hypotézu potvrdilo. Přijít na správné řešení však často vyžaduje najít něco, co moji hypotézu vyvrací.
2. Není nutné dát více stranám stejný prostor. Např. rozhovor s astronomem nemusí obsahovat člověka věřícího v to, že je Země placatá, jen kvůli tomu, aby působil vyváženě. Lidé v debatě by měli být tedy přibližně na stejné znalostní a často i zkušenostní úrovni. (Můj oblíbený příklad správné vyváženosti je prof. Norman Finkelstein a prof. Benny Morris, oba profesoři sociálních věd zabývající se Izraelem a oba Židé, avšak s naprosto opačnými názory).
3. Je třeba přijmout absurdní tvrzení, je-li možné tato tvrzení nějakým způsobem otestovat a měly-li by následky tohoto tvrzení reálný vliv na svět. (Např. existence ducha, který je nezjistitelný a nekomunikuje nijak se svým prostředím, je sice možná, ale nemá žádné důsledky a nedá se vyvrátit.)
Co jsem se naučila:
1. Kritické myšlení je aktivní proces: psychologicky se popisuje jako pomalé myšlení. Není natolik rychlé, jako intuitivní myšlení (tj. kouknu a vidím), ale pomáhá nám zabránit kognitivním klamům (např. co slyším jako první, tomu mám větší sklony věřit), které jsou velmi časté.
2. Spousta lidí je uzavřena ve své mediální bublině, je tedy výhodné najít si kvalitní zdroje s jinou politickou inklinací, než mám já, a občas si je přečíst.
Co bych chtěla vzkázat spolužákům nebo vyučujícím:
a) Spolužákům: Napadat při debatě někoho, že kriticky nemyslí, s úmyslem ho ponížit, je také argumentační faul.
b) Učitelům: Hlavně na základní škole by bylo výhodné se alespoň zmínit o základních konceptech kritického myšlení, jako jsou např. právě argumentační fauly nebo kognitivní klamy.