Rituál
Výraz rituál běžně užíváme v každodenní jazyce, zpravidla jím označujeme nějaká formální/ formalizovaná, opakující se jednání. Např. výkladový slovník Duden vymezuje rituál jako „opakované, neměnící se, pravidelné jednání probíhající podle pevně stanoveného řádu“. Jako příklad Duden uvádí větu „Když kouří fajfku, provede pokaždé stejný rituál.“ Od takového rutinního/ritualizovaného každodenního jednání lze odlišit rituály v užším slova smyslu. Badatelé je ve společenských vědách vymezují různě. Podobně jako v případě „náboženství“ ani pro termín „rituál“ nemá religionistika nějakou závaznou definici. Za shodu současného bádání lze považovat názor, že nějaká univerzální definice rituálu ani není možná, vždy totiž záleží na konkrétním kontextu a cílech výzkumu. Stejně jako v případě náboženství, také vymezení rituálu lze rozdělit základním způsobem na monotetická a polytetická. Prvně zmíněná vymezují jeden či více podstatných rysů rituálu (jeho esenci) nebo jeho funkci. Např. antropolog Victor Turner vymezil rituál jako „prescribed formal behaviour for occasions not given over to technological routine, having reference to beliefs in mystical beings or powers.“ (Symbols in Ndembu Ritual, 19). Finský religionista a folklorista Lauri Honko chápe rituál jako „traditional, prescribed communication with the sacred.“ (Honko, Theories, 373.) Ne všichni badatelé však spojují rituální jednání se vztahem k transcendenci, tedy ne vždy je rituál chápán jako „náboženský“. Např. filosof a indolog Frits Staal, který zásadním způsobem zasáhl do diskuze o tom, jaký význam (zda vůbec nějaký) rituál mají, vymezil rituál jako „pure activity, without meaning or goal.“ (The Meaninglessness of Ritual, 9.)
Výklad v hodině pracuje s polytetickým vymezením rituálního jednání, tzn., že toto jednání vymezujeme na základě několika charakteristik (z nichž ne všechny jsou nezbytně nutné k tomu, abychom nějaké jednání klasifikovali jako jednání "rituální"): 1) vtělenost/tělesnost (embodyment; rituální jednání je vědomým a cíleným působením člověka na své okolí), 2) formálnost, 3) (o)rámování (framing), 4) účinek a transformace, 5), vztah k něčemu co člověka přesahuje. (Michaels, Zur Dynamik von Ritualkomplexen, 3—4)
Je řada výrazů, které jsou jak v každodenním, tak odborném jazyce užívány v různých vztazích k výrazu rituál, především ritus, obřad, ceremonie, kult.
Termín ritus má stejný etymologický základ jako rituál a užíván je zpravidla ve dvou základních souvislostech: V kontextu křesťanské teologie s jeho pomocí rozlišujeme specifické bohoslužebné řády, pak se hovoří o římském, byzantském a arménském ritu. V religionistice (a jiných společenských vědách, které zkoumají rituály) je užíván někdy synonymně s termínem rituál, jindy v nadřazeném či podřazeném smyslu. V podřazeném smyslu pracujeme se termínem ritus i v rámci výkladu. „Ritus“ tedy chápeme jako dílčí jednání v rámci nějakého rituálu. Jednotlivé rituály bývají spojovány do složitějších celků, které označujem jako „komplexní rituály“ (Gladigow, Ritual, komplexes). Typickým příkladem komplexního rituálu jsou svátky.
V podstatě synonymně s termínem rituál je někdy používán termín obřad nebo ceremonie. V rituálních studiích najdeme ale i přístupy, které zde diferencují: Antropolog Melford Spiro rozlišuje mezi a) ritem coby nejmenší jednotkou ritualizovaného jednání; b) ceremonií, kterou chápe jako nejmenší uspořádání ritů do celku jednání a c) rituálem, coby zastřešujícím termínem. Při výkladu termíny obřad/ceremonie neužíváme.
Výraz kult téměř vymizel z teoretických textů současnosti, základní úvodové texty jej vůbec neuvádí. Ve starší literatuře označoval souhrn veškerého rituálního života nějakého náboženství nebo komunity (kult katolické církve, kult zoroastrismu atp.).
V 60. a 70. letech 20. století se v kulturní antropologii objevují přístupy, které se zaměřují na studium rituálu, přičemž do centra pozornosti kladou výraz performance. Performance znamená (mj.) „představení“, „provedení“ a užitím tohoto termínu se odkazuje k nestatické povaze rituálu a k jedinečnosti konkrétního rituálního jednání. Stejně jako každé představení hry v divadle — byť se jedná o stejné nastudování, identické obsazení atd. — je něčím jiné (není identické), tak ani provedení jednoho rituálu není nikdy zcela stejné, resp. něčím se odlišuje od jiného provedení téhož rituálu a to navzdory tomu, že k základním charakteristikám rituálu počítáme formálnost a repetitivní povahu.
Podobné intence badatelů jako v případě termínu performance jsou spojeny i s termínem ritualizace. Ten byl ve 20. století užíván především v kontextu záměrů rozšířit výzkum rituálů mimo oblast, kterou tradičně rozumíme rituálem, a to jak na „ritualizované“ zvířecí chování (označování revíru, nesexuální chování při páření atp.), tak na „ritualizované“ lidské jednání. Pro nás je relevantní především kontext užití a argumentace religionistiky C. Bellové. Bellová se kriticky vymezuje vůči tomu, jak je chápán a užíván termín rituál. Problém podle ní spočívá v tom, že termín rituál odkazuje k pojetí rituálu jako nějaké věci, jako nějaké autonomní veličiny nezávislé na kontextu. Podstatu rituálního jednání ale nelze hledat v izolaci od jiných jednání, nýbrž v tom, jak je toto jednání konstituováno jako diferentní a kontrastní vůči jiným jednáním — rituální jednání je záležitost distinkcí. Bellová proto zavádí termín ritualizace, který odkazuje k tomu, že rituál je typem sociální strategie (sociální kontroly, komunikace atp.), je to prostředek, jímž je jedna skupina aktivit vydělena jako odlišná a privilegována vůči jiným aktivitám. Ritualizaci vymezuje Bellová následujícím způsobem:
„...ritualization is a way of acting that is designed and orchestrated to distinguish and privilege what is being done in comparison to other, usually more quotidian, activities. As such, ritualization is a matter of various culturally specific strategies for setting some activities off from others, for creating and privileging a qualitative distinction between the 'sacred' and the 'profane,' and for ascribing such distinctions to realities thought to transcend the powers of human actors.“
(Bell, Ritual Theory 1992, 74)
Jako příklad uvádí Bellová eucharistickou hostinu: rozdíly mezi obvyklou hostinou a eucharistickou jsou patrné z velkého množství aspektů (velikost rodiny, periodicita, jídlo, které by jako potrava nestačilo atd.), jimi se eucharistie jako rituál, resp. ritualizované jednání odlišuje od jiné (každodenní) hostiny.
Použitá literatura:
Bell, Catherine, Ritual Theory, Ritual Practice, Oxford: Oxford University Press, 1992
Brosius, Christiane — Michaels, Axel — Schrode, Paula, „Ritualforschung heute – ein Überblick“, in: tíž (eds.), Ritual und Ritualdynamik Schlüsselbegriffe, Theorien, Diskussionen, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht 2013), 9—24.
Duden: Wörterbuch online < https://www.duden.de> (1.4.2020)
Gladigow, Burkhard, „Ritual, komplexes,“ in: Handbuch religionswissenschaftlicher Grundbegriffe, Bd. 4, Hubert Cancik — Burkhard Gladigow — Matthias Laubscher (eds.), Stuttgart: Kohlhammer 1998, 458–460.
Honko, Laurie, „Theories Concerning the Ritual Process”, in: týž (ed.), Science of Religion: Studies in Methodology, The Hague: Mouton 1979, 369—390.
Michaels, Axel, „Zur Dynamik von Ritualkomplexen“, Forum Ritualdynamik - Diskussionsbeiträge
des SFB 619 der Ruprecht-Karls-Universität Heidelberg, Nr. 3 Dezember 2003.
Staal, Fritz, ‘The Meaninglessness of Ritual’, Numen 26:2–22. 1979.
Turner, Victor W., „Symbols in Ndembu Ritual“, in: týž, The Forest of Symbols. Aspects of Ndembu Ritual, Ithaca (NY), 1967, 19—47.