Vzdělávací politika LS 2024

V textu mě nejvíce zaujala a následně jsem se zaměřila na kapitoly sdílené strategie a také postavení ředitele. V podstatě jsem si nikdy neuvědomovala, kolik povinností a jak důležitou funkci zastává. Myslela jsem si, že reprezentuje naši školu jen navenek a všechny ostatní problémy řeší jeho zástupci a administrativní zaměstnanci. Jak jsem v posledním roce na naší škole zjistila, bylo to opravdu úplně jinak. Kvůli blízké spolupráci s naší paní zástupkyní na více školních akcích jsem pochopila, jak velkou práci a hlavně zodpovědnost nese. Následně vyřešení strategie pro celé fungování školy může být opravdu vyčerpávající pokud nedošlo k politické shodě a samotný ředitel ví, že pro chod školy musí dělat ústupky, které jeho vlastním žákům pouze uškodí.

V textu mě nejvíce zaujala část, která zmiňovala, že by školy měly více investovat a přijímat nepedagogické pracovníky jako jsou např. kuchařky, ekonomové, ale i administrativní pracovníci, kteří by řešili veškerou komunikaci ohledně zameškaných hodin, zpoždění či nadměrnou absenci. Když jsem navštěvovala základní školu a poté i gymnázium, kontrola omluvených hodin zabrala podstatnou část výuky a na probíranou látku už nezbýval dostatek času. V zahraničí jsou tito pracovníci, kteří nahrazují práci třídních učitelů úplně běžní. Zajímalo by mě, jestli se někdy v českém školství toto stane běžnou věcí.

Zaujala mě především část o pedagogickém leadershipu. Autoři sami v prologu zmiňují jistou specifičnost oboru, nutnost dodržování politické stability a kontinuity a těžkopádnost nejen jednotlivých změn, ale i iniciování pouhých diskusí o daných změnách. Status quo, které platí nyní, kdy se ředitelé především malých škol musí silně angažovat v ekonomicko-provozně-správní agendě a nemohou tak dobře plnit roli řídícího učitele, který by se hlubším způsobem staral o wellbeing nejen svých učitelů, ale i jednotlivých žáků, má nějaký praktický důvod. Doporučení, která jsou v rámci studie předkládána, já osobně velmi kvituji, obzvlášť potom 1. a 5. (snížení administrativní zátěže a duplicity úkonů + právní pomoc), ptám se však, zda zřizovatelé netrpí obdobnými překážkami, které takovéto pomoci bránili doposud. Tedy ve zkratce, je vůbec reálné, aby byla takováto pomoc zajištěna? Já osobně si to dokážu jen velmi těžko představit a vzhledem k mým zkušenostem s veřejným sektorem obecně jsem bohužel velmi skeptický. 

Zaměřila jsem se na kapitolu První úkol zřizovatele je výborná infrastruktura. Bydlím na malé vesnici, kde žádnou školu nemáme, proto jsem se zamyslela nad svou základní školou, která se nachází na Kladně. Když nad tím tak přemýšlím, infrastruktura mé základní školy byla opravdu výborná. Průběžně se rekonstruovaly prostory školy, ale i její fasáda. Ve třídách byly nové lavice a židle a ve většině tříd byly interaktivní tabule. Na chodbách byly gauče a pingpongové stoly. Moje základní škola měla dvě velké moderní tělocvičny, plavecký bazén, velké fotbalové hřiště, menší fotbalové hřiště s umělou trávou a dokonce i basketbalové hřiště. Když jdu po těch několika letech okolo, vidím, že budova vypadá vždy jinak a neustále se modernizuje. V tomto ohledu opravdu nemám co vytknout. Před těmi několika lety jsem cvičila aerobik a mé tréninky probíhaly v tělocvičné jiné kladenské základní školy. I když od sebe školy byly zhruba jen kilometr daleko, u této bylo už na první pohled vidět, že do ní tolik investováno není. Prostory staré a nemoderní, staré vybavení, a venkovní atletický ovál byl téměř neudržovaný. Nevím, co přesně tady bylo za problém, ale myslím, že je to velká škoda. Co se týče investice do lidí, myslím si, že to na mé základní škole bylo také na velmi dobré úrovni. Sice jsem do toho nikdy přímo neviděla a nemohu si tím být jistá, ale pedagogičtí i nepedagogičtí zaměstnanci byli vždy moc milí a bylo vidět, že je práce baví.

Naše obec je poměrně malá, má okolo 1500 obyvatel, a zřizuje ZŠ a MŠ. Ukazuje se zde právě důraz obce na dobré, a hlavně dlouhodobé, vztahy s řediteli - od revoluce se totiž v ZŠ vystřídali pouze 3. Nejzajímavější byla ta první z nich. Nepocházela z prostředí místní ZŠ, ale konkurz vyhrála, následně se rozhodla přivést na školu nové vzdělávací metody - velký důraz na individualitu, žádné domácí úkoly, méňe času stráveného v lavici atd. Ovšem stalo se, že žáci pod jejím vedením začali dosahovat v různých srovnaních tak špatných výsledků, až se nakonec vzbouřili rodiče a vyžadovali od tehdejšího starosty odvolání ředitelky. Ten se jí dlouho zastával, naštvání rodičů bylo však velmi silné (ředitelka o rodičích mluvila velmi arogantně a vulgárně), ředitelka byla nakonec odvolána. Další ředitelka byla ukázkovým příkladem dobrého vztahu obce po celou dobu trvání jejího úřadu - 17 let (2002-2019), skončila až vlivem odchodu do důchodu. Třetí, stávající, ředitelka se ale pustila do jistých sporů s obcí - škole kriticky dochází kapacita, ale žáků každým rokem přibývá. Obec sice v posledních 20 letech posvětila vzrůst počtu obyvatel cca o 500 lidí, ale nedbala na rozšíření ZŠ.

Dochází mi, že být ředitelem je mnohem komplexnější než se může zdát, nejde jen o administrativní činnost. Z mé vlastní zkušenosti ze střední školy vím o workshopech pro pedagogický personál, ale vnímám že komunikace od ředitele byla minimální. Rodiče nebyli nikdy aktivně zapojováni. V naši škole fungovalo “studijní oddělení” které vyřizování omluvenky a žádosti, ale ne vždy, takže to cely proces omlouvání absence komplikovalo protože jsme nevěděli jestli zrovna dnes jít s omluvenkou za učitelem nebo na studijní. 

Ze zkušeností ze své střední školy vnímám, že naše ředitelka se o pedagogický leadership příliš nestarala a celkově byl ve škole cítit tlak od vedení na nejlepší výkony, aby škola vynikala s výsledky mezi ostatními školami. Bohužel toto bylo cítit i od učitelů, kteří často poukazovali na problémy v komunikaci s ředitelkou. 

Na druhou stranu po přečtení vnímám, že ředitelé mají tak velkou administrativní zátěž, která je velkým ztížením pro jakýkoli pedagogický leadership.

Naše obec je zřizovatelem základní školy do 5. třídy a mateřské školy. Jsme malá obec, takže o poměrech na obou se všeobecně ví. Obec dlouhodobě investuje do budovy a okolí obou zmíněných institucí, nicméně ve smyslu, který byl zmíněn v publikaci. Tedy pouze o vnější část budov a o to, aby bylo dostatek hřišť. Abych nekřivdil ZŠ, i třídy jsou vybavené velmi kvalitně. Dlouhodobě se ale do lidí příliš neinvestuje. Problém bych právě naopak hledal v dlouho trvajícím působení jak starosty obce, tak ředitelky ZŠ, které v dokumentu bylo považováno za pozitivní. Problémem je, že ředitelka ZŠ v ní začala už za totality a komunistický duch v obci stále vane, čemuž odpovídá i volba starosty. Jinými slovy, od totality jsme se sice posunuli zázemím, nikoli ale kvalitními pedagogy. Dokud se nepromění obyvatelstvo obce, jinak to nejspíš ani nebude.

Situace na střední škole, kterou jsem studovala, byla poněkud problematická, zejména v oblasti infrastruktury. Po mé absolvaci školy se ale změnila ředitelka a momentálně nemám žádné informace o tom, jak se věci vyvíjely od té doby. Nicméně z mého osobního zážitku vím, že za mého studia tam byly problémy s nedostatkem investic do infrastruktury a modernizace vybavení. Myslím si ale, že nová ředitelka může přinést nový pohled a změnu do školy, a doufám, že se podaří zlepšit situaci pro studenty a zaměstnance školy. A moje otázka zní: Jakým způsobem může být zapojena širší komunita, včetně rodičů a studentů, do rozhodovacího procesu ohledně infrastrukturních investic do škol? (Byla jsem totiž členkou školního parlamentu a totálně nás nikdo neposlouchal.)