Po revoluci esenbákem
Když se řekne úskalí v mezigenerační komunikaci, mnozí z nás si možná vybaví řadu populárních výrazů dnešní mládeže, jejíž slovník nezřídka sestává z anglicismů, všemožných zkratek, či obtížně dešifrovatelného slangu hráčů počítačových her. Stali jste se však někdy svědky situace, kdy mladší mluvčí nebyli s to porozumět hovoru dříve narozených? Možná jste na vlastní kůži zažili nedorozumění podobného typu:
“Odpoledne jsme s Ondáškem jeli do lidušky.”
“K jaké Lidušce, babi?”
“Ne k jaké… přece do lidušky, jak jste tam chodili na housle.”
Ačkoliv byly tzv. lidové školy umění (LŠU) již před drahnou dobou přejmenovány na základní umělecké školy (ZUŠ), v úzu mnoha českých mluvčích se zachoval výraz liduška. Pro rodilé mluvčí češtiny, kteří se narodili až po Sametové revoluci (nebo zažili období socialismu jen jako malé děti), mohou být významy podobných pojmenování těžko čitelné či - chybí-li potřebný jazykový kontext - naprosto nesrozumitelné.
Část českých mluvčích běžně nakupuje jídlo v Jednotě a v Konzumu (prodejny spotřebních družstev), ačkoliv na jejich místě nyní stojí Billa, Albert nebo Penny Market. Z kosmopolitního slova konzum si význam Konzumu s velkým K si můžeme alespoň částečně odvodit, ale souvislost mezi slovem Jednota a prodejem potravin zůstává bez patřičné znalosti reálií skryta.
V případě lidušky se samotná instituce po přejmenování takřka nezměnila, mezi socialistickou Jednotou a supermarkety dnešního typu bychom mohli pozorovat řadu rozdílů, zejména co do velikosti prodejny a rozsahu sortimentu, základní význam však zůstává zachován: obchod s potravinami. V současné češtině se zachovaly i některé pojmy označující instituce, jejichž povaha se po změně politického režimu zásadně proměnila. K výskytu tohoto jevu dochází v oblastech, kde si instituce zachovala své fyzické umístění: tak zůstává policejní stanice nadále národním výborem a o vesnickém statku, (již léta drženém v soukromém vlastnictví), se stále mluví jako o jézédé. Kromě národního výboru nebo jen výboru se můžeme setkat i s výrazem esenbárna, ve větších městech pak káenvéčko (krajský národní výbor).
Zachovávání dobově podmíněných termínů se nevyhýbá ani živým osobám: vojenský důstojník může být ke svému zděšení (nebo pobavení) nazván lampasákem a městský policista esenbákem (člen Sboru národní bezpečnosti). Jmenovaná slova mohou nést expresivní příznak, ale bývají pronesena i zcela bezděčně. Citové zabarvení nesou zejména ta slova, která nebyla neutrální ani před desítkami let, např.: vekslák (dříve označení pro nelegálního obchodníka s cizími měnami nebo poukazy, dnes jakýkoli nedůvěryhodný obchodník) či mánička (mladý muž s dlouhými vlasy).
Uvedené příklady spojené povětšinou s totalitní vládou komunistické strany na našem území by nás mohly uvést v představu, že podobné jazykové chování se týká jen několika specifických generací. Daný jev je ovšem nutno vnímat v širším kontextu. K proměňování slovní zásoby dochází totiž neustále, jde o přirozený jazykový vývoj, který může - ale také nemusí být ovlivňován společensko-politickou situací. Dochází pouze ke změnám jazykového materiálu, nikoliv procesu samotného. Jen si představme, jak by mohl vypadat takový mezigenerační rozhovor - řekněme v roce 2074:"Ondrášku, můžeš mi půjčit nějakou flešku? Jako úesbéčko?"
"Fleš-co? Nevím, co máš na mysli, babi."
"No přece tamto malý a hranatý, jak se tam dají uložit barevný videa a obrázky."
"Áh, ty myslíš flash disk? Ale babi, to už se dneska nepoužívá..."