Klasifikace a systémová analýza - AISPV1001

Postup při definování systému lze na nejobecnější úrovni rozčlenit na následující tři fáze:

1) Vymezení hlediska zkoumání, stanovení cíle systému
Tato fáze se někdy označuje jako vymezení univerza diskurzu[1], případně jako volba úhlu pohledu, perspektivy, aspektu či hlediska. Jejím cílem je odlišení navrhovaného systému od jiných systémů, jež lze na objektu definovat. Toto vymezení je určeno tím, jaký cíl (účel) je systému stanoven.

Příklad: Organizační řád děkanátu FF UK (Opatření děkana č. 6/2020), čl. 2 Poslání děkanátu.

2) Vymezení hranic systému, zahrnutí prvků a procesů
V této fázi probíhá odlišení systému od jeho okolí tím, že se sestavuje seznam prvků a procesů. K tomu můžeme dospět induktivní metodou zvanou bottom-up (od instance ke třídě), deduktivní metodou zvanou top-down (od nejvyšší třídy k instanci), eventuálně uplatněním metody zvané middle-out, při níž se postupuje od nejdůležitějších tříd (tzv. bázové kategorie) „vzhůru“ k nadřazeným třídám a „dolů“ k instancím.

Příklad: Organizační řád děkanátu FF UK (Opatření děkana č. 6/2020), čl. 4 (prvky), čl. 11, 12, 13 (procesy).

3) Proces strukturování
Během této fáze se odlišují podstatné a nepodstatné prvky a procesy a definují se jejich vzájemné vztahy.

Jak je uvedeno v části 2.1, je typickou vlastností systému hierarchická struktura. V rámci hierarchizace systému se uplatňuje sestupná nebo vzestupná příčinná souvislost (angl. downward/upward causation). Sestupná příčinná souvislost spočívá v odvozování vlastností/zákonitostí prvků či subsystémů ze zákonitostí (nadřazeného) systému. Vzestupná příčinná souvislost spočívá v odvozování vlastností/zákonitostí celého systému ze zákonitostí jeho subsystému či prvku.

[1] Viz např. metafora světlometů v ISO/TR 9007 (obr. 3): https://www.brcommunity.com/articles.php?id=b479.