Po revoluci esenbákem
Když se řekne, že komunikace mezi více generacemi s sebou nese problémy, vybavíme si nejspíš řadu populárních výrazů dnešní mládeže. Její slovník nezřídka sestává z anglicismů, všemožných zkratek, či obtížně dešifrovatelného slangu hráčů počítačových her. Stali jste se však někdy svědky situace, kdy naopak mladší mluvčí nemohli porozumět hovoru dříve narozených? Možná jste na vlastní kůži zažili nedorozumění podobného typu:
“Odpoledne jsme s Ondráškem jeli do lidušky.”
“K jaké Lidušce, babi?”
“Ne k jaké… přece do lidušky, jak jste tam chodili na housle.”
Ačkoliv byly tzv. lidové školy umění (LŠU) již před dlouhým časem přejmenovány na základní umělecké školy (ZUŠ), ve slovní zásobě mnoha Čechů se zachoval výraz liduška. Pro rodilé mluvčí češtiny, kteří se narodili až po Sametové revoluci v roce 1989 (nebo žili v socialismu jen jako malé děti), mohou být významy podobných pojmenování těžko pochopitelné či - chybí-li potřebný jazykový kontext - naprosto nesrozumitelné.
Část obyvatel České republiky běžně nakupuje jídlo v Jednotě a v Konzumu (prodejny spotřebních družstev), ačkoliv na jejich místě nyní stojí Billa, Albert nebo Penny Market. Z mezinárodního slova konzum si význam Konzumu psaného s velkým K můžeme alespoň částečně odvodit, ale souvislost mezi slovem Jednota a prodejem potravin zůstává bez patřičné znalosti reálií skryta. Povšimněme si, k jak zajímavému jazykovému procesu zde došlo. Obecná jména konzum a jednota byla při vzniku daných prodejen užita jako jména vlastní. Protože však za socialismu neměly tyto řetězce téměř žádnou konkurenci, začali mluvčí slov konzum a jednota užívat opět jako jmen obecných, ovšem s posunutým významem. Slova konzum či jednota dnes mohou být vnímána jako synonyma ke slovům obchod, prodejna nebo supermarket.
V případě lidušky se samotná instituce po přejmenování takřka nezměnila, mezi socialistickou Jednotou a supermarkety dnešního typu bychom mohli pozorovat řadu rozdílů, zejména co do velikosti prodejny a rozsahu sortimentu. Základní význam slov však zůstává nezměněn: obchod s potravinami a jiným zbožím. V současné češtině se zachovaly i některé názvy označující instituce, jejichž povaha se po změně politického režimu zásadně proměnila. K výskytu tohoto jevu dochází v oblastech, kde si instituce zachovala své fyzické umístění: tak zůstává policejní stanice či městský úřad nadále městským národním výborem (socialistickým úřadem pověřeným správou měst) a o vesnickém statku, (již léta drženém v soukromém vlastnictví), se stále mluví jako o jézédé (jednotném zemědělském družstvu). Kromě národního výboru nebo jen výboru se můžeme setkat i s výrazem esenbárna (stanice Sboru národní bezpečnosti), ve větších městech pak káenvéčko (krajský národní výbor).
Zachovávání dobově podmíněných názvů se nevyhýbá ani živým osobám: vojenský důstojník může být ke svému zděšení (nebo pobavení) nazván lampasákem a městský policista esenbákem (člen Sboru národní bezpečnosti). Jmenovaná slova mohou být citově zabarvená, ale bývají pronesena i zcela bezděčně. Citově zabarvená bývají samozřejmě i ta slova, která nebyla neutrální ani před desítkami let, např.: vekslák (dříve označení pro nelegálního obchodníka s cizími měnami nebo poukazy, dnes jakýkoli nedůvěryhodný obchodník) či mánička (mladý muž s dlouhými vlasy).
Uvedené příklady spojené povětšinou s totalitním režimem na našem území by nás mohly uvést v představu, že podobné jazykové chování se týká jen některých generací. Daný jev je ovšem nutné vnímat v širším kontextu. K proměňování slovní zásoby dochází totiž neustále, jde o přirozený jazykový vývoj, který může - ale také nemusí být ovlivňován společensko-politickou situací. Dochází pouze ke změnám v jazyce.. Jen si představme, jak by mohl vypadat takový mezigenerační rozhovor - řekněme v roce 2074:
"Ondrášku, můžeš mi půjčit nějakou flešku? Jako úesbéčko?"
"Fleš-co? Nevím, co máš na mysli, babi."
"No přece tamto malý a hranatý, jak se tam dají uložit barevný videa a obrázky."
"Áh, ty myslíš flash disk? Ale babi, to už se dneska nepoužívá..."