2. Referenční teorie významu: Sémiotický trojúhelník

Pro znázornění funkčních vztahů mezi znakem a realitou na nejvyšší úrovni abstrakce je v různých modifikacích[1] tradičně používán tzv. sémiotický trojúhelník zvaný též trojúhelník reference. Ukazuje využití znaku k vyjádření smyslu a k označení reality. Zřejmě nejčastěji interpretovanou variantou je sémiotický trojúhelník publikovaný v roce 1923 Charlesem K. Ogdenem a Ivorem A. Richardsem[2], i když s obdobnou triádou se lze setkat už v dříve publikovaných pracích, kupříkladu u Gottloba Fregeho (1848–1925) a Charlese S. Peirce. Praktickou využitelnost tohoto modelu v každodenní praxi dokládá i jeho využití ve studii IFLA věnované funkčním požadavkům na věcné autority (FRSAD): entity Dílo – Téma – Jméno (Work – Thema – Nomen) jsou situovány na odpovídajících vrcholech sémiotického trojúhelníku.

Trojuhelnik

Obr. 1 Sémiotický trojúhelník podle Ogdena a Richardse

[1] Podrobněji viz např. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda: přehled a slovníky. 4. dopl. vyd. Praha: Karolinum, 2011.. Kapitola 1.52, Struktura znaku a jeho vztahy, s. 25-29.

[2] OGDEN, Charles Kay, RICHARDS, Ivor Armstrong. The meaning of meaning: a study of the influence of language upon thought and of the science of symbolism. New York: Harcourt Brace & Company, 1923. 363 s.