Teorie významu: studijní opora

1. Úvod

Vztah mezi znakem a realitou, kdy skutečnost je reprezentována (zastupována) znakem, se v sémiotice označuje termínem reprezentace. Různé způsoby chápání a řešení vztahu mezi znakem a realitou vedly k ustavení různých sémiotických systémů, jež si často protiřečí. Příčinou jsou rozdílná filozofická východiska jednotlivých autorů, resp. jejich ontologické a gnozeologické chápání světa (materialismus, idealismus, pragmatismus, pozitivismus, fenomenologie…). Názorným příkladem jsou vzájemně neslučitelné sémiotické koncepce Ferdinanda de Saussura (1857–1913) a Charlese Sanderse Peirce (1839–1914).

2. Referenční teorie významu: Sémiotický trojúhelník

Pro znázornění funkčních vztahů mezi znakem a realitou na nejvyšší úrovni abstrakce je v různých modifikacích[1] tradičně používán tzv. sémiotický trojúhelník zvaný též trojúhelník reference. Ukazuje využití znaku k vyjádření smyslu a k označení reality. Zřejmě nejčastěji interpretovanou variantou je sémiotický trojúhelník publikovaný v roce 1923 Charlesem K. Ogdenem a Ivorem A. Richardsem[2], i když s obdobnou triádou se lze setkat už v dříve publikovaných pracích, kupříkladu u Gottloba Fregeho (1848–1925) a Charlese S. Peirce. Praktickou využitelnost tohoto modelu v každodenní praxi dokládá i jeho využití ve studii IFLA věnované funkčním požadavkům na věcné autority (FRSAD): entity Dílo – Téma – Jméno (Work – Thema – Nomen) jsou situovány na odpovídajících vrcholech sémiotického trojúhelníku.

Obr. 1 Sémiotický trojúhelník podle Ogdena a Richardse

[1] Podrobněji viz např. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda: přehled a slovníky. 4. dopl. vyd. Praha: Karolinum, 2011.. Kapitola 1.52, Struktura znaku a jeho vztahy, s. 25-29.

[2] OGDEN, Charles Kay, RICHARDS, Ivor Armstrong. The meaning of meaning: a study of the influence of language upon thought and of the science of symbolism. New York: Harcourt Brace & Company, 1923. 363 s.

2.1. Různé referenční sémiotické systémy a jejich terminologie

Klíčové problémy reprezentace spočívají v tom, jakou interpretaci sémiotického trojúhelníku zvolit a jak řešit případy vícenásobných vztahů reprezentace mezi věcí a jejím označením.
I když je triadický princip sémiotického trojúhelníku s kořeny v Aristotelově filozofii všeobecně přijímán, názory zastánců různých směrů v lingvistice a sémiotice na vymezení klíčových komponent sémiotického trojúhelníku a jejich vztahů nejsou jednotné. Různorodost přístupů se projevuje i v rozdílných terminologických systémech. V tabulce 1 jsou pro názornost uvedeny termíny věc, pojem a označení, jež používáme v tomto kurzu, spolu s nejfrekventovanějšími významově podobnými termíny používanými v různých sémiotických systémech.

Tab. 1 Terminologie v různých sémiotických systémech

2.2. Interpretace sémiotického trojúhelníku pro aplikaci v obsahové analýze

Sémiotický trojúhelník byl původně koncipován jako nástroj pochopení znaku. V rámci obsahové analýzy informačních zdrojů je ovšem využíván jako kognitivní nástroj, umožňující pochopení vztahu reprezentace a konceptualizace reality. Na obrázku 2 představujeme vlastní pracovní interpretaci sémiotického trojúhelníku, tak jak je aplikována v tomto kurzu.

Obr. 2 Sémiotický trojúhelník

V našem znázornění sémiotického trojúhelníku na obrázku 2 je cokoli, co je součástí reality, zastoupeno pracovním termínem "Věc". Bylo by možné zvolit i jiné označení "všeho", například v informační vědě i v databázovém světě populární termín entita, případně objekt. Pro termín "Věc" jsme se rozhodli z důvodu jeho běžného používání ve filozofických textech a rovněž v informatických ontologiích. Například na vrcholu hierarchie slovníku ontologického jazyka OWL je "owl:Thing", tj. věc; referenční model IFLA LRM používá jako vrcholovou entitu "Res", tj. latinsky věc. Slovo věc tedy nepoužíváme ve smyslu "materiální objekt", zastupuje pro naše účely i abstraktní entity a události, včetně informací a znalostí. V zájmu souladu s pojetím uplatněným v terminologických systémech a v systémech organizace znalostí jsou zbývající dva vrcholy trojúhelníku obsazeny entitami "Pojem" a "Označení".

Vztahy entit na vrcholech sémiotického trojúhelníku jsou znázorněny šipkami. Jak je z obrázku 2 zřejmé, jsou zastoupeny jak vztahy mezi různými typy entit, tak i vzájemné vztahy mezi entitami stejného typu. První skupinu tvoří binární asymetrické obousměrné vztahy věcí a pojmů, pojmů a označení a označení a věcí. Ve směru Věc -> Pojem -> Označení naznačeném šipkami na obrázku 2 sémiotický trojúhelník ukazuje cestu od skutečnosti k myšlení (pochopení) a od myšlenek k jejich vyjádření. V obráceném směru Označení -> Pojem -> Věc lze sledovat, jak jazyk zastupuje pojmy a jak pojmy zastupují realitu. Do druhé skupiny vztahů patří rekurzivní vzájemné vztahy pojmů, označení a věcí.

Vztah reprezentace mezi znakem a realitou, tj. "Věc <je reprezentována> Označením" a vztah denotace/reference, v němž znak označuje skutečnost, vypovídá (referuje) o realitě, tj. "Označení <označuje> Věc", je na obrázku 2 znázorněn prostřednictvím tečkované čáry jako vztah nepřímý, zprostředkovaný konceptualizací a vyjádřením pojmů pomocí nějaké znakové soustavy. V souladu s většinou sémiotických teorií se tím zdůrazňuje, že mezi věcí a jejím označením není žádný logický (sémantický) vztah; viděno z druhé strany, je tento vztah považován jako arbitrární, náhodný.

Konceptualizace je pojmový (myšlenkový) odraz (zpracování) představy o významu skutečnosti. Pojem je určený intenzí a extenzí. Intenze je smysl, význam pojmu, nejčastěji stanovený prostřednictvím množiny charakteristik nebo definicí. Extenze je množina věcí, které pojem zahrnuje. Pojem jako takový je implicitní (nesdělitelný, tacitní), pro jeho komunikaci je nutné explicitní vyjádření pojmu označením. Vyjádření označuje situaci, kdy pojem je zastoupen znakem (tj. označen), nejčastěji ve formě nějakého jazykového výrazu. Význam je pojmová interpretace obsahu znaku. Instanciace/ilustrace vyjadřuje uskutečnění významu pojmu nebo jeho doložení příkladem.

Ke třem faktorům na vrcholech sémiotického trojúhelníku se ještě někdy přidává čtvrtý – subjekt nebo agent, tj. ten, kdo pojmy tvoří ve své mysli či kognitivním systému (tím vyjadřujeme možnost, že v roli agenta může vystupovat nejen člověk, ale i stroj) a vyjadřuje je nějakými znaky. Agent vnáší do sémiotického trojúhelníku subjektivní dimenzi, tj. jedinečný přístup každého individua k chápání významu, a dimenzi pragmatickou, tj. porovnání významu s tím, k čemu ho chce agent využít. Pragmatický aspekt vztahu agenta k jím nahlížené realitě vyjadřuje vztah relevance mezi jeho kognitivní potřebou a mezi významem poznávané věci, tedy její použitelnost pro agenta. Vztah interakce mezi agentem a označením a mezi agentem a pojmem znázorňuje na obrázku 2 přerušovaná čára.

Nejjednodušší implementací sémiotického trojúhelníku je jednoznačná lineární posloupnost vrcholů trojúhelníku se vztahy typu 1 : 1, v níž jedné věci odpovídá právě jeden význam (pojem), jenž je vyjádřen právě jedním označením.  Ve skutečnosti se může jednat až o vztahy typu N : M, tj. více–více (více v tomto smyslu zastupuje interval 0–∞, tedy je možné, že existují i znaky bez významu a znaky nebo pojmy bez denotátů). V přirozeném jazyce jsou nejčastějšími případy komplikovanější reprezentace, založené na vícenásobném vztahu mezi pojmem a označením: synonymie (více označení pro jeden pojem), polysémie a homonymie (jedno označení pro více pojmů), složená témata (složený pojem – celek, který je rozložitelný na více dílčích pojmů, například "biomedicína" nebo "biomedicínská informatika") a slovní spojení (složené označení jednoho pojmu, například "umělá inteligence").

Aby bylo možné tyto komplikované vztahy zpracovávat v počítačovém prostředí, je nutné jejich explicitní zjednoznačnění. Obvyklým nástrojem explicitního zjednoznačnění je formalizovaný či přímo umělý jazyk. V současné praxi jsou nejobvyklejšími nástroji tohoto typu řízené slovníky, notace a identifikátory. Další možností, jež ovšem už vyžaduje určitý podíl inteligence, je odvození jednoznačného významu z kolokace, tj. z kontextu dané entity (například jsou-li v textu v blízkosti slova "zámek" slova "šlechta" a "sídlo", lze předpokládat, že zámek označuje budovu, a nikoli součást dveří).

3. Komunikační teorie významu

Model sociální komunikace, odvozený ze Shannon-Weaverova lineárního komunikačního modelu, vytvořeného v rámci formované matematické teorie komunikace.

4. Strukturalistická teorie významu

Systémový přístup k jazyku vedl strukturalisty k definování jeho prvků a funkcí.

5. Literatura

MARI, Luca, GOODWIN, Joanna. Role of terminology in scientific and technical communication. Dostupné z: https://www.iec.ch/standards-development/role-terminology.