• přechodná doba mezi dětstvím a dospělostí, zahrnující jednu dekádu života (od 10 do 20 let). Během adolescence dochází k celkové proměně osobnosti. Většina změn je podmíněna biologicky, ale vždycky jsou významně ovlivněny faktory sociálními a psychickými. Dospívající se chtějí co nejdříve „zbavit dětství“ (dětské módy, sociální podřízenosti).[1]
• Raná adolescence (pubescence) zahrnuje prvních pět let dospívání (11-15 let věku), kdy nejnápadnější změnou je tělesné dospívání, změna způsobu myšlení a emočního prožívání.[2] Podle kognitivního vývoje J. Piageta ji můžeme charakterizovat jako období utváření formálních operací. V tomto období se zakládá abstraktní myšlení, schopnost představit si neexistující, kombinační schopnost nebo hledání alternativních řešení problémů.[3]
• Pozdní adolescence trvá od 15 do 20 let a vyznačuje se komplexní psychosociální proměnou, změnou osobnosti dospívajícího i jeho sociálního postavení.[4]

Věkové období adolescence a jeho charakteristika

Pojem adolescence bychom mohli volně přeložit jako dospívání, a právě toto věkové období je jedním z nejdůležitějších v našem životě. Spousta lidí má dojem, že právě v období dospívání začínají žít život „doopravdy“. Pojem sebeuvědomění nabírá v tomto období úplně jiný rozměr. Mladí lidé si uvědomují, jak s druhými lidmi komunikují, myslí a prožívají určité věci. Blíže si uvědomují svoje potřeby, přání a emocionální prožitky. Z jednoho úhlu pohledu si uvědomují, kolik toho mají ještě před sebou, ale z druhé strany, vědomí vlastní existence, se cítí ve středu svého života. Často se zabývají s takovými otázkami, jako co je třeba smysl života či sebehodnocení. Prožívání je v tomto období tak silné, že si většinou nějaké pocity, zkušenosti nebo události neseme celý život. Adolescence se řadí mezi významnou etapu celoživotního utváření osobnosti, a kdo se dostane do střetu s lidmi v tomto věku, by měl mít porozumění. Postupem času se adolescentní chování změnilo, například dnešní adolescenti jsou odlišní od adolescentního období našich rodičů či prarodičů. Pokud bychom chtěli adolescenci časově vymezit tak se toto období u mnoha autorů mírně liší. Je to období mezi pubescencí a ranou dospělostí a je většinou vymezována od 15 do 20 let života. Volně bychom mohli považovat tuto etapu života jako most mezi dětstvím a dospělostí. (Macek, 2003)

Anatomický a fyziologický rozvoj

V tomto směru dochází ke značným biologickým změnám. Markantním rozdílem narůstá tělesná výška, která většinou koncem tohoto období končí tím, že dojde k uzávěru růstových štěrbin a dokončení osifikace kostry. Začíná růst svalové hmoty a mohutnění postavy, s čím souvisí vyšší tělesná hmotnost. Na konci tohoto vývojového stádia můžeme pozorovat hormonální změny a vývoj sekundárních znaků. Průběhem tohoto období můžeme pozorovat i změnu hlasu. Díky tělesnému růstu a růstu svalové hmoty můžeme pozorovat i občasné svalové dysbalance. (Macek, 2003)

Pohybový rozvoj

Toto období je charakteristické rozvojem motorických schopností a dovedností zaměřených na výkonnost. Adolescenti již dovedou pracovat s technickou dokonalostí svého pohybu a posouvat hranice svých tělesných možností. Jsou zde jasně vidět rozdíly mezi dívkami a chlapci z hlediska tělesné aktivity. U dívek můžeme pozorovat pohyby spojené s estetičností a nesoutěživá cvičení, oproti chlapcům, kteří jsou zaměřeni na soutěživost a soustředí se spíše na výkon. V tomto období je důležitá pravidelná sportovní činnost a to pro rozvoj osobnosti a vnesení určitého řádu a pravidel, která musí jedinec respektovat. (Kučera, 2011)

„Vyšší kalorický výdej v dětství, daný vyšší intenzitou pohybových aktivit, se proto považuje za jakousi záruku vyšší pohybové aktivnosti v pozdějších letech.“ (Hendl, Dobrý, 2011, s. 27)

Psychický rozvoj

Adolescentovi se rozvíjí kognitivní a emocionální stránka a je schopen řešit složitější abstraktní i formální problémy. Jedna z důležitých složek v psychickém rozvoji jsou vztahy s kamarády a vrstevníky. Ty mohou pozitivně přispět k psychickému rozvoji z hlediska formování identity, uvědomění si sebe samého a to jak ke vztahu k druhým tak k hodnotám. Méně bezpečné je ztotožnění se s některou skupinou, které vede k rizikovému chování, mezi které patří například alkohol, drogy či šikana. (Macek, 2003)

Sociální rozvoj

Sociální role se v tomto období více přibližuje roli dospělého jedince. Dospívající se přestává ve společnosti brát jako dítě a bere se spíše jako dospělý. Očekává se větší zodpovědnost a příprava na sociálně profesní roli pro nástup do zaměstnání. (Vágnerová, 2000)

„Jedinec je čím dál víc akceptován jako dospělý a zároveň se od něho očekává odpovídající chování.“ (Vágnerová, 2000, s. 274)

Zdroje:

MACEK, Petr. Adolescence. Vyd. 2., upr. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-747-7.

HENDL, Jan a Lubomír DOBRÝ. Zdravotní benefity pohybových aktivit: monitorování, intervence, evaluace. Praha: Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-2000-8.

VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-308-0.

ASIMILACE

- v sociologii – proces začlenění určité minoritní (např. migrující) společenské skupiny do skupiny dominantní (majoritní), a skrze déle trvající kontakt až k úplnému splynutí (inkorporaci) jejich členů. Tento proces může být i částečně oboustranný, kdy některé kulturní znaky předává i minoritní skupina a ty jsou následně integrovány majoritou.

- v psychologii – proces začleňování nových poznatků a zkušeností do již osvojeného souboru poznatků a zkušeností (kognitivních schémat).V psychologii pojem ASIMILACE zavedl a dále rozvíjel švýcarský psycholog Jean Piaget ve svých teoriích vývoje dítěte. Při postihování mechanismu vývoje senzomotorické inteligence u dětí hovoří Piaget o předpokladu, že ten spočívá v asimilaci nových spojů, tedy v jejich integraci do dřívějšího (již vytvořeného) motorického schématu, či struktury.

Ve schématu podnět – reakce předpokládal reciproční vztah, kdy se subjekt zároveň stává citlivým převážně k těm vnějším podnětům, které dovede asimilovat do předem vytvořených struktur. Taková „asimilační schémata“ označil za určující pro vytváření prvních zvyků a zvnějšku vyvolaných podmíněných reflexů.

Zdroje:

https://encyklopedie.soc.cas.cz/

Sociologická online encyklopedie Sociologického ústavu AV

PIAGET Jean, INHELDEROVÁ Bärbel, Psychologie dítěte. Praha: Portál, 2010, 143 s.

- test označovaný u nás jako „Velká pětka“, též NEOPS

- patří k nejprestižnějším koncepcím v psychologii osobnosti posledních dvou desetiletí

- vychází z pětifaktorového modelu osobnosti (lze též nazývat 5 rozměrů, dimenzí osobnosti)

- model neposkytuje ucelenou teorii osobnosti, což ani není původním posláním této taxonomie, hlavním cílem je deskripce strukturálních vztahů nejobecnějších osobnostních rysů

- faktory (+ příklady dílčích charakteristik) na nichž je test založený, jsou:

1. NEUROTICISMUS (neklidný - klidný, zranitelný - odolný, nejistý - jistý)

2. EXTROVERZE (samotářský - společenský, tichý - mnohomluvný, inhibovaný - spontánní)    

3. OTEVŘENOST (konvenční - originální, bojácný - odvážný, konzervativní - liberální)              

4. PŘÍJEMNOST (popudlivý - srdečný, necitelný - soucitný, sobecký - nesobecký)

5. SVĚDOMITIOST (bezstarostný - opatrný, nespolehlivý - spolehlivý, nedbalý - svědomitý)

- uvedený seznam je často používán za východisko reprezentativních výzkumů osobnosti, není však jednoznačně potvrzeno, zda vystihuje hlavní zdroje variability osobnosti

NEOPS - zkratka počátečních písmen faktorů (viz výše)

x

OCEAN - zkratka v angličtině, odvozena podle prvních písmen jejich anglických názvů: Openness to Experience (Otevřenost vůči zkušenosti), Conscientiousness (Svědomitost), Extraversion (Živost), Agreeableness (Přívětivost), Neuroticism (Emocionální stabilita)

 Zdroje:

SMÉKAL, Vladimír. Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister & Principal, 2009. Studium (Barrister & Principal). ISBN 978-80-87029-62-6, s. 375.

 VÝROST, Jozef, Ivan SLAMĚNÍK a Eva SOLLÁROVÁ, ed. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. Praha: Grada, 2019. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-5775-9, s. 65, 66, 68.

Definice: Pojem "Big five" se v psychologii používá jako pětifaktorový model struktury osobnosti. Nejčastěji je k diagnostice modelu "Big five" používáno dotazníkové šetření. Zabývá se pěti hlavními faktory a jim podřízeným rysům, které určují strukturu dané osobnosti.

Těmito faktory jsou:

1. Extraverze
2. Přívětivost
3. Svědomitost
4. Emocionální stabilita
5. Otevřenost vůči zkušenosti

Důležité informace: Koncepce "Big five" je v posledních dvaceti letech jeden z nejpoužívanějších psychologických nástrojů k určení různorodých vlastností osobnosti. Tato koncepce ovšem není uzavřená, dále v této oblasti pokračuje vědecký výzkum a stále se zpřesňují diagnostické metody.

Souvislosti: Výzkum G. H. Allporta z roku 1936 měl za úkol vypsat všechny slovníkové pojmy, kterými lze označit různé vlastnosti člověka. Takových slov se v anglickém jazyce objevilo cca. 18 000. Dále tato slova seskupili podle podobnosti a dostali se k výstupu 200 různých kategorií, které dle autorů lze chápat jako základní stavební kameny osobnosti. Ale ne všechny tyto vlastnosti musí být u jedince přítomny.  Na Allporta navázal R. B. Cattel svým šestnáctifaktorovým dotazníkem o 187 položkách (významná pomůcka v diagnostice osobnosti). Další autoři dospěli pomocí faktorové analýzy k pěti hlavním položkám, které mají zásadní význam k určení rozdílů mezi lidmi. Pro těchto pět faktorů se používá akronym OCEAN.

• O - Openess: Otevřenost ke zkušenostem
• C -Conscientiousness: Svědomitost
• E - Extraversion: Extraverze, orientace na okolní svět
• A - Agreebleness: Vstřícnost
• N - Neuroticism: Neurotičnost

Zdroje:

HELUS, Zdeněk. Úvod do psychologie. 2., přepracované a doplněné vydání. Praha: Grada, 2018. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-4675-3.

ŘÍČAN, Pavel. Psychologie osobnosti: obor v pohybu. 6., rev. a dopl. vyd., V Grada Publishing 2. Praha: Grada, 2010. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-3133-9.

VÝROST, Jozef, Ivan SLAMĚNÍK a Eva SOLLÁROVÁ, ed. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. Praha: Grada, 2019. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-5775-9.

Jedno z největších témat sociální psychologie. Rozpor mezi vnímáním člověka jako individuality nebo člověka, který je ovlivněn společností.

Veškeré konání člověka lze brát jako výsledek rozhodování jednotlivců - mají svůj názor, jednají podle vlastních rozhodnutí. Na druhé straně jsou však názory, že ti jednotlivci jsou ovlivněni společností (sociálními skupinami), ve které žijí, tak moc, že člověka nemůžeme brát čistě jako individualitu.

Sociální psychologie by pak měla řešit právě tento rozpor - dichotomii. Je to  věda studující vlivy sociálních faktorů na jedince, jejich chování a prožívání v sociálních situacích. Zabývá se proto člověkem jako individuem a člověkem jako součástí sociální skupiny.

DISKURZIVNÍ PSYCHOLOGIE

-          Patří mezi příklady teorií postmoderních přístupů

-          Je to nový pojem, který se neustále vyvíjí, a proto jeho definice zatím není ustálena

-          Vyvinula se z diskurzivní analýzy v 80.letech 20.století

-          Čerpá z mnoha jiných disciplín jako je rétorika, sociologie, diskurz

-          Takto definují diskurzivní psychologii její hlavní představitelé Potter a Edwards: „Diskurzivní sociální psychologie aplikuje myšlenky diskurzivní analýzy na hlavní témata sociální psychologie. Nejedná se však o psychologii jazyka, nýbrž o přístup k psychologii, který využívá praktické a realitu vytvářející prvky diskurzu jako klíčové.“

-          Hepburn a Wiggins definují diskurzivní psychologii takto:„Diskurzivní psychologie je obecný název pro řadu výzkumů prováděných v různých mezioborových souvislostech – komunikace, jazyk, sociologie a psychologie. Přesouvá teoretické a analytické zaměření z jednotlivých kognitivních událostí a procesů do situované interakce.“

Teoretické principy diskurzivní psychologie

1. Constructed and constructive: stavební kameny (slova, metafory, idiomy)
2. Action-oriented: psaní a mluvení
3. Situated: prostředí, ve kterém se vše odehrává

Představitelé

-          Margaret Wetherell

-          Jonathan Potter

Diskurz 

Diskurzivní psychologie 

DISKURZ = nejvyšší a nejsložitější úroveň lingvistické analýzy představuje zkoumání diskurzu, což je užití jazyka, které přesahuje rámec jednotlivých vět. K diskurzům patří rozhovory, přednášky, odborné články, kapitoly nebo celé knihy.

Soudobé pojetí diskurzu ovlivnili představitelé tzv. strukturalismu, antropolog Claude Lévi-Strauss a filozof Michel Foucault. Autoři se domnívají, že myšlení každého člověka ovlivňují podvědomě přijaté významy, jež mu nabízí kultura a různé sociální skupiny.

Klíčovými pojmy Michela Foucalta jsou epistémy a diskurz. Epistéma je způsob chápání světa daný určité době, který je všemi v ní žijícími lidmi zakoušen (tradicí, výukou, vzděláním). Diskurz je pojmový soubor tvrzení, která zdůvodňují podvědomě vstřebanou epistému. Zdůrazňuje, že různé diskurzy souvisejí s dělením společnosti na skupiny a s mocenskými vztahy. Sociální skupiny a instituce používají různé diskurzy, které podporují jejich existenci.

Diskurzivní psychologie zdůrazňuje utváření poznání v procesech diskurzivní interakce. Př. „akční výzkumy“ Lewina, ve kterých řeší aktuální společenské problémy. Diskurzivní psychologie tedy neklade důraz na subjektivitu jedince, ale v centru jejich zájmu stojí sociální, společenské a lingvistické aspekty komunikace.

Diskurzivní psychologie je vyvrcholením vícerých nezávislých proudů, které vycházejí z prací G. H. Meada a L. Vygotského. Zakladatelem americké sociální psychologie a sociálního behaviorizmu je George Herbert Mead. Tento přístup má za základ komunikace princip „sociálního aktu“ na mentální, lingvistické a institucionální úrovni.

Komunikaci a fungování znakových systémů později rozpracoval Maedův žák Charles W. Morris, jeden ze zakladatelů sémiotiky.

Zdroje:

PLHAKOVÁ, Alena, Učebnice obecné psychologie, ACADEMIA, 2003

Diskurzivní psychologie. Moodle – Česká zemědělská univerzita v Praze (CZU) [online]. Dostupné z https://moodle.czu.cz/scorms/kps/SCORM/SKR/UT/Sekce_2/resources/01_04_04_Diskurzivni_psychologie.htm [16.5.2021]

Definice - Propojení identity z dětství

Pojem - vývoj člověka z pohledu psychosociálního

E. H. Erikson

Definice - Propojení identity z dětství

• ego identita - vlastní - super ego
• proměna osobnosti - absolutní víra v autoritu
• Empirický výzkum J. E. Marcia: Krize (pochybnost o rodičích, hledání, zkoumání), Závazek (výběr svých hodnot a postojů - sebeprosazování), Předčasné uzavření identity
• Erikson vypracoval 8 fází psychosociálního vývoje:
• 1) Základní důvěra X nedůvěra (kvalita mateřského vztahu)
• 2) Autonomie - stud a nejistota
• 3) Iniciativa x vina (hravé experimentování, nebojím se rizika, udělat chybu je OK)
• 4) výkonnost x méněcennost (jsem hrdý až výjimečný X nevím vůbec v čem jsem dobrý)
• 5) Identita X zmatenost (vývoj ega)
• 6) Intimita X osamělost (mám nebo nemám podstoupit utrpení)
• 7) Generativa X stagnace (cítím se naplněn, vedu produktivní život X jsem příliš zaujat sám sebou, uzavřen ve svém sobectví, lidé mě příliš nezajímají)
• 8) Integrita X zoufalství - stáří (jsem naplněn, ničeho nelituji X promarnění příležitostí, lítost, zoufalství)
• https://is.muni.cz/el/ped/jaro2013/OP3BK_PSVP/Erik_Homburger_Erikson__1902_-_1994__-_8_veku_cloveka.pdf
• http://detskyusvit.cz/erik-erikson-osm-veku-cloveka/
• Vývojová psychologie. Dětství a dospívání

Pojem - Vývoj člověka z pohledu psychosociálního

Definice - Propojení identity vyplývá z dětství

Vývoj ego probíhá v osmi stádiích

- každé stádium má svůj optimální čas a obsahuje psychosociální krizi s možností růstu, ale zároveň ohrožení

- vyřešení konfliktu je předpokladem růstu - ego získává novou mohutnost, ctnost absorbuje pozitivní  komponentu

- nevyřešení konfliktu oslabuje ego a způsobuje stagnaci vývoje, k napravení může dojít dodatečně

- všechny krize jsou v latentní formě přítomny od narození, každá má svůj čas

Vývojová stádia:

1. důvěra versus základní nedůvěra 

- ctnost - naděje - základní podmínka žití, kojenec potřebuje saturovat základní bio potřeby a předvídatelné chování mateřské osoby, pocit bezpečí, důvěry

2. autonomie versus zahanbení a pochybnosti

- ctnost - vůle - dítě se učí mluvit, chodit a regulovat vyměšování, nutnost vyváženosti mezi zadržováním a pouštěním

3. iniciativa versus vina

- ctnost  - účelnost - dítě experimentuje s novými činnostmi, silná potřeba úspěchu při přehlížení potřeb ostatních, sexuální fantazie mohou vyvolat pocit viny

4. snaživost versus méněcennost

- ctnost - kompetence - přechod od hry k produktivním činnostem vyžadující určitou dovednost, úspěch - radost, neúspěch - méněcennost

5. identita versus zmatení rolí

- ctnost - věrnost - oddanost zvolené životní filozofii, zde jsou možnosti objevit sama sebe a nebo se ztratit, sjednocení představ mladého člověka o sobě samém, vědomí identity ego dává pocit důvěry

6. intimita versus izolace

- ctnost - láska - intimita je zdravým spojením vlastní identity s identitou druhého bez hrozby ztráty sebe nebo rozpuštění své identity v něm, obsahuje závazek a může být vyjádřena sexuálně, v procesu intimity si může prostřednictvím identifikace s druhým vyjasnit vlastní identitu

7. generativita versus stagnace

- ctnost - pečování - konstruktivní přispění společnosti, člověk se zapojuje do společnosti, aby vytvořil něco hodnotného - potomky, hmotné statky, umělecká díla, tvůrčí myšlenky

8. integrita versus zoufalství

- ctnost - moudrost - výsledek celého vývoje jedince, pokud se člověk nemůže ohlédnout za svým uplynulým životem s pocitem naplnění a dobře vykonané práce, tak nastává zoufalství, vztah mezi dětskou důvěrou a dospělou integritou, děti se nebudou bát života, pokud jejich rodiče budou natolik integrovaní, že se nebudou bát smrti

ZDROJ:

E. H. Erikson - Teorie "osmi věků člověka" | PSYCHOWEB.cz. PSYCHOLOGIE | psychoweb.cz | PhDr. Michaela Peterková [online]. Copyright © PhDr. Michaela Peterková 2008 [cit. 20.03.2021]. Dostupné z: https://www.psychoweb.cz/psychologie/erikson-e-h-teorie-osmi-veku-cloveka-epigeneticka-stadia/

E.Erikson (15.6.1902 – 12.5.1994)

Celým jménem Erik Homburger Erikson byl německý psycholog židovského původu. Narodil se ve Frankfurtu nad Mohanem a zemřel v Harwichu ve Spojených státech amerických. Původně se věnoval umění, ale poté, co ve Vídni poznal Annu Freudovou se začal zabývat psychoanalýzou. Tento obor studoval v USA na univerzitě Berkley a Harvard. Jeho krédo:

Zdravé děti se nebudou bát života, jestliže jejich předkové budou mít dost integrity, aby se nebáli smrti.

Jeho nejznámější dílo se týká vývoje osobnosti. Vývoj osobnosti je dle Eriksona vázán na biologické, společenské, kulturní a historické faktory jež vývoj člověka ovlivňují. V každé etapě musí vyřešit základní psychologický rozpor, po jehož vyřešení se posune na další úroveň. Erikson rozdělil lidský život do osmi etap, ke kterým určil vlastnost, která je rozvíjena, dále důležitou osobnost pro člověka v té dané etapě, jaká je existenciální otázka a jaký se dá v dané etapě očekávat konflikt.

Stadium 1 – první rok člověka koncipuje v tom, jaký pohled na svět bude mít

Stadium 2 – dítě poprvé vidí, že záleží jen na něm, na jeho rozhodnutí, jak bude okolí reagovat

Stadium 3 -dítěti se nesmí vzít jeho aktivita, chuť poznávat, prozkoumávat, aby neztratilo schopnost riskovat

Stadium 4 – dítě musí zažít pocit, že je v něčem dobré

Stadium 5 – začíná chápat smysl života, vytváří si měřítka hodnot, vidí svou roli v budoucnosti

Stadium 6 – člověk už neuvažuje jako já, ale jako my

Stadium 7 – člověk má snahu být potřebný

Stadium 8 – život žije naplno až do smrti

Zdroje:

psychoweb.cz/psychologie/erikson-e-h-teorie-osmi-veku-cloveka-epigeneticka-stadia/

wikisofia.cz/wiki/periodizace_lidského_vývoje_(Erik_Erikson)

E.H.Erikson (1902-1994)

-narozen v Německu

-neopsychoanalytik

-potomek dánských rodičů

-od raného dětství prožíval krizi identity, která se následně ukázala jako jeho rys osobnostní teorie

-manželka Joan Sersonova, spolu dva syny

-po nástupu A. Hitlera k moci emigroval do USA

-ačkoli neměl patřičné univerzitní vzdělání, tak byl velmi uznávaný

Jeho díla: 

Dětství a společnost (1950), Výzva mládí (1965), Dimenze nové identity (1974), Identita: Mládí a krize (1968), Náhled a odpovědnost (1964)

Periodizace lidského vývoje:

- vývoj jedince není jen vložen do mantinelů společnosti

- klíčový je psychosociální konflikt, který se musí vyřešit

- vývoj člení do 8 fází, které se během života mění

Vývojová stádia:

důvěra x nedůvěra (účinná je naděje)

autonomie x stud (vůle, síla chtění)

iniciativa x vina (cíl)

snaživost x méněcennost (kompenzace)

identita x nejistota (poctivost)

intimita x izolace (láska)

reprodukce x stagnace (péče)

integrita x stagnace (moudrost)

• Erikson: „Zdravé děti se nebudou bát života, jestliže jejich předkové budou mít dost integrity, aby se nebáli smrti.“

Zdroje: 

https://www.psychoweb.cz/psychologie/erik-h-erikson-psychosocialni-teorie-ego-teorie/

https://wikisofia.cz/wiki/Periodizace_lidsk%C3%A9ho_v%C3%BDvoje_(Erik_Erikson)

E.H.Erikson, Děství a společnost (1950), str.269, (Childhood and Society (1950), p. 269), publikováno r.1993

Vynořující se dospělost

Pozadí vzniku pojmu

• S pojmem „emerging adulthood“ (do češtiny překládáno jako „vynořující se dospělost“ nebo „nastupující dospělost“) přišel poprvé na svět Jeffrey Jensen Arnett. Pojem použil roku 2000 v americkém vědeckém časopise American psychologist.
• Arnett se nechal inspirovat pracemi Erika H. Eriksona, který popisuje právě období prodlouženého dospívání, ale sám ho nedefinoval. Zmiňuje se o jakémsi „odložení“, kdy během tohoto moratoria „…může mladý dospělý díky volnému experimentování s různými rolemi najít svůj koutek, místečko v některé části společnosti, ve které žije.“ (Erikson, 1968, s. 156). Dále Arnett zaměřil svou pozornost i na práci Daniela J. Levinsona. Ten na základě výpovědí několika mužů ve středním věku, kteří popisovali své mladistvé roky, vytvořil teorii „novic phase“, které přiřadil věk od 17 do 33 let. Podle něj v tomto období člověk prožívá množství změn, hledá cestu svým životem, zkouší různé možnosti v lásce a buduje si stabilní život.

Studie

• Podle amerických výzkumů je v tomto období velmi nespecifický rezidenční status jedinců. Přibližně jedna třetina mladých lidí nacházejících se v období vynořující se dospělosti, pokračuje ve studiu – na vysokých školách. Tito mladí jsou tak v určité fázi polo-autonomie, kde částečně již sice mají zodpovědnost za své činy, ale vzhledem k pobytům na kolejích je část péče ještě stále v rukou jiných dospělých a dalšího vedení. Přibližně 40 % se odstěhuje od rodičů zcela do vlastního bydlení, kde začínají nový samostatný život a hledají práci na plný úvazek. Tato generace však obecně velmi často střídá svá útočiště v závislosti na aktuální životní situaci (bydlení s partnerem, nástup na vysokou školu či nástup do zaměstnání).
• Další studie hledají subjektivní pocity vnímání dospělosti. Zde jedinci ve věku vynořující se dospělosti nejsou schopni odpovědět, zda se cítí jako dospělí, nebo adolescenti – většinou by se definovali spíše někde na pomezí. Milníkem pro zařazení mezi dospělce pro mnohé není ani tak vlastní bydlení, ukončené vzdělání nebo stabilní zaměstnání, ale spíše rodičovství, během kterého přebírají zodpovědnost za další osobu.

Upřesnění zařazení pojmu

Vynořující se dospělost rozhodně již není adolescencí. Byť se ve zmíněném období změny typické pro pozdní adolescenci objevují (např. potřeba emočního ukotvení, proměna vztahů ke společnosti a k rodičům, proměna vztahů k budoucím partnerům a výběr partnera, apod.) spíše jsou tyto změny během vynořující se dospělosti ještě posilovány a zintenzivňovány.

Zároveň se však jedinec nenachází ani v období mladé dospělosti. Jak je z výše zmíněné studie znát, subjektivně se tito jedinci ještě jako dospělí nepovažují. Vágnerová (2007) sice ve své publikaci zmiňuje období mladé dospělosti jako období ve věku 20-40 let, ale toto období tak dynamické, že řadit všechny do tak velké skupiny je v dnešním světě až nesmyslné. Zde by bylo vhodné si spíše pomoci dělením této životní etapy dle Říčana (2004), který období rozdělil do dvou desetiletí, která si jsou bližší. Ani on však neodpovídá Arettovým poznatkům a první desetiletí popisuje jako období, během kterého jedince dokončuje hledání svého společenského postavení a pracovní zařazení.

Shrnutí

Vynořující se dospělost je období mezi dospíváním (adolescencí) a mladou dospělostí, které ohraničuje Arnett věkem 18 – 25 let. Toto období je charakteristické osamostatňováním, zkoumáním vlastních možností a způsobů uplatnění ve světě. Během vynořující se dospělosti mladí hledají životní lásku (a experimentují s ní – bohužel je toto období často doprovázeno rizikovým sexuálním životem), nacházejí první zaměstnání a naráží na první překážky, které dospělý život přenáší. Zároveň je však běžné zůstávat pod křídly rodičů, ať již z hlediska dalšího studia nebo hledání vlastních cest. Období je typické nerozhodností jedinců a vlastní nejistotou, kam ve společnosti vlastně patří.

Komentář a ilustrační vložka na závěr

V tomto období se nacházím aktuálně i já sama. Myslím si, že je naprosto běžné, že se cítíme tak nějak sami, i když máme rodinu, přátele a třeba i partnera, protože jde v tomto období právě o hledání sám sebe. V tomto období již tak nějak „nemusíme“ studovat a „konečně“ je možné zaměřit se na sebe.

Po internetových sítích navíc koluje v různých formách právě ilustrace, která se krásně hodí na závěr a dokonale dle mého vystihuje období vynořující se dospělosti.

Zdroj: čilichili

Zdroje:

ARNETT, Jeffrey Jensen. Emerging adulthood: A theory of development from the late teens through the twenties. American Psychologist [online]. 2000, 55(5), 469-480 [cit. 27. 3. 2021]. ISSN 0003-066X. Dostupné z: doi:10.1037//0003-066X.55.5.469

ERIKSON, Erik H. a John P. KEMPH. Identity, youth and crisis. New York: W. W. Norton Company, 1968. Behavioral Science [online]. 1969, 14(2), 154-159 [cit. 28. 3. 2021]. ISSN 00057940. Dostupné z: doi:10.1002/bs.3830140209

ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem: vývojová psychologie, přepracované vydání. Vyd. 2. Praha: Portál, 2006, c2004. ISBN 80-7367-124-7.

VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie. 2. vyd. Praha: Karolinum, 1999. ISBN 80-7184-803-4.

VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie II.: dospělost a stáří. Praha: Karolinum, 2007. ISBN 978-80-246-1318-5.

-        od ranného dětství prožíval krizi identity, která hluboce ovlivnila jeho myšlení a stala se znakem jeho teorie osobnosti 

-        během svého působení ve Vídni na soukromé škole pro děti rodičů, kteří podstoupili analýzu u Sigmunda Freuda, byl Erikson analyzován Annou Freud, tehdy již uznávanou psychoterapeutkou

-        po nástupu Hitlera Erikson s rodinou emigroval do Ameriky, kde se věnoval odborné práci jako psychoanalytik a badatel

Hlavní body Eriksonovy teorie:

Modifikace psychoanalýzy - omezil význam pudových motivů, které jsou podle jeho názoru vyvažovány společenskými a kulturními vlivy.

Epigenetická stádia lidského růstu - jeden prvek vzniká na podkladě jiného v čase a prostoru, nejen jako sled stádií, ale i jejich hierarchií.

Identita a ego - utváření osobnosti úzce souvisí s vývojem ego. Rituály a obřady v dospívání jsou nástroji, kterými se potvrzuje získání identity a integrace ego. Ego v Eriksonově pojetí se uplatňuje jak uvnitř mysli, tak i ve vztahu k sociálnímu prostředí.

Struktura vývoje osobnosti podle Eriksona

-        má osm stádií a každé stádium je popsáno jako psychologická krize, která obsahuje dva konfliktní póly

-        vyřešení konfliktu přináší pro ego novou sílu – ctnost

(Drapela 2011, s. 67-70)

Zdroj:

DRAPELA, Victor J. Přehled teorií osobnosti. 6. vyd. Přeložil Karel BALCAR. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-262-0040-6.

Profesní zaměření: vývojová psychologie, psychoanalýza, ego psychologie, osobnost

Narozen: 15. června 1902, Frankfurt nad Mohanem, Německo

Zemřel: 12. května 1994, Harwich, Massachusetts, USA

Vzdělání: Vídeňský psychoanalytický institut, 1933 (Diplom Vídeňské psychoanalytické společnosti)

Život

Zájem o budoucí profesi u Eriksona nastal už v mládí. Když chodil na základní školu v Německu, tak se mu spolužáci smáli za jeho severský vzhled. Na střední škole byl spolužáky odmítán za jeho židovský původ. Chování spolužáků mělo vliv na utváření jeho vlastní identity. Kvůli pocitu méněcennosti v mladé dospělosti navštívil Annu Freudovou, která mu pomohla se stavy úzkosti a u ní vznikl i jeho velký zájem pro psychoanalýzu.

Roku 1933 emigroval do USA a založil si vlastní soukromou psychoanalytickou praxi zaměřenou na děti. Pracoval na harvardské lékařské fakultě. Mezi roky 1936 a 1939 na yaleské lékařské fakultě působil ve funkci výzkumného pracovníka v psychiatrii. Dále přednášel na Harvardu, Yale a Chicagské univerzitě.

Zkoumal život Siouxů a Yuroků, původní obyvatelé USA. Poznatky o kulturních a sociálních vlivech, které během života u indiánských kmenů získal, použil pro hlubší propracování psychoanalytické teorie. Berkeley, Yale a Psychologický institut v San Franciscu byla místa, kde pokračoval ve své profesi. Svá desetiletá studia dětí z různých sociálních a etnických seskupení publikoval roku 1963 v knize Childhood and Society. Roku 1970 získal emeritní status a stal se hlavním konzultantem v psychologii v Nemocnici Mount Zion v San Franciscu.

Erikson rozpracoval jednotlivé psychologické stupně života člověka a nazval je životní cyklus.

Vývojové fáze životního cyklu:

1. Důvěra versus nedůvěra (období nemluvněte) – získání důvěry, významný vztah vytváří matka
2. Nezávislost versus stud a nejistota (období raného dětství) – přiměřený stupeň nezávislosti, minimalizace krize studu a nejistoty, významný vztah vytváří rodiče
3. Iniciativa versus vina (předškolní věk, období her) – dítě se učí být iniciativní, bez nadměrného pocitu viny, významný vztah vytváří rodina
4. Usilovnost versus méněcennost (školní věk, přibližně 6-12 let) – vývoj schopnosti pro usilovnost a kompetenci a schopnost vyhýbat se nadměrnému pocitu méněcennosti, významné vztahy vytváří sousedství a škola
5. Ego identita versus nejasnost vlastní role (adolescence, začínající pubertou a končící přibližně okolo 18-20 roku) – významné vztahy vytváří jiní dospívající a jednotlivci, v nichž vidí své vzory
6. Intimita versus izolace (raná dospělost) – významné vztahy vytváří přátelé a životní partneři
7. Generativita versus stagnace (střední dospělost) – úspěšným zvládnutím je péče o druhé a produktivita, významné vztah vytváří domácí život a spolupracovníci
8. Celistvost Já (ego) versus zoufalství (období pozdní dospělosti a stáří) – významné vztahy vytvářejí lidé nám podobní nebo v širším pojetí lidstvo jako takové

Dále se zabýval Identitou a krizí identity.

Knihy:

Childhood and society, 1963/1950

Insight and responsibility, 1964

Identity, youth, and crisis, 1968

Gandhi’s truth: On the origins of militant nonviolence, 1969

Dimensions of a new identity, 1974

Young man Luther, 1976/1958

Toys and reasons, 1977

Identity and the life cycle, 1980

Configurations in children’s play, 1982

The life cycle completed, 1986

Zdroj:

SOUDKOVÁ, Miluše. Významné postavy americké psychologie. Brno: Doplněk, 2009. ISBN 978-80-7239-241-4.

Erik Homburger Erikson

 -       Narozen 15.června 1902 – zemřel 12.května 1994

-       Německý psycholog židovského původu

-       Zástupce psychoanalytické psychologie, spolupracoval například D. Burlinghamovou

-       Přednášel a výzkumně pracoval na univerzitách v USA (Boston, Yale, San Francisco…)

-       Jeho práce vychází z teorií S. Freuda, ale liší se zejména těmito aspekty:

a) zdůrazňuje syntetizující vrstvu ego – já

b) klade větší důraz na historické a kulturní podmínky

c) zaměřuje se na aspekty normálního vývoje dítěte (optimistická perspektiva vyřešení všech vývojových krizí VS. Patologické důsledky vývojové psychologie)

 Osm věků člověka

 -       Jedno z nejznámějších teorií E.H. Eriksona

-       Teorie, která pojednává o vývoji osobnosti

-       Tento vývoj je ovlivněn biologickými, společenskými, kulturními a historickými faktory

-       Je rozdělen na osm stupňů

-       Na každém stupni vývoje musí osobnost vyřešit psychologický rozpor/krizi – po vyřešení postupuje v rozvoji osobnosti

Zdroje:

 E. H. Erikson - Teorie "osmi věků člověka" | PSYCHOWEB.cz. PSYCHOLOGIE | psychoweb.cz | PhDr. Michaela Peterková [online]. Copyright © PhDr. Michaela Peterková 2008 [cit. 01.04.2021]. Dostupné z: https://www.psychoweb.cz/psychologie/erikson-e-h-teorie-osmi-veku-cloveka-epigeneticka-stadia/

8 Stages of Development by Erik Erikson - YouTube. YouTube [online]. Copyright © 2021 Google LLC [cit. 01.04.2021]. Dostupné z: 

 Welcome to JeronymovoLand [online]. Dostupné z: http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/erikson.htm

ERIK HOMBURGER ERIKSON (1902-1994)

-       potomek dánských rodičů, narodil se v Německu

-       průměrný student, připravoval se na univerzitní studia, která ale nenastoupil

-       od r. 1927 učil ve Vídni, po nástupu Hitlera emigroval do USA

-       učil na Kalifornské univerzitě, vedl středisko pro narušené adolescenty, přednášel na Harvardu

-       vydal práce o indiánských kmenech Siouxů, psychohistorické studie o Lutherovi, Ghándím, Maximu Gorkém, Hitlerovi

-       Eriksonova koncepce je orientována na vývoj ego

-       nezdůrazňoval pudové motivy, větší váhu má ego

-       významným činitelem vývoje dítěte jsou nejen rodiče, ale celé sociální prostředí a kulturní kontext

-       vývojové změny probíhají celý život

-       každý konflikt v sobě obsahuje výzvu k řešení – je třeba poznat, jak člověk své krize zvládá a jak ho případné nevyřešení minulého konfliktu znevýhodňuje při řešení pozdějších problémů

-       vývoj osobnosti chápal jako sled epigenetických stádií od narození po stáří (epigeneze – jeden prvek vzniká na podkladu jiného)

-       hlavním tématem vývoje je utváření osobní identity související s vývojem ego

-       před objevením se zralého ega je třeba získat přiměřený pocit identity

-       různé rituály v dospívání jsou nástroji, jimiž se identita a integrace ego potvrzuje

-       ego se uplatňuje jak uvnitř mysli, tak ve vztahu k sociálnímu okolí

Zdroje

Erik H. Erikson - psychosociální (ego) teorie | PSYCHOWEB.cz. PSYCHOLOGIE | psychoweb.cz | PhDr. Michaela Peterková [online]. Copyright © PhDr. Michaela Peterková 2008 [cit. 11.04.2021]. Dostupné z: https://www.psychoweb.cz/psychologie/erik-h-erikson-psychosocialni-teorie-ego-teorie/

Eriksonova koncepce ego identity:

Podle Eriksona se identita osoby vytváří spojením identifikací z dětství, současných identifikací a základních životních závazků (commitments). Erikson odlišuje self identitu a ego identitu.

V Eriksonově teorii formování ego identity jsou nejdůležitější 4 aspekty:

1)      Krize identity

2)      Institucionalizované moratorium

3)      Boj mezi egem a superegem o dominanci v osobnosti

4)      Stupně hodnotové orientace

Krize identity – Výsledkem vývoje v pozdější adolescenci je buď dosažení ego identity nebo konfuze identity. Každý psychosociální vývojový stupeň obsahuje napětí právě mezi těmito dvěma póly, toto napětí znamená tápání a hledání, tedy krizi identity.

Institucionalizované moratorium – Období adolescence je obdobím psychosociálního moratoria. Tato doba je jedinci poskytována společností, aby si vytvořil identitu. Společenské instituce umožňují adolescentovi experimentovat s hodnotami a zkoušet si role dospělého.

Boj mezi egem a superegem o dominanci v osobnosti – Čím je tento boj těžší, tím obtížnější bude krize identity. Optimálním výsledkem v současné společnosti je dominance ega v osobnosti.

Stupně hodnotové orientace – Tyto stupně jsou tři. Pro morální stádium (odpovídá uvažování dětí) je charakteristická absolutní víra v autoritu. V ideologickém stadiu (v adolescenci) jedinec asimiluje různé, obvykle i protichůdné zdroje autority a přizpůsobuje se tak rozšiřujícímu se sociálnímu prostředí. Jedinec se rozhoduje, která „pravda“ bude vést smysl jeho spravedlnosti a způsob života. V dospělosti může člověk vstoupit do etického stádia. To obsahuje uvědomění, že v určitém smyslu je každý jedinec zodpovědný za své konání a také, že je jedinec v jistém smyslu odpovědný za celé lidstvo.

Zdroj:

VÝROST, Jozef, Ivan SLAMĚNÍK a Eva SOLLÁROVÁ, ed. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. Praha: Grada, 2019, 759 s. Psyché. ISBN 978-80-247-5775-9.

 -   Směr v psychologii, který vychází z tezí, že: lidské bytosti konají dle pravidel, sociální konání lidí je zprostředkováváno významy, teorie pohybů se má oddělit od teorie činů, lidské konání není možné vysvětlit pomocí modelu mechanické příčiny, konání se vysvětluje důvody, laické vysvětlení konání je pro psychologickou teorii a zkoumání adekvátnější než pozitivistická metodologie (Bačová, s. 43)

-     Zakladatel – Rom Harré (1927-2019) – narozen na Novém Zélande, kariéra převážně v Oxfordu.

-     Kritika experimentování v psychologii, pokud se nezohledňují sociální pravidla, jedna z prvních alternativ tradičního výzkumu v psychologii-zkoumat výpovědi a vysvětlení, které lidé poskytují o sobě a svých aktivitách.

-     Kritika dosavadní psychologie – Doterajšia psychológia človeka nechápe a neskúma ako ľudskú bytosť s jej typicky ľudskými atribútmi (Bačová, s. 63).

-     Harré předkládá „antropomorfní model člověka“ – přístup k člověku jako k lidské bytosti, ne jako ke stroji.

-     zdroje a inspirace etogeniky : etnometodologická škola H. Garfinkela, dramaturgický interakcionizmus E. Goffmana, teorie personálních kontruktů G.Kellyho

= sebepojetí člověka a vnímání vlastní osobnosti z hlediska pohlavní (spíše rodové) příslušnosti

- není synonymum pro biologické pohlaví

- v AJ: gender = rod x sex = pohlaví

- biologické pohlaví je předurčeno přítomností pohlavního chromozomu X nebo Y

- pojetí sebe sama jako chlapce/muže nebo dívky/ženy (případně obou nebo žádného)

- nemusí být totožné s biologickým pohlavím

- internalizace rozdílů mezi pohlavími v určitých aspektech lidského života (oblékání, určité rysy v chování, ...)

- děje se na základě sociálních vlivů, vnímání sám sebe a ostatních, v interakci s dalšími osobami

- faktorem je i vědomí biologického pohlaví

- vývoj ve starším dětství (cca od 6 let)

- přijímání společenských rolí, které jsou ve společnosti charakterizovány jako mužské nebo ženské a ztotožňování se s těmito rolemi 

- v každé společnosti nebo době atd. může být náplň těchto rolí odlišná, proto není univerzální

- nabývání genderové identity je součástí procesu socializace

- autorky, jejichž díla obsahují tematiku genderové identity: Judith Bulter, Simone de Beauvoir, Margaret Mead

Zdroje:

KALNICKÁ, Zdeňka. Úvod do gender studies otázky rodové identity. Opava: Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě, Ústav pedagogických a psychologických věd, 2009. ISBN 978-80-7248-528-4.

KUBY, Gabriele. Gender: nová ideologie ničí rodinu. Brno: Kartuziánské nakladatelství, 2014. ISBN 978-80-87864-18-0.

Gender identity. Britannica [online]. Encyclopædia Britannica, ©2021 [cit. 2021-03-13]. Dostupné z: https://www.britannica.com/topic/gender-identity

Nova Science Publishers, Inc. MLA (Modern Language Association) Miller, Beverly L. Gender Identity: Disorders, Developmental Perspectives and Social Implications. Nova Science Publishers, Inc, 2014. APA (American Psychological Assoc.) Miller, B. L. (2014). Gender Identity: Disorders, Developmental Perspectives and Social Implications.

GENDEROVÁ IDENTITA

 Znamená úroveň ztotožnění se s mužskou či ženskou existencí. Je to naše vlastní hluboké přesvědčení a hluboce pociťované vědomí příslušnosti k jednomu nebo druhému genderu. Toto vědomí je pevně zakotveno v osobnosti člověka.

Genderovou identitu musíme chápat také v souvislosti s psychologickým vymezením osobní identity, která znázorňuje relativně stálé a komplexní vědomí sebe sama. Pokud má jedinec vyvinutou osobní identitu cítí se být se totožný. 

Důležitá je také identita sociální. Znamená především, že jedinec patří k určitým sociálním skupinám. Způsobuje jedinci pocity, že patří a je členem sociální skupiny.

Identita nevzniká od narození, ale postupně se vytváří. Především ve spojitosti se sebeuvědomováním. Můžeme ji u dětí rozpoznat okolo tří let.  V tomto věku je schopno si dítě uvědomit své přání a odlišuje se od přání druhých.

Do osobní identity zařadíme i identitu genderovou a pohlavní. Rozdílem mezi těmito identitami je takový: Pohlavní identita je vázaná na biologické pohlaví. Genderová je vázána na sociální definování sebe sama (jako ženy nebo muže). U velké většiny lidí se genderová identita shodná s jejich tělem. Avšak existují také transsexuální lidi, kteří to mají jinak. Jejich mysl a tělo jsou v naprostém rozporu.

Zdroje:

JANOŠOVÁ, Pavlína. Dívčí a chlapecká identita: vývoj a úskalí. Praha: Grada, 2008. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-2284-9.

STRNADLOVÁ, Alice. Problematika genderu v základních školách: studijní text. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2012. Psyché (Grada). ISBN ISBN978-80-7464-198-5.

 https://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/genderova-identita

Genderová identita

Gender je slovo pocházející z řeckého jazyka => rod

-          Slovo rod v českém jazyce může mít více významů => rodina, sex, pohlaví, rod.

-          Slovo gender, ale dnes není zvykem překládat, většině lidí je jeho význam známý. (Janošová, 2011)

Identita= uvědomění sama sebe, svého místa ve společnosti, svých cílů, zájmů své totožnosti. (Kučírek, 2017)

Genderová identita/rodová identita

Je jednou z částí naší osobnosti, kdy se identifikujeme jako muž, žena či jakákoliv jiná kombinace těchto pohlaví nebo chcete-li genderů. Pohlaví, kterým se cítíme být => nutně to nemusí být to pohlaví, ve kterém jsme se narodili.

Genderová identita se utváří během vývoje jedince. Je ovlivňována rozdílným přístupem k výchově a socializaci dívek a chlapců, přičemž nejzásadnějším obdobím pro přijetí genderové identity je mladší školní věk. Mladší děti totiž věří, že rozdíly mezi chováním žen a mužů jsou dané a na tom staví svá očekávání od lidí => na základě toho, k jakému pohlaví patří. Postupem času, ale dochází ke změnám představ o ženách a mužích. U dívek se tomu děje dříve než u chlapců. (Janošová, 2011; Pugnerová, 2019)

Zdroje:

JANOŠOVÁ, Pavlína. Dívčí a chlapecká identita: vývoj a úskalí. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-6745-1

KUČÍREK, Jiří. Aplikovaná psychologie: vybraná témata : teleworking, leadership, sociálně psychologický výcvik. Praha: Grada, 2017. ISBN 978-80-271-9977-8.

PUGNEROVÁ, Michaela. Psychologie : pro studenty pedagogických oborů. Vydání 1. Praha: Grada, 2019. ISBN 978-80-271-2790-0

Genderová identita je vnitřní a ryze privátní součástí lidské osobnosti, jedná se o prožívanou příslušnost k vlastnímu pohlaví a ztotožnění s ním. Součástí genderové identity jsou i genderové role, které s ní mohou, ale nemusí být v souladu. Ačkoliv je součástí našeho já, nemusí se některé její komponenty navenek nijak projevit.

Genderová identita je jedinečná, nezbytná je pro ni tolerance příslušné společnosti, která umožní vznik alternativních identit. Pohlavní role i identita jsou velmi podmíněny sociálně, velký vliv zde má společnost a výchova. Genderové role a identita mají vliv na naše schopnosti, povinnosti i očekávání.

Role genderu má sice svůj základ už v prenatálním vývoji, kde je určováno biologickými faktory, po narození se však začínají uplatňovat vlivy psychosociální. Dítě se už v prvním roce života učí diferenciovat mužský a ženský svět, což je následně základem pro vývoj pohlavní identity. Z pojetí generové identity jako sociálního konstruktu je zřejmé, že genderová identita není určována jen biologicky, ale do velké míry také sociálně. K velkému rozvoji v oblasti pohlavní identity dochází především kolem třetího a čtvrtého roku, kdy už si dítě začíná uvědomovat svá přání, která jsou vlastní jen pro něj samého a odlišují se o přáních ostatních dětí. Genderová identita je vnitřní a relativně stabilní součástí osobnosti a slouží jako základ pro sebehodnocení a well-being.

Zdroje:
Janošová, P. (2011). Gender v práci se školními dětmi. Liberec: Technická univerzita, Centrum dalšího vzdělávání.
Janošová, P., Fifková, H. (2009). Nestandardní genderová identita u žáků základní školy. Speciální pedagogika, 19(3), 238-252.
Janošová, P. Dívčí a chlapecká identita. Vývoj a úskalí. [Girl’s and boy’s identity. Development and risk] Praha: Grada, 2008. 286 s.
Janošová, P. (2003): Vývoj rodové identity u chlapců a dívek mladšího a středního školního věku v oblasti hry, kresby, volby kamarádů a budoucího povolání.Psychológia a patopsychológia ďieťaťa, 38(3), 216-235.
Křížková, Alena. 2001. „Genderová identita - základní definice, konstrukce, koncepty.“ Gender, rovné příležitosti, výzkum 2 (3): 1-2. ISSN 1213-0028.

- „evidence-based“ 5-modulová psychologická intervencia určená na riešenie zdravotných problémov spôsobených sociálnou izoláciou

-autormi Catherine Haslam, Tegan Cruwys, S. Alexander Haslam, Genevieve Dingle a Melissa Xue-Ling Chang

- zameraná na zlepšenie zdravia poskytnutím vedomostí, zručností a sebadôvery ľuďom na zvýšenie ich sociálnej prepojenosti, a najmä skupinovej sociálnej identifikácie.

- vychádza z teórie, že sociálna izolácia a odpojenie od spoločnosti majú zásadné negatívne účinky na duševné zdravie

-program testovaný na mladých dospelých trpiacimi sociálnou izoláciou a afektívnymi poruchami

- pilotná štúdia v kontexte teórie sociálnej identity tiež ukázala, že program působil na zlepšenie depresie, úzkosti, stresu, osamelosti a životnej spokojnosti

- okrem toho má program potenciál riešiť širšie sociálne problémy (napr. drogové závislosti) práve vďaka skupinovej intervencii

- program vypĺňa vzniklú medzeru, nakoľko mnoho intervencií sa zameriava na príznaky osamelosti (napr. depresia) a nie na základný problém (t.j. nedostatok sociálnych vzťahov a pocitu spolupatričnosti)

Zdroje:

https://www.groups4health.com/wp-content/uploads/2016/03/2016-JAD-Groups-4-Health.pdf

http://www.socialidentitynetwork.com/g4h-info/

https://psycnet.apa.org/record/2019-47128-002

https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0165032715312180

Henri Tajfel (1919–1982)

-          britský sociální psycholog polsko-židovského původu

-          jeden z autorů teorie sociální identity (druhý John Turner)

-          během 2. světové války byl zajat Němci -> přežil v zajateckém táboře (neodhalili jeho židovský původ)

Sociální identita

-          primárně odvozuje identitu jedince z pro něj relevantní sociální skupiny

-          teorie je základem vysvětlení široké škály jevů skupinové dynamiky

-          důležitý bod je, že jedinec nemá pouze svoji identitu, ale disponuje několika identitami, podle skupin, ve kterých se pohybuje

-          jedinec se může chovat velmi odlišně např. ve skupině fanoušků a v rodině

-          k rozlišení se v teorii používá ingroup (pokud je jedinec součástí nějaké skupiny) a outgroup (pokud jedinec součástí skupiny není):

• tři hlavní procesy k rozlišení těchto skupin:
  • Sociální kategorizace
    • aby byl jedinec schopen porozumět skupinám a orientovat se v nich, primárně volí jednoduché kategorie
    • kategorie mohou souviset se vzděláním, sociální třídou, etnikem
  • Sociální identifikace
    • jedinec se identifikuje se svou skupinou a zároveň přijímá její normy
    • pojí se s ní emoční stránka a jedincova sebeúcta
  • Sociální srovnání
    • je to to, co následuje po identifikaci se skupinou
    • jedinec srovnává svou skupinu (ingroup) s jinou skupinou (outgroup)
    • hodnocení bude zároveň v prospěch své vlastní skupiny

-          teorie stojí na předpokladu, že jedinec se snaží dosáhnout pozitivního odlišení se (pozitivní odlišení své skupiny), což primárně vede k upřednostňování členů vlastní skupiny = může se projevovat zejména tak, že jedinec je schopen se vzdát pro svou skupinu vlastního prospěchu, zatímco pro jinou nikoli

Zdroje

Turner, J. C., & Tajfel, H. (1986). The social identity theory of intergroup behavior. Psychology of intergroup relations, 7-24

Tajfel, H. (81). Turner. JC (1979). An integrative theory of intergroup conflict. Social psychology of intergroup relations, 33-47

https://wikisofia.cz/wiki/Teorie_soci%C3%A1ln%C3%AD_identity#cite_note-1

Hodnoty

Definice pojmu hodnoty

• Jedná se o vlastnosti přisuzované určitému objektu, situaci nebo událostem ve spojení s uspokojováním vlastních potřeb a zájmů jedince
• Jsou osvojovány v průběhu socializace a enkulturace jedince
• Mohou být sdíleny jedincem ale i majoritní společností

• Hodnoty stojí za jednáním jedinců. Každé lidské jednání a konání má určitý smysl
  a důležitost, kterou jí jedinec přikládá na základě své hierarchie hodnot. Naplnění a spokojení potřeb, zájmů a hodnot přináší jedinci smysl života
• Hodnoty a jejich důležitost jsou měřitelné především vnitřními stavy a pocity, které jedinec momentálně prožívá. Lze rozlišit hodnoty s krátkodobým i dlouhodobějším trváním. Dlouhodobé hodnoty jsou v hierarchii hodnot jedince neměnné
• V průběhu života si jedinec utváří systém názorů na svět a tak vzniká soustava hodnotové orientace jedince. Hodnotová orientace je utvářena a ovlivňována v sociálních skupinách, ve kterých jedinec participuje. Jako individuum si jedince vytváří své životní hodnoty, které jsou obohaceny o zájmy, potřeby i hodnotovou orientaci skupin a prostředí, ve kterém se jedinec pohybuje.

Předmět zkoumání

• Teorie i metodika hodnot byla předmětem zkoumání filosofických a etických disciplín. V současné době se do popředí ve zkoumání hodnot dostávají vědní obory jako pedagogika, sociologie a psychologie

Zdroje

BROŽÍK, V. Hodnoty a významy. Bratislava: Pravda. 1984. 291 s. Bez ISBN

HORÁK, J. Kapitoly z teorie výchovy: problematika hodnot a hodnotové orientace. Liberec: Technická univerzita v Liberci. 1996. 75 s. ISBN 80-7083-196-0.

HARTL, P., HARTLOVÁ - CÍSAŘOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál. 2000. 774 s. ISBN 807178303x

PRŮCHA, J., MAREŠ, J., WALTEROVÁ, E. Pedagogický slovník. Praha: Portál. 2003. 322 s. ISBN 80-7178-772-8.

Pojem "Identita" má mnoho definic. Výrost, Slaměník(2008) vysvětlují pojem identita jako totožnost jedince, kým nebo čím je osoba nebo společenství lidí. Rozebírají se zde odpovědi na otázku "kdo jsme, čím jsme".

Původní koncepce identity byla definována jako totožnost, stejnost jedince v čase a ve všech okolnostech .Stejnost osob, které tvoří sociální společenství. Identita člověka je tvořena podstatnými vlastnostmi, které když se změní , jedinec přestane být sebou samým. Stává se jiný, než dříve. Není však zcela jisté, které vlastnosti jsou ty podstatné.

Postmoderní přístup se rozchází s původní koncepcí termínu identita. Zde je identita chápána jako měnící se podle situace, času, místa, okolností. Vnímá člověka jako celek - více holistické pojetí.

Společné rysy postmoderních přístupů k identitě: 

závislost na historii a kultuře, utváření identity pomocí interakce s druhými, identita jako příběh o sobě, identita je určována hodnotami, v přístupu k identitě během života převládá dynamika a změny, identita se neustále přetváří a mění.

Příklady teorií identity:

Teorie Ego-identity - zde se identita chápe jako vnitřní stejnost, věci jsou propojené, je zde návaznost, jsou zde období, kdy se identita přeskládává

Boj mezi egem - čím chci být

Boj mezi superegem - čím bych měla být podle druhých

Výzkum Marcia říká, že pro formování identity jsou důležité další aspekty. Krize, závazek, předčasné uzavření identity.

V rané dospělosti si ujasňuji role, čím chci být a aktivně o tom přemýšlím. Může se stát, že se naplní to, co chci a ujasním si role, nebo se může stát předčasné uzavření identity (přirozeně to neprojde krizí a většinou k tomu dochází různými okolnostmi). Nebo může nastat rozpad identity - nízká v závazku, nevím kým chci být a nezáleží mi na tom.

Teorie sociální identity - Tajfel rozděluje dvě základní skupiny: Personální identita - čím se odlišuji, co mě dělá mnou, přesvědčení o svých dovednostech. Sociální identita - jak se liší skupina od ostatních.

Použitá literatura:

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. Psyché. ISBN 978-80-247-1428-8.

Je jedincem prožívaná vlastní jedinečnost – obraz sebe sama. Identita je výsledkem osobnostního rozvoje jedince. Identita se utváří i od vlivem kultury a společnosti.

Některé charakteristiky jsou dané (pohlaví, rasa) a jiné získané (osvojení si role, členství ve skupině)

Tři roviny identity:

1)    Intrapersonální – uvědomování si vlastní jedinečnosti a co nás odlišuje od druhých.

- "Jaký jsem a čím se liším od jiných?"

2)    Interpersonální – uvědomování si svých sociálních rolí.

- "Kdo jsem ve vztahu k jiným lidem?"

3)    Sociální – je určena příslušností k určité sociální skupině.

- "Jakých skupin jsem členem?"

Identita pochází z latinského identitas od idem – týž. V doslovném překladu znamená totožný, stejný. V psychologii mluvíme o vědomí trvalé totožnosti, což bychom si mohli vysvětlit, že i když se měníme jsme stále stejným člověkem. S pojmem identita se můžeme setkat v psychologii osobnosti, vývojové psychologii, sociální psychologii apod. Identita se utváří celoživotně, její podstatou jsou aktivní procesy sebedefinování se, hledání, uvědomování, rozhodování a vybírání si toho, kým jedinec ve světě je nebo bude (Bačová, 1996 b).

E. H. Erikson – „Teorie osmi věků člověka“

Erik Homburger Erikson (narodil sa 15.2.1902 vo Frankfurte nad Mohanom a zomrel 12.5.1994 v Harwich, Massachusetts v USA).

Bol nemecko – americký vývinový psychológ a psychoanalytik rakúskeho pôvodu známy svojou teóriou psychosociálneho vývoa človeka a svojím pojmom „KRÍZA IDENTITY“.

Narodil sa ko dieťa židovskej matky, ako dôsledok jejho momomanželského vzťahu.

Od ranného detstva prežíval krízu identiky, ktorá veľmi ovplyvnila jeho myslenie a stala sa znakom jeho teórie osobnosti

Bol  12. najcitovanejším psychológom v 20. storočí.

 Preslávil sa najmä epigenetickým diagramom.

Vývoj osobnosti je podľa Eriksona viazaný na biologické, spoločeské, kulturne a historické faktory ovplyvňujúce vývoj človeka. Na každom stupni vývoja musí jedinec vyriešiť  základnný psychologický rozpor. Po jeho vyšetrení získava cnosť a pokračuje v rozvoji osobnosti.

Etapy ľudského života podľa Eriksona

1. 0-1 rok vďaka starostlivosti matky získava dieťa základný pocit dôvery v živote, cnosť získaná v tomto období je NADEJ.
2. 1-3 roky rozpor mezi pocitom autonomie a ostychu v závislosti na požiadavkách okolia, rozvíjanou ctnosťou je Vôla.
3. 3-6 let (predškolský vek) konflikt medzi vlastnou iniciativou a pocitom viny, vyvíja sa SVEDOMIE.
4. 6-12 ročný človek konflikt medzi snahou v práci a pocitom ménejcennosti „vstup do života“ ctnosťou je KOMPETENCIA
5. 12-19 rok (vek dospievania) hľadanie vlastnej identity v konflikte s nejistotou ohlľadom vlastnej role medzi ľuďmi, ctnosťou jeVERNOSŤ-
6. 19-25 rokov (mladá dospelost) jedinec je pripravený splynúť s druhou osobou objavuje hranice svojej intimity, ctnosťou je LASKA.
7. 25-50 rokov (dospelost) pocit generavity (túžba tvoriť) sa dostáva do konfliktu s pocitom osobnej stagnacie, ctností je schopnost starať sa  o niekohoo alebo niečo
8. od 50 rokov (neskorá dospelosť, stárnutie) pocit osobnej integrity (vyrovnanosti), ktorá sa prejaví prijatím vlastního života je v konflikte s pocitom zúfalstva a strachu zo smrti, ctnosťou je múdrosť.

IDENTITA

Genderová identita 

-       vlastní identifikace člověka k maskulinitě, feminitě, různé kombinaci obou nebo k žádnému z uvedených genderů.^[1] Standardně se tak pojem „gender“ nepřekládá.

Sociologický přístup 

-       pohlaví je biologickou charakteristikou, kdežto gender je společenskou konstrukcí. ^[2]. Sociální konstruktivismus tvrdí, že sociální realita není dána jako fakt, ale je neustále znovu konstruována v procesu sociální interakce a komunikace.^[3]

Core gender identity

-       do třetího roku života.^[4] Děti jsou pak schopné se ustáleně vyjadřovat o svém genderu a vybírat si k němu příslušné aktivity a hračky,^[5] přestože ještě zcela nerozumí genderovému dosahu. Očekávání spojená s pohlavní rolí se předávají verbálně i neverbálně: rodiče navlékají děti do odlišného oblečení, chlapci dostávají hračky v podobě aut, letadel, zbraní, dívky jsou vybaveny kuchyňkami a převlékacími panenkami.^[6] 

-       Od dívek se očekává, že budou méně fyzicky silné, budou více oplývat emocemi^[7] a už od útlého mládí budou připravovány na roli hospodyně pečující o domácnost. Muži mají být fyzicky silnější a agresivnější.

-       genderová socializace - založena na učení genderových rolí prostřednictvím sociálních faktorů, jimiž jsou například škola, média či rodina.^[8] Gender tedy vyjadřuje myšlenku, že pokud jde o sociální chování, lidé se jako muži a ženy nerodí, ale musí se – přinejmenším do značné míry – naučit jako muži a ženy jednat.^[9]

1.  „Sexual Orientation and Gender Identity Definitions“ [online]. Human Rights Campaign [cit. 2021-05-09]. Dostupné online.
2. LINHART, Jiří, Alena VODÁKOVÁ a Miloslav PETRUSEK. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-311-3. Str. 339
3. en.wikipedia.org/wiki/Gender_identity
4. KALBFLEISCH; CODY. Gender, Power, and Communication in Human Relationships. [s.l.]: Psychology Press, 1995. ISBN 0805814043.
5. BOLES; TATRO. Men in Transition: Theory and Therapy. [s.l.]: Plenum Press, 2013.
6. JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009 [cit. 2017-11-21]. ISBN 978-80-7367-644-5. Str. 110
7. JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009 [cit. 2017-11-21]. ISBN 978-80-7367-644-5. Str. 110
8. GIDDENS, Anthony a Philip W. SUTTON. Sociologie. Vydání první, aktualizované a rozšířené. Praha: Argo, 2013. ISBN 978-80-257-0807-1. Str. 297
9. JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009 [cit. 2017-11-21]. ISBN 978-80-7367-644-5. Str. 110

J. E. MARCIA

 James E. Marcia je klinický a vývojový psycholog

Definice – Teorie ego identity

Identitou rozumíme prožívání toho, čím jedinec je, ať už jako individuum nebo jako člen lidského společenství. V rámci sociální psychologie existuje několik přístupů k jejímu zkoumání. Všechny se však shodují v tom, že identita jednotlivce se vyvíjí v konkrétním kulturním a sociohistorickém kontextu.

Identitu jedince lze posuzovat jako

proces - sebepoznávání a konstrukce spolu s hledáním a zvnitřňováním osobní ideologie

obsah – uvědomované charakteristiky, kterými se jedinec odlišuje a které má společné s ostatními

Stavy identity podle J. E. Marcii operacionálně definoval teoretické konstrukty Eriksona (krize a závazek) tak, aby ověřil jejich předpovídané vzájemné vztahy. Podnítil tím další empirický výzkum.

Přeformuloval a doplnil Eriksonovu teorii.

Pro styl formování identity je podle něj důležitá:

1. krize – pochybnosti o rodiči definovaných hodnotách
2. závazek – výběr osobních cílů a hodnot

rozlišuje 4 stavy identity:

1. difuzní – před vyvíjením identity
2. předčasné uzavření – převzaté hodnoty
3. moratorium – zkoumání alternativ
4. dosažení identity – stabilní systém závazků

Identita je pak relativně stabilním výsledkem osobního vývoje

Oblasti psychologie – Psychoanalýza: vývojová, poradenská, klinická psychologie

Oblast jevů – ego identita – vývoj a formování: poruchy, formování identity

Vymezení identity osobnosti – vnitřní stejnost a kontinuita sebe a jiných: organizace sebevnímání

Marcia předpokládá, že identita je relativně stabilním výsledkem osobnostního vývoje.

Očekávané je následující pořadí stavů identity: od difuse přechod k předčasnému uzavření zvnitřněním vnějších předepsaných standardů. Dále prožívání krize v moratoriu a vyřešení krize dosažením stabilní identity.

Zdroje:

HAYES, Nicky. Základy sociální psychologie. Vyd. 3. Praha: Portál, 2003.

HEWSTONE, Miles a Wolfgang STROEBE. Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie. Praha: Portál, 2006.

https://www.researchgate.net/profile/Viera-Bacova/publication/309320985_Identita_v_socialni_psychologii/links/58c02ee992851cbfd30bbe60/Identita-v-socialni-psychologii.pdf

Já

-        Latinsky ego

-        Já psychologické, je ucelená jednota vědomí, která v proměnách duševního života zůstává formálně stejnou, při tom však je stále relativním a činorodým východiskem všech projevů a úkonů.

-        Herbart rozlišuje „já“ od duše, podle Wundta je „já“ „relativní vůle individuální“.

-        Meynert rozeznává vůli prvotní a druhotnou, vyvinuvší se.

-        Lippsovi je „já“ zase „souvislostí možného života vědomého“.

-        Freudovi je „já“ čímsi „dozírajícím“.

-        Jiní psychologové přikládají „já“ pouze význam funkcionální (James, Kafka, Müller- Freienfels).

-        Dvojí „já“, jinak také označované za dvojvědomí, rozštěpení osobnosti, double conscience, alternance de deux personnes, vyskýtá se v některých stavech neobvyklých a chorobných.

ZDROJE:

ČERNOCKÝ, Karel. Psychologický slovník. Praha: Česká grafická Unie, 1940. s. 77. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:2ad5c620-3c75-11e3-9dde-5ef3fc9bb22f

MEAD, George Herbert a FAFEJTA, Ondřej. Mysl, já a společnost. Praha: Portál, 2017. s. 68. ISBN 978-80-262-1180-8. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:acd7cf1c-a7d9-4dfd-9cae-19db63cfd502

ČERNOCKÝ, Karel. Všeobecná psychologie. Olomouc: Pedagog. akademie, 1919. s. [1a]. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:1ebc4f05-6918-4bcc-a649-79e7e7f34d96

James E. Marcia

- klinický a vývojový psycholog

- navázal na Eriksnovo pojetí krize

- krizi vnímá jako zpochybňování autorit (rodiče, společnost nebo kultura), stanovených hodnot či dogmat  

- závazek vnímá jako hodnoty a cíle, jedinec investuje do tohoto závazku 

- popsal čtyři možné stavy identity u adolescentů:

1) Difúzní stav identity = stabilní stav; jedinec nemá a netvoří závazky identity; bez přítomnosti krize identity

2) Moratorium = jedinec má snahu tvořit závazky; přítomnost krize identity

3) Předčasné uzavření = závazky stanovené někým jiným jedinec závazky přejímá; bez přítomnosti krize identity

4) Dosažení identity = jedinec prošel krizí identity a má vytvořený systém hodnot

- pořadí jednotlivých stavů dle Marcia lze určit

                1. difúzní stav identity – bez systému hodnot

                2. předčasné uzavření identity – přivlastnění cizích hodnot

                3. moratorium – zpochybnění přivlastněných hodnot, hledání vlastních

                4. dosažení identity – vytvoření vlastních hodnot

- avšak neexistuje jedno správné pořadí, důležité je, aby stav moratorium předcházel dosažení identity

- jedinec se může vyskytovat v různých stádiích identity zároveň (profesní orientace – identita dosažena x partnerské vztahy – difúzní stav identity)

MACEK, Petr, 2003. Adolescence | Národní digitální knihovna | Digitální knihovna Kramerius [online] [vid. 2021-04-01]. Dostupné z: https://ndk.cz/view/uuid:adb951b0-b0ff-11e4-a7a2-005056827e51?page=uuid:61b95b10-d2f7-11e4-b880-005056825209

Krize

– určitá část lidského bytí, nevyhnutelný jev v lidské civilizaci

definice Reného Toma ,,V krizi je každý subjekt, jehož stav , který se projevuje zdánlivě bezdůvodným oslabením jeho regulativních mechanismů, je tímto subjektem samotným vnímán jako ohrožení vlastní existence.‘‘

Příčiny krize: ztráta objektu (smrt, rozchod, zklamání, zrada), změna (zdravotního stavu) a volba mezi dvěma stejnými kvalitami

Typologie krizí:

Situační krize: událost, která je precipitována nepředvídatelným stresem, závažnost krize je subjektivní. (ztráta zdraví, ztráta blízkého člověka, obava z neúspěchu při zkoušce) změna (rozvod, stěhování, změna zaměstnání) volba (mezi dvěma partnery či partnerkami, rozhodování o budoucím studiu)

Krize z očekávaných životních změn/ tranzitorní krize: přirozené překážky: nároky růstu a zrání (puberta, adolescence, klimakterium) nebo v rámci života rodiny (sňatek, narození prvního dítěte)

E.H.Erikson vytvořil na základě psychoanalytické teorie osm kategorií pro periodizaci jednotlivých vývojových stádií.

Krize pramenící z náhlého traumatizujícího stresoru: (úmrtí blízké osoby, válečný stres, přírodní katastrofy, znásilnění, hromadné neštěstí)

Krize zrání, vývojová: pokud zdárně neproběhla tranzitorní krize, přichází právě vývojová krize, podstatou je reakce jedince a jeho rodinného systému na přirozené změny či vývojové úkoly.

Příklady vývojové krize: symbióza x separace, intimita x neohraničenost, moc x bezmoc., zralost x nezralost

Krize pramenící z psychopatologie – lidé s duševními nemocemi jsou hůře vybavení zvládat krizové situace

Neodkladné krizové stavy – stavy psychotické, alkoholové či drogové

 Zdroj:

Vodáčková, Daniela a kolektiv. Krizová intervence, Vyd. 1. Praha: Portál, s.r.o., 2002, ISBN 80-7178-696-9.

- období osobnostní zralosti
- minimální fyzické změny (výška postavy již dospělého jedince)
- velké změny v psychické stránce (realističtější a pragmatičtější myšlení)
- osobní pohoda spojena spíše s intenzivním prožíváním pozitivních a negativních emocí než s rozumovým hodnocením života
- v první polovina mladé dospělosti označena jako vynořující se dospělost
- ve druhé polovině mladé dospělosti návyk k dospělým sociálním rolím: stabilizace zaměstnání, budování kariéry, vytváření stabilních partnerství, zakládání vlastní rodiny
- samostatnost (emoční i finanční), schopnost mít závazky
- pokles intenzity kontaktů a pocitu blízkosti s původní rodinou (20. až 25. rok)
- vytvoření blízkého a emočně naplněného vztahu – intimity (pokud k tomu nedojde, přichází izolace)
- experimentování v partnerských vztazích, další formy partnerství (heterosexuálové/homosexuálové), žití single

BLATNÝ, Marek. Psychologie celoživotního vývoje. Praha: Karolinum, 2017. ISBN 978-80-246-3462-3.

KELNAROVÁ, Jarmila a Eva MATĚJKOVÁ. Psychologie 1. díl. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-3270-1.

ŘÍČAN, Pavel. Psychologie osobnosti. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1174-4.

Je jednou z moderních teorií vývoje člověka, zaměřující se na vývoj člověka v průběhu celého života a integraci procesů, které ho ovlivňují.

Je jednou z moderních teorií vývoje člověka, zaměřující se na vývoj člověka v průběhu celého života a integraci procesů, které ho ovlivňují.

Koncept životní dráhy poprvé vymezil americký sociolog Leonard Cain v roce 1964 ve stati „Life Course and Social Structure“ (in Havlíková 2007; Marshal, Mueller 2003).

Životní dráhu lze vymezit jako řetězec úzce propojených událostí nebo stavů v různých oblastech života, které člověk zažívá od narození do smrti (Alan 1989). Na životní dráhu můžeme pohlížet jako na posloupnost profilů participace, tedy jako na posloupnosti stavů či rolí, kterými jedinec prochází v průběhu života v různých oblastech (Levy, Krüeger 2001). Můžeme sledovat rodinné či pracovní dráhy, dráhy bydlení (rezidenční dráhy), dráhy vzdělání či zdraví apod. Jedná se tedy o sekvenci profilů participace během života, které odrážejí zapojení jedince v různých oblastech sociálního života.

Principy paradigmatu životní dráhy systematicky shrnuli Glen Elder a Janet Giele (Giele, Elder 1998). Podle těchto autorů individuální životní dráhy formují čtyři vzájemně ovlivňující se faktory:

               1) individuální vývoj (lidské jednání) -  vychází z přesvědčení, že jedinec je aktivním subjektem sledujícím určité cíle a rozhodujícím se v závislosti na možnostech a omezeních, se kterými se setkává.

              2) historie a kultura (umístění v čase a místě) – klade důraz na význam makro podmínek: institucionálního nastavení v daném historickém čase a místě a na význam sociálních norem týkajících se organizace životní dráhy. Průběh životní dráhy je ovlivňován i historickými událostmi.

               3) sociální vztahy (sociální integrace) - zdůrazňuje, že životní dráhy jedinců se utvářejí ve vzájemných interakcích s blízkými (s rodiči, partnerkou či partnerem, přáteli atd.) a životní dráhy blízkých se vzájemně ovlivňují. Na obecnější úrovni mohou být provázány i životní dráhy vrstevníků. (např. lidé narození v určitém období mohou sdílet specifickou společnou zkušenost danou tím, že je určitá historická událost ovlivnila více než ostatní).

             4)  načasování životních událostí - Průběh životních drah je utvářen časováním a pořadím jednotlivých životních událostí. To, v jakém věku nebo v jakém pořadí se určitá životní událost odehraje, může významně ovlivnit průběh další životní dráhy (Giele, Elder 1998).

 Tyto čtyři dimenze jsou vzájemně úzce spojeny

Výzkum životní dráhy

 -  dva základní přístupy: makrosociologický a mikrosociologický. Marlis Buchmann (1989) k tomuto rozlišení ještě přidává další rovinu: zaměření na sociální jednání (strukturní analýza) a zaměření na symbolickou strukturaci životní dráhy (kulturní analýza).

Literatura:

Havlíková, J. Věk v sociologické teorii: Perspektiva životního běhu. Sociální studia (1-2): 179-200.

Chaloupková, J. Výzkum životní dráhy a analýza sekvencí: možnosti studia rodinných drah. Data a výzkum-Sda-Info 3 (2): 241-258.ISSN 1802-8152

Nový, L. Životní dráha jako sociologický problém. Brno: Univerzita J. E. Purkyně. 1989

MORATORIUM

Definice: jde o stav, kdy je jedinec ve fázi krize identity. Neustále přichází s novými názory a nápady, které velmi brzy opouští, aby je mohl nahradit jinými. V tomto období jedinec experimentuje, není si jistý sám sebou, svojí budoucností a většinou ani není spokojen se svými výsledky.

Další důležité informace: toto období je nejtypičtější pro pozdní adolescenci či přechod z adolescence do dospělosti.

Souvislosti: O tomto období mluví psycholog Erik H. Erikson. Poukazuje na fakt, že spousta dospívajících má problémy s hledáním identity a tak se uchylují právě k tzv. identitnímu moratoriu. Dávají tedy přednost odkladu a řídí se čistě aktuální situací. Pojem představuje jednu z fází vývoje identity. Nejprve nastává stádium difuzní (rozptýlené identity), následuje přejatý způsob identity, dále právě moratorium a posledním stádiem je stádium dosažení identity.

HELUS, Z., 2018. Úvod do psychologie. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-2985-5.

PUGNEROVÁ, M. & kol., 2019. Psychologie. Praha: Grada. ISBN 978-80-271-2790-0.

Termín moratorium byl zaveden německým psychoanalytikem Erikem H. Eriksonem (1902 – 1994). Jedná se o období raného postpubertálního života, kdy si mladý dospělý užívá takzvané „ time out of life“. Užívá si života, například hodně cestuje, než se pevně usadí do pracovního procesu a vážných vztahů.

Je to období plné hledání a zkoumání alternativ. Člověk v této fázi zpochybňuje svá dřívější rozhodnutí, jestli si vybral správnou školu, svou sexuální orientaci atd. V okamžiku kdy jsou tyto otázky zodpovězeny, jedinec konečně dosáhne fáze své vlastní identity, ve kterém nachází svůj vlastní smysl života.

Erikson (1999) uvádí ve spojitosti s adolescencí pojem psychosociální moratorium, což charakterizuje jako období sexuálního a kognitivního zrání s dosud schvalovaným odkladem definitivních závazků.

MOTIVACE

Definice motivace

„Motiv je jakýkoli vnitřní činitel, který člověka nebo jiný organismus vede k aktivitě“ (Říčan, 2013).

„Všechno, co způsobuje nějaké chování, jednání nebo reakci, označujeme motivací nebo popud. Příčiny chování jsou různé“ (Hans Kern a kol., 2006).

Motivace je proces usměrňování, udržování a energetizace chování, které vychází z biologických zdrojů … vede ke zvýšení nebo poklesu aktivity, mobilizaci sil a energizaci organismu … projevuje se napětím, neklidem, činností směřující k porušení rovnováhy. V zaměření motivace se uplatňuje osobnost jedince, jeho hirearchie hodnot i dosavadní zkušenosti, schopnosti a naučené dovednosti (Hartl, Hartlová, 2015).

Motivační stavy řídí a aktivují chování. Vycházejí z pudových faktorů, které udržují stálé vnitřní prostředí, homeostázu (Nolen-Hoeksema a kol., 2012).

Hirearchie a dělení motivů

Motivace sleduje jistý cíl, dosažení situace, které vede k uspokojení potřeby (motivu). Ty můžeme rozlišit na pozitivní potřeby (získání uspokojujícího objektu) nebo negativní (vyhnutí se nežádoucímu objektu či stavu. Motivy můžeme dle A. Maslowa členit na nižší a vyšší ve smyslu své hodnoty, přičemž platí, že uspokojení nižších potřeb je předpokladem toho, aby mohly nastoupit vyšší potřeby. První místo zaujímají biologické potřeby (jídlo a pití, kyslík, odpočinek, sexuální vyžití, uvolnění napětí). Až poté, co jsou biologické potřeby uspokojeny, přicházejí na řadu další v následujícím hierarchickém pořadí: bezpečí, přimknutí, úcta a respekt, poznání, estetika, seberealizace, transcendence (Říčan, 2013). Podle stejného principu můžeme rozdělit motivy na primární (biologická úroveň) a sekundární (naučené tendence chování), přičemž sekundární motivy vycházejí z motivů primárních, srovnej viz Maslow. Shodně definují Hartl a Hartlová (2015) i Říčan (2013).

Motivace je determinována vnitřnímu i vnějšímu prostředí člověka. Vnitřní motivace vychází z vnitřních pudových a instinktivních faktorů. Vnější motivace neboli incentivní vychází z pobídkových faktorů (Nolen-Hoeksema a kol., 2012). Hartl a Hartlová (2015) zmiňují jako vnější motivační činitele například denní a roční dobu, přítomnost či nepřítomnost jiných lidí a podnětů v okolí. Vnitřní motivační činitelé vycházejí z organismu jedince a do této kategorie můžeme zařadit žízeň a hlad, ale také cíle, plány, představy, tužby aj.

Motivací uspokojená potřeba vede k odměně v dopaminovém systému v podobě endorfinů. Naopak při neuspokojení potřeby dochází od frustrace, až k neurotickým symptomům (Říčan, 2013).

Bibliografie

HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Psychologický slovník. Třetí, aktualizované vydání. Praha: Portál, 2015. ISBN 978-80-262-0873-0.

KERN, Hans, Christine MEHL, Hellfried NOLZ, Martin PETER a Regina WINTERSPERGER. Přehled psychologie. Vydání páté. Přeložil Magdalena VALÁŠKOVÁ. Praha: Portál, 2015. ISBN 978-80-262-0871-6.

NOLEN-HOEKSEMA, Susan. Psychologie Atkinsonové a Hilgarda. Vyd. 3., přeprac. Přeložil Hana ANTONÍNOVÁ. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0083-3.

ŘÍČAN, Pavel. Psychologie. 4. vyd. Praha: Portál, 2013. ISBN 978-80-262-0532-6.

NARATIVNÍ PŘÍSTUP

Existují civilizace, které neznají kolo, ale neexistují civilizace, které by neznaly příběh.

Joseph Campbell

Narativní přístup je jedním z příkladů teorií postmoderních přístupů.

Základem je vyprávění životního příběhu a jeho převyprávění, kterým se nové diskurzy o sobě samém vytvářejí, nikoli objevují. Zájem se tedy v terapii nesoustřeďuje na odkrývání pravdy o událostech, ale na významy (Gjuričová, Kubička, 2009)

Vidí problémy jako oddělené od lidí a vnímá, že lidé mají mnoho dovedností, kompetencí, přesvědčení, hodnot, závazků a schopností, které jim pomohou snížit vliv problému na jejich život… Existuje mnoho principů narativního způsobu práce, ale dva z nich jsou zvláště významné:

1. vždy zůstat v postoji zvědavosti

2. vždy klást otázky, na něž upřímně neznáte odpověď (Morgan, 2000)

Jde do hloubky lidské komunikace, pracuje s jazykem, s jeho zamlčenými a zhuštěnými významy a rozšiřuje fakta o příběh (Strnad, Nejedlá, 2014)

Použité zdroje:

GJURIČOVÁ, Š., KUBIČKA, J. (2009). Rodinná terapie: Systematické a narativní přístupy. Praha: Grada Publishing.

MORGAN, A. (2000). What is narrative therapy: an easy to read introduction, Dulwich centre, [cit. 2021-04-17]. Dostupné z: https://dulwichcentre.com.au/what-is-narrative-therapy/

STRNAD, V., NEJEDLÁ, A., (2014). Základy narativní terapie a narativního koučinku. Praha: Portál.

Narrative therapy. In: Wikipedia: The free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, last modified on 11. 1. 2021 [cit. 2021-04-17]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Narrative_therapy.

Osobnost - je individuální jednota tělesných a duševních vlastností, která se projevuje v chování a jednání jedince. Je prostě jedinečná, neopakovatelná.

Osobnost je výsledkem stálého střetávání id, ega, superega a je formována v prvních šesti letech života, její chování je určováno převážně nevědomými tendencemi. /Psychoanalýza - s. Freud/ 

Teorie vrstev osobnosti /Doc. Řehulka/

1. Co člověk chce? Motivace - zájmy, potřeby, hodnoty.

2. Co člověk může? Schopnosti, inteligence.

3. Jaký ten člověk je? Charakter, volní vlastnosti (povaha člověka)

4. Jak člověk reaguje? Temperament, emoce (existuje samozřejmě řada osobností)

Jáství

Vyjadřuje uvědomování si sebe sama, svého já, především v diferenciaci od zevního světa.

Osobností se člověk nerodí, stává se jí tehdy, když se u něj objeví specificky lidská organizace duševna. Asi kolem 3. roku věku, začíná vědomě užívat 1. osobu já chci x já nechci.

Temperament - vyjadřuje dynamické vlastnosti osobnosti, dynamiku celého chování a prožívání/jak snadno reakce vznikají, jak jsou silné, jak často se střídají/.

Citové a emoční sklony, zvykové dispozice, způsob, jakým se jedinec chová.

Temperament má vrozené předpoklady a má význam v dynamice přizpůsobování se subjektu životním okolnostem.

Charakter je nejvyšším regulátorem lidského jednání, je výrazem zralé osobnosti.

Alport - charakter je "zhodnocená osobnost"

Literatura:

ČAČKA, O. Nástin psychologie I a II. Brno: Paido.

ŘEHULKA, E. Úvod do studia psychologie. Brno: Paido, 1995.

ČÁP, J. a J. MAREŠ. Psychologie pro učitele. Praha: Portál, 2001.

Osobnost - Osobnost je celkem duševního života člověka.

Obvykle osobnost znamená jedinečné „Já“ člověka se všemi jeho vlastnostmi, zkušenostmi, charakterem, vlohami, schopnostmi a dovednostmi. V tomto pojetí je charakteristická individuální jedinečnost daného člověka, jeho „osobitost“. 

Osobnost je jedním z ústředních termínů psychologie a jejích praktických aplikací. Neexistuje jednotná a obecně přijímaná definice osobnosti, její povaha je z pozic různých teoretických i výzkumných přístupů vykládána značně odlišně. Téměř všeobecná shoda panuje pouze ohledně základních charakteristik, kterými lze osobnost vymezit:

•  Vývoj a utváření osobnosti: jak a kdy vzniká, jak funguje, jak se utváří ve vývoji.Jedinečnost, individualita a rozlišitelnost osobnosti, je vždy unikátní, výlučná, neopakovatelná a poznatelná jen studiem individuálních rozdílů, speciálních kvalit či konfigurací těchto kvalit, které odlišují jednoho člověka od druhého. Vývojový proces podmíněný interakcemi biologických, psychologických a sociálních aspektů v životě člověka.

• Struktura osobnosti: osobnost je komplexní soustavou individuálních vlastností jedince, která je alespoň částečně poznatelná v jedincově chování.

V horizontálním hledisku uvažujeme o základních kategoriích psychických procesů, které se na stavbě osobnosti podílejí. H. Eysenck  tak např. rozlišuje 4 základní sektory osobnosti –                                          inteligenci

                                temperament

                                charakter a

                                stavbu těla. 

Vertikální hledisko pracuje s představou „vrstev osobnosti“, které se utváří postupným vývojem. Patrně nejznámějším příkladem vertikálního přístupu je pojetí S.

Freuda a členění osobnosti na Id – Ego – Superego.

• Dynamika osobnosti: otázka motivů, potřeb, hodnot a cílesměrnosti jednání.

• Vytváření modelů osobnosti a metod poznávání osobnosti v rámci psychodiagnostiky.

Literatura:

1.  Říčan, P. (2010). Psychologie osobnosti. Praha: Grada.
2.  Mikšík, O. (2007). Psychologické teorie osobnosti. Praha: Karolinum.
3.  Hartl, P., & Hartlová, H. (2010). Velký psychologický slovník. Praha: Portál.

Předčasné uzavření identity

Předčasné uzavření identity, neboli „foreclosure“ či také status náhradní identity, je stav, který se může vyskytnout u jedince v průběhu adolescence. Toto stádium definoval James E. Marcia spolu s dalšími třemi stavy identity:

1. difuzní, rozptýlená – před vyvíjením identity, zmatenost,
2. přejatá, uzavřená – převzaté hodnoty, nereálné cíle
3. odložená identita, moratorium – zkoumání alternativ, úzkost, nejistota,
4. autentická identita – stabilní systém závazků, jistota.                                          (1)

Pokud mluvíme u jedince o předčasném uzavření identity znamená to, že hodnoty a postoje, které jedinec zastává, převzal od jiných jedinců, nejčastěji od rodičů, pedagogů, nebo od nejbližších přátel. (2) Jedinec tak napodobuje svůj vzor, který považuje za ideální, důvěřuje mu a necítí nutnost ho jakkoli měnit. Nepovažuje za zásadní objevování nových vlastních zkušeností a nevytváří si iluze. (3)

Tento trend se často vyskytuje u osob, které jsou součástí kulturních skupin a společenství, ve které převládají takzvaná dědičná povolání a identita rodičů je velmi vysoce uznávána. Jedince pak přejímá stejné povolání i stejný životní styl, jakým žijí jeho rodiče. (4)  Je tak odkázaný a závislý na autoritě, má nízké sebevědomí, je spokojeni se svým životem, s výběrem školy i se zaměstnáním. Mohou se však u něj vyskytnout konfliktní vztahy s ostatními lidmi, potíže s intimitou ve vztazích, v závažnějších případech sklony k patologickému chování (extremismus, závislosti na návykových látkách aj.). (5) Jak uvádí Vágnerová (3), jediné zklamání, které může adolescenta zastihnout, je stereotypní způsob života, založený na tradicích.

(1) THOROVÁ, Kateřina. Vývojová psychologie: proměny lidské psychiky od početí po smrt. Praha: Portál, 2015. ISBN 978-80-262-0714-6.

(2) VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-1428-8.

(3) VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie: dětství a dospívání. Vyd. 2., dopl. a přeprac. Praha: Karolinum, 2012. ISBN 978-80-246-2153-1.

(4) HILL, Grahame. Moderní psychologie: hlavní oblasti současného studia lidské psychiky. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-641-1.

(5) MACEK, Petr. Adolescence: psychologické a sociální charakteristiky dospívajících. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-348-x.

Střední dětství neboli Childhood neboli též předškolní věk trvá přibližně od 3. do 6. roku života (někdy uváděno do 7. roku života). Je typické mírným růstovým tempem, ale zároveň prvním růstovým spurtem, závislostí na dospělých, prořezáváním trvalých zubů a ukončením růstu mozku. Střednímu dětství předchází rané dětství a navazuje na něj dětství pozdní. Je to období velmi typické pro člověka (Králík a Čuta, 2015).

Z hlediska růstu a tělesné stavby je pro toto období typická dětská stavba těla, kdy tělu dominuje hlava a při uvolněném postoji břicho vyčnívá dopředu. V tomto období se velmi rozvíjí jemná i hrubá motorika a zlepšuje se pohybová koordinace (Králík a Čuta, 2015).

V tomto období se též hodně rozvíjí komunikace a socializace. Dítě si osvojuje čím dál více mluvenou řeč a díky ní začíná interagovat s vrstevníky převážně verbálně. S rozvíjející se komunikací se zároveň učí sociálním dovednostem a postupně dochází k fázi přesahu rodiny a přípravy na život ve společnosti (Králík a Čuta, 2015; Vágnerová, 2012). Je zde obzvláště důležitá hra, dítě si již hraje s ostatními, nejen vedle nich a pomocí hry, kresby či vyprávění vyjadřuje svůj názor na svět. Hodně se rozvíjí uvědomování sebe sama a sebehodnotící emoce. (Vágnerová, 2012). Začínají se projevovat i první pohlavní rozdíly, chlapci bývají agresivnější a divočejší než dívky (Králík a Čuta, 2015).

Pro konec tohoto období je především specifická stabilizace vlastní pozice ve světě a diferenciace vztahu ke světu (Váhnerová, 2012).

Zdroje:

Králík, Miroslav a Čuta, Martin, 2015. Individuální vývoj člověka (texty k přednáškám). Dostupné z:  https://is.muni.cz/el/1431/podzim2015/Bi6868/um/IVC_18_Texty_k_prednaskam.pdf

VÁGNEROVÁ, Marie, 2012. Vývojová psychologie: dětství a dospívání. 2. vydání, doplněné a přepracované. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-2153-1.

PŘEDSUDEK

 emočně nabitý a kriticky nezhodnocený úsudek

• vytvořený nebo hotově přejatý

• charakter stereotypu, ze kterého následně plyne postoj

• týká se jednotlivé osoby i sociální skupiny

• rozvoj především v dětství

  • tvoření nejsilnějších předsudků v 4. - 5. roce života (Aboud, 1993)

  • výzkum Hraba a Granta - předškolní děti si vybírají panenku barvy své kůže

  • studie Yee a Browna - zvýhodňování skupin stejného pohlaví

  • výzkum Rutlanda - tvorba národnostních předsudků od 10ti let

• v teorii spojen s otevřenou nebo uzavřenou strukturou osobnosti

  • tolerance/dogmatismus

  • autoritářská osobnost

  • sociální mobilita

  • frustrace

  • plnění speciálních iracionálních funkcí

• boj proti předsudkům:

  • větší informovanost

  • tolerance

Zdroje:

• Aboud, F., E.: (1993). The developmental psychology of racial prejudice. Transcultural Psychiatric Research Review.

• Čáp, J.: (2001). Psychologie pro učitele. (Vyd. 1., 655 s.) Praha: Portál.

• Geist, B.: (1993). Sociologický slovník. Praha: Victoria Publishing. ISBN 80-85605-28-7.

• Hartl, P., Hartlová, H.: (2010). Velký psychologický slovník. (Vyd. 4., V Portálu 1., 797 s.) Praha: Portál.

• Hraba, J., Grant, G.: (1970). Black is beautiful: A reexamination of racial preference and identification. Journal of personality and social psychology, 16(3), 398.

• Rutland, A.: (1999). The development of national prejudice, in‐group favouritism and self‐stereotypes in British children. British Journal of Social Psychology, 38(1), 55-70.

Yee, M., Brown, R.: (1994). The development of gender differentiation in young children. British Journal of Social Psychology, 33(2), 183-196.

Roztříštěnost identity

Roztříštěnost identity je v ICD – 10 uvedena pod poruchami osobnosti. Konkrétně mluvíme
o disociativní poruše osobnosti. (F44.81)

Jde o zřídkavou poruchu, která se vyznačuje tím, že postižený jedinec má dvě nebo více identit či osobností, které se střídají a mění jeho chování. Každá z osobností má své jméno, věk, vlastní vzpomínky, specifické chování či jiné charakteristiky. Identity se navzájem „neznají“ a nemají přístup ani k dovednostem těch druhých (znalost cizího jazyka, umělecké nadání, specifický rukopis).

Porucha vzniká zejména jako obranný mechanismus na prožitou traumatickou událost, převážně z dětství. Tohoto prožitku si je vědoma pouze jedna z identit.

Léčba spočívá v zařazení psychoterapie. Mohou být podávána například antidepresiva. Také se mluví o využití hypnózy. Vzhledem k tomu, že se osobnosti mají tendenci objevovat spontánně, lze s nimi díky hypnotickému stavu navázat kontakt, a pomocí regrese se navrátit do období, kdy se manifestovaly.

Příklady filmového zpracování: Rozpolcený, Skleněný, Tři tváře Evy, seriál – Tara a její svět.

Zdroje:

1. 2021ICD-10-CM Diagnosis Code F44.81:Dissociative identity disorder. The Web's Free 2021 ICD-10-CM/PCS Medical Coding Reference [online]. Copyright © [cit. 17.03.2021]. Dostupné z: https://www.icd10data.com/ICD10CM/Codes/F01-F99/F40-F48/F44-/F44.81
2. HERMAN, Erik, Jiří HOVORKA, Ján PRAŠKO, Tomáš NEŽÁDAL, Michal BAJAČEK a Pavel DOUBEK. Disociativní poruchy v praxi: Disociative disorders in practice. Psychiatria pre prax. Bratislava: SOLEN, 2009, 10(1), 13-18. ISSN 1335-9584.
3. GRAMBAL, Aleš, Zuzana GRAMBALOVÁ, Ján PRAŠKO. Hypnóza v léčbě disociativních poruch: Hypnosis in dissociative disorders treatment.  Psychiatrie pro praxi. SOLEN, 2008, 9(6), 277-282. ISSN  1213-0508

- sebekategorizace vypovídá o tom, jak se lidé kategorizují a je součástí sociální identity na základě spojení meziskupinovými a vnitroskupinovými procesy (Jozef Výrost, Sociální psychologie - 2., přepracované a rozšířené vydání)

- sebekategorizace či také sebepoznání k určité skupině nebo kategorii osob mění sebepojetí jedince tak, aby odpovídalo identitě vytvořené danou skupinou, totožně se mění jedincův forma vnímání, jeho postoje, pocity tak, aby vyhovovaly skupinovému modelu. (Hedvika Boukalová & Ilona Gillernová, Kapitoly z forenzní psychologie)

- Turner = blízkost v čase či prostoru - blízkost či sám výskyt ve skupině ostatních členů skupiny může vzbuzovat příslušnost ke skupině (Štěpán Konečný, Fenomén lhaní v prostředí internetu)

- teorie sebekategorizace = vzniká jako součást teorie sociální identity (Josez Výrost, Sociální psychologie – 2., přepracované a rozšířené vydání). Teorie sebekategorizace neboli SCT je teorie povahy sebe sama, která uznává, že vnímající jsou jednotlivci ale i členové skupiny. Vysvětluje, jak a kdy se lidé budou definovat jako individuální či skupinová entita. Zkoumá také dopad této variability na vnímání sebe sama (Paul A M Van Lange, Arie W Kruglanski, E Tory Higgins, Handbook of theories of social psychology: Volume two). 

-       teorie sebekategorizace předpokládá, že lidé se identifikují s určitou skupinou (MY) a zároveň se odlišují od ostatních (ONI). (Mojmír Tyrlík, Zátěž z adolescenci)

Sebekontrola

Sebekontrola je schopnost odložit bezprostřední potěšení a uspokojení potřeb. Lze ji definovat také jako schopnost odolávat impulzům a pudům ve prospěch dlouhodobých cílů.

Synonymem je také seberegulace, sebeovládání, nebo síla ega.

Schopnost sebekontroly je spojena s vyššími exekutivními funkcemi nacházejícími se v prefrontálním kortexu mozku. Právě tato oblast, je na rozdíl od jiných částí mozku, největší právě u lidí. Sebekontrola je tedy jedna z vlastností, která nás odlišuje od zvířat, která se chovají dle svých pudů a impulzů. Nejsou tedy schopna fungovat ve prospěch dlouhodobých cílů.

Jeden z nejznámějších experimentů na toto téma byl Stanfordský marshmallow experiment, který byl navržen psychologem Walterem Mischelem v 60. letech. V experimentu byly použity děti předškolního věku. Dítě dostalo před sebe talířek s bonbonem a výzkumník jim oznámil, že musí na chvíli odejít a pokud dítě nesní bonbon, který má před sebou, dostane po návratu výzkumníka bonbony dva. U dětí se tedy začal odehrávat vnitřní konflikt mezi uspokojením a seberegulací.

Ukázalo se, že jich v takto raném věku se lidé v míře sebekontroly velmi liší.

Čím jsme starší, tím máme sebekontrolu větší.

Studie od Angely Duckworthové a Martina Seligmana ukázala, že míra sebekontroly je pro studium důležitější než inteligence.

Sebekontrola je jako sval – můžeme ji posilovat, ale také vyčerpat. Pokud musíme využít velkou část energie na sebekontrolu při prvním úkolu, u druhého se rychleji vyčerpáme a můžeme úkol vzdát.

Sebekontrola je podmíněna z velké části geneticky, ale také rodičovským vlivem a ženy mají obecně vyšší míru sebekontroly.

ZDROJE
Albert Kšiňan , 2017, https://psychologie.cz/umeni-seberegulace/
Brichcín, M. (1999). Vůle a sebekontrola: teorie, metody, experimenty. Praha: Karolinum

Definice pojmu

Sebepojetí je „souhrn představ a hodnotících soudů, které člověk o sobě chová“ (Blatný a Plháková, 2003, s. 92).

Do sebepojetí patří např. „představ sebe sama, myšlenky o sobě samém, uvědomění, že vím, kdo jsem a kam patřím, vědomí, že něco umím aj.“ (Tyrlík, Macek a Širůček, 2010, s. 5).

Konečná (2010) uvádí, že sebepojetí může být založeno na vlastním vnímání sebe sama, ale také na tom, jak nás vnímají a soudí ostatní.

Historie zkoumání sebepojetí

Asi nejvýznamnější osobností v historii zkoumání sebepojetí je William James, který je považován za zakladatele psychologie Já a který zároveň jako první rozlišil dva aspekty Já:

• Já jako činitel (subjekt) duševní činnosti, tedy poznávající Já,
• Já jako objekt duševní činnosti, tedy Já, které je poznávané a poznané.

Na Williama James později navázali další, jako např. Cooley a Mead. Ti zkoumali sebepojetí prostřednictvím koncepce Já jako sociálního konstruktu (Blatný a Plháková, 2003).

Vývoj sebepojetí během života

Sebepojetí se vyvíjí během celého našeho života, je totiž ovlivňováno zkušenostmi, které postupně získáváme. Nejvíce se však o sebepojetí hovoří v období dospívání, kdy se zároveň zásadním způsobem vytváří i identita a představy jedince o sobě samém se proměňují a ukotvují (Poledňová, 2009).

Zdroje

BLATNÝ, Marek a Alena PLHÁKOVÁ. Temperament, inteligence, sebepojetí: nové pohledy na tradiční témata psychologického výzkumu. Brno: Sdružení SCAN, 2003. ISBN 80-86620-05-0.

KONEČNÁ, Věra. Sebepojetí a sebehodnocení rozumově nadaných dětí. Brno: Masarykova univerzita, 2010. ISBN 978-80-210-5325-0.

POLEDŇOVÁ, Ivana, ed. Sebepojetí dětí a dospívajících v kontextu školy. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN 978-80-210-5085-3.

TYRLÍK, Mojmír, Petr MACEK a Jan ŠIRŮČEK, ed. Sebepojetí a identita v adolescenci: sociální a kulturní kontext. Brno: Masarykova univerzita, 2010. ISBN 978-80-210-5107-2.

- Překlad z anglického výrazu do češtiny nemůže být shrnut pouze do jednoho pojmu, jak z důvodu komplexnosti významu, tak z jeho různorodosti. Autor pojmu Albert Bandura sám užívá různé varianty pro popsání, nejčastěji samozřejmě termín self-efficacy,  efficacy belifes přeložit lze jako „přesvědčení o účinnosti“, perceived efficacy „vnímaná účinnost“ nebo pouze efficacy „účinnost“ (Bandura, 1997).  

- Self-efficacy Bandura definuje jako přesvědčení lidí o jejich schopnostech, které jsou nutné k dosažení určitých výkonů, toto přesvědčení má vliv na události v jejich životě. Podle Bandury také silné vědomí vlastní účinnosti zvyšuje pocit vlastní pohody a takovýto lidé si pak dále samy vybírají náročné úkoly, které berou jako své výzvy (Bandura, 1994). V české literatuře se můžeme nejčastěji setkat s vnímanou osobní účinností (Hoskovcová, 2006) nebo s vnímanou vlastní účinností (Gillernová, Kebza, Rymeš a kol., 2011). Tato celková koncepce je součástí Bandurovi šířeji založené teorie sociálního učení, která byla později nazvána „sociálně kognitivní teorie“ (Kebza 2005).

- Bandura uvádí, že self-efficacy je ovlivňováno hned 4 dimenzemi zkušeností. Jedná se o: zvládnutí zadaného úkolu, zprostředkovaná zkušenost, sociální přesvědčování a somatickými/emočními stavy, kdy nejdůležitější je 1. dimenze, tedy zvládnutí úkolu (Bandura, 1994).

Zdroje:

BANDURA, A. (1994). Self-efficacy. In V. S. Ramachaudram (Ed.). Encyclopedia of human behavior. [online]. [cit. 2021-14-03]. Dostupné z www.uky.edu/~eushe2/Bandura/Bandura1994EHB.pdf

BANDURA, Albert. Self-efficacy: the exercise of control. New York: W.H. Freeman and Company, 1997, ISBN 978-071-6728-504.

GILLERNOVÁ, Ilona, Vladimír KEBZA a Milan RYMEŠ. Psychologické aspekty změn v české společnosti: člověk na přelomu tisíciletí. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011, Psyché (Grada). ISBN 978-802-4727-981

HOSKOVCOVÁ, Simona. Psychická odolnost předškolního dítěte. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006, Psyché (Grada). ISBN 978-802-4714-240

KEBZA, Vladimír. Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1307-5.

- česky: vlastní účinnost

- pojem zavedl psycholog Albert Bandura

- přímá citace pojmu self-efficacy dle Bandury: „přesvědčení o vlastních schopnostech organizovat a řídit chod dění k dosažení určitých cílů“

- dle něj je to hlavní důvod, jak člověk jedná a ovlivňuje to jeho motivaci, myšlenkové procesy, emoční stavy a jednání

- self-efficacy závisí na situaci a souvisí s motivací

- ovlivňuje, jaké činnosti a aktivity si jedinec vybere, jak velké úsilí vynaloží na splnění stanovených cílů, po jak dlouhou dobu dokáže překonávat překážky, jakou má emoční výdrž

- čím vyšší self-efficacy, tím vyšší si jedinec stanovuje cíle a tím větší vynakládají úsilí

•  překážky = výzvy
• neúspěch = nedostatečné úsilí -> lepší orientace k zvládnutí úkolu
• stres, strach, obavy - jedinec vnímá, že má stále situaci pod kontrolou

- čím nižší self-efficacy, tím nižší, pro jedince snazší cíle, si jedinec stanovuje a vkládá do toho malé úsilí

• tito jedinci jsou psychicky zranitelní
• nechtějí / neumějí se namotivovat
• soustředí se na nedostatky, bojí se neúspěchu
• soustředí se na složitost úkolu
• v případě překážek se vzdávají
• nemají víru, podléhají stresu a depresi

Self-efficacy - 3 dimenze sledování / měření:

• úroveň
• intenzita
• rozsah obecnosti

- v měření používat sloveso dokázat (nepoužívat sloveso udělat) - posuzuje totiž vlastní schopnosti

Zdroje, ze kterých self-efficacy vychází:

• zážitek úspěšného zvládnutí úkolu - opakované zvládnutí úkolu -> stoupá self-efficacy
• zástupné zkušenosti - pozorování, zaznamenání, porovnání, hodnocení, a využití informací ohledně chování ostatních jedinců
• verbální přesvědčování - jedná se o zpětnou vazbu, verbální přesvědčování, vnitřní řeč, očekávání od ostatních
• emocionální a fyziologické stavy - zpětná vazba těla / organismu, závisí také na fyzické a psychické kondici; zdůrazňuje velký vliv emoce spojenou se zkušeností - dobrá nálada + úspěch -> pozitivní vliv na self-efficacy

Bandura, A. (1997), Self-efficacy: The Exercise of Control

- self-efficacy se dá zařadit mezi faktory ovlivňující životní spokojenost, celkové psychické zdraví jedince a kvalitu života

Křivohlavý, J. (2001) - Psychologie zdraví

Souvislosti self-efficacy s:

- sebehodnocení - dle Bandury je to přesvědčení o vlastní hodnotě, jaký chová vztah se sebou X S-E - hodnocení schopností, přesvědčení o tom, jaké máme schopnosti (nesouvisí s hodnotou k sobě samému) (Bandura, 1997)

- sebepojetí - dle Bandury (1997) celkový pohled o sobě na základě zkušeností a hodnocení od okolí X S-E - nejedná se o hodnocení, kdo jsem, jaký jsem a co mám / nemám

Proces osvojování si způsobů chování, norem a seznamování se s kulturním a společenským prostředím. Jde o postupnou přeměnu člověka jako biologického člověka v bytost společenskou. 

Dříve byl pojem socializace velmi používaným a důležitým termínem v oblasti sociologie, především ve druhé polovině 20. století. Svou pozornost hlavně zaměřovalo na děti stávajícími se dospělými v odlišných kulturách. Dnešní doba chápe socializaci spíše jako koncept, což může být důsledkem uvědomování si důležitosti rychlých změn v rámci vztahů skupin a jedince ve společenském a kulturním prostředí. (Sollárová In Výrost, 2008, s. 49)

• Proces osvojování si způsobů chování, norem a seznamování se s kulturním a společenským prostředím. (Strmeň, Raiskup In Výrost, 2008, s. 49)
• Jde o postupnou přeměnu člověka jako biologického člověka v bytost společenskou. (Reichel, 2008, s. 157)
• Základy socializace si jedinec osvojuje primárně v rodině, kde vyrůstá.  (Jedlička, 2015, s. 16)
• Přejímá hodnoty, vzorce chování. Socializace je nikdy nekončící proces, pokračuje a rozvíjí se po celý náš život. (Tamtéž)
• Neustále se musíme v životě přizpůsobovat, měnit své priority, řídit se pokyny zaměstnavatele. (Tamtéž)
• Socializace se stala oblastí, jež se stala předmětem mnoha oborů. Například psychologie, sociální psychologie, pedagogika, kulturní antropologie, etnografie, lingvistika a andragogika. (Reichel, 2008, s. 157)
• Existuje takzvaně primární a sekundární socializace. Ta primární socializace probíhá především po narození v rodině. Sekundární socializace probíhá v menších sociálních skupinách, tedy vstupem do mateřské školy, základní školy, základní umělecké školy, zájmového kroužky, ateliéru, střední školy, vysoké školy atd. (Jandourek, 2008, s. 81)

1. JANDOUREK, Jan. Průvodce sociologií [online]. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2008. [cit. 15.3.2021]. Dostupné z: Průvodce sociologií - Jan Jandourek - Knihy Google
2. JEDLIČKA, Richard a kol. Poruchy socializace u dětí a dospívajících [online]. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2015. [cit. 15.3.2021]. Dostupné z: Poruchy socializace u dětí a dospívajících: Prevence životních selhání a ... - Jedlička Richard , a kolektiv - Knihy Google
3. REICHEL, Jiří. Kapitoly systematické sociologie [online]. 2. vyd. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, a.s., 2008. [cit. 15.3.2021]. Dostupné z: Kapitoly systematické sociologie - Jiří Reichel - Knihy Google
4. VÝROST, Josef. Sociální psychologie [online]. 2. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2008. [cit. 15.3.2021]. Dostupné z: Sociální psychologie - 2., přepracované a rozšířené vydání - Knihy Google

Socializace

"Pojem ze sociálních věd, který označuje osvojování si norem, zvyků, idejí, hodnot, tradic, jazyka, symbolů a sociálních rolí v dané společnosti. Během tohoto procesu jedinec získává dovednosti, které bude potřebovat pro společný život s dalšími lidmi. Cílem je, aby člověk zvládal své pocity a pudy, rozvinul si svědomí, naučil se potřebným rolím pro život v rodině, partnerství a povolání. Jakkoli to zní banálně, k socializaci patří i schopnost rozlišovat, co je v životě důležité (Jandourek, 2012, s. 974) ".

Jak se člověk přicházející na svět jako biologické individuum svého druhu stává společenskou bytostí se specificky lidskou psychikou, byť v různých kulturách více či méně odlišnou, je otázkou socializace či akulturace. Jedná se o velmi komplexní téma procesu přeměn, které začínají osvojováním základních kulturních návyků, později mluvené řeči a dalšími změnami až po vpravování se do role svého pohlaví, orientace ve světě hodnot a jejich přejímání, resp. zvnitřňování. V podstatě je to proces učení, zejména sociálního, neboť se uskutečňuje od nejranějšího věku dítěte, v jeho stycích se sociálním okolím, tj. zpravidla v interakci dítěte a rodiny. Tato interakce, resp. toto učení je ovšem ovlivňováno vrozenou konstitucí individua a jeho specificky lidskými druhovými vlohami a dědičností (Nakonečný, 1999).

U zkoumání zdrojů úspěšného sociálního fungování bychom se měli zaměřit na charakteristiky, které se objevují již v raném dětství. Děti reagují na proces socializace různým způsobem – některé pozitivně, některé nikoli. Mnohé rysy dětské osobnosti (návyky, kompetence) se rozvíjejí postupně, v interakci s prostředím. Mezi základní zdroje pozdějšího sociálního fungování patří kromě dětské osobnosti i charakteristiky jako dětský temperament, který se objevuje už ve velmi raném dětství a ovlivňuje mimo jiné i pozdější sociální adaptaci. Také kognitivní charakteristiky v dětství mají významný vliv na další fungování, a to nejen v oblasti získávání vzdělání a v pozdějším zaměstnání. Mezi další důležité zdroje z dětství patří i vztahy s vrstevníky a s rodinou (Blatný, 2017).

Každá společnost si v průběhu svého trvání vytvořila představy o tom, jakým způsobem by jedinci měli vykonávat sociální role dané jejich pohlavím, věkem, postavením, profesí a podobně a které hodnoty společnosti by měli sdílet. Tyto své představy zahrnula do soustavy norem, kterými reguluje chování a prožívání jedinců. Z těchto normativních požadavků společnosti je odvozován obsah socializace, který je předáván prostřednictvím činitelů socializace (Výrost a kol., 2019).

Literatura:

JANDOUREK, Jan. Slovník sociologických pojmů: 610 hesel. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012. 258 s. ISBN 978-80-247-3679-2.

NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. Vyd. 1. Praha: Academia, 1999. 287 s. ISBN 80-200-0690-7.

BLATNÝ, Marek, ed. Psychologie celoživotního vývoje. Vydání první. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017. 290 stran. ISBN 978-80-246-3462-3.

VÝROST, Jozef, ed., SLAMĚNÍK, Ivan, ed. a SOLLÁROVÁ, Eva, ed. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. Vydání 1. Praha: Grada, 2019. 759 stran. Psyché. ISBN 978-80-247-5775-9.

Celoživotní proces začleňování jedince do společnosti.

- Pojem běžný v sociologických teoriích, který označoval přechod člověka od biologického ke společenskému tvoru. (Jedlička, 2015. s. 12)

- Proces postupného osvojování lidských psychických vlastností, díky kterému se člověk vyvíjí z bytosti biologické v bytost společenskou. (Nakonečný, 1995. s. 278)

- „Celoživotní dlouhodobý proces včleňování jedince do lidské společnosti.“ (Urbanovská, Škobrtal, 2012. s. 19)

- Proces postupného vrůstání do společenských podmínek života. (Nakonečný, 1995. s. 278)

- Během socializace si jedinec vytváří hodnotící kritéria vztahující se k nepsaným pravidlům a normám dané společnosti. (Fischer, Škoda, 2014. s. 22)

- „Společnost, stát vytvářejí určité podmínky, situace a okolnosti, které mají dopad na socializaci jedinců a sociálních skupin. Tyto podmínky mohou být ve vztahu k procesu socializace pozitivní, mohou však také socializaci jedinců a sociálních skupin komplikovat, a tím pádem vyvolávat určité rozpory.“ (Bendl, 2014. s. 13)

- Proces výstavby individuální hodnotové struktury a orientace jedince, který probíhá celý život. Jde také o proces začleňování člověka do společnosti, učení se sociálním rolím, internalizace hodnot a norem a osvojování si forem chování. (Duffková, Urban, Dubský, 2008. s. 47)

- Základní mechanismy socializace: sociální činnosti, nápodoba, identifikace a ovlivňování. (Duffková, Urban, Dubský, 2008. s. 48)

- Jedním z výsledků socializace je tzv. individuum, tedy jedinečná osobnost se stabilními vzorci chování, cítění a činností. (Jedlička, 2015. s. 15)

- Klíčové subjekty socializace: rodina (zejména matka), vrstevníci, přátelé, škola, životní partneři, pracovní kolektivy, orgány státní správy a územní samosprávy. (Duffková, Urban, Dubský, 2008. s. 48)

POUŽITÁ LITERATURA

• BENDL, S. Nárys sociální pedagogiky. 68 stran. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, 2014. ISBN 978-80-7290-668-0.
• DUFFKOVÁ, J., URBAN, L., DUBSKÝ, J. Sociologie životního stylu. 237 stran. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-80-7380-123-6.
• FISCHER, S., ŠKODA, J. Sociální patologie. 232 stran. Praha: Grada Publishing a.s., 2014. ISBN 978-80-247-9416-7.
• JEDLIČKA, R. Poruchy socializace u dětí a dospívajících. 544 stran. Praha: Grada Publishing a.s., 2015. ISBN 978-80-247-5980-7.
• NAKONEČNÝ, M. Lexikon psychologie. 397 stran. Praha: Vodnář, 1995. ISBN 80-85255-74-X.
• URBANOVSKÁ, E., ŠKOBRTAL, P. Sociální a pedagogická psychologie pro speciální pedagogy. 136 stran. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého, 2012. ISBN 978-80-244-3066-9

Socializace

lat. socialis = společenský

Definice:

-Proces utváření osobnosti jejím začleňováním do společnosti pro život v této společnosti. [1]

-Jedná o proces, během kterého si jedinec osvojuje normy, dovednosti a znalosti a učí se hrát společenské role. [2]

-Socializace je celoživotní proces a v každé etapě života je třeba se umět přizpůsobit novým podmínkám a také, že ovlivňuje osobnost člověka. [3]

-jde o postupnou přeměnu člověka jako biologického tvora ve společenskou bytost [4]

-Socializace není pasivním dějem, kdy je člověk formován tlaky společnosti, ale jedná se o vzájemnou interakci lidských potřeb a působení společnosti, kultury a jazyka. [5]

- Člověk se v průběhu humanizačního procesu stává osobností, přejímá a rozvíjí kulturu společnosti, získává svoji socioprofesní kompetenci nebo-li připravenost zaujmout profesní roli, zaujímá postavení ve struktuře společenských úloh, tj. osvojuje si sociální role. [6]

Cíl socializace:

-Cílem socializace je zformovat bytost, která se bude i o samotě chovat tak, jako by byla pod stálým dohledem ostatních členů skupiny. Toho lze dosáhnout tehdy, přijme-li jedinec za své (internalizuje-li) nejen vědění, ale též hodnoty, normy a měřítka své kultury. Socializace utváří způsob jednání a formuje tendence k reagování v různých situacích. Proto bývá nazývána "druhým, sociokulturním narozením", neboť teprve díky jí se biologický tvor stává 10 bytostí schopnou chovat se jako člen určité společnosti. [7]

Funkce socializace:
-Integrace jedince do společnosti tak, aby v ní dovedl bez problémů žít, je společností přijat a sám se s ní identifikuje. [8]

 Činitelé socializace:

-Socializačními činiteli jsou instituce (zařízení, sociální útvary) a osoby, které socializačně působí. [9]

Literatura:

[1] HELUS, Z.: Psychologie. Praha, Fortuna 1995

[2] JANDOUREK, J., 2008. Průvodce sociologií. Praha: Grada. 208 s. ISBN 978- 80-247-2397-6.

[3] JEDLIČKA, R., et al., 2015. Poruchy socializace u dětí a dospívajících: Prevence životních selhání a krizová intervence. Praha: Grada. 544 s. ISBN 978-80- 247-5447-5.

[4] NAKONEČNÝ, M. Sociální psychologie. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1970. 394 s

[5] HOLÝ, I. Úvod do sociologie. Brno: PdF Masarykovy univerzity, 1996. 66 s. ISBN 80-210-0985-3.

[6] Řezáč, J. Sociální psychologie, Paido, 1998, ISBN 80-85931-48-6

[7] KELLER, J. Úvod do sociologie. 4., rozš. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997. 181 s. ISBN 80-85850-25-7.

[8] VÁGNEROVÁ, M.Vývojová psychologie; [Díl] 2. Dospělost a stáří - Vyd. 1. - Praha : Karolinum, 2007. - 461 s.: 36 grafů; 22 cm. - Vyd.: Univerzita Karlova
ISBN 978-80-246-1318-5

[9] HELUS, Z. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada Publishing, a.s., 2006. ISBN 978-80-247-1168-3.

-        jedná se o proces osvojování si způsobu chování, jednání, osvojení si společenských norem a tradic, přizpůsobení se společenskému životu, tak, jak je preferuje daná společnost

-        primární socializaci zajišťuje od narození především rodina, jedná se o uvádění do společenství lidí a probíhá po celý život

-        socializační proces zahrnuje tři vývojové aspekty:

a)     vývoj sociální reaktivity – tj. vývoj emočních vztahů k lidem a okolí

b)     vývoj sociálních kontrol – jedná se o vývoj norem u jedince

c)     osvojení si sociálních rolí – vzorce chování a postojů, které jsou společností očekávány

Zdroje:

Výrost, J. Slaměník, I. Sociální psychologie. Praha: Grada, 2008. ISBN ISBN 978-80-247-1428-8.

Langmeier, J. Krejčířová, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada, 2006. ISBN 978-80-247-1284-0.

Socializace

Socializace je postupná přeměna osobnosti člověka jako biologického jedince na bytost společenskou. Je to proces během, kterého se seznamuje s kulturním prostředím, osvojuje si způsoby chování, společenské normy a přizpůsobuje se společenskému životu. Tento proces probíhá již od narození.

V průběhu života člověk prožívá mnoho sociálních rolí do, kterých nás staví pohlaví, věk, postavení, profese aj. Skrze normy dochází k regulaci chování a prožívání různých situací.

Proces sociálního učení během, kterého jedinec vrůstá do společnosti, osvojuje si kulturu, zvyky, postoje víru, normy, hodnoty aj.

Zprostředkovávatelé socializace 

Vliv na socializaci mají jedinci/skupina, kteří jsou dlouhodobě přímo působí na jedince.

-          Rodina, škola, vrstevníci, spolupracovníci, masmédia(Rodina je primárním činitelem)

-          teorie připoutání (attachment) – primárně vysvětluje citové přilnutí dítěte k matce

-          teorie skupinové socializace - důraz na vrstevnické vztahy, které mají vliv na formování osobnostních vlastností (4 faktory: skupinová afiliace, strach či nepřátelství k cizím, vnitroskupinové soupeření o status, hledání a formování blízkých dyadických vztahů)

Teorie sociálního učení:

• TSU Neala E. Millera a Johna Dollarda - sociální učení jako proces imitace, napodobování vzoru
• TSU Juliana Rottera - sociální učení jako interakce s okolím
• TSU Roberta Searse - využití principu psychoanalýzy, důležitá role rodičů a fyzické zrání
• TSU Alberta Bandury - teorie učení napodobováním (zohledňuje minulou zkušenost, uplatňuje se od nejranějšího vývojového stádia jedince)

Dysfunkční socializace je důsledek: 

- rané deprivace

- nezpracované trauma (životní krize, vleklé tíživé situace,..)

- osvojení subkultury

- anomické zkušenosti (úpadek ve společnosti)

Literatura:

Atkinson, R. L. Psychologie. Praha: Portál, 2003. ISBN: 80-7178-640-3

Výrost, J. - Slaměník, I. Sociální psychologie, 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: Grada Publishing, 2008. ISBN: 978-80-247-1428-8

Nakonečný, M. Sociální psychologie, 2., rozšířené a přepracované vydání. Praha: Academia, 2009. ISBN: 978-80-200-1679-9

Výrost, J. - Slaměník, I. Aplikovaná sociální psychologie I, Člověk a sociální instituce. Praha: Portál, 1998. ISBN: 80-7178-269-6

Robert E. Park aj. Dollard zavedli pojem socializace do vědecké terminologie. Pojem lze vysvětlit jako zespolečenšťování člověka. V sociologii tento pojem lze vysvětlit jako začleňování člověka do struktur společnosti, kdy se jedinec snaží pochopit nastavení společnosti a tomuto nastavení se přizpůsobit. Do nastavení společnosti lze zahrnout společenské zvyky, společenské chování a společenské normy. Tyto jevy jsou u jedince formovány společností a zároveň je i společnost formována jedincem. Jedná se o celoživotní proces. Nejintenzivnější fází socializace je dětství a dospívání. (Urban, 2017)

PRIMÁRNÍ SOCIALIZACE

Jedná se o ranou formu socializace, která probíhá především v rodinném kolektivu a okruhu nejbližších přátel.  Z hlediska životních etap tuto fázi řadíme do fáze dětství a případně i puberty. Osobnost člověka je v této fázi socializace dobře tvarovatelná. (Urban, 2017)

V této fázi dochází k sociálnímu učení především ve zvládnutí biologických aspektů lidského těla. Proces socializace je v této fázi velmi emočně zabarven (Jandourek, 2008)

SEKUNDÁRNÍ SOCIALIZACE

Tato etapa socializace probíhá především v ve školních kolektivech. (Urban, 2017)

Tato fáze probíhá ve fázi dospívání a ve fázi dospělého člověka. Člověk se neustále učí a neustále se tak socializuje. Dospívající si v této fázi ustanovuje a tvaruje své sebepojetí. (Jandourek, 2008)

SOCIALIZAČNÍ ČINITELÉ

Za socializační činitele označujeme ty jedince a skupiny jedinců, kteří nějak ovlivňují socializaci jedince nebo jedinců. Mezi hlavní patří rodina, vrstevníci, přátelé, výchovně vzdělávací instituce, životní partneři, práce, stát a mnoho dalších včetně veřejnosti. (Urban, 2017)

 JANDOUREK, Jan, 2008. Průvodce sociologií. Praha: Grada. Sociologie (Grada). ISBN 978-80-247-2397-6

URBAN, Lukáš, 2017. Sociologie: klíčová témata a pojmy. Praha: Grada. ISBN lukášurban978-80-247-5774-2.

„Obecně vzato socializace představuje termín užívaný v celé řadě vědních oborů a nejširším smyslu znamená formování a růst osobnosti pod vlivem nejrozmanitějších vnějších podnětů, včetně těch lidských, které souborně nazýváme výchovou.“ (Jedlička a kol., 2015, s.14)

Socializace je celoživotní proces začleňování jedince do společnosti. Probíhá již od samotného narození jedince.

Pojem socializace se vymezuje jako proces seznamování se s kulturním prostředím. Jedná se o proces osvojování si způsobů chování a společenských norem a poté také přizpůsobení se společenskému životu.

Na socializaci jedince má vliv rodina, prostředí, ve kterém žije, škola, vrstevníci a spolupracovníci.

Druhy socializace:

• Primární socializace
  - poskytuje ji rodina
  - poskytuje jedinci základ norem, hodnot, postojů, zvyků, tradic a mravů
• Sekundární socializace
  - probíhá především ve škole
  - probíhá v období dospívání a dospělosti jedince
  - dochází k tvarování sebepojetí

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ:

JANDOUREK, Jan, 2008. Průvodce sociologií. Praha: Grada. Sociologie (Grada). ISBN 978-80-247-2397-6

JEDLIČKA, Richard. Poruchy socializace u dětí a dospívajících: prevence životních selhání a krizová intervence. Praha: Grada, 2015. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-5447-5.

Socializace, vliv rodiny a prostředí, mechanismy. Studium psychologie [online]. [cit. 2021-04-09]. Dostupné z: https://www.studium-psychologie.cz/socialni-psychologie/2-socializace-vlivy.html

- z lat. socialis = družný, společenský

= zapojení jedince do lidského společenství po stránce pracovní (výchovné a vzdělávací), společenské a subjektivní (ve smyslu sebeuplatnění a sebeuspokojení) 

- dovršuje se pasivní nebo aktivní účastí na kulturním životě společnosti 

- je podmíněna sociabilitou 

- stupeň dosažené socializace osob stižených vadou se řídí podle toho, zda a do jaké míry se podařilo defektivitu překonat

- stupně socializace (mezi nimiž jsou možné přechody):
1. integrace - nejvyšší stupeň = úplné zapojení jedince stiženého vadou, u něhož byly důsledky vady zcela a beze zbytku překonány
2. adaptace = osoba stižená vadou se dokáže zapojit do společnosti po všech stránkách, ale jen za jistých pomocných opatření (např. člověk s poruchou sluchu za pomocí sluchadla a výcviku sluchu)
3. utilita = postižený jedinec, u něhož se nepodařilo zdolat defektivitu, zapojuje se pouze za dohledu a s pomocí druhých lidí, čímž dosáhne určitého stupně pracovní použitelnosti a v důsledku toho i jistého společenského i subjektivního uplatnění i uspokojení (např. osoby s mentálním postižením)
4. inferiorita - je již mimo možnosti, jedná se o segregaci
- zatímco osoby stižené vadami smyslů a vadami tělesnými mohou dosáhnout nejvyšších stupňů socializace, osoby mentálně postižené zůstávají na nižších stupních

Zdroj: Defektologický slovník. 3. upr. vyd. Jinočany: H & H, 2000. ISBN 80-86022-76-5.

Proces osvojování si způsobu chování a seznamování se s kulturním prostředím, osvojení si společenských norem, plné přizpůsobení se společenskému životu, se nazývá socializace (Strmeň, Raiskup, 1998; Nakonečný, 1999).

Původ - v psychologii, sociologii a antropologii

Socializace - formování a růst osobnosti

                   - vliv vnějších podnětů = výchova.

Pedagogové - pojímají socializaci jako osvojování společenských rolí.

Společenská role - každá společnost si vytvořila představu o roli jednotlivých jedinců ve

                                 společnosti podle jejich postavení, pohlaví, věku, profesí apod.

                              - představy vtělila do soustavy norem, kterými reguluje chování a prožívání

                                 jedinců.

Obsah sociologie - vymezuje všechno to, co jedinci umožňuje, aby v sobě vytvořil potřebné vnitřní psychologické předpoklady realizace nejrůznějších sociálních rolí a současně s tím i předpoklady univerzálních způsobů participace společných všem jedincům v dané společnosti (J. Odehnal, 1988)

Činitele sociologie - jednotlivci, skupiny, organizace

                                - ovlivňují chování jedince a utváření smyslu, co považuje za bytostně vlastní –

                                  pojetí self

                                - nejdůležitější etapy socializace probíhají v malých skupinách

Socializační procesy - kulturní a společenské

                                   - sociální učení

                                   - činitelé socializace

                                   - genderová socializace

Abychom uspěli ve společnosti je potřebné, abychom si osvojili takové vlastnosti a dovednosti, které preferuje daná společnost.

Literatura:

JEDLIČKA, Richard, KOŤA, Jaroslav a Jan, SLAVÍK. Pedagogická psychologie pro učitele. 1. vyd. Praha: Grada, 2018. ISBN 978-80-271-0586-1.

NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. 2. vyd. Praha: Triton. ISBN 978-80-7553-842-0

VÁGNER, Marie. Vývojová psychologie I. Dětství a dospívání. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2008. ISBN 978-80-246-0956-0.

VÝROST, Jozef, SLAMĚNÍK, Ivan a Eva, SALLÁROVÁ. Sociální psychologie: Teorie, metody, aplikace. 1. vyd. Praha: Grada, 2019. ISBN 978-80-247-5775-9.

SOCIALIZACE

Z latinského slova-  socialis - společný

Abychom byli úspěšní ve společnosti, je důležité si osvojit určité vlastnosti a dovednosti, které preferuje daná společnost.

„Socializace je proces osvojování si způsobů chování a seznamování se s kulturním prostředím, osvojení si společenských norem, plné přizpůsobení se společenskému životu.“ (Výrost, 2019, s. 185)

-       Každý jedinec se rodí do určité skupiny lidí, kde byly již definovány obecné obrysy situací.

-       Dítě nejedná jen tak, podle vlastních představ, protože když tak učiní, je okolím následně usměrněno a přinuceno dodržovat schválené a tradiční formy lidského chování v dané společnosti.

-       „bezmocné“ dítě je postupně socializováno a je vedeno k tomu, aby dosáhlo určité míry kooperaceà spolupráce s druhými lidmi. V průběhu kooperace si jedinec osvojuje hodnoty, normy, dovednosti vytvořené kulturou, do níž se narodil. Nabývá smysl pro to, kým je a kam patří.

Socializace x výchova

Socializace je širší pojem než výchova. Termín socializace používají právníci, ekonomové, sociologové.

-       Obsahuje: veškeré vědomé i nevědomé, přírodní i společenské vlivy, které působí na osobní vývoj jedince.

-       Prostřednictvím tohoto procesu se jedinec učí, čemu lidí v okolní kultuře věří a jaké od něj očekávají chování.

Pojem „výchova“ používají pedagogové. Je to řízené a vědomé působení rodičů, učitelů a dalších výchovných činitelů.

ZDROJE:

HELUS, Zdeněk. 2015. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada., s. 104-109. ISBN: 978-80-247-4674-6.

JEDLIČKA, Richard. 2015. Poruchy socializace u dětí a dospívajících. Praha: Grada., ISBN: 978-80-247-4674-6.

VÝROST, Jozef, SLAMĚNÍK, Ivan, SOLLÁROVÁ, Eva. 2019. Sociální psychologie. Praha: Grada. ISBN: 978-80-247-4674-6.

Socializace
- pochází z latinského socialis neboli družný, spojenecký, polidštěný 

- proces osvojení si způsobů chování a seznamování se s kulturním prostředím, osvojení si společenských norem, plné přizpůsobení se společenskému životu 

Činitelé socializace

• mikroprostředí: rodina, školní třída
• mezoprostředí: vztahy mezi mikroprostředími
• exoprostředí: dáno situací a podmínkami, kterých se jedinec neúčastní
• makroprostředí: společenská situace

objekt socializace - jedinec, na kterého je působeno

subjekt socializace - jedinec, který působí

Stupně socializace

1. integrace - zapojení jedince do společnosti

2. adaptace - přizpůsobení společnosti vzhledem k individuálním vlastnostem a potřebám jedince

3. utilita - potřebnost, užitečnost, uplatnění

4. inferiorita - sociální nepoužitelnost, segregace jedince

Členění socializace podle období a působení:

1. primární socializace - prostřednictvím rodiny, přátel a sourozenců; probíhá od raného dětství

2. sekundární socializace - probíhá prostřednictvím působení školy, spolužáků, organizací a médií; nastává později v dětství

3. terciální socializace - jedinec je v interakci se svým okolím; probíhá po celý zbytek života

Socializace jedince - proces, během kterého se jedinec stává prostřednictvím interakcí s druhými lidmi sociální bytostí schopnou chovat se jako člen určité skupiny či společnosti s určitými normami, hodnotami a vzorci chování platnými v dané kultuře

- proces začíná okamžikem narození; člověk je nezávislý organismus; přítomnost biologických dispozic; interakce s druhými lidmi: vzájemné ovlivňování s okolím

Sociální role

- očekávaný způsob chování, který je ovlivňován určitým sociálním statusem a vztahem jedince k ostatním lidem (např. matka, otec, dcera, ředitel, lékař atd.)

- tento způsob chování je ovlivňován řadou charakteristik - např. pohlaví jedince, věk, postavení, profese apod.

Systém rolí

- souhrn očekávaného chování, který se vztahuje ke každému jedinci

- každý jedinec má ve společnosti několik rolí, každá role ve společnosti vyžaduje dodržování určitých pravidel, které se k ní pojí; jejich nedodržení vyvolává sociální nesouhlas či odmítnutí

Skupinové role

- představy o tom, jak by se měl jedinec v dané skupině chovat, které činnosti by měl vykonávat a jaké má ve skupině úkoly

skupinové role jsou:

1. Formální – role je předem daná, projevuje se prostřednictvím funkce člověka, definuje vztah nadřízenosti/podřízenosti
2. Neformální – role se vyvíjí spontánně v průběhu vzniku skupiny, nejsou institucionálně dané
   

Zdroje:
VÝROST, Jozef, Ivan SLAMĚNÍK a Eva SOLLÁROVÁ, ed. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. Praha: Grada, 2019. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-5775-9.

HELUS, Zdeněk. Sociální psychologie pro pedagogy. 2., přepracované a doplněné vydání. Praha: Grada, 2015. Pedagogika (Grada). ISBN 978-80-247-4674-6.

JANDOUREK, Jan. Průvodce sociologií. Praha: Grada, 2008. Sociologie (Grada). ISBN 978-80-247-2397-6.

Socializace a vytváření identit

Socializace:

• proces postupného začleňování se do společnosti
• osvojování si způsobů chování a seznamování se s kulturním prostředím
• osvojování společenských norem
• přizpůsobování se společenskému životu

Co je výsledkem socializace?

• Osvojení si způsobů psychického reagování
• Osvojení si vnímání, myšlení, cítění, chování = vlastnosti, umožňující život ve společnosti

Socializace se uskutečňuje:

a)       v rodině

b)      mezi vrstevníky

c)       prostřednictvím masových médií

d)      vlivem zaměstnání

Teorie sociálního učení:

• hlavní principy zformuloval ALBERT BANDURA
• teorie tohoto učení spočívá v učení napodobováním (nápodobou)
• Bandura je známý svým experimentem, který se vztahuje ke třem skupinám dětí. První skupina dětí trávila čas v přítomnosti člověka, který byl fyzicky agresivní k panence. Druhá skupina byla v přítomnosti neagresivního člověka, který panenku ignoroval. Třetí skupina nepozorovala nikoho a děti si hrály pouze mezi sebou. Výsledek?  Děti, které měly možnost sledovat při hře agresivního člověka, později také ony samy projevovaly při hře agresivní chování a jejich agresivita byla vyšší než u zbývajících dvou skupinek. Došlo k tzv. identifikování se s agresorem. Jedná se o experiment, který sleduje učení ve vztahu, vedoucí k výslednému chování.
• Existuje ale i jiný pohled na socializaci – je to KONCEPT IDENTITY

IDENTITA:

• Jako první ji zkoumal William James
• Základní představa = já, které o sobě přemýšlí X já, o kterém je přemýšleno (prostřednictvím druhých)
• Já dále rozděluje na 4 složky:

a)      Materiální já – tělo člověka, oblečení, rodina, domov, majetek, pracovní výsledky

b)      Sociální já – uznání od jiných

c)       Duchovní já – vnitřní představy, psychické schopnosti, stavy vědomí, psychická způsobilost

d)      Čisté ego – subjektivní fenomén přežívání osobní identity

Charles Horton Cooley 

• Další výzkumník identity
• Důležitou součástí sebepojetí je zpětná vazba od druhých lidí
• zpětná vazba nám říká, jak se jevíme v očích a mysli druhých lidí
• to, jak vnímáme sami sebe je ovlivněno postojem druhého člověka = zrcadlové já („druh druhovi zrcadlem, odráží ty druhé v něm“)
• náš obraz o sobě formuje to, co si myslíme, že si o nás myslí jiní lidé[1]

Zdroj: Mezi člověkem a lidmi (Úvod do sociální psychologie), Masaryk Radomír

= proces utváření a vývoje člověka působením sociálních vlivů a jeho vlastních aktivit, kterými na tyto sociální vlivy odpovídá: vyrovnává se s nimi, podléhá jim, či je tvořivě zvládá.

a) začleňování člověka do mezilidských vztahů: zejména těch, v nichž nachází své místo, postavení, porozumění pro své snahy rozvíjet se, uplatňovat, smysluplně žít.

b) zapojováním člověka do společných činností: zejména těch, v nichž spolu s druhými realizuje společenství, spoluvytváří produkty, nachází uplatnění, realizuje vedle svých osobních cílů i cíle společné.

c) integrováním člověka do společensko-kulturních poměrů: tzn. především do pospolitosti všech, kteří sdílí určité hodnoty/cíle, respektují určité normy/zásady a uchovávají určité konvence/zvyklosti.

Úrovně socializační transformace osobnosti:

1. socializace jako antropogeneze: socializace je nezbytná pro utváření člověka v jeho nejzákladnějších druhových charakteristikách.

2. socializace jako utváření modální osoby: socializační „polidšťování“ se vyznačuje znaky, které charakterizují i ostatní členy daného společenství. Modálnost může fungovat jako krunýř, omezující nebo podporující.

3. socializace jako osobní biografie: individuální životní cesta pozůstávající ze zcela konkrétních událostí daného života mezi lidmi, ke kterým přináleží a s nimiž má navzájem co do činění.

Cíl socializace osobnosti: je podvojný. Zahrnuje dva cílové aspekty, které se v pozitivním případě navzájem doplňují, zatímco v případě negativním se navzájem rozdělují v cíle dva, které jsou ve vzájemném střetu:

1) individualizační autonomizování

2) sociální integrování socializovaného jedince.

Použitá literatura:

HELUS, Zdeněk. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada Publishing 2010, ISBN 978-80-247-1168-3

KELLER, Jan. Úvod do sociologie. Praha: Dialog 2004, ISBN 978-80-86761-81-7

Sociální identifikace

-  Je považována za formu sociální učení

• Učení, které se uskutečňuje v:
  • Sociálních podmínkách
  • Sociálních situacích
  • V interakci s jinými lidmi
  • Výsledkem je osvojení sociálních rolí, postojů, rozhodovacích strategiích, způsobu chování a jednání [1]

-  Jedná se o ztotožnění s někým – s nějakým vzorem

- identifikace = ztotožňování

- převzetí většiny jedincových základních individuálních charakteristik jako modelu

- může být vědomí i nevědomé

- Pojem pochází od Freuda

• Používal ho pro raný vztah dítěte k rodiči – citová vazba

- Dítě přebírá jen některé vlastnosti či projevy, které začleňuje do své vyvíjející se psychiky

- Je-li to jako normální vývojový proces – dítě si podrží individuální charakteristiky[2]

- Opak imitace

• Jedná se na napodobování
• Vztahuje se k projevům chování
• Učení na základě pozorování[3]

-           

-          Sociální identita je tvořena naším členstvím v různých sociálních skupinách a kategoriích a udává tak pocit toho, kam patříme. Sociální identita se jakoby skládá ze sociálních identifikací, tedy sebedefinic odvozujících se od členství v sociálních kategoriích. (Hogg, 1990)

-          Abychom získali pevnou sociální identitu, musíme se tak ztotožnit, vědomě či nevědomě, s určitou sociální skupinou či kategorií. Sociální identita nám pak poskytuje pocit sounáležitosti, který je jednou ze základních lidských potřeb. (Hogg, 1990)

-          Vzhledem k tomu, že lidé obvykle patří do mnoha sociálních skupin a kategorií, ve kterých zastávají různé role, mají obvykle také velký repertoár různých sociálních identit. (Hogg, 1990)

-          Sociální identita produkuje sociální srovnávání, ze kterého vyplývá pozitivní, případně negativní sebehodnocení (Jenkins, 2008)

-          Vrstevnická skupina je pro nás důležitým zdrojem informací o nás samých a o tom, jak nás vidí druzí. (Hayes, 2003)

-          Zejména v adolescenci je sebepojetí a sebehodnocení výrazně ovlivňováno tím, jak stabilní je jedincova sociální identita a jaké postoje vůči jedinci zaujímá jeho okolí. (Hayes, 2003)

-          Takto je tedy „tradičně“ pojímána sociální identita. Nicméně na ni lze pohlížet také z jiného úhlu pohledu a lze pak říci, že i osobní identita je vlastně sociální

Například Jenkins (2008) hovoří o tom, že prakticky všechny identity jedince jsou sociální, protože vždy vznikají v kontextu lidské společnosti a mezilidských interakcí. Identita v jeho pojetí je porozumění tomu, kdo jsme a kdo jsou jiní lidé a také porozumění druhých lidí tomu, kdo jsou a kdo jsme my.

Zdroje:

HAYES, Nicky. Základy sociální psychologie. 3.vyd. Praha: Portál, 2003. 166 s. ISBN 80-7178-763-9.

HOGG, Michael A. Social Identifications: A social psychology of intergroup relations and group processes. London: Routledge, 1990. ISBN 0-415-00695-3.

JENKINS, Richard. Social Identity. 3. vyd. Abingdon: Routledge, 2008. ISBN 0-203- 92741-9.

Úkol: Aktivita k lekci identita a vývojové aspekty

Sociální identita (social identity)

– Jedná se o obsah identity, který se týká vědomí členství v nějaké skupině či sociální kategorii.

- Vědomí určitých sociálních rolí či identifikace s nějakými skupinovými standardy

- Ve vývojovém smyslu se člověk do vztahu již rodí

- Identita = vlastní sebechápání v sociálním světě (Emerson 1960: Národ je soubor lidí, kteří se cítí být národem)

- Sociální identita označuje příslušnost individua k určitým sociálně definovaným skupinám (národ, sociální třída a další) a jako taková je významnou součástí identity osobní, avšak zdaleka osobní identitu nevyčerpává: „Člověk nedefinuje sám sebe pouze v termínech příslušnosti k nějakým uskupením, součástí jeho osobní identity je vždy časová dimenze, celková biografie“ (Bernard, 2008, p. 121).

- Pro porozumění mezilidské interakce je velmi důležitý proces sociální identifikace (H. Tajfel 1982) Sociální identifikace je založena na dvou lidských tendencí, a to seskupovat věci do kategorií a vyhledávání všeho, co posiluje naši sebeúctu – to zajišťuje silou interakci s druhými lidmi.

- Vnímání druhých lidí, na základě jejich členství ve skupinách, je základní součástí lidského myšlení, a to utváří další sociální procesy, zvláště pak formování společenských norem a existenci stereotypů a předsudků. Proto je třeba chápat sociální identifikaci, jako základní součást kontextu sociální interakce.

Zdroje:

HAYES, Nicky. Základy sociální psychologie. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-909-5

HOLUBOVÁ, Kateřina. KONCEPT IDENTITY NA POLI SOCIOLOGICKÉ TEORIE. [cit. 30.03.2021] Dostupné z: https://karolinum.cz/data/clanek/4563/AUC%20PaH%20Sociologica_XXI_2_2016_31-49.pdf

TYRLÍK, Mojmír. Macek, Petr. Širůček, Jan. Sebepojetí a identita v adolescenci: sociální a kulturní kontext. Brno: Masarykova univerzita, 2010. ISBN 978-80-210-5107-2

SOCIÁLNÍ IDENTITA, ČLENSTVÍ JEDINCE VE SKUPINĚ

Skupina si jedince uzpůsobuje, ten se stává členem, týkají se ho tyto pojmy:

Pozice – postavení jedince ve skupině ( otec, prodavač, brankář )

Role – chování odpovídající pozici ( otcovská role, role prodavače )

Status – síla či moc ovlivňování ( otec vyšší status než syn )

Prestiž – označení respektu k držiteli pozice, vykonavateli role ( souvisí téma přirozených x vynucených autorit )

Obliba – sympatie k danému členovi skupiny

Sociální interakce – vzájemné akce mezi člověkem a jeho společenským prostředím

Interakce – při společné činnosti se mezi lidmi vytvářejí mezilidské vztahy, lidé na sebe vzájemně působí a ovlivňují se.

Základní znaky interakce:

Vzájemnost – vztažnost: oboustranný proces, sebereflexe

Stimulace: výměna podnětů jedinců

Ovlivnění: vztah a stimulace vedou k modifikaci chování i záměrů 

OSOBNOST A ROLE

Komplementarita rolí: doplňování / navazování jedné role na druhou

( role učitele k roli žáka, lékáře k roli pacienta )

Identifikace s rolí: různý vztah k různým rolím

-        ztotožnění já s rolí ( moje povolání je mým životním posláním )

-        stylizování do role ( fenomén masky – vnitřní distanc od role, psychická zátěž )

Vrůstání role do osobnosti: role si jedince podrobí, není mocen vyvinout si odstup, je neschopen být sám sebou ( viz Stanfordský experiment a role autority https://psychologie.cz/stanfordsky-experiment/ )

Posílení role jejími atributy: vrůstání role do osobnosti narůstá, pokud jsou běžné znaky individuality překryty rolovými ( fenomén deindividuace https://psychologie.cz/nesnesitelna-lehkost-deindividuace/ )

VLIV SKUPINY NA JEDINCE

-        přímo úměrný s identifikací jedince se skupinou

-        jedinec sdílí se skupinou: cíle, hodnoty, chování

-        rozhodující vliv: struktura skupiny, vůdce, přijaté normy chování

Vliv na výkonovou oblast

- sociální facilitace: při výkonu činnosti jedince posiluje přítomnost druhých lidí

- sociální zahálení: výkon jedince ve skupině se přítomností druhých lidí snižuje

VLIV JEDINCE NA SKUPINU

-        přímo úměrný prestiži jedince ve skupině  

Souvisílost s otázkou konformity jedince https://turbo.cdv.tul.cz/mod/book/view.php?id=5970&chapterid=6298

Zdroje:

HELUS, Zdeněk. Úvod do psychologie. Praha:  Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3037-0, s.216, 217, 218, 219.

VACÍNOVÁ, Marie. TRPIŠOVSKÁ, Dobromila. FARKOVÁ, Marie. Psychologie. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského, 2010. ISBN 978-80-7452-008-2, s. 170.

https://turbo.cdv.tul.cz/mod/book/view.php?id=5970&chapterid=6298

https://psychologie.cz/stanfordsky-experiment/

https://psychologie.cz/nesnesitelna-lehkost-deindividuace/

SOCIÁLNÍ KATEGORIZACE

-        sociální kategorizace společně se sociálním srovnáváním a sociální identitou tvoří psychologický proces, jímž si jedinec vytváří svou sociální identitu (Šerek, 2015)

-        sociální kategorizace – proces, který umožňuje členit sociální svět na smysluplné celky, na členy vztažné (in-group) a nevztažné (out-group) skupiny/kategorie. S touto kategorizací souvisí především snaha zdůrazňovat podobnosti mezi členy jedné skupiny a rozdíly mezi více skupinami.

-        při konstrukci sociálních skupin dochází k tomu, že lidé považováni za členy jedné určité skupiny jsou si v jistém ohledu rovni, což vyvolává pocit důvěry a solidarity (Šafr, 2008)

-        sociální kategorizace se řadí do teorie skupinové identifikace (skupinového jednání), jíž se zabýval např. britský sociální psycholog polsko-židovského původu Henri Tajfel – kde v rámci svého sociálního experimentu zkoumal procesy skupinové identifikace prostřednictvím tzv. minimálních skupin (Machovcová, 2018)

 Zdroje:

Machovcová, K., 2018, Předsudky a skupinová příslušnost: Teorie skupinové identity. Dostupné z: https://clanky.rvp.cz/clanek/c/G/21802/predsudky-a-skupinova-prislusnost-teorie-skupinove-identity.html/

Šafr, J., 2008, Sociální distance, interakce, relace a kategorizace: alternativní teoretické perspektivy studia sociální stratifikace. Dostupné z: https://www.soc.cas.cz/sites/default/files/publikace/safr_-_socialni_distance_interakce_relace_a_kategorizace_alternativni_teoreticke_perspektivy_studia_socialni_stratifikace_final_web.pdf

Šerek, J., 2015, Sociální psychologie I., Teorie sociální identity a teorie sebekategorizace. Dostupné z: https://docplayer.cz/145748482-Teorie-socialni-identity-a-teorie-sebekategorizace.html

Sociální konstrukcionismus

Základní principy rozpracovali v roce 1966 P. L. Berger a T. Luckmann. V daném roce vydávají autoři knihu s názvem „Sociální konstrukce reality“.

Hlavními myšlenkami tohoto proudu je kritické postavení vůči tradičním předpokladům o sociálním světě, které často považujeme za naprosto samozřejmé. Takové předpoklady zároveň posilují zájmy a postavení dominantních skupin společnosti. Dochází ke kritice tradičního pozitivistického přístupu  k poznání (Skorunka, 2013).

Představitelé sociálního konstrukcionismu navazují na myšlenku o jedinečném vnímání světa předpokladem, že lidé tyto vjemy zároveň sami vytváří. Člověka tak vidí jako samotného tvůrce konkrétních významů. Realita je pak lidmi tvořena především skrze jazyk, popř. jiný způsob komunikace. Člověka je v tomto směru vnímán jako příslušník dané společnosti, jejíž způsoby porozumění světu jsou typické pro danou epochu (Plháková, 2006, str. 280).

Zdroje:

PLHÁKOVÁ, A. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-0871-3.

SKORUNKA, D. Sociální konstrukcionismus a psychoterapie. 2013. [cit. 24. 3. 2021] Psychoterapie, 3(3-4). [online]. Získáno z https://journals.muni.cz/psychoterapie/article/view/9634

Strukturovaný nerovný přístup sociálních skupiny k materiálním či duchovním statkům společnosti (např. k ekonomickým zdrojům, k moci). Nejznámější formou je stratifikace třídní. Postavení rodiny v sociální stratifikaci ovlivňuje zejména přístup žáka ke vzdělání a k vyšším formám studia.

Termín stratifikační systém zahrnuje uspořádání sociálních statusů a institucí, jejichž působením se systém renovuje. Základními komponenty jsou u jednotlivých systémů kasty, stavy, sociální třídy či sociální vrstvy. Povahu jednotlivých systémů ovlivňují aspekty jako sociální mobilita nebo dědičnost. Většinou se rozlišují čtyři základní typy stratifikačních systémů: otrokářský, kastovní, stavovský, třídní  

Zdroje: 

PRŮCHA, Jan, Jiří MAREŠ a Eliška WALTEROVÁ. Pedagogický slovník. 2. rozš. a přeprac. vyd. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-252-1.

ŠANDEROVÁ, Jadwiga. Sociální stratifikace: problém, vybrané teorie, výzkum. Praha: Karolinum, 2000. ISBN 80-246-0025-0.

Socioekonomický status

Socioekonomický status je proměnná, která vyjadřuje pozici, již zaujímá každý člověk nebo skupina lidí ve struktuře společnosti (na společenském žebříčku), tedy v sociální stratifikaci.

Sociální stratifikace se skládá podle většiny pramenů, inspirovaných většinou názory jednoho ze zakladatelů moderní sociologie M. Webera ze dvou základních komponent: třídy a statutu.

Kombinace vzdělání, profesního postavení a přijmu (Bengtson, Biblarz, Roberts, 2012)

Výzkum třídního rozdělení české společnosti

Výzkumníci Daniel Prokop, Martin Buchtík, Paulína Tabery, Tomáš Dvořák a Matouš Pilnáček vyšli z myšlenek sociologů Mikea Savage a Pierra Bourdieua, který poukázal na to, že kromě příjmu a majetku je pro postavení člověka ve společnosti klíčové jednak to, jaké má kontakty a vazby, jednak jeho kulturní preference – tedy jaký má vkus a čemu věnuje svůj volný čas. Ve výzkumu provedeném v červnu 2019 položili sociologové dvě stě otázek celkem 4039 respondentům z více než třinácti set českých obcí a měst.

Sociologové zde rozlišují šest různých druhů kapitálů. Ekonomický kapitál, který v sobě zahrnuje příjem a majetek dotázaných. Sociální kapitál, udává, jak rozsáhlá a prestižní je jejich sociální síť, tedy okruh jejich známých, a zda mají v nejbližším okolí někoho připraveného pomoci například během nemoci nebo při finančních nesnázích – v terminologii výzkumníků pomáhající kapitál. Poslední kategorie zahrnuje lidský kapitál, tedy hlavně znalosti cizích jazyků a počítačové dovednosti, a kulturní kapitál měřený třeba tím, jak často dotyční chodí do divadel, muzeí nebo na výstavy. Díky němu se mezi generacemi přenášejí hodnoty, jako je důraz na vzdělání.

Tento výzkum došel k závěru, že česká společnost se dělí do šesti tříd.

Zajištěná střední třída - 22% obyvatel ČR, vyznačují se vysokými příjmy i největším nahromaděným majetkem, žijí ve velkých městech, ale ještě častěji v příměstských satelitech, mají dost známých v prestižních profesích, avšak jen průměrnou síť přátel a blízkých, kteří mohou poskytnout pomoc v případě problémů.

Nastupující kosmopolitní třída - 12 % obyvatel ČR, žijí nejčastěji v Praze a v centrech velkých měst, často pracovníci v IT, ve finančnictví a specialisté v technických oborech, vzdělávali se již v digitalizované a globalizované společnosti, mají velmi vysoké všechny typy zkoumaných kapitálů s výjimkou majetku, který většinou ještě nenahromadili, zaměřeni na vyšší a moderní kulturu, hovoří západními jazyky.

Tradiční pracující třída - 14 % obyvatel ČR, pracují manuálně, mají solidní majetek a mírně nadprůměrné příjmy, téměř všichni (87 %) žijí ve vlastním bytě nebo domě, spíše v malých městech a na venkově, nižší náklady na živobytí, dosahují relativně dobré životní úrovně, neumí příliš anglicky a mají jen základní znalosti informačních technologií, ohroženi ekonomickou krizí, postupující globalizací a automatizací.

Třída místních vazeb - 12 % obyvatel ČR, mají dobré kontakty v prestižních profesích a zároveň se mají vždy na koho se obrátit, pokud potřebují pomoc, starší lidé, podprůměrné příjmy, 89% žije ve vlastním, nízké znalosti technologií a jazyků.

Ohrožená třída - 22 % obyvatel ČR, nižší střední třída, pro kterou jsou typické podprůměrné příjmy a majetky, rodiny s malými dětmi, nájemní bydlení, ohroženi ztrátou zaměstnání, administrativní práce, služby, zapomenutá třída, která netěží z globalizace a nástupu digitalizace.

Strádající třída - 18 % obyvatel ČR,jediná třída, která nedisponuje žádným typem společenského kapitálu, o který by se mohla opřít, více důchodci, neodborná manuální práce, podprůměrné vzdělání, často čelí exekucím, ohroženi rizikovými faktory.

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/ceska-spolecnost-vyzkum-tridy-kalkulacka_1909171000_zlo

https://moodle.czu.cz/scorms/EPE04E/PS202/resources/10.Socioekonomicky_status.htm

 = Společenské a hospodářské postavení

 = Socioekonomický status (SES) je proměnná, která vyjadřuje pozici, již zaujímá každý člověk nebo skupina lidí ve struktuře společnosti (na společenském žebříčku), tedy v sociální stratifikaci.

• Sociální stratifikace se skládá podle většiny pramenů, inspirovaných většinou názory jednoho ze zakladatelů moderní sociologie M. Webera ze dvou základních komponent:

1. Třídy
2. Statusu

• Třídní komponenta vyjadřuje materiální prostředky, které má jedinec k dispozici, statusová komponenta reprezentuje rozdíly v životním stylu, postojích, názorech, znalostech atd.
• Ze nejpřiměřenější ukazatel třídní (materiální) komponenty je pokládána úroveň příjmů, za ukazatele statusové komponenty jsou pokládány úroveň vzdělání a povolání (Stronks, 1997).

• • Příjem je indikátorem SES, který pravděpodobně nejpřiměřeněji hodnotí materiální zdroje jednotlivce (případně i jeho rodiny, viz dále). Příjem je možno použit též jako relativní indikátor stanovení úrovně chudoby (Galobardes et al., 2006).
  • Pro stanovení SES se užívalo různých, nejčastěji tří základních přístupů, využívajících různých ukazatelů: 
  • • Individualistický přístup
      
      • se vztahuje k vlastnímu povolání, vzdělání a příjmu posuzovaného člověka nebo skupiny;
    • Konvenční přístup
      
      • je založen na zjištění povolání, vzdělání a příjmu „přednosty domácnosti“, tj. vůdčí osoby v rodině;
    • Model dominance
      
      • je založen na zjištění nejvyšší úrovně vzdělání a příjmu v domácnosti.

• SES neovlivňuje jen příjem a majetek, ale také kontakty a vazby + kulturní preference (vkus a jeho volný čas)

Zdroje

• https://moodle.czu.cz/scorms/EPE04E/PS202/resources/10.Socioekonomicky_status.htm
• https://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/socioekonomicky-status
• https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/ceska-spolecnost-vyzkum-tridy-kalkulacka_1909171000_zlo

Stavy identity - James E. Marcia

• navazuje na Eriksonovo pojetí identity
• ověřuje vzájemné vztahy teoretických kontruktů Eriksona 
• podnět k dalšímu empirickému výzkumu

Klíčové termíny pro formování identity dle Marcia: 

1. Krize - hledání „Exploration“
2. Závazek „Commitment“  

1. Krize - Hledání 

  Krize = pochybování o rodičích, hodnotách a cílech

  => Aktivním proces, během kterého dochází k:

• aktivní přemýšlení 
• zkoumání
• promýšlení možností
• ujasňování si rolí
• rozhodování se o závazku identity

  Cílem krize - hledání „exploration“ => dosažení pocitu sebe

     2.    Závazek „Commitment“ 

      = rozhodnutí se pro osobní cíle a  hodnoty s vědomím osobních investic

• přijetí zodpovědnosti v určitých oblastech života
• stabilita v rozhodnutí
• zodpovědnost za dodržování norem vytvořených:

             -  společností

             - sebou samým 

• zodpovědnost za vlastní názor

 Dle Marcia => přítomnost x nepřítomnost Krize „Exploration“ a Závazku „Commitment“  = základ pro kvalifikaci čtyř stavů identity:

1. Difuze 
2. Předčasné uzavření identity
3. Moratorium
4. Stabilní identita

         => Marcia předpokládá se postup od stavu 1. až ke 4. => prověřováno, zkoumáno a posuzováno dalšími studiemi – hledání vztahu mezi stavy identity a mnoha dalšími faktory

 Zdroje:

Výrost, J., Slaměník, I., Aplikovaná sociální psychologie I. Praha, Portál.

Výrost, J., Slaměník, I., Sollárová, E. Sociální psychologie. Praha, Grada. 

Přednáška Mgr. Kateřiny Machovcové, Ph.D. „Identita, psychický vývoj a sociálně-psychologické souvislosti“

J. E. Marcia má za to, že identita je stabilním výsledkem osobního vývoje. Definoval teoretické konstrukty od přístupu Eriksona: krize a závazek a ověřil jejich vzájemné vztahy.

Krize- „pochybnosti o rodiči definovaných cílech a hodnotách) jako aktivní zkoumání, hledání a rozhodování se o závazku identity.“ (Výrost, 2019)

Závazek- „ jako výběr osobních cílů a hodnot, pro které se jedinec angažuje. Závazek znamená dosažení stabilních hodnot a přesvědčení v jednotlivých oblastech života (interpersonální, ideologické)“ (Výrost, 2019)

Dále to rozšířil o čtyři rozdílné stavy identity ke krizi a závazku.

1. Difuzní stav identity- jedinec ještě nezačal rozvíjet svou identitu
2. Stav předčasného uzavření- jedinec už převzal některé závazky identity bez aktivního sebezkoumání nebo krize
3. Moratorium-  jedinec zkoumá alternativy, ale ještě nedospěl k pevným závazkům
4. Dosažení identity- má již stabilní závazky po aktivním bádání a krizi identity

Zdroje:

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: Grada, 2008. Psyché (Grada). ISBN 8024714280.

VÝROST, Jozef, Ivan SLAMĚNÍK a Eva SOLLÁROVÁ, ed. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. Praha: Grada, 2019. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-5775-9.

STŘEDNÍ DĚTSTVÍ

- období od 6. do 11. roku věku (první stupeň ZŠ)

- zlepšení jemné i hrubé motoriky, vývoj řeči

- zvyšuje se schopnost udržet pozornost, kapacita pracovní paměti, vytrvalosti, vnímání

- děti v tomto období stále myslí hlavně na věci, které si dokážou představit, vybavit, manipulovat s nimi atp., navíc ale si začíná osvojovat logické uvažování

- „období střízlivého realismu“ - menší děti se řídí hodně svou fantazií, starší se řídí podle toho, co má být „správně“ ® děti v tomto období se soustředí na to co to je a jak to je.

- narůstá schopnost seberegulace (schopnost rozpoznávání a regulace svých pocitů) = dítě je schopné na nějakou dobu dát své potřeby stranou a místo toho se věnovat školní práci, s tím souvisí:

• emoční reaktivita - jedná se o míru dráždivosti, impulzivity nebo naopak o sklony k úzkosti
• volní ovládání emočních reakcí - to znamená, že dítě již dokáže oproti mladším dětem ovládat své reakce nebo případně nějaké emoce potlačit

- děti v tomto věku začínají vnímat důležitost vlastní kompetence v učení ® má vliv na žákovu aktivitu nebo pasivitu ve škole a při školní práci

- děti si v tomto období více osvojují své sociální a sexuální role (vzorce chování, mužská/ženská role ve společnosti)

- děti v tomto období se učí pracovat se sebepojetím a sebehodnocením („já“, vlastní pocity), se kterým souvisí motivace

- v tomto období dochází k rozvoji genderové identity - děti si uvědomují svou příslušnost k pohlaví ® děti v tomto období se setkávají sociokulturní stereotypy společnosti, rodičů ® děti tomu dávají velkou důležitost s přizpůsobují své chování těmto představám

- v tomto období se dívky a chlapci oddělují, dělí se na holčičí a chlapecké skupinky

Zdroje:

BLATNÝ, M. (Ed., 2017). Psychologie celoživotního vývoje. Praha, Karolinum. ISBN 9788024634623.

LANGMEIER, J. a KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. 2., aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2006. Psyché (Grada). ISBN 9788024712840.

Střední dětství - etapa mladšího školního věku

Osobnost-v hovorovém pojetí: uznávaný, zajímavý člověk, kladně přijímaný; v psychologii – každý člověk = individuální jednota člověka, hlavní znaky: souhrnnost, jednota, přizpůsobení, jedinečnost, podstata (Průcha, Walterová, Mareš: Pedagogický slovník)

„Osobností se žák nerodí, ale postupně se jí stává“ – Zdeněk Helus

Osobnost můžeme rozebrat na části: schopnosti a rysy

Schopnost-vlastnost, díky níž se naučí určitým činnostem; souvisí s dovednostmi; druhy: intelektové

(verbální, numerické, prostorová představivost), senzomotorické, umělecké.

Rysy = psychická vlastnost, relativně stálá, laicky – povahová vlastnost; druhy:

vztah k lidem (afiliace X hostilita), intro-extraverze, dominance X submise, ne x rozhodnost, sebedůvěra X podceňování, vytrvalost, sebeovládání, stabilita X labilita. Toto jsou polární vlastnosti. Při větším rozložení počtu osob se zpravidla dostáváme do rozložení podle Gaussovy křivky.

                                                 obrázek 1, Čáp, J. : Psychologie pro učitele,1987, str.74

Temperament – soustava vlastností, které se projevují způsobem reagování, chování a prožívání čl,, zejména vznik 

 a průběh citových procesů (jak vznikají, jsou silné, slabé, střídají se..) Historicky se předpokládalo, že temperament dán biologicky (Hippokratés-hlen, žlutá a černá žluč, krev). V současnosti se předpokládá humorální koncepce podle které je temperament projev vlastností centrálního nervstva-vyšší nervové činnosti, tj. vzájemné působení NS a endokrinních žláz (Pavlov, 1953).                                                                                                                                                                  Obrázek 2: Čáp, J.: Psychlogie pro učitele, 1987, str.63

Vlastnosti nervové soustavy se vyskytují v různých stupních a kombinacích.

Charakter – souhrn všech povahových vlastností;soustava vlastností (rysů); projevuje se ve vztazích jedince k důležitým životním skutečnostem (ke společnosti, k práci, sobě samému, k živ.překážkám a obtížím, k přírodě).

Motivace . skutečnosti, které jedince podněcují, podporují nebo naopak tlumí, aby něco konal. Zahrnuje jednak vnější pobídky a cíle, zároveň i vnitřní motivy, které jsou vzájemně spjaty. Jednotlivé motivy označujeme jako potřeby (fyziologické, sexuální, potřeba jistoty, podnětů, změny a činnosti, p.sociálního styku, výkonu, poznávací a estetické, p. uskutečňovat nějaký cíl). Můžeme je dělit na biologické a společenské, též primární a sekundární, nižší a vyšší.

Většina autorů se shoduje, že dědičnost má relativně největší vliv při formování temperamentu a minimální účast u rysů charakteru. Ten je zpravidla formován vnějším prostředím.

V osobnosti člověka dochází ke vnitřním konfliktům a rozporům (rozum x city, pudy x vůle, vnímání x fantazie, učení x sklon ke stabilitě). Ty jsou prospěšné, učení je možné tam, kde existuje napětí, nerovnováha mezi tím, co čl. zná, má a co by chtěl. Pro zdravý vývoj osobnosti jsou nutné dvě podmínky: dostatečná výživa a dostatek vnějších podnětů. Při nedostatku vznikají trvalá poškození (Hartl, Hartlová, Psychologický slovník, 2000).

Náročné životní situace jsou stimulem pro vývoj osobnosti. Rozpor je hybnou silou vývoje, vůle a charakter se formují překonáváním překážek. Jde o to, aby nároky nepřesahovaly určitou míru a možnosti jedince, dané jeho věkem, vyspělostí, zkušeností, jistotou pozitivních osobních vztahů. Je důležité, aby pedagog/ vychovatel znal věkové zvláštnosti stadia vývoje svých žáků, každé na sebe navazuje a buduje se na předchozích. Musí však znát i stadia následující, včetně dospělosti a pokročilého věku, aby lépe rozuměl rodičům a prarodičům, sám sobě i kolegům. (Čáp, J.:Psychologie pro učitele ,1987) 

Literatura:

Průcha, Walterová, Mareš: Pedagogický slovník, 1995

Hartl, Hartlová, Psychologický slovník, 2000

Čáp, J.:Psychologie pro učitele ,1987)

Kernberg a Riemann označují strukturu osobnosti jako specifické, základní a poměrně trvalé uspořádání myšlení, integrity identity, objektivních vztahů, úzkosti, schopnosti testovat realitu a obranných mechanismů. 

Tento koncept představili nezávisle na sobě J. Bergeret a O. Kernberg. 

Dle Kernberga zde hrají vlivnou úlohu obranné mechanismy, které se nevážou pouze k problematice pudů a afektů, ale také k vývoji objektivních vztahů (in Polák, 2007). Každý jedinec prožívá sebe a druhé stabilním způsobem, který lze považovat za bod na vývojové linii, přičemž tento bod je určen vývojovým tématem, které se stalo pro jedince ústředním, protože jej nevyřešil odpovídajícím způsobem. Obranné mechanismy odrážejí svojí sofistikovaností bod, který reprezentuje ústřední téma vývoje objektních vztahů, a organizují vnitřní svět stejně jako vztahy s druhými lidmi (Polák, 2007).

Podle Kernbergerovy teorie lze jednotlivé struktury charakterové patologie a jejich časové zařazení vymezit následovně (Plháková, 2011):

• Psychotická struktura . Jedinci se v prvním roce života nepodařilo dosáhnout diferenciace mezi reprezentacemi self a objektů. Stírání hranic mezi vnitřním a vnějším světem vede ke ztrátě schopnosti testovat realitu.

• Hraniční struktura . Hranice mezi self a objekty se vyvinula, ale nedošlo ve druhém a třetím roce života ke vzniku schopnosti integrovat dobré a špatné reprezentace sebe i druhých.

• Narcistická struktura . V průběhu třetího roku života se jedinci nepodařilo integrovat dobré a špatné reprezentace sebe sama, v důsledku čehož se vytváří grandiózní self.

• Neurotická struktura . Ve čtvrtém stadiu vývoje došlo k rozvoji příliš přísného nadjá.

Zdroj: SEITL, Martin. Poznávání interpersonálních charakteristik osobnosti. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISBN 978-80-244-3320-2.

DEFINICE: Psychoanalytik H. Erikson rozpracoval podrobně termín identita. Mezi Eriksonovy pojmy patří často užívané „ego identita“, „krize identity“ či „difuze identity“.

Erikson rozlišuje Self identitu a Ego identitu. Ego identita se vymezuje jako psychologický mechanismus, který umožňuje narůstání jistoty, že vlastní schopnost udržet vnitřní stejnost se rovná schopnosti udržet vlastní smysl stejnosti.

• Právě tato teorie – zdůrazňování stejnosti – se řadí k silným koncepcím identity
• V Teorii formování ego identity jsou velmi důležité 4 aspekty:

1) KRIZE IDENTITY (výsledek vývoje v pozdější adolescenci – každý psychosociální vývojový stupeň obsahuje napětí)

2) INSTITUCIONALIZOVANÉ MORATORIUM (doba, kterou společnost poskytuje jedinci v období adolescence, pro vytvoření životaschopné identity)

3) BOJ MEZI EGEM A SUPEREGEM O DOMINANCI V OSOBNOSTI (čím je boj větší, tím obtížnější bude krize identity)

4) STUPNĚ HODNOTOVÉ ORIENTACE (celkem tři stupně, které jsou brány z hlediska morálního, ideologického, etického)

SOUVISLOSTI: Stavy identity se zabýval J.E. Marcia – který definoval teoretické konstrukty Eriksonovy KRIZE a ZÁVAZEK – jeho cílem bylo ověření předpovídaných vzájemných vztahů.

 VÝROST, Jozef, SLAMĚNÍK, Ivan eds. Sociální psychologie. 2., přepracované a doplněné vydání. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-1428-8, s. 115,116.

TEORIE VÝVOJOVÉHO KONTEXTUALISMU

            Teorie vývojového kontextualismu je teorie, kterou vytvořil R. M. Lerner. Kořeny kontextualismu jsou jak v neredukcionistických systémových teoriích biologického vývoje, tak v teoriích, jež jsou orientovány sociologicky a zabývají se vlivem společenské a historické změny na lidský vývoj.

            Tato teorie je soustředěna do čtyř hlavních oblastí, kterými jsou: [1]

-          změna a relativní plasticita; lidé, jejich rodiny a společnosti se vyvíjejí a v průběhu času se systematicky mění, tyto změny jsou vzájemně závislé,

• deskriptivní charakteristiky
• explanační charakteristiky [2]
• dimenze kvality/kvantity [3]

-          vztahovost a integrace úrovní uspořádání; teorie považuje měnící se vztahy mezi vyvíjejícím se člověkem a různými úrovněmi měnícího se prostředí za klíčový prvek, příčinou vývoje jsou vztahy mezi člověkem a prostředím, [4]

-          historická zakotvenost a časovost; historické změny a zvláštnosti prostředí ovlivňují lidské vývojové trajektorie, historie je změna, která se objevuje v průběhu času,

-          hranice zobecnitelnosti, různorodosti a individuálních rozdílů; „Různorodost významně souvisí s plasticitou vývoje. Ta umožňuje, aby se různorodost projevila tím, že nabízí různé alternativní směry vývoje, jednání, chování atd.“ (Lerner, 1984) [5]

Klíčovou myšlenkou teorie R. M. Lernera je neoddělitelnost organismu od prostředí.  Jedinec a jeho prostředí jsou v průběhu života jedince i v průběhu historie vzájemně propojení. [6]

[1] MILLOVÁ, Katarína. Psychologie celoživotního vývoje: uvedení do moderních teorií. Brno: Host, 2012. ISBN 978-80-7294-699-0, str. 66

[2] MILLOVÁ, Katarína. Psychologie celoživotního vývoje: uvedení do moderních teorií. Brno: Host, 2012. ISBN 978-80-7294-699-0, str. 67

[3] MILLOVÁ, Katarína. Psychologie celoživotního vývoje: uvedení do moderních teorií. Brno: Host, 2012. ISBN 978-80-7294-699-0, str. 68

[4] MILLOVÁ, Katarína. Psychologie celoživotního vývoje: uvedení do moderních teorií. Brno: Host, 2012. ISBN 978-80-7294-699-0, str. 69

[5 ] MILLOVÁ, Katarína. Psychologie celoživotního vývoje: uvedení do moderních teorií. Brno: Host, 2012. ISBN 978-80-7294-699-0, str. 70

[6] BLATNÝ, Marek. Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Praha: Grada, 2010. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-3434-7, str. 192

Bc. Eleni Papazachariu

= test dvaceti výroků 

-Období přecházení adolescence v dospělost
- Může být pojímáno jako vývojová etapa i jako životní situace

- Nemá rysy ani adolescence, ani dospělosti

-Podmíněno kulturně – nemá univerzální podobu

-Typické pro industriální země – tam, kde je posunutá hranice dospělosti přibližně k 25-29 rokům vlivem vzdělávání a přípravy na povolání – typické pro vysokoškolské studenty

- Vliv tlaku společnosti, kdy kvůli modernizaci dochází k tendenci prodlužovat proces individualizaci člověka
- Vliv posunuté hranice rodičovství a uzavírání sňatku

- Vynořující dospělost se prakticky nevyskytuje v rozvojových zemích – pokud ano, pak se vyskytuje spíše ve městech

- Neexistují normy chování, které by byly univerzálně platné pro všechny

-Člověk se soustředí především na sebe – objevuje vlastní pravidla, standardy, snaží se o co největší sebepoznání

- Lidé se v tomto období nepovažují ani za děti, ale ani za dospělé – je doprovázeno určitým pocitem „mezi“

- Jedinec již není ve vývojové fázi dospívání, není tedy například zcela závislý na rodičích, ale zatím ještě nepřebral plnou dlouhodobou odpovědnost dospělosti

- Lidé v tomto věku mohou být studenti, na plno zaměstnaní, bydlet samostatně, ve spolubydlení i s rodiči
- Dochází k exploraci identity – explorace se projevuje ve větší míře, než v období adolescence

- Často dochází ke kombinaci studia a pracovního úvazku (většinou na částečný pracovní poměr) – může přinést do budoucna lepší status i finanční zajištění

- Je to období plné nestability - při výběru povolání je pro ně důležité zvolit pro ně zajímavé zaměstnání a často mění pozice, může se týkat i partnerských vztahů

- Dle některých studií může být spojeno s častými úzkostmi či depresivními stavy

LACINOVÁ, Lenka, Stanislav JEŽEK a Petr MACEK, ed. Cesty do dospělosti: psychologické a sociální charakteristiky dnešních dvacátníků. Brno: Masarykova univerzita, 2016. ISBN 978-80-210-8400-1.

LANGMEIER, Josef a Dana KREJČÍŘOVÁ. Vývojová psychologie. 2., aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2006. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-1284-0.

Baumgatner František, Karaffová Eva. Strategie zvládání ve  vztahu k aspektům vynořující se dospělosti*. Psychologie pro praxi. Vol 47 No 1 (2012), str. 11–25. ISSN: 1803-8670

Dostupné z: https://karolinum.cz/data/clanek/993/PPP_1-2_2012_02_K.pdf

Cit. 12.3.2021

VYNOŘUJÍCÍ SE DOSPĚLOST = emerging adulthood

-          Mladí lidé mezi 19. a 29. rokem života

-          Druh postupného přechodu do dospělosti, který volí nezanedbatelná část současných mladých dospělých, ať už z vlastní vůle, či tlakem okolností

-          Nejde o samostatné vývojové období člověka 

-          V ČR - podle posledního sčítání lidu - přibližně 13 % populace (ČSÚ, 2011)

-          Poměrně častá podoba přechodu do dospělosti zejména v ekonomicky a demokraticky vyspělých zemích euroamerického kulturního prostředí

-          Jako první s tímto pojmem přišel: J. Arnett z USA (2004):

• Demografická myšlenka: „Je zde velká a rostoucí skupina těch mladých lidí, kteří se při přechodu z adolescence do dospělosti chovají jinak, než se chovali předchozí generace, včetně generace jejich rodičů. Mají jiný životní styl, zájmy, perspektivy, liší se v životních očekáváních a krátkodobých preferencích toho, co je v životě důležité. Odkládají sňatek a rodičovství, jinak se chovají při studiu a na trhu práce, proměňuje se jejich vztah s rodiči.“

-          Typické znaky dle Arnetta (2004):

• Explorace identity
• Nestabilita
• Self-focused (zaměření se na sebe sama)
• Feeling in-between (spojené s pocitem mezi)
• Možnosti

-          sociologické ukazatele přechodu od adolescence k dospělosti:

• opuštění domácnosti rodičů
• ukončení vzdělávání a započetí profesní kariéry
• nalezení partnera a založení vlastní rodiny

-          2 druhy přechodu:

• 1. je ekonomické povahy – přechod k dospělosti je nejčastěji spojován s přechodem od studia k placenému zaměstnání
• 2. přechod se týká založení vlastní rodiny: na této úrovni je tedy přechod do dospělosti definován jako osamostatnění se od původní rodiny.

Zdroje:

Arnett, J. J. Emerging Adulthood: The Winding Road from the Late Teens through the Twenties. New York, NY: Oxford University Press, 2004.

LACINOVÁ, Lenka, Stanislav JEŽEK a Petr MACEK, ed. Cesty do dospělosti: psychologické a sociální charakteristiky dnešních dvacátníků. Brno: Masarykova univerzita, 2016.

Vynořující se dospělost je pojem, který vyjadřuje meziobdobí mezi adolescencí a nástupem dospělosti. Jde o situaci, kdy jsou mladí lidi formálně dospělí, ale necítí se tak. Týká se to mladých lidí ve věkovém rozmezí cca 18-22/25 let.

Tento koncept poprvé představil americký profesor psychologie Jeffrey Jensen Arnett. Zdůrazňuje především 5 hlavních rysů:

-      zkoumání identity

-      nestabilita

-      zaměřenost na sebe

-      pocit bytí mezi adolescencí a dospělostí

-      možnosti

Společnost a celkově svět se za posledních několik desítek let změnil. Mladí lidé čím dál častěji hledají odpovědi na otázky typu: Kým jsem? Čím chci být? Kam se chci posunout? Kladením těchto otázek a hledání odpovědí na ně zkoumají a hledají svoji vlastní identitu. S tím souvisí i zmíněná nestálost, která se projevuje častými změnami. Skrze zkušenosti s výkonem různých brigád/povolání, změnou partnerů, různými směry vzdělávání se, si mohou utvářet plány do budoucnosti. Zaměřenost na sebe zde není chápáno jako sobectví nebo sebestřednost, ale snaha rozvíjet své dovednosti. Nejsou v tomto věku za nikoho odpovědní a mohou si to dovolit. Mladí lidé jsou pozitivně naladění, vše se jim zdá být možné a věří v lepší budoucnost, jako například v nalezení ideálního partnera, nalezení super práce a podobné. V dnešní době mají nesčetně možností seberealizace. Kde je a jaký je ale ten mezník, kdy už není mladý člověk adolescentem, ale je dospělý? Arnett zastává názor, že to je stav po získání určitých individuálních charakterových vlastností jedince.

Zdroje:

MARČÍKOVÁ, Tereza, Dospívání a dospělost v Čechách. Praha 2011. Disertační práce. Karlova Univerzita v Praze. Fakulta filozofická. [cit. 2021-03-14]. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/102961

Vynořující se dospělost aneb jak moc jsme jako studenti VŠ dospělí? pedagogika-brno.cz [online]. Praha [cit. 2021-03-14]. Dostupné z: https://pedagogika-brno.cz/vynorujici-se-dospelost-aneb-jak-moc-jsme-jako-studenti-vs-dospeli/

Období dospělosti a stáří, JABOK [online]., Praha [cit. 2021-03-14]. Dostupné z: https://is.jabok.cz/el/JA10/zima2016/V104/um/12._Obdobi_dospelosti_a_stari.pdf

Vynořující se dospělost

• Arnett se toto období snaží definovat jako samostatné vývojové období v životě člověka
• například Hendry a Kloepová odmítají vynořující dospělost uznat jako vývojové stádium, protože to není vědecky podložená teorie
• období mezi pozdní adolescencí a ranou dospělostí
• adaptivní proces, při němž dochází u dospívajících k vytváření vlastní identity
• období typické pro experimenty (partnerství, návykové látky, pracovní příležitosti)
• proces, při kterém mladí lidé musí zvládat velké množství úkonů a vyrovnat se změnami, které toto období přináší (kariérní postupy, naplánované rodičovství, pracovní místo, partnerské svazky, finanční nezávislost)
• je zde patrný vliv společnosti, který jednak utváří jedince a jednak ovlivňuje jeho kroky v budoucnosti
• tento proces může být provázen depresemi, úzkostmi a dalšími nepříjemnými pocity
• ne všichni mladí jedinci na přechodu do dospělosti cítí zmatek, frustraci a tyto pocity, proto by se tato „vynořující dospělost“ neměla aplikovat na všechny a neměla by být uznána jako oficiální vývojové stadium
  - následkem by mohla být nespokojenost a agrese mladých lidí, kteří nepociťují deprese a úzkosti z nadcházejícího života a vědí, co se svým životem dělat (práce, kariéra, rodina apod)

Vynořující se dospělost

-        V angličtině emerging adulthood

-        Autorem termínu je profesor psychologie J.J. Arnett

-        Specifické období mezi adolescencí a dospělostí, patří sem mladí lidé mezi 19-29. rokem života

-        Nemá biologický základ, není to samostatné vývojové období

-        Fenomén vyskytující se v ekonomicky vyspělých zemích

-      V současné době se v této etapě nachází poměrně mnoho mladých lidí

-      V ČR – lidé mezi 19. – 29. rokem - 13% populace (ČSÚ, 2011)

-        Charakteristika období: - změny, objevování, prozkoumávání, hledání nových možností

- rozvoj ekonomické nezávislosti, zodpovědnosti, odkládání sňatku a rodičovství, velká svoboda, žádné limity

- postupný přechod k trvalým vztahům, pohledu na svět a práci

J. J. Arnett rozlišuje 5 základních jevů v období vynořující se dospělosti:

1) PROZKOUMÁVÁNÍ IDENTITY – jedinec zkoumá své tužby a potřeby z hlediska co je teď a co bude dál (např. přemýšlení o vztazích, volba zaměstnání, co se týče přínosu atd.)

2) NESTABILITA – jedinec zkouší různé varianty bydlení a životních stylů (např. studenti vysokých škol)

3) ZAMĚŘENOST NA SEBE – sebestřednost jedince, seberozvoj jedince, jedinec rozhoduje sám za sebe

4) POCIT MEZI – jedinci v tom období se nepovažují ani za adolescenty ani za dospělé

5) MOŽNOSTI – jedinci jsou málo omezováni ve svých možnostech, mají jich mnoho a rozhodnutí je na nich

Zdroje:

LACINOVÁ, Lenka, Stanislav JEŽEK a Petr MACEK, ed. Cesty do dospělosti: psychologické a sociální charakteristiky dnešních dvacátníků. Brno: Masarykova univerzita, 2016.

Vynořující se dospělost aneb jak moc jsme jako studenti VŠ dospělí? pedagogika-brno.cz [online]. Praha [cit. 2021-03-14]. Dostupné z: https://pedagogika-brno.cz/vynorujici-se-dospelost-aneb-jak-moc-jsme-jako-studenti-vs-dospeli/

Vynořující se dospělost = emerging adulthood

Teorie o vynořující se dospělosti publikoval v roce 2000 americký psycholog Jeffrey Jensen Arnett. Jde o situaci, kdy jsou mladí lidé formálně dospělí, ale mnohdy se tak necítí. Podle autora se jedná o dobu od 18 do 25 let, která je specifická zejména změnami, objevováním a zkoušením nových možností. Člověk má v tomto věku velkou osobní svobodu a nechce být limitován. Toto období se neřadí do samostatného vývojového období člověka.

Přechod do dospělosti lze obecně popsat splněním nebo naplněním určitých kritérií a znaků dospělosti. Jsou jimi věk, založení rodiny, vlastní domácnost, finanční nezávislost, stabilní zaměstnání, zodpovědnost za vlastní chování a rozhodování. Podle jiných autorů mezi ukazatele přechodu od adolescence k dospělosti patří opuštění domácnosti rodičů, ukončení vzdělávání a započetí profesní kariéry, nalezení partnera a založení vlastní rodiny. 

Arnett vymezil pět základních znaků, které jsou pro období vynořující se dospělosti charakteristické:  

• Zkoumání identity (identity exploration), kdy mladé lidé hledají odpovědi na otázky: Kdo jsem a co chci dělat se svým životem? Jedinec zvažuje, co pro něj bude výhodné i do budoucna a snaží se nabýt zkušeností, zkouší různé možnosti, a to zejména v lásce.  

• Nestabilita (instability), která se projevuje mnoha změnami: střídání povolání, partnerů, směry vzdělání.  

• Zaměřenost na sebe (self focused), kdy chce jedinec změnit svůj život. Dochází k seberozvoji, hledání životního stylu, zaměření studia, práce, vztahů, koníčků, které mu budou vyhovovat i do budoucnosti.  

• Pocit mezi (feeling between), ani adolescence, ani ne dospělost.  

• Možnosti (possibilities) mladých lidí jsou neomezené. Jsou optimističtí, mají silnou víru v lepší budoucnost, v nalezení uspokojivé práce, životního partnera atd. Představy o budoucnosti však bývají někdy příliš nereálné a často zůstanou pouhými sny. 

Zdroje:

Macek, P., Ježek, S. a kol. (2016). Emerging Adults in the Czech Republic: Views Into and Across Different Domains of Life. In R. Žukauskienė. (Eds.), Emerging Adulthood in a European Context,(pp. 75-202). London New York: Routledge.

Arnett, J. J. (2004). Emerging adulthood: The winding road from the late teens through the twenties. Oxford University Press.

LACINOVÁ, Lenka, Stanislav JEŽEK a Petr MACEK, ed. Cesty do dospělosti: psychologické a sociální charakteristiky dnešních dvacátníků. Brno: Masarykova univerzita, 2016.

Batolecí období- rozvoj sociálního porozumění

Kognitivní vývoj – vývoj emocí a sociálního porozumění

Vývoj dítěte, který je spojený s obdobím od druhého roku věku, je spojený s poslední fází senzomotorického vnímání, ale také především předoperačním/předpojmovým myšlením. To znamená, že dítě je schopno představovat si věci, které nejsou v jeho okolí přítomny, popřípadě s těmito věcmi manipulovat v myšlenkách. K tomu se váže pojem odložená imitace. Prostřednictvím odložené imitace je dítě schopno napodobovat věci, které vidělo již dříve (Blatný, 2016). Toto symbolické myšlení nezahrnuje pochopení odlišnosti pojmu jako jeden, všichni nebo někteří. Dítě usuzuje, ovšem usuzování není podloženo logickými problémy, ale fantazií. Jeho představa o předmětu zahrnuje pouze aktuální činnost, nikoliv delší časový horizont, nebo vzdálenější prostor (Langmeier, Krejčířová, 2006).

Citová vazba

• Na počátku batolecího období se nejsilněji projevuje separační úzkost, neboli strach za nepřítomnosti rodičů. Dá se brát jako signál pozitivní vazby dítěte na blízké.

Mary Ainsworthová zavedla tzv. proceduru zvláštní situace. Ta se váže k pojmu citové vazby jako pojmu vývojové psychologie. Je to proces posouzení citové vazby. Citová vazba mezi dítětem a matkou se posuzovala na základě reakce dítěte na opakovaný odchod a příchod matky do místnosti zatímco cizí osoba se s dítětem snaží komunikovat. Lze tak vyvodit čtyři míry vazby tj. pevná, vyhýbavá, ambivalentní a dezorganizovaná. Je známo, že 65% dětí vykazuje pevnou vazbu (Blatný, 2016).

• Robertson a Bowlby vymezili reakce dítěte na odloučení od matky v období projevu separační uzkosti do tří fází. Fáze protestu, zoufalství, fáze odpoutání od matky.

V poslední fázi se dítě začíná upoutávat na jiné lidi a za nepřítomnosti lidí si vytváří citovou vazbu na věci. V případě, vrátila-li se matka ve třetí fázi, dítě si již hůře navazovalo opětovný citový příklon k matce. Velkou roli zde hraje temperament dítěte, kdy se u aktivního dítěte projevuje separační úzkost zvědavostí a u dítěte pasivnějšího úzkostí.

V případě, kdy jde o dlouhodobé odloučení, kdy není zajištěna náhrada, hrozí negativní dopad na psychomotorický vývoj dítěte a narušení jeho osobnosti.

• Citová vazba matky s dítětem je rozhodující pro emoční cítění dítěte a schopnosti empatie v pozdějším věku jakožto jednoho z nejdůležitějších předpokladů prosociálního chování (Langmeier, Krejčířová, 2006).

Sociální porozumění

Sociální porozumění, čímž se myslí míra pochopení ostatních osob batoletem.

• Nárůst této schopnosti se dá pozorovat dle několika projevů.

1. Uvědomování si vlastní identity. V případě, vnímá-li batole svůj odraz v zrcadle a chápe, že odraz v zrcadle je jeho vlastní osoba, dokáže ho odlišit od ostatních. Vnímání vlastní identity se dá sledovat i v jazykovém vyjadřování, kdy dítě používá slova jako je já, můj, ty.
2. Dalším ukazatelem je chápání zrakové perspektivy u druhých, které se v praxi projevuje tak, že dospělý vyzve dítě k ukazování obrázků a to ho ukazuje tak, že ho vidí jen ono samo(Blatný,2016).
3. Až v následujícím vývojovém období je dítě schopno pochopit, že ostatní mají různé názory a přesvědčení a předmět se v různém prostředí může měnit (Langmeier, Krejčíková, 2006).

• Díte si svou identitu uvědomuje také v rodině, kdy si vytváří specifické vztahy se členy, od kterých čeká jiné vzorce chování. Typický je projev žárlivosti v případě příchodu mladšího sourozence. Vztahy si vytváří později i s vrstevníky. Pochopení vlastních emocí dítětem, schopnost vnímat je, rozlišit je cesta k vlastnímu uvědomovanému sebeovládání(Langmeier, Krejčířová, 2006).
•  

Období vzdoru

Období vzdoru projevující se kolem druhého roku dítěte, trvajicí přibližně čtrnáct měsíců, se váže k rostoucím tělesným a rozumovým možnostem dítěte se snahou je využít. Dítě si již uvědomuje vlastní já, svou autonomitu. Může mít také řadu příčin a provází ho vztek dítěte, který může mít různou intenzitu (Blatný,2016).

Toto uvědomování si vlastní identity prochází několika etapami. Tyto etapy D. Stern popisuje jako:

•  vynořující se já
•  tvořící se jádro vlastního já
• subjektivní já
• verbální já- plné uvědomování si sebe sama provázející vzdorování a snahu prosadit se

 Zdroje

BLATNÝ, Marek, ed. Psychologie celoživotního vývoje. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2016. ISBN 978-80-246-3462-3.

LANGMEIER, Josef a Dana KREJČÍŘOVÁ. Vývojová psychologie. 2., aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2006. Psyché (Grada). ISBN 80-247-1284-9.