DISKURZ = nejvyšší a nejsložitější úroveň lingvistické analýzy představuje zkoumání diskurzu, což je užití jazyka, které přesahuje rámec jednotlivých vět. K diskurzům patří rozhovory, přednášky, odborné články, kapitoly nebo celé knihy.
Soudobé pojetí diskurzu ovlivnili představitelé tzv. strukturalismu, antropolog Claude Lévi-Strauss a filozof Michel Foucault. Autoři se domnívají, že myšlení každého člověka ovlivňují podvědomě přijaté významy, jež mu nabízí kultura a různé sociální skupiny.
Klíčovými pojmy Michela Foucalta jsou epistémy a diskurz. Epistéma je způsob chápání světa daný určité době, který je všemi v ní žijícími lidmi zakoušen (tradicí, výukou, vzděláním). Diskurz je pojmový soubor tvrzení, která zdůvodňují podvědomě vstřebanou epistému. Zdůrazňuje, že různé diskurzy souvisejí s dělením společnosti na skupiny a s mocenskými vztahy. Sociální skupiny a instituce používají různé diskurzy, které podporují jejich existenci.
Diskurzivní psychologie zdůrazňuje utváření poznání v procesech diskurzivní interakce. Př. „akční výzkumy“ Lewina, ve kterých řeší aktuální společenské problémy. Diskurzivní psychologie tedy neklade důraz na subjektivitu jedince, ale v centru jejich zájmu stojí sociální, společenské a lingvistické aspekty komunikace.
Diskurzivní psychologie je vyvrcholením vícerých nezávislých proudů, které vycházejí z prací G. H. Meada a L. Vygotského. Zakladatelem americké sociální psychologie a sociálního behaviorizmu je George Herbert Mead. Tento přístup má za základ komunikace princip „sociálního aktu“ na mentální, lingvistické a institucionální úrovni.
Komunikaci a fungování znakových systémů později rozpracoval Maedův žák Charles W. Morris, jeden ze zakladatelů sémiotiky.
Zdroje:
PLHAKOVÁ, Alena, Učebnice obecné psychologie, ACADEMIA, 2003