Úkol: Aktivita k lekci identita a vývojové aspekty

• přechodná doba mezi dětstvím a dospělostí, zahrnující jednu dekádu života (od 10 do 20 let). Během adolescence dochází k celkové proměně osobnosti. Většina změn je podmíněna biologicky, ale vždycky jsou významně ovlivněny faktory sociálními a psychickými. Dospívající se chtějí co nejdříve „zbavit dětství“ (dětské módy, sociální podřízenosti).[1]
• Raná adolescence (pubescence) zahrnuje prvních pět let dospívání (11-15 let věku), kdy nejnápadnější změnou je tělesné dospívání, změna způsobu myšlení a emočního prožívání.[2] Podle kognitivního vývoje J. Piageta ji můžeme charakterizovat jako období utváření formálních operací. V tomto období se zakládá abstraktní myšlení, schopnost představit si neexistující, kombinační schopnost nebo hledání alternativních řešení problémů.[3]
• Pozdní adolescence trvá od 15 do 20 let a vyznačuje se komplexní psychosociální proměnou, změnou osobnosti dospívajícího i jeho sociálního postavení.[4]

Věkové období adolescence a jeho charakteristika

Pojem adolescence bychom mohli volně přeložit jako dospívání, a právě toto věkové období je jedním z nejdůležitějších v našem životě. Spousta lidí má dojem, že právě v období dospívání začínají žít život „doopravdy“. Pojem sebeuvědomění nabírá v tomto období úplně jiný rozměr. Mladí lidé si uvědomují, jak s druhými lidmi komunikují, myslí a prožívají určité věci. Blíže si uvědomují svoje potřeby, přání a emocionální prožitky. Z jednoho úhlu pohledu si uvědomují, kolik toho mají ještě před sebou, ale z druhé strany, vědomí vlastní existence, se cítí ve středu svého života. Často se zabývají s takovými otázkami, jako co je třeba smysl života či sebehodnocení. Prožívání je v tomto období tak silné, že si většinou nějaké pocity, zkušenosti nebo události neseme celý život. Adolescence se řadí mezi významnou etapu celoživotního utváření osobnosti, a kdo se dostane do střetu s lidmi v tomto věku, by měl mít porozumění. Postupem času se adolescentní chování změnilo, například dnešní adolescenti jsou odlišní od adolescentního období našich rodičů či prarodičů. Pokud bychom chtěli adolescenci časově vymezit tak se toto období u mnoha autorů mírně liší. Je to období mezi pubescencí a ranou dospělostí a je většinou vymezována od 15 do 20 let života. Volně bychom mohli považovat tuto etapu života jako most mezi dětstvím a dospělostí. (Macek, 2003)

Anatomický a fyziologický rozvoj

V tomto směru dochází ke značným biologickým změnám. Markantním rozdílem narůstá tělesná výška, která většinou koncem tohoto období končí tím, že dojde k uzávěru růstových štěrbin a dokončení osifikace kostry. Začíná růst svalové hmoty a mohutnění postavy, s čím souvisí vyšší tělesná hmotnost. Na konci tohoto vývojového stádia můžeme pozorovat hormonální změny a vývoj sekundárních znaků. Průběhem tohoto období můžeme pozorovat i změnu hlasu. Díky tělesnému růstu a růstu svalové hmoty můžeme pozorovat i občasné svalové dysbalance. (Macek, 2003)

Pohybový rozvoj

Toto období je charakteristické rozvojem motorických schopností a dovedností zaměřených na výkonnost. Adolescenti již dovedou pracovat s technickou dokonalostí svého pohybu a posouvat hranice svých tělesných možností. Jsou zde jasně vidět rozdíly mezi dívkami a chlapci z hlediska tělesné aktivity. U dívek můžeme pozorovat pohyby spojené s estetičností a nesoutěživá cvičení, oproti chlapcům, kteří jsou zaměřeni na soutěživost a soustředí se spíše na výkon. V tomto období je důležitá pravidelná sportovní činnost a to pro rozvoj osobnosti a vnesení určitého řádu a pravidel, která musí jedinec respektovat. (Kučera, 2011)

„Vyšší kalorický výdej v dětství, daný vyšší intenzitou pohybových aktivit, se proto považuje za jakousi záruku vyšší pohybové aktivnosti v pozdějších letech.“ (Hendl, Dobrý, 2011, s. 27)

Psychický rozvoj

Adolescentovi se rozvíjí kognitivní a emocionální stránka a je schopen řešit složitější abstraktní i formální problémy. Jedna z důležitých složek v psychickém rozvoji jsou vztahy s kamarády a vrstevníky. Ty mohou pozitivně přispět k psychickému rozvoji z hlediska formování identity, uvědomění si sebe samého a to jak ke vztahu k druhým tak k hodnotám. Méně bezpečné je ztotožnění se s některou skupinou, které vede k rizikovému chování, mezi které patří například alkohol, drogy či šikana. (Macek, 2003)

Sociální rozvoj

Sociální role se v tomto období více přibližuje roli dospělého jedince. Dospívající se přestává ve společnosti brát jako dítě a bere se spíše jako dospělý. Očekává se větší zodpovědnost a příprava na sociálně profesní roli pro nástup do zaměstnání. (Vágnerová, 2000)

„Jedinec je čím dál víc akceptován jako dospělý a zároveň se od něho očekává odpovídající chování.“ (Vágnerová, 2000, s. 274)

Zdroje:

MACEK, Petr. Adolescence. Vyd. 2., upr. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-747-7.

HENDL, Jan a Lubomír DOBRÝ. Zdravotní benefity pohybových aktivit: monitorování, intervence, evaluace. Praha: Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-2000-8.

VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-308-0.

ASIMILACE

- v sociologii – proces začlenění určité minoritní (např. migrující) společenské skupiny do skupiny dominantní (majoritní), a skrze déle trvající kontakt až k úplnému splynutí (inkorporaci) jejich členů. Tento proces může být i částečně oboustranný, kdy některé kulturní znaky předává i minoritní skupina a ty jsou následně integrovány majoritou.

- v psychologii – proces začleňování nových poznatků a zkušeností do již osvojeného souboru poznatků a zkušeností (kognitivních schémat).V psychologii pojem ASIMILACE zavedl a dále rozvíjel švýcarský psycholog Jean Piaget ve svých teoriích vývoje dítěte. Při postihování mechanismu vývoje senzomotorické inteligence u dětí hovoří Piaget o předpokladu, že ten spočívá v asimilaci nových spojů, tedy v jejich integraci do dřívějšího (již vytvořeného) motorického schématu, či struktury.

Ve schématu podnět – reakce předpokládal reciproční vztah, kdy se subjekt zároveň stává citlivým převážně k těm vnějším podnětům, které dovede asimilovat do předem vytvořených struktur. Taková „asimilační schémata“ označil za určující pro vytváření prvních zvyků a zvnějšku vyvolaných podmíněných reflexů.

Zdroje:

https://encyklopedie.soc.cas.cz/

Sociologická online encyklopedie Sociologického ústavu AV

PIAGET Jean, INHELDEROVÁ Bärbel, Psychologie dítěte. Praha: Portál, 2010, 143 s.

- test označovaný u nás jako „Velká pětka“, též NEOPS

- patří k nejprestižnějším koncepcím v psychologii osobnosti posledních dvou desetiletí

- vychází z pětifaktorového modelu osobnosti (lze též nazývat 5 rozměrů, dimenzí osobnosti)

- model neposkytuje ucelenou teorii osobnosti, což ani není původním posláním této taxonomie, hlavním cílem je deskripce strukturálních vztahů nejobecnějších osobnostních rysů

- faktory (+ příklady dílčích charakteristik) na nichž je test založený, jsou:

1. NEUROTICISMUS (neklidný - klidný, zranitelný - odolný, nejistý - jistý)

2. EXTROVERZE (samotářský - společenský, tichý - mnohomluvný, inhibovaný - spontánní)    

3. OTEVŘENOST (konvenční - originální, bojácný - odvážný, konzervativní - liberální)              

4. PŘÍJEMNOST (popudlivý - srdečný, necitelný - soucitný, sobecký - nesobecký)

5. SVĚDOMITIOST (bezstarostný - opatrný, nespolehlivý - spolehlivý, nedbalý - svědomitý)

- uvedený seznam je často používán za východisko reprezentativních výzkumů osobnosti, není však jednoznačně potvrzeno, zda vystihuje hlavní zdroje variability osobnosti

NEOPS - zkratka počátečních písmen faktorů (viz výše)

x

OCEAN - zkratka v angličtině, odvozena podle prvních písmen jejich anglických názvů: Openness to Experience (Otevřenost vůči zkušenosti), Conscientiousness (Svědomitost), Extraversion (Živost), Agreeableness (Přívětivost), Neuroticism (Emocionální stabilita)

 Zdroje:

SMÉKAL, Vladimír. Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister & Principal, 2009. Studium (Barrister & Principal). ISBN 978-80-87029-62-6, s. 375.

 VÝROST, Jozef, Ivan SLAMĚNÍK a Eva SOLLÁROVÁ, ed. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. Praha: Grada, 2019. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-5775-9, s. 65, 66, 68.

Definice: Pojem "Big five" se v psychologii používá jako pětifaktorový model struktury osobnosti. Nejčastěji je k diagnostice modelu "Big five" používáno dotazníkové šetření. Zabývá se pěti hlavními faktory a jim podřízeným rysům, které určují strukturu dané osobnosti.

Těmito faktory jsou:

1. Extraverze
2. Přívětivost
3. Svědomitost
4. Emocionální stabilita
5. Otevřenost vůči zkušenosti

Důležité informace: Koncepce "Big five" je v posledních dvaceti letech jeden z nejpoužívanějších psychologických nástrojů k určení různorodých vlastností osobnosti. Tato koncepce ovšem není uzavřená, dále v této oblasti pokračuje vědecký výzkum a stále se zpřesňují diagnostické metody.

Souvislosti: Výzkum G. H. Allporta z roku 1936 měl za úkol vypsat všechny slovníkové pojmy, kterými lze označit různé vlastnosti člověka. Takových slov se v anglickém jazyce objevilo cca. 18 000. Dále tato slova seskupili podle podobnosti a dostali se k výstupu 200 různých kategorií, které dle autorů lze chápat jako základní stavební kameny osobnosti. Ale ne všechny tyto vlastnosti musí být u jedince přítomny.  Na Allporta navázal R. B. Cattel svým šestnáctifaktorovým dotazníkem o 187 položkách (významná pomůcka v diagnostice osobnosti). Další autoři dospěli pomocí faktorové analýzy k pěti hlavním položkám, které mají zásadní význam k určení rozdílů mezi lidmi. Pro těchto pět faktorů se používá akronym OCEAN.

• O - Openess: Otevřenost ke zkušenostem
• C -Conscientiousness: Svědomitost
• E - Extraversion: Extraverze, orientace na okolní svět
• A - Agreebleness: Vstřícnost
• N - Neuroticism: Neurotičnost

Zdroje:

HELUS, Zdeněk. Úvod do psychologie. 2., přepracované a doplněné vydání. Praha: Grada, 2018. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-4675-3.

ŘÍČAN, Pavel. Psychologie osobnosti: obor v pohybu. 6., rev. a dopl. vyd., V Grada Publishing 2. Praha: Grada, 2010. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-3133-9.

VÝROST, Jozef, Ivan SLAMĚNÍK a Eva SOLLÁROVÁ, ed. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. Praha: Grada, 2019. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-5775-9.

Jedno z největších témat sociální psychologie. Rozpor mezi vnímáním člověka jako individuality nebo člověka, který je ovlivněn společností.

Veškeré konání člověka lze brát jako výsledek rozhodování jednotlivců - mají svůj názor, jednají podle vlastních rozhodnutí. Na druhé straně jsou však názory, že ti jednotlivci jsou ovlivněni společností (sociálními skupinami), ve které žijí, tak moc, že člověka nemůžeme brát čistě jako individualitu.

Sociální psychologie by pak měla řešit právě tento rozpor - dichotomii. Je to  věda studující vlivy sociálních faktorů na jedince, jejich chování a prožívání v sociálních situacích. Zabývá se proto člověkem jako individuem a člověkem jako součástí sociální skupiny.

DISKURZIVNÍ PSYCHOLOGIE

-          Patří mezi příklady teorií postmoderních přístupů

-          Je to nový pojem, který se neustále vyvíjí, a proto jeho definice zatím není ustálena

-          Vyvinula se z diskurzivní analýzy v 80.letech 20.století

-          Čerpá z mnoha jiných disciplín jako je rétorika, sociologie, diskurz

-          Takto definují diskurzivní psychologii její hlavní představitelé Potter a Edwards: „Diskurzivní sociální psychologie aplikuje myšlenky diskurzivní analýzy na hlavní témata sociální psychologie. Nejedná se však o psychologii jazyka, nýbrž o přístup k psychologii, který využívá praktické a realitu vytvářející prvky diskurzu jako klíčové.“

-          Hepburn a Wiggins definují diskurzivní psychologii takto:„Diskurzivní psychologie je obecný název pro řadu výzkumů prováděných v různých mezioborových souvislostech – komunikace, jazyk, sociologie a psychologie. Přesouvá teoretické a analytické zaměření z jednotlivých kognitivních událostí a procesů do situované interakce.“

Teoretické principy diskurzivní psychologie

1. Constructed and constructive: stavební kameny (slova, metafory, idiomy)
2. Action-oriented: psaní a mluvení
3. Situated: prostředí, ve kterém se vše odehrává

Představitelé

-          Margaret Wetherell

-          Jonathan Potter

Diskurz 

Diskurzivní psychologie 

DISKURZ = nejvyšší a nejsložitější úroveň lingvistické analýzy představuje zkoumání diskurzu, což je užití jazyka, které přesahuje rámec jednotlivých vět. K diskurzům patří rozhovory, přednášky, odborné články, kapitoly nebo celé knihy.

Soudobé pojetí diskurzu ovlivnili představitelé tzv. strukturalismu, antropolog Claude Lévi-Strauss a filozof Michel Foucault. Autoři se domnívají, že myšlení každého člověka ovlivňují podvědomě přijaté významy, jež mu nabízí kultura a různé sociální skupiny.

Klíčovými pojmy Michela Foucalta jsou epistémy a diskurz. Epistéma je způsob chápání světa daný určité době, který je všemi v ní žijícími lidmi zakoušen (tradicí, výukou, vzděláním). Diskurz je pojmový soubor tvrzení, která zdůvodňují podvědomě vstřebanou epistému. Zdůrazňuje, že různé diskurzy souvisejí s dělením společnosti na skupiny a s mocenskými vztahy. Sociální skupiny a instituce používají různé diskurzy, které podporují jejich existenci.

Diskurzivní psychologie zdůrazňuje utváření poznání v procesech diskurzivní interakce. Př. „akční výzkumy“ Lewina, ve kterých řeší aktuální společenské problémy. Diskurzivní psychologie tedy neklade důraz na subjektivitu jedince, ale v centru jejich zájmu stojí sociální, společenské a lingvistické aspekty komunikace.

Diskurzivní psychologie je vyvrcholením vícerých nezávislých proudů, které vycházejí z prací G. H. Meada a L. Vygotského. Zakladatelem americké sociální psychologie a sociálního behaviorizmu je George Herbert Mead. Tento přístup má za základ komunikace princip „sociálního aktu“ na mentální, lingvistické a institucionální úrovni.

Komunikaci a fungování znakových systémů později rozpracoval Maedův žák Charles W. Morris, jeden ze zakladatelů sémiotiky.

Zdroje:

PLHAKOVÁ, Alena, Učebnice obecné psychologie, ACADEMIA, 2003

Diskurzivní psychologie. Moodle – Česká zemědělská univerzita v Praze (CZU) [online]. Dostupné z https://moodle.czu.cz/scorms/kps/SCORM/SKR/UT/Sekce_2/resources/01_04_04_Diskurzivni_psychologie.htm [16.5.2021]

Definice - Propojení identity z dětství

Pojem - vývoj člověka z pohledu psychosociálního

E. H. Erikson

Definice - Propojení identity z dětství

• ego identita - vlastní - super ego
• proměna osobnosti - absolutní víra v autoritu
• Empirický výzkum J. E. Marcia: Krize (pochybnost o rodičích, hledání, zkoumání), Závazek (výběr svých hodnot a postojů - sebeprosazování), Předčasné uzavření identity
• Erikson vypracoval 8 fází psychosociálního vývoje:
• 1) Základní důvěra X nedůvěra (kvalita mateřského vztahu)
• 2) Autonomie - stud a nejistota
• 3) Iniciativa x vina (hravé experimentování, nebojím se rizika, udělat chybu je OK)
• 4) výkonnost x méněcennost (jsem hrdý až výjimečný X nevím vůbec v čem jsem dobrý)
• 5) Identita X zmatenost (vývoj ega)
• 6) Intimita X osamělost (mám nebo nemám podstoupit utrpení)
• 7) Generativa X stagnace (cítím se naplněn, vedu produktivní život X jsem příliš zaujat sám sebou, uzavřen ve svém sobectví, lidé mě příliš nezajímají)
• 8) Integrita X zoufalství - stáří (jsem naplněn, ničeho nelituji X promarnění příležitostí, lítost, zoufalství)
• https://is.muni.cz/el/ped/jaro2013/OP3BK_PSVP/Erik_Homburger_Erikson__1902_-_1994__-_8_veku_cloveka.pdf
• http://detskyusvit.cz/erik-erikson-osm-veku-cloveka/
• Vývojová psychologie. Dětství a dospívání

Pojem - Vývoj člověka z pohledu psychosociálního

Definice - Propojení identity vyplývá z dětství