Sebekontrola je schopnost odložit bezprostřední potěšení a uspokojení potřeb. Lze ji definovat také jako schopnost odolávat impulzům a pudům ve prospěch dlouhodobých cílů.
Synonymem je také seberegulace, sebeovládání, nebo síla ega.
Schopnost sebekontroly je spojena s vyššími exekutivními funkcemi nacházejícími se v prefrontálním kortexu mozku. Právě tato oblast, je na rozdíl od jiných částí mozku, největší právě u lidí. Sebekontrola je tedy jedna z vlastností, která nás odlišuje od zvířat, která se chovají dle svých pudů a impulzů. Nejsou tedy schopna fungovat ve prospěch dlouhodobých cílů.
Jeden z nejznámějších experimentů na toto téma byl Stanfordský marshmallow experiment, který byl navržen psychologem Walterem Mischelem v 60. letech. V experimentu byly použity děti předškolního věku. Dítě dostalo před sebe talířek s bonbonem a výzkumník jim oznámil, že musí na chvíli odejít a pokud dítě nesní bonbon, který má před sebou, dostane po návratu výzkumníka bonbony dva. U dětí se tedy začal odehrávat vnitřní konflikt mezi uspokojením a seberegulací.
Ukázalo se, že jich v takto raném věku se lidé v míře sebekontroly velmi liší.
Čím jsme starší, tím máme sebekontrolu větší.
Studie od Angely Duckworthové a Martina Seligmana ukázala, že míra sebekontroly je pro studium důležitější než inteligence.
Sebekontrola je jako sval – můžeme ji posilovat, ale také vyčerpat. Pokud musíme využít velkou část energie na sebekontrolu při prvním úkolu, u druhého se rychleji vyčerpáme a můžeme úkol vzdát.
Sebekontrola je podmíněna z velké části geneticky, ale také rodičovským vlivem a ženy mají obecně vyšší míru sebekontroly.