"Pojem ze sociálních věd, který označuje osvojování si norem, zvyků, idejí, hodnot, tradic, jazyka, symbolů a sociálních rolí v dané společnosti. Během tohoto procesu jedinec získává dovednosti, které bude potřebovat pro společný život s dalšími lidmi. Cílem je, aby člověk zvládal své pocity a pudy, rozvinul si svědomí, naučil se potřebným rolím pro život v rodině, partnerství a povolání. Jakkoli to zní banálně, k socializaci patří i schopnost rozlišovat, co je v životě důležité (Jandourek, 2012, s. 974) ".
Jak se člověk přicházející na svět jako biologické individuum svého druhu stává společenskou bytostí se specificky lidskou psychikou, byť v různých kulturách více či méně odlišnou, je otázkou socializace či akulturace. Jedná se o velmi komplexní téma procesu přeměn, které začínají osvojováním základních kulturních návyků, později mluvené řeči a dalšími změnami až po vpravování se do role svého pohlaví, orientace ve světě hodnot a jejich přejímání, resp. zvnitřňování. V podstatě je to proces učení, zejména sociálního, neboť se uskutečňuje od nejranějšího věku dítěte, v jeho stycích se sociálním okolím, tj. zpravidla v interakci dítěte a rodiny. Tato interakce, resp. toto učení je ovšem ovlivňováno vrozenou konstitucí individua a jeho specificky lidskými druhovými vlohami a dědičností (Nakonečný, 1999).
U zkoumání zdrojů úspěšného sociálního fungování bychom se měli zaměřit na charakteristiky, které se objevují již v raném dětství. Děti reagují na proces socializace různým způsobem – některé pozitivně, některé nikoli. Mnohé rysy dětské osobnosti (návyky, kompetence) se rozvíjejí postupně, v interakci s prostředím. Mezi základní zdroje pozdějšího sociálního fungování patří kromě dětské osobnosti i charakteristiky jako dětský temperament, který se objevuje už ve velmi raném dětství a ovlivňuje mimo jiné i pozdější sociální adaptaci. Také kognitivní charakteristiky v dětství mají významný vliv na další fungování, a to nejen v oblasti získávání vzdělání a v pozdějším zaměstnání. Mezi další důležité zdroje z dětství patří i vztahy s vrstevníky a s rodinou (Blatný, 2017).
Každá společnost si v průběhu svého trvání vytvořila představy o tom, jakým způsobem by jedinci měli vykonávat sociální role dané jejich pohlavím, věkem, postavením, profesí a podobně a které hodnoty společnosti by měli sdílet. Tyto své představy zahrnula do soustavy norem, kterými reguluje chování a prožívání jedinců. Z těchto normativních požadavků společnosti je odvozován obsah socializace, který je předáván prostřednictvím činitelů socializace (Výrost a kol., 2019).
Literatura:
JANDOUREK, Jan. Slovník sociologických pojmů: 610 hesel. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012. 258 s. ISBN 978-80-247-3679-2.
NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. Vyd. 1. Praha: Academia, 1999. 287 s. ISBN 80-200-0690-7.
BLATNÝ, Marek, ed. Psychologie celoživotního vývoje. Vydání první. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017. 290 stran. ISBN 978-80-246-3462-3.
VÝROST, Jozef, ed., SLAMĚNÍK, Ivan, ed. a SOLLÁROVÁ, Eva, ed. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. Vydání 1. Praha: Grada, 2019. 759 stran. Psyché. ISBN 978-80-247-5775-9.