Kernberg a Riemann označují strukturu osobnosti jako specifické, základní a poměrně trvalé uspořádání myšlení, integrity identity, objektivních vztahů, úzkosti, schopnosti testovat realitu a obranných mechanismů.
Tento koncept představili nezávisle na sobě J. Bergeret a O. Kernberg.
Dle Kernberga zde hrají vlivnou úlohu obranné mechanismy, které se nevážou pouze k problematice pudů a afektů, ale také k vývoji objektivních vztahů (in Polák, 2007). Každý jedinec prožívá sebe a druhé stabilním způsobem, který lze považovat za bod na vývojové linii, přičemž tento bod je určen vývojovým tématem, které se stalo pro jedince ústředním, protože jej nevyřešil odpovídajícím způsobem. Obranné mechanismy odrážejí svojí sofistikovaností bod, který reprezentuje ústřední téma vývoje objektních vztahů, a organizují vnitřní svět stejně jako vztahy s druhými lidmi (Polák, 2007).
Podle Kernbergerovy teorie lze jednotlivé struktury charakterové patologie a jejich časové zařazení vymezit následovně (Plháková, 2011):
• Psychotická struktura . Jedinci se v prvním roce života nepodařilo dosáhnout diferenciace mezi reprezentacemi self a objektů. Stírání hranic mezi vnitřním a vnějším světem vede ke ztrátě schopnosti testovat realitu.
• Hraniční struktura . Hranice mezi self a objekty se vyvinula, ale nedošlo ve druhém a třetím roce života ke vzniku schopnosti integrovat dobré a špatné reprezentace sebe i druhých.
• Narcistická struktura . V průběhu třetího roku života se jedinci nepodařilo integrovat dobré a špatné reprezentace sebe sama, v důsledku čehož se vytváří grandiózní self.
• Neurotická struktura . Ve čtvrtém stadiu vývoje došlo k rozvoji příliš přísného nadjá.
Zdroj: SEITL, Martin. Poznávání interpersonálních charakteristik osobnosti. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISBN 978-80-244-3320-2.