Sebepojetí je „souhrn představ a hodnotících soudů, které člověk o sobě chová“ (Blatný a Plháková, 2003, s. 92).
Do sebepojetí patří např. „představ sebe sama, myšlenky o sobě samém, uvědomění, že vím, kdo jsem a kam patřím, vědomí, že něco umím aj.“ (Tyrlík, Macek a Širůček, 2010, s. 5).
Konečná (2010) uvádí, že sebepojetí může být založeno na vlastním vnímání sebe sama, ale také na tom, jak nás vnímají a soudí ostatní.
Historie zkoumání sebepojetí
Asi nejvýznamnější osobností v historii zkoumání sebepojetí je William James, který je považován za zakladatele psychologie Já a který zároveň jako první rozlišil dva aspekty Já:
Já jako činitel (subjekt) duševní činnosti, tedy poznávající Já,
Já jako objekt duševní činnosti, tedy Já, které je poznávané a poznané.
Na Williama James později navázali další, jako např. Cooley a Mead. Ti zkoumali sebepojetí prostřednictvím koncepce Já jako sociálního konstruktu (Blatný a Plháková, 2003).
Vývoj sebepojetí během života
Sebepojetí se vyvíjí během celého našeho života, je totiž ovlivňováno zkušenostmi, které postupně získáváme. Nejvíce se však o sebepojetí hovoří v období dospívání, kdy se zároveň zásadním způsobem vytváří i identita a představy jedince o sobě samém se proměňují a ukotvují (Poledňová, 2009).
Zdroje
BLATNÝ, Marek a Alena PLHÁKOVÁ. Temperament, inteligence, sebepojetí: nové pohledy na tradiční témata psychologického výzkumu. Brno: Sdružení SCAN, 2003. ISBN 80-86620-05-0.
KONEČNÁ, Věra. Sebepojetí a sebehodnocení rozumově nadaných dětí. Brno: Masarykova univerzita, 2010. ISBN 978-80-210-5325-0.
POLEDŇOVÁ, Ivana, ed. Sebepojetí dětí a dospívajících v kontextu školy. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN 978-80-210-5085-3.
TYRLÍK, Mojmír, Petr MACEK a Jan ŠIRŮČEK, ed. Sebepojetí a identita v adolescenci: sociální a kulturní kontext. Brno: Masarykova univerzita, 2010. ISBN 978-80-210-5107-2.