vztah k lidem (afiliace X hostilita), intro-extraverze, dominance X submise, ne x rozhodnost, sebedůvěra X podceňování, vytrvalost, sebeovládání, stabilita X labilita. Toto jsou polární vlastnosti. Při větším rozložení počtu osob se zpravidla dostáváme do rozložení podle Gaussovy křivky.
obrázek 1, Čáp, J. : Psychologie pro učitele,1987, str.74
Temperament – soustava vlastností, které se projevují způsobem reagování, chování a prožívání čl,, zejména vznik
a průběh citových procesů (jak vznikají, jsou silné, slabé, střídají se..) Historicky se předpokládalo, že temperament dán biologicky (Hippokratés-hlen, žlutá a černá žluč, krev). V současnosti se předpokládá humorální koncepce podle které je temperament projev vlastností centrálního nervstva-vyšší nervové činnosti, tj. vzájemné působení NS a endokrinních žláz (Pavlov, 1953).Obrázek 2: Čáp, J.: Psychlogie pro učitele, 1987, str.63
Vlastnosti nervové soustavy se vyskytují v různých stupních a kombinacích.
Charakter – souhrn všech povahových vlastností;soustava vlastností (rysů); projevuje se ve vztazích jedince k důležitým životním skutečnostem (ke společnosti, k práci, sobě samému, k živ.překážkám a obtížím, k přírodě).
Motivace . skutečnosti, které jedince podněcují, podporují nebo naopak tlumí, aby něco konal. Zahrnuje jednak vnější pobídky a cíle, zároveň i vnitřní motivy, které jsou vzájemně spjaty. Jednotlivé motivy označujeme jako potřeby (fyziologické, sexuální, potřeba jistoty, podnětů, změny a činnosti, p.sociálního styku, výkonu, poznávací a estetické, p. uskutečňovat nějaký cíl). Můžeme je dělit na biologické a společenské, též primární a sekundární, nižší a vyšší.
Většina autorů se shoduje, že dědičnost má relativně největší vliv při formování temperamentu a minimální účast u rysů charakteru. Ten je zpravidla formován vnějším prostředím.
V osobnosti člověka dochází ke vnitřním konfliktům a rozporům (rozum x city, pudy x vůle, vnímání x fantazie, učení x sklon ke stabilitě). Ty jsou prospěšné, učení je možné tam, kde existuje napětí, nerovnováha mezi tím, co čl. zná, má a co by chtěl. Pro zdravý vývoj osobnosti jsou nutné dvě podmínky: dostatečná výživa a dostatek vnějších podnětů. Při nedostatku vznikají trvalá poškození (Hartl, Hartlová, Psychologický slovník, 2000).
Náročné životní situace jsou stimulem pro vývoj osobnosti. Rozpor je hybnou silou vývoje, vůle a charakter se formují překonáváním překážek. Jde o to, aby nároky nepřesahovaly určitou míru a možnosti jedince, dané jeho věkem, vyspělostí, zkušeností, jistotou pozitivních osobních vztahů. Je důležité, aby pedagog/ vychovatel znal věkové zvláštnosti stadia vývoje svých žáků, každé na sebe navazuje a buduje se na předchozích. Musí však znát i stadia následující, včetně dospělosti a pokročilého věku, aby lépe rozuměl rodičům a prarodičům, sám sobě i kolegům. (Čáp, J.:Psychologie pro učitele ,1987)
(verbální, numerické, prostorová představivost), senzomotorické, umělecké.
a průběh citových procesů (jak vznikají, jsou silné, slabé, střídají se..) Historicky se předpokládalo, že temperament dán biologicky (Hippokratés-hlen, žlutá a černá žluč, krev). V současnosti se předpokládá humorální koncepce podle které je temperament projev vlastností centrálního nervstva-vyšší nervové činnosti, tj. vzájemné působení NS a endokrinních žláz (Pavlov, 1953).