Osobnost - Osobnost je celkem duševního života člověka.
Obvykle osobnost znamená jedinečné „Já“ člověka se všemi jeho vlastnostmi, zkušenostmi, charakterem, vlohami, schopnostmi a dovednostmi. V tomto pojetí je charakteristická individuální jedinečnost daného člověka, jeho „osobitost“.
Osobnost je jedním z ústředních termínů psychologie a jejích praktických aplikací. Neexistuje jednotná a obecně přijímaná definice osobnosti, její povaha je z pozic různých teoretických i výzkumných přístupů vykládána značně odlišně. Téměř všeobecná shoda panuje pouze ohledně základních charakteristik, kterými lze osobnost vymezit:
Vývoj a utváření osobnosti: jak a kdy vzniká, jak funguje, jak se utváří ve vývoji.Jedinečnost, individualita a rozlišitelnost osobnosti, je vždy unikátní, výlučná, neopakovatelná a poznatelná jen studiem individuálních rozdílů, speciálních kvalit či konfigurací těchto kvalit, které odlišují jednoho člověka od druhého. Vývojový proces podmíněný interakcemi biologických, psychologických a sociálních aspektů v životě člověka.
Struktura osobnosti: osobnost je komplexní soustavou individuálních vlastností jedince, která je alespoň částečně poznatelná v jedincově chování.
V horizontálním hledisku uvažujeme o základních kategoriích psychických procesů, které se na stavbě osobnosti podílejí. H. Eysenck tak např. rozlišuje 4 základní sektory osobnosti – inteligenci
temperament
charakter a
stavbu těla.
Vertikální hledisko pracuje s představou „vrstev osobnosti“, které se utváří postupným vývojem. Patrně nejznámějším příkladem vertikálního přístupu je pojetí S.
Freuda a členění osobnosti na Id – Ego – Superego.
Dynamika osobnosti: otázka motivů, potřeb, hodnot a cílesměrnosti jednání.
Vytváření modelů osobnosti a metod poznávání osobnosti v rámci psychodiagnostiky.
Literatura:
Říčan, P. (2010). Psychologie osobnosti. Praha: Grada.
Mikšík, O. (2007). Psychologické teorie osobnosti. Praha: Karolinum.
Hartl, P., & Hartlová, H. (2010). Velký psychologický slovník. Praha: Portál.