- sebekategorizace vypovídá o tom, jak se lidé kategorizují a je součástí sociální identity na základě spojení meziskupinovými a vnitroskupinovými procesy (Jozef Výrost, Sociální psychologie - 2., přepracované a rozšířené vydání)

- sebekategorizace či také sebepoznání k určité skupině nebo kategorii osob mění sebepojetí jedince tak, aby odpovídalo identitě vytvořené danou skupinou, totožně se mění jedincův forma vnímání, jeho postoje, pocity tak, aby vyhovovaly skupinovému modelu. (Hedvika Boukalová & Ilona Gillernová, Kapitoly z forenzní psychologie)

- Turner = blízkost v čase či prostoru - blízkost či sám výskyt ve skupině ostatních členů skupiny může vzbuzovat příslušnost ke skupině (Štěpán Konečný, Fenomén lhaní v prostředí internetu)

- teorie sebekategorizace = vzniká jako součást teorie sociální identity (Josez Výrost, Sociální psychologie – 2., přepracované a rozšířené vydání). Teorie sebekategorizace neboli SCT je teorie povahy sebe sama, která uznává, že vnímající jsou jednotlivci ale i členové skupiny. Vysvětluje, jak a kdy se lidé budou definovat jako individuální či skupinová entita. Zkoumá také dopad této variability na vnímání sebe sama (Paul A M Van Lange, Arie W Kruglanski, E Tory Higgins, Handbook of theories of social psychology: Volume two). 

-       teorie sebekategorizace předpokládá, že lidé se identifikují s určitou skupinou (MY) a zároveň se odlišují od ostatních (ONI). (Mojmír Tyrlík, Zátěž z adolescenci)

Sebekontrola

Sebekontrola je schopnost odložit bezprostřední potěšení a uspokojení potřeb. Lze ji definovat také jako schopnost odolávat impulzům a pudům ve prospěch dlouhodobých cílů.

Synonymem je také seberegulace, sebeovládání, nebo síla ega.

Schopnost sebekontroly je spojena s vyššími exekutivními funkcemi nacházejícími se v prefrontálním kortexu mozku. Právě tato oblast, je na rozdíl od jiných částí mozku, největší právě u lidí. Sebekontrola je tedy jedna z vlastností, která nás odlišuje od zvířat, která se chovají dle svých pudů a impulzů. Nejsou tedy schopna fungovat ve prospěch dlouhodobých cílů.

Jeden z nejznámějších experimentů na toto téma byl Stanfordský marshmallow experiment, který byl navržen psychologem Walterem Mischelem v 60. letech. V experimentu byly použity děti předškolního věku. Dítě dostalo před sebe talířek s bonbonem a výzkumník jim oznámil, že musí na chvíli odejít a pokud dítě nesní bonbon, který má před sebou, dostane po návratu výzkumníka bonbony dva. U dětí se tedy začal odehrávat vnitřní konflikt mezi uspokojením a seberegulací.

Ukázalo se, že jich v takto raném věku se lidé v míře sebekontroly velmi liší.

Čím jsme starší, tím máme sebekontrolu větší.

Studie od Angely Duckworthové a Martina Seligmana ukázala, že míra sebekontroly je pro studium důležitější než inteligence.

Sebekontrola je jako sval – můžeme ji posilovat, ale také vyčerpat. Pokud musíme využít velkou část energie na sebekontrolu při prvním úkolu, u druhého se rychleji vyčerpáme a můžeme úkol vzdát.

Sebekontrola je podmíněna z velké části geneticky, ale také rodičovským vlivem a ženy mají obecně vyšší míru sebekontroly.

ZDROJE
Albert Kšiňan , 2017, https://psychologie.cz/umeni-seberegulace/
Brichcín, M. (1999). Vůle a sebekontrola: teorie, metody, experimenty. Praha: Karolinum

Definice pojmu

Sebepojetí je „souhrn představ a hodnotících soudů, které člověk o sobě chová“ (Blatný a Plháková, 2003, s. 92).

Do sebepojetí patří např. „představ sebe sama, myšlenky o sobě samém, uvědomění, že vím, kdo jsem a kam patřím, vědomí, že něco umím aj.“ (Tyrlík, Macek a Širůček, 2010, s. 5).

Konečná (2010) uvádí, že sebepojetí může být založeno na vlastním vnímání sebe sama, ale také na tom, jak nás vnímají a soudí ostatní.

Historie zkoumání sebepojetí

Asi nejvýznamnější osobností v historii zkoumání sebepojetí je William James, který je považován za zakladatele psychologie Já a který zároveň jako první rozlišil dva aspekty Já:

• Já jako činitel (subjekt) duševní činnosti, tedy poznávající Já,
• Já jako objekt duševní činnosti, tedy Já, které je poznávané a poznané.

Na Williama James později navázali další, jako např. Cooley a Mead. Ti zkoumali sebepojetí prostřednictvím koncepce Já jako sociálního konstruktu (Blatný a Plháková, 2003).

Vývoj sebepojetí během života

Sebepojetí se vyvíjí během celého našeho života, je totiž ovlivňováno zkušenostmi, které postupně získáváme. Nejvíce se však o sebepojetí hovoří v období dospívání, kdy se zároveň zásadním způsobem vytváří i identita a představy jedince o sobě samém se proměňují a ukotvují (Poledňová, 2009).

Zdroje

BLATNÝ, Marek a Alena PLHÁKOVÁ. Temperament, inteligence, sebepojetí: nové pohledy na tradiční témata psychologického výzkumu. Brno: Sdružení SCAN, 2003. ISBN 80-86620-05-0.

KONEČNÁ, Věra. Sebepojetí a sebehodnocení rozumově nadaných dětí. Brno: Masarykova univerzita, 2010. ISBN 978-80-210-5325-0.

POLEDŇOVÁ, Ivana, ed. Sebepojetí dětí a dospívajících v kontextu školy. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN 978-80-210-5085-3.

TYRLÍK, Mojmír, Petr MACEK a Jan ŠIRŮČEK, ed. Sebepojetí a identita v adolescenci: sociální a kulturní kontext. Brno: Masarykova univerzita, 2010. ISBN 978-80-210-5107-2.

- Překlad z anglického výrazu do češtiny nemůže být shrnut pouze do jednoho pojmu, jak z důvodu komplexnosti významu, tak z jeho různorodosti. Autor pojmu Albert Bandura sám užívá různé varianty pro popsání, nejčastěji samozřejmě termín self-efficacy,  efficacy belifes přeložit lze jako „přesvědčení o účinnosti“, perceived efficacy „vnímaná účinnost“ nebo pouze efficacy „účinnost“ (Bandura, 1997).  

- Self-efficacy Bandura definuje jako přesvědčení lidí o jejich schopnostech, které jsou nutné k dosažení určitých výkonů, toto přesvědčení má vliv na události v jejich životě. Podle Bandury také silné vědomí vlastní účinnosti zvyšuje pocit vlastní pohody a takovýto lidé si pak dále samy vybírají náročné úkoly, které berou jako své výzvy (Bandura, 1994). V české literatuře se můžeme nejčastěji setkat s vnímanou osobní účinností (Hoskovcová, 2006) nebo s vnímanou vlastní účinností (Gillernová, Kebza, Rymeš a kol., 2011). Tato celková koncepce je součástí Bandurovi šířeji založené teorie sociálního učení, která byla později nazvána „sociálně kognitivní teorie“ (Kebza 2005).

- Bandura uvádí, že self-efficacy je ovlivňováno hned 4 dimenzemi zkušeností. Jedná se o: zvládnutí zadaného úkolu, zprostředkovaná zkušenost, sociální přesvědčování a somatickými/emočními stavy, kdy nejdůležitější je 1. dimenze, tedy zvládnutí úkolu (Bandura, 1994).

Zdroje:

BANDURA, A. (1994). Self-efficacy. In V. S. Ramachaudram (Ed.). Encyclopedia of human behavior. [online]. [cit. 2021-14-03]. Dostupné z www.uky.edu/~eushe2/Bandura/Bandura1994EHB.pdf

BANDURA, Albert. Self-efficacy: the exercise of control. New York: W.H. Freeman and Company, 1997, ISBN 978-071-6728-504.

GILLERNOVÁ, Ilona, Vladimír KEBZA a Milan RYMEŠ. Psychologické aspekty změn v české společnosti: člověk na přelomu tisíciletí. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011, Psyché (Grada). ISBN 978-802-4727-981

HOSKOVCOVÁ, Simona. Psychická odolnost předškolního dítěte. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006, Psyché (Grada). ISBN 978-802-4714-240

KEBZA, Vladimír. Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1307-5.

- česky: vlastní účinnost

- pojem zavedl psycholog Albert Bandura

- přímá citace pojmu self-efficacy dle Bandury: „přesvědčení o vlastních schopnostech organizovat a řídit chod dění k dosažení určitých cílů“

- dle něj je to hlavní důvod, jak člověk jedná a ovlivňuje to jeho motivaci, myšlenkové procesy, emoční stavy a jednání

- self-efficacy závisí na situaci a souvisí s motivací

- ovlivňuje, jaké činnosti a aktivity si jedinec vybere, jak velké úsilí vynaloží na splnění stanovených cílů, po jak dlouhou dobu dokáže překonávat překážky, jakou má emoční výdrž

- čím vyšší self-efficacy, tím vyšší si jedinec stanovuje cíle a tím větší vynakládají úsilí

•  překážky = výzvy
• neúspěch = nedostatečné úsilí -> lepší orientace k zvládnutí úkolu
• stres, strach, obavy - jedinec vnímá, že má stále situaci pod kontrolou

- čím nižší self-efficacy, tím nižší, pro jedince snazší cíle, si jedinec stanovuje a vkládá do toho malé úsilí

• tito jedinci jsou psychicky zranitelní
• nechtějí / neumějí se namotivovat
• soustředí se na nedostatky, bojí se neúspěchu
• soustředí se na složitost úkolu
• v případě překážek se vzdávají
• nemají víru, podléhají stresu a depresi

Self-efficacy - 3 dimenze sledování / měření:

• úroveň
• intenzita
• rozsah obecnosti

- v měření používat sloveso dokázat (nepoužívat sloveso udělat) - posuzuje totiž vlastní schopnosti

Zdroje, ze kterých self-efficacy vychází:

• zážitek úspěšného zvládnutí úkolu - opakované zvládnutí úkolu -> stoupá self-efficacy
• zástupné zkušenosti - pozorování, zaznamenání, porovnání, hodnocení, a využití informací ohledně chování ostatních jedinců
• verbální přesvědčování - jedná se o zpětnou vazbu, verbální přesvědčování, vnitřní řeč, očekávání od ostatních
• emocionální a fyziologické stavy - zpětná vazba těla / organismu, závisí také na fyzické a psychické kondici; zdůrazňuje velký vliv emoce spojenou se zkušeností - dobrá nálada + úspěch -> pozitivní vliv na self-efficacy

Bandura, A. (1997), Self-efficacy: The Exercise of Control

- self-efficacy se dá zařadit mezi faktory ovlivňující životní spokojenost, celkové psychické zdraví jedince a kvalitu života

Křivohlavý, J. (2001) - Psychologie zdraví

Souvislosti self-efficacy s:

- sebehodnocení - dle Bandury je to přesvědčení o vlastní hodnotě, jaký chová vztah se sebou X S-E - hodnocení schopností, přesvědčení o tom, jaké máme schopnosti (nesouvisí s hodnotou k sobě samému) (Bandura, 1997)

- sebepojetí - dle Bandury (1997) celkový pohled o sobě na základě zkušeností a hodnocení od okolí X S-E - nejedná se o hodnocení, kdo jsem, jaký jsem a co mám / nemám

Proces osvojování si způsobů chování, norem a seznamování se s kulturním a společenským prostředím. Jde o postupnou přeměnu člověka jako biologického člověka v bytost společenskou. 

Dříve byl pojem socializace velmi používaným a důležitým termínem v oblasti sociologie, především ve druhé polovině 20. století. Svou pozornost hlavně zaměřovalo na děti stávajícími se dospělými v odlišných kulturách. Dnešní doba chápe socializaci spíše jako koncept, což může být důsledkem uvědomování si důležitosti rychlých změn v rámci vztahů skupin a jedince ve společenském a kulturním prostředí. (Sollárová In Výrost, 2008, s. 49)

• Proces osvojování si způsobů chování, norem a seznamování se s kulturním a společenským prostředím. (Strmeň, Raiskup In Výrost, 2008, s. 49)
• Jde o postupnou přeměnu člověka jako biologického člověka v bytost společenskou. (Reichel, 2008, s. 157)
• Základy socializace si jedinec osvojuje primárně v rodině, kde vyrůstá.  (Jedlička, 2015, s. 16)
• Přejímá hodnoty, vzorce chování. Socializace je nikdy nekončící proces, pokračuje a rozvíjí se po celý náš život. (Tamtéž)
• Neustále se musíme v životě přizpůsobovat, měnit své priority, řídit se pokyny zaměstnavatele. (Tamtéž)
• Socializace se stala oblastí, jež se stala předmětem mnoha oborů. Například psychologie, sociální psychologie, pedagogika, kulturní antropologie, etnografie, lingvistika a andragogika. (Reichel, 2008, s. 157)
• Existuje takzvaně primární a sekundární socializace. Ta primární socializace probíhá především po narození v rodině. Sekundární socializace probíhá v menších sociálních skupinách, tedy vstupem do mateřské školy, základní školy, základní umělecké školy, zájmového kroužky, ateliéru, střední školy, vysoké školy atd. (Jandourek, 2008, s. 81)

1. JANDOUREK, Jan. Průvodce sociologií [online]. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2008. [cit. 15.3.2021]. Dostupné z: Průvodce sociologií - Jan Jandourek - Knihy Google
2. JEDLIČKA, Richard a kol. Poruchy socializace u dětí a dospívajících [online]. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2015. [cit. 15.3.2021]. Dostupné z: Poruchy socializace u dětí a dospívajících: Prevence životních selhání a ... - Jedlička Richard , a kolektiv - Knihy Google
3. REICHEL, Jiří. Kapitoly systematické sociologie [online]. 2. vyd. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, a.s., 2008. [cit. 15.3.2021]. Dostupné z: Kapitoly systematické sociologie - Jiří Reichel - Knihy Google
4. VÝROST, Josef. Sociální psychologie [online]. 2. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2008. [cit. 15.3.2021]. Dostupné z: Sociální psychologie - 2., přepracované a rozšířené vydání - Knihy Google

Socializace

"Pojem ze sociálních věd, který označuje osvojování si norem, zvyků, idejí, hodnot, tradic, jazyka, symbolů a sociálních rolí v dané společnosti. Během tohoto procesu jedinec získává dovednosti, které bude potřebovat pro společný život s dalšími lidmi. Cílem je, aby člověk zvládal své pocity a pudy, rozvinul si svědomí, naučil se potřebným rolím pro život v rodině, partnerství a povolání. Jakkoli to zní banálně, k socializaci patří i schopnost rozlišovat, co je v životě důležité (Jandourek, 2012, s. 974) ".

Jak se člověk přicházející na svět jako biologické individuum svého druhu stává společenskou bytostí se specificky lidskou psychikou, byť v různých kulturách více či méně odlišnou, je otázkou socializace či akulturace. Jedná se o velmi komplexní téma procesu přeměn, které začínají osvojováním základních kulturních návyků, později mluvené řeči a dalšími změnami až po vpravování se do role svého pohlaví, orientace ve světě hodnot a jejich přejímání, resp. zvnitřňování. V podstatě je to proces učení, zejména sociálního, neboť se uskutečňuje od nejranějšího věku dítěte, v jeho stycích se sociálním okolím, tj. zpravidla v interakci dítěte a rodiny. Tato interakce, resp. toto učení je ovšem ovlivňováno vrozenou konstitucí individua a jeho specificky lidskými druhovými vlohami a dědičností (Nakonečný, 1999).

U zkoumání zdrojů úspěšného sociálního fungování bychom se měli zaměřit na charakteristiky, které se objevují již v raném dětství. Děti reagují na proces socializace různým způsobem – některé pozitivně, některé nikoli. Mnohé rysy dětské osobnosti (návyky, kompetence) se rozvíjejí postupně, v interakci s prostředím. Mezi základní zdroje pozdějšího sociálního fungování patří kromě dětské osobnosti i charakteristiky jako dětský temperament, který se objevuje už ve velmi raném dětství a ovlivňuje mimo jiné i pozdější sociální adaptaci. Také kognitivní charakteristiky v dětství mají významný vliv na další fungování, a to nejen v oblasti získávání vzdělání a v pozdějším zaměstnání. Mezi další důležité zdroje z dětství patří i vztahy s vrstevníky a s rodinou (Blatný, 2017).

Každá společnost si v průběhu svého trvání vytvořila představy o tom, jakým způsobem by jedinci měli vykonávat sociální role dané jejich pohlavím, věkem, postavením, profesí a podobně a které hodnoty společnosti by měli sdílet. Tyto své představy zahrnula do soustavy norem, kterými reguluje chování a prožívání jedinců. Z těchto normativních požadavků společnosti je odvozován obsah socializace, který je předáván prostřednictvím činitelů socializace (Výrost a kol., 2019).

Literatura:

JANDOUREK, Jan. Slovník sociologických pojmů: 610 hesel. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012. 258 s. ISBN 978-80-247-3679-2.

NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. Vyd. 1. Praha: Academia, 1999. 287 s. ISBN 80-200-0690-7.

BLATNÝ, Marek, ed. Psychologie celoživotního vývoje. Vydání první. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017. 290 stran. ISBN 978-80-246-3462-3.

VÝROST, Jozef, ed., SLAMĚNÍK, Ivan, ed. a SOLLÁROVÁ, Eva, ed. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. Vydání 1. Praha: Grada, 2019. 759 stran. Psyché. ISBN 978-80-247-5775-9.

Celoživotní proces začleňování jedince do společnosti.

- Pojem běžný v sociologických teoriích, který označoval přechod člověka od biologického ke společenskému tvoru. (Jedlička, 2015. s. 12)

- Proces postupného osvojování lidských psychických vlastností, díky kterému se člověk vyvíjí z bytosti biologické v bytost společenskou. (Nakonečný, 1995. s. 278)

- „Celoživotní dlouhodobý proces včleňování jedince do lidské společnosti.“ (Urbanovská, Škobrtal, 2012. s. 19)

- Proces postupného vrůstání do společenských podmínek života. (Nakonečný, 1995. s. 278)

- Během socializace si jedinec vytváří hodnotící kritéria vztahující se k nepsaným pravidlům a normám dané společnosti. (Fischer, Škoda, 2014. s. 22)

- „Společnost, stát vytvářejí určité podmínky, situace a okolnosti, které mají dopad na socializaci jedinců a sociálních skupin. Tyto podmínky mohou být ve vztahu k procesu socializace pozitivní, mohou však také socializaci jedinců a sociálních skupin komplikovat, a tím pádem vyvolávat určité rozpory.“ (Bendl, 2014. s. 13)

- Proces výstavby individuální hodnotové struktury a orientace jedince, který probíhá celý život. Jde také o proces začleňování člověka do společnosti, učení se sociálním rolím, internalizace hodnot a norem a osvojování si forem chování. (Duffková, Urban, Dubský, 2008. s. 47)

- Základní mechanismy socializace: sociální činnosti, nápodoba, identifikace a ovlivňování. (Duffková, Urban, Dubský, 2008. s. 48)

- Jedním z výsledků socializace je tzv. individuum, tedy jedinečná osobnost se stabilními vzorci chování, cítění a činností. (Jedlička, 2015. s. 15)

- Klíčové subjekty socializace: rodina (zejména matka), vrstevníci, přátelé, škola, životní partneři, pracovní kolektivy, orgány státní správy a územní samosprávy. (Duffková, Urban, Dubský, 2008. s. 48)

POUŽITÁ LITERATURA

• BENDL, S. Nárys sociální pedagogiky. 68 stran. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, 2014. ISBN 978-80-7290-668-0.
• DUFFKOVÁ, J., URBAN, L., DUBSKÝ, J. Sociologie životního stylu. 237 stran. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-80-7380-123-6.
• FISCHER, S., ŠKODA, J. Sociální patologie. 232 stran. Praha: Grada Publishing a.s., 2014. ISBN 978-80-247-9416-7.
• JEDLIČKA, R. Poruchy socializace u dětí a dospívajících. 544 stran. Praha: Grada Publishing a.s., 2015. ISBN 978-80-247-5980-7.
• NAKONEČNÝ, M. Lexikon psychologie. 397 stran. Praha: Vodnář, 1995. ISBN 80-85255-74-X.
• URBANOVSKÁ, E., ŠKOBRTAL, P. Sociální a pedagogická psychologie pro speciální pedagogy. 136 stran. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého, 2012. ISBN 978-80-244-3066-9

Socializace

lat. socialis = společenský

Definice:

-Proces utváření osobnosti jejím začleňováním do společnosti pro život v této společnosti. [1]

-Jedná o proces, během kterého si jedinec osvojuje normy, dovednosti a znalosti a učí se hrát společenské role. [2]

-Socializace je celoživotní proces a v každé etapě života je třeba se umět přizpůsobit novým podmínkám a také, že ovlivňuje osobnost člověka. [3]

-jde o postupnou přeměnu člověka jako biologického tvora ve společenskou bytost [4]

-Socializace není pasivním dějem, kdy je člověk formován tlaky společnosti, ale jedná se o vzájemnou interakci lidských potřeb a působení společnosti, kultury a jazyka. [5]

- Člověk se v průběhu humanizačního procesu stává osobností, přejímá a rozvíjí kulturu společnosti, získává svoji socioprofesní kompetenci nebo-li připravenost zaujmout profesní roli, zaujímá postavení ve struktuře společenských úloh, tj. osvojuje si sociální role. [6]

Cíl socializace:

-Cílem socializace je zformovat bytost, která se bude i o samotě chovat tak, jako by byla pod stálým dohledem ostatních členů skupiny. Toho lze dosáhnout tehdy, přijme-li jedinec za své (internalizuje-li) nejen vědění, ale též hodnoty, normy a měřítka své kultury. Socializace utváří způsob jednání a formuje tendence k reagování v různých situacích. Proto bývá nazývána "druhým, sociokulturním narozením", neboť teprve díky jí se biologický tvor stává 10 bytostí schopnou chovat se jako člen určité společnosti. [7]

Funkce socializace:
-Integrace jedince do společnosti tak, aby v ní dovedl bez problémů žít, je společností přijat a sám se s ní identifikuje. [8]

 Činitelé socializace:

-Socializačními činiteli jsou instituce (zařízení, sociální útvary) a osoby, které socializačně působí. [9]

Literatura:

[1] HELUS, Z.: Psychologie. Praha, Fortuna 1995

[2] JANDOUREK, J., 2008. Průvodce sociologií. Praha: Grada. 208 s. ISBN 978- 80-247-2397-6.

[3] JEDLIČKA, R., et al., 2015. Poruchy socializace u dětí a dospívajících: Prevence životních selhání a krizová intervence. Praha: Grada. 544 s. ISBN 978-80- 247-5447-5.

[4] NAKONEČNÝ, M. Sociální psychologie. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1970. 394 s

[5] HOLÝ, I. Úvod do sociologie. Brno: PdF Masarykovy univerzity, 1996. 66 s. ISBN 80-210-0985-3.

[6] Řezáč, J. Sociální psychologie, Paido, 1998, ISBN 80-85931-48-6

[7] KELLER, J. Úvod do sociologie. 4., rozš. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997. 181 s. ISBN 80-85850-25-7.

[8] VÁGNEROVÁ, M.Vývojová psychologie; [Díl] 2. Dospělost a stáří - Vyd. 1. - Praha : Karolinum, 2007. - 461 s.: 36 grafů; 22 cm. - Vyd.: Univerzita Karlova
ISBN 978-80-246-1318-5

[9] HELUS, Z. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada Publishing, a.s., 2006. ISBN 978-80-247-1168-3.

-        jedná se o proces osvojování si způsobu chování, jednání, osvojení si společenských norem a tradic, přizpůsobení se společenskému životu, tak, jak je preferuje daná společnost

-        primární socializaci zajišťuje od narození především rodina, jedná se o uvádění do společenství lidí a probíhá po celý život

-        socializační proces zahrnuje tři vývojové aspekty:

a)     vývoj sociální reaktivity – tj. vývoj emočních vztahů k lidem a okolí

b)     vývoj sociálních kontrol – jedná se o vývoj norem u jedince

c)     osvojení si sociálních rolí – vzorce chování a postojů, které jsou společností očekávány

Zdroje:

Výrost, J. Slaměník, I. Sociální psychologie. Praha: Grada, 2008. ISBN ISBN 978-80-247-1428-8.

Langmeier, J. Krejčířová, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada, 2006. ISBN 978-80-247-1284-0.

Socializace

Socializace je postupná přeměna osobnosti člověka jako biologického jedince na bytost společenskou. Je to proces během, kterého se seznamuje s kulturním prostředím, osvojuje si způsoby chování, společenské normy a přizpůsobuje se společenskému životu. Tento proces probíhá již od narození.

V průběhu života člověk prožívá mnoho sociálních rolí do, kterých nás staví pohlaví, věk, postavení, profese aj. Skrze normy dochází k regulaci chování a prožívání různých situací.

Proces sociálního učení během, kterého jedinec vrůstá do společnosti, osvojuje si kulturu, zvyky, postoje víru, normy, hodnoty aj.

Zprostředkovávatelé socializace 

Vliv na socializaci mají jedinci/skupina, kteří jsou dlouhodobě přímo působí na jedince.

-          Rodina, škola, vrstevníci, spolupracovníci, masmédia(Rodina je primárním činitelem)

-          teorie připoutání (attachment) – primárně vysvětluje citové přilnutí dítěte k matce

-          teorie skupinové socializace - důraz na vrstevnické vztahy, které mají vliv na formování osobnostních vlastností (4 faktory: skupinová afiliace, strach či nepřátelství k cizím, vnitroskupinové soupeření o status, hledání a formování blízkých dyadických vztahů)

Teorie sociálního učení:

• TSU Neala E. Millera a Johna Dollarda - sociální učení jako proces imitace, napodobování vzoru
• TSU Juliana Rottera - sociální učení jako interakce s okolím
• TSU Roberta Searse - využití principu psychoanalýzy, důležitá role rodičů a fyzické zrání
• TSU Alberta Bandury - teorie učení napodobováním (zohledňuje minulou zkušenost, uplatňuje se od nejranějšího vývojového stádia jedince)

Dysfunkční socializace je důsledek: 

- rané deprivace

- nezpracované trauma (životní krize, vleklé tíživé situace,..)

- osvojení subkultury

- anomické zkušenosti (úpadek ve společnosti)

Literatura:

Atkinson, R. L. Psychologie. Praha: Portál, 2003. ISBN: 80-7178-640-3

Výrost, J. - Slaměník, I. Sociální psychologie, 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: Grada Publishing, 2008. ISBN: 978-80-247-1428-8

Nakonečný, M. Sociální psychologie, 2., rozšířené a přepracované vydání. Praha: Academia, 2009. ISBN: 978-80-200-1679-9

Výrost, J. - Slaměník, I. Aplikovaná sociální psychologie I, Člověk a sociální instituce. Praha: Portál, 1998. ISBN: 80-7178-269-6

Robert E. Park aj. Dollard zavedli pojem socializace do vědecké terminologie. Pojem lze vysvětlit jako zespolečenšťování člověka. V sociologii tento pojem lze vysvětlit jako začleňování člověka do struktur společnosti, kdy se jedinec snaží pochopit nastavení společnosti a tomuto nastavení se přizpůsobit. Do nastavení společnosti lze zahrnout společenské zvyky, společenské chování a společenské normy. Tyto jevy jsou u jedince formovány společností a zároveň je i společnost formována jedincem. Jedná se o celoživotní proces. Nejintenzivnější fází socializace je dětství a dospívání. (Urban, 2017)

PRIMÁRNÍ SOCIALIZACE

Jedná se o ranou formu socializace, která probíhá především v rodinném kolektivu a okruhu nejbližších přátel.  Z hlediska životních etap tuto fázi řadíme do fáze dětství a případně i puberty. Osobnost člověka je v této fázi socializace dobře tvarovatelná. (Urban, 2017)

V této fázi dochází k sociálnímu učení především ve zvládnutí biologických aspektů lidského těla. Proces socializace je v této fázi velmi emočně zabarven (Jandourek, 2008)

SEKUNDÁRNÍ SOCIALIZACE

Tato etapa socializace probíhá především v ve školních kolektivech. (Urban, 2017)

Tato fáze probíhá ve fázi dospívání a ve fázi dospělého člověka. Člověk se neustále učí a neustále se tak socializuje. Dospívající si v této fázi ustanovuje a tvaruje své sebepojetí. (Jandourek, 2008)

SOCIALIZAČNÍ ČINITELÉ

Za socializační činitele označujeme ty jedince a skupiny jedinců, kteří nějak ovlivňují socializaci jedince nebo jedinců. Mezi hlavní patří rodina, vrstevníci, přátelé, výchovně vzdělávací instituce, životní partneři, práce, stát a mnoho dalších včetně veřejnosti. (Urban, 2017)

 JANDOUREK, Jan, 2008. Průvodce sociologií. Praha: Grada. Sociologie (Grada). ISBN 978-80-247-2397-6

URBAN, Lukáš, 2017. Sociologie: klíčová témata a pojmy. Praha: Grada. ISBN lukášurban978-80-247-5774-2.

„Obecně vzato socializace představuje termín užívaný v celé řadě vědních oborů a nejširším smyslu znamená formování a růst osobnosti pod vlivem nejrozmanitějších vnějších podnětů, včetně těch lidských, které souborně nazýváme výchovou.“ (Jedlička a kol., 2015, s.14)

Socializace je celoživotní proces začleňování jedince do společnosti. Probíhá již od samotného narození jedince.

Pojem socializace se vymezuje jako proces seznamování se s kulturním prostředím. Jedná se o proces osvojování si způsobů chování a společenských norem a poté také přizpůsobení se společenskému životu.

Na socializaci jedince má vliv rodina, prostředí, ve kterém žije, škola, vrstevníci a spolupracovníci.

Druhy socializace:

• Primární socializace
  - poskytuje ji rodina
  - poskytuje jedinci základ norem, hodnot, postojů, zvyků, tradic a mravů
• Sekundární socializace
  - probíhá především ve škole
  - probíhá v období dospívání a dospělosti jedince
  - dochází k tvarování sebepojetí

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ:

JANDOUREK, Jan, 2008. Průvodce sociologií. Praha: Grada. Sociologie (Grada). ISBN 978-80-247-2397-6

JEDLIČKA, Richard. Poruchy socializace u dětí a dospívajících: prevence životních selhání a krizová intervence. Praha: Grada, 2015. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-5447-5.

Socializace, vliv rodiny a prostředí, mechanismy. Studium psychologie [online]. [cit. 2021-04-09]. Dostupné z: https://www.studium-psychologie.cz/socialni-psychologie/2-socializace-vlivy.html

- z lat. socialis = družný, společenský

= zapojení jedince do lidského společenství po stránce pracovní (výchovné a vzdělávací), společenské a subjektivní (ve smyslu sebeuplatnění a sebeuspokojení) 

- dovršuje se pasivní nebo aktivní účastí na kulturním životě společnosti 

- je podmíněna sociabilitou 

- stupeň dosažené socializace osob stižených vadou se řídí podle toho, zda a do jaké míry se podařilo defektivitu překonat

- stupně socializace (mezi nimiž jsou možné přechody):
1. integrace - nejvyšší stupeň = úplné zapojení jedince stiženého vadou, u něhož byly důsledky vady zcela a beze zbytku překonány
2. adaptace = osoba stižená vadou se dokáže zapojit do společnosti po všech stránkách, ale jen za jistých pomocných opatření (např. člověk s poruchou sluchu za pomocí sluchadla a výcviku sluchu)
3. utilita = postižený jedinec, u něhož se nepodařilo zdolat defektivitu, zapojuje se pouze za dohledu a s pomocí druhých lidí, čímž dosáhne určitého stupně pracovní použitelnosti a v důsledku toho i jistého společenského i subjektivního uplatnění i uspokojení (např. osoby s mentálním postižením)
4. inferiorita - je již mimo možnosti, jedná se o segregaci
- zatímco osoby stižené vadami smyslů a vadami tělesnými mohou dosáhnout nejvyšších stupňů socializace, osoby mentálně postižené zůstávají na nižších stupních

Zdroj: Defektologický slovník. 3. upr. vyd. Jinočany: H & H, 2000. ISBN 80-86022-76-5.

Proces osvojování si způsobu chování a seznamování se s kulturním prostředím, osvojení si společenských norem, plné přizpůsobení se společenskému životu, se nazývá socializace (Strmeň, Raiskup, 1998; Nakonečný, 1999).

Původ - v psychologii, sociologii a antropologii

Socializace - formování a růst osobnosti

                   - vliv vnějších podnětů = výchova.

Pedagogové - pojímají socializaci jako osvojování společenských rolí.

Společenská role - každá společnost si vytvořila představu o roli jednotlivých jedinců ve

                                 společnosti podle jejich postavení, pohlaví, věku, profesí apod.

                              - představy vtělila do soustavy norem, kterými reguluje chování a prožívání

                                 jedinců.

Obsah sociologie - vymezuje všechno to, co jedinci umožňuje, aby v sobě vytvořil potřebné vnitřní psychologické předpoklady realizace nejrůznějších sociálních rolí a současně s tím i předpoklady univerzálních způsobů participace společných všem jedincům v dané společnosti (J. Odehnal, 1988)

Činitele sociologie - jednotlivci, skupiny, organizace

                                - ovlivňují chování jedince a utváření smyslu, co považuje za bytostně vlastní –

                                  pojetí self

                                - nejdůležitější etapy socializace probíhají v malých skupinách

Socializační procesy - kulturní a společenské

                                   - sociální učení

                                   - činitelé socializace

                                   - genderová socializace

Abychom uspěli ve společnosti je potřebné, abychom si osvojili takové vlastnosti a dovednosti, které preferuje daná společnost.

Literatura:

JEDLIČKA, Richard, KOŤA, Jaroslav a Jan, SLAVÍK. Pedagogická psychologie pro učitele. 1. vyd. Praha: Grada, 2018. ISBN 978-80-271-0586-1.

NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. 2. vyd. Praha: Triton. ISBN 978-80-7553-842-0

VÁGNER, Marie. Vývojová psychologie I. Dětství a dospívání. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2008. ISBN 978-80-246-0956-0.

VÝROST, Jozef, SLAMĚNÍK, Ivan a Eva, SALLÁROVÁ. Sociální psychologie: Teorie, metody, aplikace. 1. vyd. Praha: Grada, 2019. ISBN 978-80-247-5775-9.

SOCIALIZACE

Z latinského slova-  socialis - společný

Abychom byli úspěšní ve společnosti, je důležité si osvojit určité vlastnosti a dovednosti, které preferuje daná společnost.

„Socializace je proces osvojování si způsobů chování a seznamování se s kulturním prostředím, osvojení si společenských norem, plné přizpůsobení se společenskému životu.“ (Výrost, 2019, s. 185)

-       Každý jedinec se rodí do určité skupiny lidí, kde byly již definovány obecné obrysy situací.

-       Dítě nejedná jen tak, podle vlastních představ, protože když tak učiní, je okolím následně usměrněno a přinuceno dodržovat schválené a tradiční formy lidského chování v dané společnosti.

-       „bezmocné“ dítě je postupně socializováno a je vedeno k tomu, aby dosáhlo určité míry kooperaceà spolupráce s druhými lidmi. V průběhu kooperace si jedinec osvojuje hodnoty, normy, dovednosti vytvořené kulturou, do níž se narodil. Nabývá smysl pro to, kým je a kam patří.

Socializace x výchova

Socializace je širší pojem než výchova. Termín socializace používají právníci, ekonomové, sociologové.

-       Obsahuje: veškeré vědomé i nevědomé, přírodní i společenské vlivy, které působí na osobní vývoj jedince.

-       Prostřednictvím tohoto procesu se jedinec učí, čemu lidí v okolní kultuře věří a jaké od něj očekávají chování.

Pojem „výchova“ používají pedagogové. Je to řízené a vědomé působení rodičů, učitelů a dalších výchovných činitelů.

ZDROJE:

HELUS, Zdeněk. 2015. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada., s. 104-109. ISBN: 978-80-247-4674-6.

JEDLIČKA, Richard. 2015. Poruchy socializace u dětí a dospívajících. Praha: Grada., ISBN: 978-80-247-4674-6.

VÝROST, Jozef, SLAMĚNÍK, Ivan, SOLLÁROVÁ, Eva. 2019. Sociální psychologie. Praha: Grada. ISBN: 978-80-247-4674-6.

Socializace
- pochází z latinského socialis neboli družný, spojenecký, polidštěný 

- proces osvojení si způsobů chování a seznamování se s kulturním prostředím, osvojení si společenských norem, plné přizpůsobení se společenskému životu 

Činitelé socializace

• mikroprostředí: rodina, školní třída
• mezoprostředí: vztahy mezi mikroprostředími
• exoprostředí: dáno situací a podmínkami, kterých se jedinec neúčastní
• makroprostředí: společenská situace

objekt socializace - jedinec, na kterého je působeno

subjekt socializace - jedinec, který působí

Stupně socializace

1. integrace - zapojení jedince do společnosti

2. adaptace - přizpůsobení společnosti vzhledem k individuálním vlastnostem a potřebám jedince

3. utilita - potřebnost, užitečnost, uplatnění

4. inferiorita - sociální nepoužitelnost, segregace jedince

Členění socializace podle období a působení:

1. primární socializace - prostřednictvím rodiny, přátel a sourozenců; probíhá od raného dětství

2. sekundární socializace - probíhá prostřednictvím působení školy, spolužáků, organizací a médií; nastává později v dětství

3. terciální socializace - jedinec je v interakci se svým okolím; probíhá po celý zbytek života

Socializace jedince - proces, během kterého se jedinec stává prostřednictvím interakcí s druhými lidmi sociální bytostí schopnou chovat se jako člen určité skupiny či společnosti s určitými normami, hodnotami a vzorci chování platnými v dané kultuře

- proces začíná okamžikem narození; člověk je nezávislý organismus; přítomnost biologických dispozic; interakce s druhými lidmi: vzájemné ovlivňování s okolím

Sociální role

- očekávaný způsob chování, který je ovlivňován určitým sociálním statusem a vztahem jedince k ostatním lidem (např. matka, otec, dcera, ředitel, lékař atd.)

- tento způsob chování je ovlivňován řadou charakteristik - např. pohlaví jedince, věk, postavení, profese apod.

Systém rolí

- souhrn očekávaného chování, který se vztahuje ke každému jedinci

- každý jedinec má ve společnosti několik rolí, každá role ve společnosti vyžaduje dodržování určitých pravidel, které se k ní pojí; jejich nedodržení vyvolává sociální nesouhlas či odmítnutí

Skupinové role

- představy o tom, jak by se měl jedinec v dané skupině chovat, které činnosti by měl vykonávat a jaké má ve skupině úkoly

skupinové role jsou:

1. Formální – role je předem daná, projevuje se prostřednictvím funkce člověka, definuje vztah nadřízenosti/podřízenosti
2. Neformální – role se vyvíjí spontánně v průběhu vzniku skupiny, nejsou institucionálně dané
   

Zdroje:
VÝROST, Jozef, Ivan SLAMĚNÍK a Eva SOLLÁROVÁ, ed. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. Praha: Grada, 2019. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-5775-9.

HELUS, Zdeněk. Sociální psychologie pro pedagogy. 2., přepracované a doplněné vydání. Praha: Grada, 2015. Pedagogika (Grada). ISBN 978-80-247-4674-6.

JANDOUREK, Jan. Průvodce sociologií. Praha: Grada, 2008. Sociologie (Grada). ISBN 978-80-247-2397-6.

Socializace a vytváření identit

Socializace:

• proces postupného začleňování se do společnosti
• osvojování si způsobů chování a seznamování se s kulturním prostředím
• osvojování společenských norem
• přizpůsobování se společenskému životu

Co je výsledkem socializace?

• Osvojení si způsobů psychického reagování
• Osvojení si vnímání, myšlení, cítění, chování = vlastnosti, umožňující život ve společnosti

Socializace se uskutečňuje:

a)       v rodině

b)      mezi vrstevníky

c)       prostřednictvím masových médií

d)      vlivem zaměstnání

Teorie sociálního učení:

• hlavní principy zformuloval ALBERT BANDURA
• teorie tohoto učení spočívá v učení napodobováním (nápodobou)
• Bandura je známý svým experimentem, který se vztahuje ke třem skupinám dětí. První skupina dětí trávila čas v přítomnosti člověka, který byl fyzicky agresivní k panence. Druhá skupina byla v přítomnosti neagresivního člověka, který panenku ignoroval. Třetí skupina nepozorovala nikoho a děti si hrály pouze mezi sebou. Výsledek?  Děti, které měly možnost sledovat při hře agresivního člověka, později také ony samy projevovaly při hře agresivní chování a jejich agresivita byla vyšší než u zbývajících dvou skupinek. Došlo k tzv. identifikování se s agresorem. Jedná se o experiment, který sleduje učení ve vztahu, vedoucí k výslednému chování.
• Existuje ale i jiný pohled na socializaci – je to KONCEPT IDENTITY

IDENTITA:

• Jako první ji zkoumal William James
• Základní představa = já, které o sobě přemýšlí X já, o kterém je přemýšleno (prostřednictvím druhých)
• Já dále rozděluje na 4 složky:

a)      Materiální já – tělo člověka, oblečení, rodina, domov, majetek, pracovní výsledky

b)      Sociální já – uznání od jiných

c)       Duchovní já – vnitřní představy, psychické schopnosti, stavy vědomí, psychická způsobilost

d)      Čisté ego – subjektivní fenomén přežívání osobní identity

Charles Horton Cooley 

• Další výzkumník identity
• Důležitou součástí sebepojetí je zpětná vazba od druhých lidí
• zpětná vazba nám říká, jak se jevíme v očích a mysli druhých lidí
• to, jak vnímáme sami sebe je ovlivněno postojem druhého člověka = zrcadlové já („druh druhovi zrcadlem, odráží ty druhé v něm“)
• náš obraz o sobě formuje to, co si myslíme, že si o nás myslí jiní lidé[1]

Zdroj: Mezi člověkem a lidmi (Úvod do sociální psychologie), Masaryk Radomír

= proces utváření a vývoje člověka působením sociálních vlivů a jeho vlastních aktivit, kterými na tyto sociální vlivy odpovídá: vyrovnává se s nimi, podléhá jim, či je tvořivě zvládá.

a) začleňování člověka do mezilidských vztahů: zejména těch, v nichž nachází své místo, postavení, porozumění pro své snahy rozvíjet se, uplatňovat, smysluplně žít.

b) zapojováním člověka do společných činností: zejména těch, v nichž spolu s druhými realizuje společenství, spoluvytváří produkty, nachází uplatnění, realizuje vedle svých osobních cílů i cíle společné.

c) integrováním člověka do společensko-kulturních poměrů: tzn. především do pospolitosti všech, kteří sdílí určité hodnoty/cíle, respektují určité normy/zásady a uchovávají určité konvence/zvyklosti.

Úrovně socializační transformace osobnosti:

1. socializace jako antropogeneze: socializace je nezbytná pro utváření člověka v jeho nejzákladnějších druhových charakteristikách.

2. socializace jako utváření modální osoby: socializační „polidšťování“ se vyznačuje znaky, které charakterizují i ostatní členy daného společenství. Modálnost může fungovat jako krunýř, omezující nebo podporující.

3. socializace jako osobní biografie: individuální životní cesta pozůstávající ze zcela konkrétních událostí daného života mezi lidmi, ke kterým přináleží a s nimiž má navzájem co do činění.

Cíl socializace osobnosti: je podvojný. Zahrnuje dva cílové aspekty, které se v pozitivním případě navzájem doplňují, zatímco v případě negativním se navzájem rozdělují v cíle dva, které jsou ve vzájemném střetu:

1) individualizační autonomizování

2) sociální integrování socializovaného jedince.

Použitá literatura:

HELUS, Zdeněk. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada Publishing 2010, ISBN 978-80-247-1168-3

KELLER, Jan. Úvod do sociologie. Praha: Dialog 2004, ISBN 978-80-86761-81-7

Sociální identifikace

-  Je považována za formu sociální učení

• Učení, které se uskutečňuje v:
  • Sociálních podmínkách
  • Sociálních situacích
  • V interakci s jinými lidmi
  • Výsledkem je osvojení sociálních rolí, postojů, rozhodovacích strategiích, způsobu chování a jednání [1]

-  Jedná se o ztotožnění s někým – s nějakým vzorem

- identifikace = ztotožňování

- převzetí většiny jedincových základních individuálních charakteristik jako modelu

- může být vědomí i nevědomé

- Pojem pochází od Freuda

• Používal ho pro raný vztah dítěte k rodiči – citová vazba

- Dítě přebírá jen některé vlastnosti či projevy, které začleňuje do své vyvíjející se psychiky

- Je-li to jako normální vývojový proces – dítě si podrží individuální charakteristiky[2]

- Opak imitace

• Jedná se na napodobování
• Vztahuje se k projevům chování
• Učení na základě pozorování[3]

-           

-          Sociální identita je tvořena naším členstvím v různých sociálních skupinách a kategoriích a udává tak pocit toho, kam patříme. Sociální identita se jakoby skládá ze sociálních identifikací, tedy sebedefinic odvozujících se od členství v sociálních kategoriích. (Hogg, 1990)

-          Abychom získali pevnou sociální identitu, musíme se tak ztotožnit, vědomě či nevědomě, s určitou sociální skupinou či kategorií. Sociální identita nám pak poskytuje pocit sounáležitosti, který je jednou ze základních lidských potřeb. (Hogg, 1990)

-          Vzhledem k tomu, že lidé obvykle patří do mnoha sociálních skupin a kategorií, ve kterých zastávají různé role, mají obvykle také velký repertoár různých sociálních identit. (Hogg, 1990)

-          Sociální identita produkuje sociální srovnávání, ze kterého vyplývá pozitivní, případně negativní sebehodnocení (Jenkins, 2008)

-          Vrstevnická skupina je pro nás důležitým zdrojem informací o nás samých a o tom, jak nás vidí druzí. (Hayes, 2003)

-          Zejména v adolescenci je sebepojetí a sebehodnocení výrazně ovlivňováno tím, jak stabilní je jedincova sociální identita a jaké postoje vůči jedinci zaujímá jeho okolí. (Hayes, 2003)

-          Takto je tedy „tradičně“ pojímána sociální identita. Nicméně na ni lze pohlížet také z jiného úhlu pohledu a lze pak říci, že i osobní identita je vlastně sociální

Například Jenkins (2008) hovoří o tom, že prakticky všechny identity jedince jsou sociální, protože vždy vznikají v kontextu lidské společnosti a mezilidských interakcí. Identita v jeho pojetí je porozumění tomu, kdo jsme a kdo jsou jiní lidé a také porozumění druhých lidí tomu, kdo jsou a kdo jsme my.

Zdroje:

HAYES, Nicky. Základy sociální psychologie. 3.vyd. Praha: Portál, 2003. 166 s. ISBN 80-7178-763-9.

HOGG, Michael A. Social Identifications: A social psychology of intergroup relations and group processes. London: Routledge, 1990. ISBN 0-415-00695-3.

JENKINS, Richard. Social Identity. 3. vyd. Abingdon: Routledge, 2008. ISBN 0-203- 92741-9.

Úkol: Aktivita k lekci identita a vývojové aspekty

Sociální identita (social identity)

– Jedná se o obsah identity, který se týká vědomí členství v nějaké skupině či sociální kategorii.

- Vědomí určitých sociálních rolí či identifikace s nějakými skupinovými standardy

- Ve vývojovém smyslu se člověk do vztahu již rodí

- Identita = vlastní sebechápání v sociálním světě (Emerson 1960: Národ je soubor lidí, kteří se cítí být národem)

- Sociální identita označuje příslušnost individua k určitým sociálně definovaným skupinám (národ, sociální třída a další) a jako taková je významnou součástí identity osobní, avšak zdaleka osobní identitu nevyčerpává: „Člověk nedefinuje sám sebe pouze v termínech příslušnosti k nějakým uskupením, součástí jeho osobní identity je vždy časová dimenze, celková biografie“ (Bernard, 2008, p. 121).

- Pro porozumění mezilidské interakce je velmi důležitý proces sociální identifikace (H. Tajfel 1982) Sociální identifikace je založena na dvou lidských tendencí, a to seskupovat věci do kategorií a vyhledávání všeho, co posiluje naši sebeúctu – to zajišťuje silou interakci s druhými lidmi.

- Vnímání druhých lidí, na základě jejich členství ve skupinách, je základní součástí lidského myšlení, a to utváří další sociální procesy, zvláště pak formování společenských norem a existenci stereotypů a předsudků. Proto je třeba chápat sociální identifikaci, jako základní součást kontextu sociální interakce.

Zdroje:

HAYES, Nicky. Základy sociální psychologie. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-909-5

HOLUBOVÁ, Kateřina. KONCEPT IDENTITY NA POLI SOCIOLOGICKÉ TEORIE. [cit. 30.03.2021] Dostupné z: https://karolinum.cz/data/clanek/4563/AUC%20PaH%20Sociologica_XXI_2_2016_31-49.pdf

TYRLÍK, Mojmír. Macek, Petr. Širůček, Jan. Sebepojetí a identita v adolescenci: sociální a kulturní kontext. Brno: Masarykova univerzita, 2010. ISBN 978-80-210-5107-2

SOCIÁLNÍ IDENTITA, ČLENSTVÍ JEDINCE VE SKUPINĚ

Skupina si jedince uzpůsobuje, ten se stává členem, týkají se ho tyto pojmy:

Pozice – postavení jedince ve skupině ( otec, prodavač, brankář )

Role – chování odpovídající pozici ( otcovská role, role prodavače )

Status – síla či moc ovlivňování ( otec vyšší status než syn )

Prestiž – označení respektu k držiteli pozice, vykonavateli role ( souvisí téma přirozených x vynucených autorit )

Obliba – sympatie k danému členovi skupiny

Sociální interakce – vzájemné akce mezi člověkem a jeho společenským prostředím

Interakce – při společné činnosti se mezi lidmi vytvářejí mezilidské vztahy, lidé na sebe vzájemně působí a ovlivňují se.

Základní znaky interakce:

Vzájemnost – vztažnost: oboustranný proces, sebereflexe

Stimulace: výměna podnětů jedinců

Ovlivnění: vztah a stimulace vedou k modifikaci chování i záměrů 

OSOBNOST A ROLE

Komplementarita rolí: doplňování / navazování jedné role na druhou

( role učitele k roli žáka, lékáře k roli pacienta )

Identifikace s rolí: různý vztah k různým rolím

-        ztotožnění já s rolí ( moje povolání je mým životním posláním )

-        stylizování do role ( fenomén masky – vnitřní distanc od role, psychická zátěž )

Vrůstání role do osobnosti: role si jedince podrobí, není mocen vyvinout si odstup, je neschopen být sám sebou ( viz Stanfordský experiment a role autority https://psychologie.cz/stanfordsky-experiment/ )

Posílení role jejími atributy: vrůstání role do osobnosti narůstá, pokud jsou běžné znaky individuality překryty rolovými ( fenomén deindividuace https://psychologie.cz/nesnesitelna-lehkost-deindividuace/ )

VLIV SKUPINY NA JEDINCE

-        přímo úměrný s identifikací jedince se skupinou

-        jedinec sdílí se skupinou: cíle, hodnoty, chování

-        rozhodující vliv: struktura skupiny, vůdce, přijaté normy chování

Vliv na výkonovou oblast

- sociální facilitace: při výkonu činnosti jedince posiluje přítomnost druhých lidí

- sociální zahálení: výkon jedince ve skupině se přítomností druhých lidí snižuje

VLIV JEDINCE NA SKUPINU

-        přímo úměrný prestiži jedince ve skupině  

Souvisílost s otázkou konformity jedince https://turbo.cdv.tul.cz/mod/book/view.php?id=5970&chapterid=6298

Zdroje:

HELUS, Zdeněk. Úvod do psychologie. Praha:  Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3037-0, s.216, 217, 218, 219.

VACÍNOVÁ, Marie. TRPIŠOVSKÁ, Dobromila. FARKOVÁ, Marie. Psychologie. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského, 2010. ISBN 978-80-7452-008-2, s. 170.

https://turbo.cdv.tul.cz/mod/book/view.php?id=5970&chapterid=6298

https://psychologie.cz/stanfordsky-experiment/

https://psychologie.cz/nesnesitelna-lehkost-deindividuace/

SOCIÁLNÍ KATEGORIZACE

-        sociální kategorizace společně se sociálním srovnáváním a sociální identitou tvoří psychologický proces, jímž si jedinec vytváří svou sociální identitu (Šerek, 2015)

-        sociální kategorizace – proces, který umožňuje členit sociální svět na smysluplné celky, na členy vztažné (in-group) a nevztažné (out-group) skupiny/kategorie. S touto kategorizací souvisí především snaha zdůrazňovat podobnosti mezi členy jedné skupiny a rozdíly mezi více skupinami.

-        při konstrukci sociálních skupin dochází k tomu, že lidé považováni za členy jedné určité skupiny jsou si v jistém ohledu rovni, což vyvolává pocit důvěry a solidarity (Šafr, 2008)

-        sociální kategorizace se řadí do teorie skupinové identifikace (skupinového jednání), jíž se zabýval např. britský sociální psycholog polsko-židovského původu Henri Tajfel – kde v rámci svého sociálního experimentu zkoumal procesy skupinové identifikace prostřednictvím tzv. minimálních skupin (Machovcová, 2018)

 Zdroje:

Machovcová, K., 2018, Předsudky a skupinová příslušnost: Teorie skupinové identity. Dostupné z: https://clanky.rvp.cz/clanek/c/G/21802/predsudky-a-skupinova-prislusnost-teorie-skupinove-identity.html/

Šafr, J., 2008, Sociální distance, interakce, relace a kategorizace: alternativní teoretické perspektivy studia sociální stratifikace. Dostupné z: https://www.soc.cas.cz/sites/default/files/publikace/safr_-_socialni_distance_interakce_relace_a_kategorizace_alternativni_teoreticke_perspektivy_studia_socialni_stratifikace_final_web.pdf

Šerek, J., 2015, Sociální psychologie I., Teorie sociální identity a teorie sebekategorizace. Dostupné z: https://docplayer.cz/145748482-Teorie-socialni-identity-a-teorie-sebekategorizace.html

Sociální konstrukcionismus

Základní principy rozpracovali v roce 1966 P. L. Berger a T. Luckmann. V daném roce vydávají autoři knihu s názvem „Sociální konstrukce reality“.

Hlavními myšlenkami tohoto proudu je kritické postavení vůči tradičním předpokladům o sociálním světě, které často považujeme za naprosto samozřejmé. Takové předpoklady zároveň posilují zájmy a postavení dominantních skupin společnosti. Dochází ke kritice tradičního pozitivistického přístupu  k poznání (Skorunka, 2013).

Představitelé sociálního konstrukcionismu navazují na myšlenku o jedinečném vnímání světa předpokladem, že lidé tyto vjemy zároveň sami vytváří. Člověka tak vidí jako samotného tvůrce konkrétních významů. Realita je pak lidmi tvořena především skrze jazyk, popř. jiný způsob komunikace. Člověka je v tomto směru vnímán jako příslušník dané společnosti, jejíž způsoby porozumění světu jsou typické pro danou epochu (Plháková, 2006, str. 280).

Zdroje:

PLHÁKOVÁ, A. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-0871-3.

SKORUNKA, D. Sociální konstrukcionismus a psychoterapie. 2013. [cit. 24. 3. 2021] Psychoterapie, 3(3-4). [online]. Získáno z https://journals.muni.cz/psychoterapie/article/view/9634

Strukturovaný nerovný přístup sociálních skupiny k materiálním či duchovním statkům společnosti (např. k ekonomickým zdrojům, k moci). Nejznámější formou je stratifikace třídní. Postavení rodiny v sociální stratifikaci ovlivňuje zejména přístup žáka ke vzdělání a k vyšším formám studia.

Termín stratifikační systém zahrnuje uspořádání sociálních statusů a institucí, jejichž působením se systém renovuje. Základními komponenty jsou u jednotlivých systémů kasty, stavy, sociální třídy či sociální vrstvy. Povahu jednotlivých systémů ovlivňují aspekty jako sociální mobilita nebo dědičnost. Většinou se rozlišují čtyři základní typy stratifikačních systémů: otrokářský, kastovní, stavovský, třídní  

Zdroje: 

PRŮCHA, Jan, Jiří MAREŠ a Eliška WALTEROVÁ. Pedagogický slovník. 2. rozš. a přeprac. vyd. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-252-1.

ŠANDEROVÁ, Jadwiga. Sociální stratifikace: problém, vybrané teorie, výzkum. Praha: Karolinum, 2000. ISBN 80-246-0025-0.

Socioekonomický status

Socioekonomický status je proměnná, která vyjadřuje pozici, již zaujímá každý člověk nebo skupina lidí ve struktuře společnosti (na společenském žebříčku), tedy v sociální stratifikaci.

Sociální stratifikace se skládá podle většiny pramenů, inspirovaných většinou názory jednoho ze zakladatelů moderní sociologie M. Webera ze dvou základních komponent: třídy a statutu.

Kombinace vzdělání, profesního postavení a přijmu (Bengtson, Biblarz, Roberts, 2012)

Výzkum třídního rozdělení české společnosti

Výzkumníci Daniel Prokop, Martin Buchtík, Paulína Tabery, Tomáš Dvořák a Matouš Pilnáček vyšli z myšlenek sociologů Mikea Savage a Pierra Bourdieua, který poukázal na to, že kromě příjmu a majetku je pro postavení člověka ve společnosti klíčové jednak to, jaké má kontakty a vazby, jednak jeho kulturní preference – tedy jaký má vkus a čemu věnuje svůj volný čas. Ve výzkumu provedeném v červnu 2019 položili sociologové dvě stě otázek celkem 4039 respondentům z více než třinácti set českých obcí a měst.

Sociologové zde rozlišují šest různých druhů kapitálů. Ekonomický kapitál, který v sobě zahrnuje příjem a majetek dotázaných. Sociální kapitál, udává, jak rozsáhlá a prestižní je jejich sociální síť, tedy okruh jejich známých, a zda mají v nejbližším okolí někoho připraveného pomoci například během nemoci nebo při finančních nesnázích – v terminologii výzkumníků pomáhající kapitál. Poslední kategorie zahrnuje lidský kapitál, tedy hlavně znalosti cizích jazyků a počítačové dovednosti, a kulturní kapitál měřený třeba tím, jak často dotyční chodí do divadel, muzeí nebo na výstavy. Díky němu se mezi generacemi přenášejí hodnoty, jako je důraz na vzdělání.

Tento výzkum došel k závěru, že česká společnost se dělí do šesti tříd.

Zajištěná střední třída - 22% obyvatel ČR, vyznačují se vysokými příjmy i největším nahromaděným majetkem, žijí ve velkých městech, ale ještě častěji v příměstských satelitech, mají dost známých v prestižních profesích, avšak jen průměrnou síť přátel a blízkých, kteří mohou poskytnout pomoc v případě problémů.

Nastupující kosmopolitní třída - 12 % obyvatel ČR, žijí nejčastěji v Praze a v centrech velkých měst, často pracovníci v IT, ve finančnictví a specialisté v technických oborech, vzdělávali se již v digitalizované a globalizované společnosti, mají velmi vysoké všechny typy zkoumaných kapitálů s výjimkou majetku, který většinou ještě nenahromadili, zaměřeni na vyšší a moderní kulturu, hovoří západními jazyky.

Tradiční pracující třída - 14 % obyvatel ČR, pracují manuálně, mají solidní majetek a mírně nadprůměrné příjmy, téměř všichni (87 %) žijí ve vlastním bytě nebo domě, spíše v malých městech a na venkově, nižší náklady na živobytí, dosahují relativně dobré životní úrovně, neumí příliš anglicky a mají jen základní znalosti informačních technologií, ohroženi ekonomickou krizí, postupující globalizací a automatizací.

Třída místních vazeb - 12 % obyvatel ČR, mají dobré kontakty v prestižních profesích a zároveň se mají vždy na koho se obrátit, pokud potřebují pomoc, starší lidé, podprůměrné příjmy, 89% žije ve vlastním, nízké znalosti technologií a jazyků.

Ohrožená třída - 22 % obyvatel ČR, nižší střední třída, pro kterou jsou typické podprůměrné příjmy a majetky, rodiny s malými dětmi, nájemní bydlení, ohroženi ztrátou zaměstnání, administrativní práce, služby, zapomenutá třída, která netěží z globalizace a nástupu digitalizace.

Strádající třída - 18 % obyvatel ČR,jediná třída, která nedisponuje žádným typem společenského kapitálu, o který by se mohla opřít, více důchodci, neodborná manuální práce, podprůměrné vzdělání, často čelí exekucím, ohroženi rizikovými faktory.

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/ceska-spolecnost-vyzkum-tridy-kalkulacka_1909171000_zlo

https://moodle.czu.cz/scorms/EPE04E/PS202/resources/10.Socioekonomicky_status.htm

 = Společenské a hospodářské postavení

 = Socioekonomický status (SES) je proměnná, která vyjadřuje pozici, již zaujímá každý člověk nebo skupina lidí ve struktuře společnosti (na společenském žebříčku), tedy v sociální stratifikaci.

• Sociální stratifikace se skládá podle většiny pramenů, inspirovaných většinou názory jednoho ze zakladatelů moderní sociologie M. Webera ze dvou základních komponent:

1. Třídy
2. Statusu

• Třídní komponenta vyjadřuje materiální prostředky, které má jedinec k dispozici, statusová komponenta reprezentuje rozdíly v životním stylu, postojích, názorech, znalostech atd.
• Ze nejpřiměřenější ukazatel třídní (materiální) komponenty je pokládána úroveň příjmů, za ukazatele statusové komponenty jsou pokládány úroveň vzdělání a povolání (Stronks, 1997).

• • Příjem je indikátorem SES, který pravděpodobně nejpřiměřeněji hodnotí materiální zdroje jednotlivce (případně i jeho rodiny, viz dále). Příjem je možno použit též jako relativní indikátor stanovení úrovně chudoby (Galobardes et al., 2006).
  • Pro stanovení SES se užívalo různých, nejčastěji tří základních přístupů, využívajících různých ukazatelů: 
  • • Individualistický přístup
      
      • se vztahuje k vlastnímu povolání, vzdělání a příjmu posuzovaného člověka nebo skupiny;
    • Konvenční přístup
      
      • je založen na zjištění povolání, vzdělání a příjmu „přednosty domácnosti“, tj. vůdčí osoby v rodině;
    • Model dominance
      
      • je založen na zjištění nejvyšší úrovně vzdělání a příjmu v domácnosti.

• SES neovlivňuje jen příjem a majetek, ale také kontakty a vazby + kulturní preference (vkus a jeho volný čas)

Zdroje

• https://moodle.czu.cz/scorms/EPE04E/PS202/resources/10.Socioekonomicky_status.htm
• https://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/socioekonomicky-status
• https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/ceska-spolecnost-vyzkum-tridy-kalkulacka_1909171000_zlo

Stavy identity - James E. Marcia

• navazuje na Eriksonovo pojetí identity
• ověřuje vzájemné vztahy teoretických kontruktů Eriksona 
• podnět k dalšímu empirickému výzkumu

Klíčové termíny pro formování identity dle Marcia: 

1. Krize - hledání „Exploration“
2. Závazek „Commitment“  

1. Krize - Hledání 

  Krize = pochybování o rodičích, hodnotách a cílech

  => Aktivním proces, během kterého dochází k:

• aktivní přemýšlení 
• zkoumání
• promýšlení možností
• ujasňování si rolí
• rozhodování se o závazku identity

  Cílem krize - hledání „exploration“ => dosažení pocitu sebe

     2.    Závazek „Commitment“ 

      = rozhodnutí se pro osobní cíle a  hodnoty s vědomím osobních investic

• přijetí zodpovědnosti v určitých oblastech života
• stabilita v rozhodnutí
• zodpovědnost za dodržování norem vytvořených:

             -  společností

             - sebou samým 

• zodpovědnost za vlastní názor

 Dle Marcia => přítomnost x nepřítomnost Krize „Exploration“ a Závazku „Commitment“  = základ pro kvalifikaci čtyř stavů identity:

1. Difuze 
2. Předčasné uzavření identity
3. Moratorium
4. Stabilní identita

         => Marcia předpokládá se postup od stavu 1. až ke 4. => prověřováno, zkoumáno a posuzováno dalšími studiemi – hledání vztahu mezi stavy identity a mnoha dalšími faktory

 Zdroje:

Výrost, J., Slaměník, I., Aplikovaná sociální psychologie I. Praha, Portál.

Výrost, J., Slaměník, I., Sollárová, E. Sociální psychologie. Praha, Grada. 

Přednáška Mgr. Kateřiny Machovcové, Ph.D. „Identita, psychický vývoj a sociálně-psychologické souvislosti“

J. E. Marcia má za to, že identita je stabilním výsledkem osobního vývoje. Definoval teoretické konstrukty od přístupu Eriksona: krize a závazek a ověřil jejich vzájemné vztahy.

Krize- „pochybnosti o rodiči definovaných cílech a hodnotách) jako aktivní zkoumání, hledání a rozhodování se o závazku identity.“ (Výrost, 2019)

Závazek- „ jako výběr osobních cílů a hodnot, pro které se jedinec angažuje. Závazek znamená dosažení stabilních hodnot a přesvědčení v jednotlivých oblastech života (interpersonální, ideologické)“ (Výrost, 2019)

Dále to rozšířil o čtyři rozdílné stavy identity ke krizi a závazku.

1. Difuzní stav identity- jedinec ještě nezačal rozvíjet svou identitu
2. Stav předčasného uzavření- jedinec už převzal některé závazky identity bez aktivního sebezkoumání nebo krize
3. Moratorium-  jedinec zkoumá alternativy, ale ještě nedospěl k pevným závazkům
4. Dosažení identity- má již stabilní závazky po aktivním bádání a krizi identity

Zdroje:

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: Grada, 2008. Psyché (Grada). ISBN 8024714280.

VÝROST, Jozef, Ivan SLAMĚNÍK a Eva SOLLÁROVÁ, ed. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. Praha: Grada, 2019. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-5775-9.

STŘEDNÍ DĚTSTVÍ

- období od 6. do 11. roku věku (první stupeň ZŠ)

- zlepšení jemné i hrubé motoriky, vývoj řeči

- zvyšuje se schopnost udržet pozornost, kapacita pracovní paměti, vytrvalosti, vnímání

- děti v tomto období stále myslí hlavně na věci, které si dokážou představit, vybavit, manipulovat s nimi atp., navíc ale si začíná osvojovat logické uvažování

- „období střízlivého realismu“ - menší děti se řídí hodně svou fantazií, starší se řídí podle toho, co má být „správně“ ® děti v tomto období se soustředí na to co to je a jak to je.

- narůstá schopnost seberegulace (schopnost rozpoznávání a regulace svých pocitů) = dítě je schopné na nějakou dobu dát své potřeby stranou a místo toho se věnovat školní práci, s tím souvisí:

• emoční reaktivita - jedná se o míru dráždivosti, impulzivity nebo naopak o sklony k úzkosti
• volní ovládání emočních reakcí - to znamená, že dítě již dokáže oproti mladším dětem ovládat své reakce nebo případně nějaké emoce potlačit

- děti v tomto věku začínají vnímat důležitost vlastní kompetence v učení ® má vliv na žákovu aktivitu nebo pasivitu ve škole a při školní práci

- děti si v tomto období více osvojují své sociální a sexuální role (vzorce chování, mužská/ženská role ve společnosti)

- děti v tomto období se učí pracovat se sebepojetím a sebehodnocením („já“, vlastní pocity), se kterým souvisí motivace

- v tomto období dochází k rozvoji genderové identity - děti si uvědomují svou příslušnost k pohlaví ® děti v tomto období se setkávají sociokulturní stereotypy společnosti, rodičů ® děti tomu dávají velkou důležitost s přizpůsobují své chování těmto představám

- v tomto období se dívky a chlapci oddělují, dělí se na holčičí a chlapecké skupinky

Zdroje:

BLATNÝ, M. (Ed., 2017). Psychologie celoživotního vývoje. Praha, Karolinum. ISBN 9788024634623.

LANGMEIER, J. a KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. 2., aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2006. Psyché (Grada). ISBN 9788024712840.

Střední dětství - etapa mladšího školního věku

Osobnost-v hovorovém pojetí: uznávaný, zajímavý člověk, kladně přijímaný; v psychologii – každý člověk = individuální jednota člověka, hlavní znaky: souhrnnost, jednota, přizpůsobení, jedinečnost, podstata (Průcha, Walterová, Mareš: Pedagogický slovník)

„Osobností se žák nerodí, ale postupně se jí stává“ – Zdeněk Helus

Osobnost můžeme rozebrat na části: schopnosti a rysy

Schopnost-vlastnost, díky níž se naučí určitým činnostem; souvisí s dovednostmi; druhy: intelektové

(verbální, numerické, prostorová představivost), senzomotorické, umělecké.

Rysy = psychická vlastnost, relativně stálá, laicky – povahová vlastnost; druhy:

vztah k lidem (afiliace X hostilita), intro-extraverze, dominance X submise, ne x rozhodnost, sebedůvěra X podceňování, vytrvalost, sebeovládání, stabilita X labilita. Toto jsou polární vlastnosti. Při větším rozložení počtu osob se zpravidla dostáváme do rozložení podle Gaussovy křivky.

                                                 obrázek 1, Čáp, J. : Psychologie pro učitele,1987, str.74

Temperament – soustava vlastností, které se projevují způsobem reagování, chování a prožívání čl,, zejména vznik 

 a průběh citových procesů (jak vznikají, jsou silné, slabé, střídají se..) Historicky se předpokládalo, že temperament dán biologicky (Hippokratés-hlen, žlutá a černá žluč, krev). V současnosti se předpokládá humorální koncepce podle které je temperament projev vlastností centrálního nervstva-vyšší nervové činnosti, tj. vzájemné působení NS a endokrinních žláz (Pavlov, 1953).                                                                                                                                                                  Obrázek 2: Čáp, J.: Psychlogie pro učitele, 1987, str.63

Vlastnosti nervové soustavy se vyskytují v různých stupních a kombinacích.

Charakter – souhrn všech povahových vlastností;soustava vlastností (rysů); projevuje se ve vztazích jedince k důležitým životním skutečnostem (ke společnosti, k práci, sobě samému, k živ.překážkám a obtížím, k přírodě).

Motivace . skutečnosti, které jedince podněcují, podporují nebo naopak tlumí, aby něco konal. Zahrnuje jednak vnější pobídky a cíle, zároveň i vnitřní motivy, které jsou vzájemně spjaty. Jednotlivé motivy označujeme jako potřeby (fyziologické, sexuální, potřeba jistoty, podnětů, změny a činnosti, p.sociálního styku, výkonu, poznávací a estetické, p. uskutečňovat nějaký cíl). Můžeme je dělit na biologické a společenské, též primární a sekundární, nižší a vyšší.

Většina autorů se shoduje, že dědičnost má relativně největší vliv při formování temperamentu a minimální účast u rysů charakteru. Ten je zpravidla formován vnějším prostředím.

V osobnosti člověka dochází ke vnitřním konfliktům a rozporům (rozum x city, pudy x vůle, vnímání x fantazie, učení x sklon ke stabilitě). Ty jsou prospěšné, učení je možné tam, kde existuje napětí, nerovnováha mezi tím, co čl. zná, má a co by chtěl. Pro zdravý vývoj osobnosti jsou nutné dvě podmínky: dostatečná výživa a dostatek vnějších podnětů. Při nedostatku vznikají trvalá poškození (Hartl, Hartlová, Psychologický slovník, 2000).

Náročné životní situace jsou stimulem pro vývoj osobnosti. Rozpor je hybnou silou vývoje, vůle a charakter se formují překonáváním překážek. Jde o to, aby nároky nepřesahovaly určitou míru a možnosti jedince, dané jeho věkem, vyspělostí, zkušeností, jistotou pozitivních osobních vztahů. Je důležité, aby pedagog/ vychovatel znal věkové zvláštnosti stadia vývoje svých žáků, každé na sebe navazuje a buduje se na předchozích. Musí však znát i stadia následující, včetně dospělosti a pokročilého věku, aby lépe rozuměl rodičům a prarodičům, sám sobě i kolegům. (Čáp, J.:Psychologie pro učitele ,1987) 

Literatura:

Průcha, Walterová, Mareš: Pedagogický slovník, 1995

Hartl, Hartlová, Psychologický slovník, 2000

Čáp, J.:Psychologie pro učitele ,1987)

Kernberg a Riemann označují strukturu osobnosti jako specifické, základní a poměrně trvalé uspořádání myšlení, integrity identity, objektivních vztahů, úzkosti, schopnosti testovat realitu a obranných mechanismů. 

Tento koncept představili nezávisle na sobě J. Bergeret a O. Kernberg. 

Dle Kernberga zde hrají vlivnou úlohu obranné mechanismy, které se nevážou pouze k problematice pudů a afektů, ale také k vývoji objektivních vztahů (in Polák, 2007). Každý jedinec prožívá sebe a druhé stabilním způsobem, který lze považovat za bod na vývojové linii, přičemž tento bod je určen vývojovým tématem, které se stalo pro jedince ústředním, protože jej nevyřešil odpovídajícím způsobem. Obranné mechanismy odrážejí svojí sofistikovaností bod, který reprezentuje ústřední téma vývoje objektních vztahů, a organizují vnitřní svět stejně jako vztahy s druhými lidmi (Polák, 2007).

Podle Kernbergerovy teorie lze jednotlivé struktury charakterové patologie a jejich časové zařazení vymezit následovně (Plháková, 2011):

• Psychotická struktura . Jedinci se v prvním roce života nepodařilo dosáhnout diferenciace mezi reprezentacemi self a objektů. Stírání hranic mezi vnitřním a vnějším světem vede ke ztrátě schopnosti testovat realitu.

• Hraniční struktura . Hranice mezi self a objekty se vyvinula, ale nedošlo ve druhém a třetím roce života ke vzniku schopnosti integrovat dobré a špatné reprezentace sebe i druhých.

• Narcistická struktura . V průběhu třetího roku života se jedinci nepodařilo integrovat dobré a špatné reprezentace sebe sama, v důsledku čehož se vytváří grandiózní self.

• Neurotická struktura . Ve čtvrtém stadiu vývoje došlo k rozvoji příliš přísného nadjá.

Zdroj: SEITL, Martin. Poznávání interpersonálních charakteristik osobnosti. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISBN 978-80-244-3320-2.