Topic outline

  • Teoretické proudy feministické sociologie I.

    Feministická sociologie se vyjadřuje kriticky ke skutečnosti, že většina sociologického myšlení je reprezentována muži a že na vysokých školách je vyučována mainstreamová teorie; dále problematice žen a rodu je věnována v učebnicích zvláštní kapitola a nejsou součástí hlavního proudu výzkumu; za určitý pokrok je považováno uveřejnění výsledků výzkumů uskutečněných na základě feministické metodologie či různé teoretické perspektivy.    

    Institucionální zázemí studia feminismu v České republice: po roce 1989 se v Sociologickém ústavu Akademie věd vytvořilo pracoviště soustřeďující se na problematiku zkoumání rodu, na půdě kterého se některé badatelky otevřeně hlásí k feminismu (Alena Křížková a Zuzana Uhde); již několik let je uveřejňován časopis Gender/rovné příležitosti/výzkum,  kde zkoumání pohlaví a rodu (ve srovnání se Sociologickým časopisem) je do určité míry uskutečňováno na základě feministické perspektivy či minimálně je zohledňována problematika rodu (šéfredaktorkou tohoto časopisu je doktorka Zuzana Uhde, která před několika lety obhájila doktorskou práci o feminismu na katedře sociologie Filosofické fakulty Univerzity Karlovy).

    Britské autorky úvodu do feministické sociologie Pamela Abbott a Claire Wallace rozlišují čtyři feministické perspektivy či paradigmata (jedná se o aposteriorní klasifikace, které jsou v dalších učebnicích pozměněny či dále rozvedeny).

    1.Liberální feminismus  (prosazoval se zejména v první vlně feminismu) usiluje o získání rovnoprávnosti žen a kritizuje diskriminaci žen na trhu práce. Kriticky se vyjadřuje ke skutečnosti, že muži jsou posuzováni na základě výkonu, zatímco ženy na základě statusu v rodině či podobných společenských kritérií; není považováno za normální, aby ženy otevřeně jako muži přiznali, že nejsou pouhými pomocnicemi a že sledují své vlastní zájmy. Liberální dále feministky poukazují na to, že rozdíly mezi pohlavími nejsou vrozeny, ale že jsou osvojovány jako role v průběhu socializace v tom smyslu, že chlapci a dívky jsou socializovány odlišným způsobem.

    Liberální feminismus zdůrazňuje skutečnost, že v některých zemích i dnes neexistuje rovnost žen před zákonem a že v mnoha zemích jsou ženy nepřímo diskriminovány i prostřednictvím neformálních společenských mechanismů (v rámci feministické sociologie diskriminační mechanismy jsou například  konceptualizovány prostřednictvím pojmů skleněný strop a skleněný výtah). Dalšími feministickými proudy je liberální feminismus kritizován zejména za to, že věnuje příliš velkou pozornost institucionálním aspektům a nedostatečně zohledňuje zkušenosti žen stejně tak jako zkušenosti mužů. 

    2.Marxistický feminismus se snaží odpovědět na otázku, proč jsou ženy vylučovány z veřejné sféry a proč jsou placeni hůře než muži (Marx nevěnoval této problematice pozornost, a z tohoto důvodu je považován za „sex blind“). Marxistické feministky jsou přesvědčeny o tom, že ženy jsou vytlačovány z trhu práce z toho důvodu, že představují hrozbu pro muže (včetně toho, že jim mohou konkurovat jako levnější pracovní síla). Marxistický feminismus se také odvolává na teze proslulé Engelsovy studie Původ rodiny, vlastnictví a státu, na základě kterých muži prosazovali patriarchát z toho důvodu, že usilovali  o zajištění biologické legitimity svých potomků (v důsledku odstranění matriarchálních struktur a ustavení dlouhodobého patriarchátu se tak ženy dlouhodobě ocitly v podřízené pozici).

                Podřízení žen také souvisí s kapitalistickým způsobem výroby, v důsledku kterého jsou utvářeny dvě antagonistické třídy (muži versus ženy); dále marxistický feminismus  usiluje o emancipaci žen prostřednictvím odstranění kapitalistických mechanismů. Marxistický feminismus bere v úvahu i další marginalizované skupiny a diskriminace žen je kladena do souvislosti s diskriminací dalších etnických skupin (například marxistický feminismus zohledňuje i problematiku vícenásobné diskriminace).

    Podle feministické marxistické teorie třída a rod nejsou dvěma odlišnými proměnnými,  a je třeba zohlednit především rodinný způsob života a fenomén domácnosti (oikos). Klíčovým bodem historického vývoje byl vznik industriálního kapitalismu, kdy domácnost přestala být zájmem mužů (pater familias) a úlohou ženy se stalo vytváření příjemné atmosféry a fungování coby neplacená pracovní síla. Marxistická feministická teorie je kritizována zejména za to, že nedostatečně vysvětluje vykořisťování žen v soukromí či že nekonkretizuje výhody mužů vyplývající z těchto vykořisťovatelských mechanismů.

     Kontrolní otázky či další náměty ke samostudiu:

    1)Co je podstatou pojmů skleněný strop a skleněný výtah?

    2)Jak byste charakterizovali patriarchát za Rakouska-Uherska ve srovnání s patriarchátem v současné České republice?

    3)Jak by se mohl lišit postoj liberálních a marxistických feministek co se týče fenoménu surogátní (náhradní) matky?

    4)Jak byste srovnali nerovnosti z důvodu rodu v bývalém socialistickém Československu na straně jedné a v současných kapitalistických poměrech na straně druhé?

    5)Proč je dichotomie soukromí a veřejnosti důležitou komponentou pro feministický pohled na rodinu?

  • Teoretické proudy feministické sociologie II.

    Radikální feminismus: centrální tezí radikálního feminismu je tvrzení, že nerovnosti související s rodem jsou výsledkem fungování autonomních mechanismů patriarchátu; patriarchát je univerzálním systémem, ve kterém muži ovládají ženy. Radikální feministky  provádí zkoumání v oblasti biologické podmíněnosti či společenského konstruování rodových rozdílů (počítá se totiž i s osobami s odlišnou sexuální orientací); nakonec za přijatelnou variantu považují buď únik nebo revoluci.

                Radikální feministky odmítají tezi o ženské biologické podřadnosti  (která se rozšířila v souvislosti s popularitou Freudovy psychoanalýzy a zejména jeho tezí o významu oedipálního stádia vývoje). Dále radikální feministky usilují o tzv. sesterství (sisterhood), budování ženské identity či oslavování ženské kreativity (jsou kritizovány zejména procesy s čarodějnicemi, čínské vázání nohou, ženská obřízka či fistula). Radikální feministky jsou dále přesvědčeny o tom, že mechanismy podřízení žen fungují bez ohledu na dobu a čas a zdůrazňují i mocenské vztahy v oblasti intimity a osobní komunikace (sexuální život, atd.)

    Socialistický feminismus: socialistická feministická teorie přikládá velký význam společenským vztahům a vychází z teorie patriarchátu v tom smyslu, že muži mají nadvládu nad ženami bez ohledu na typ společnosti.  Socialistické feministky považují kapitalismus a patriarchát za dvě odlišné komponenty a usilují o rozvinutí teorie kapitalistického patriarchátu. Konkrétní formy útlaku jsou uskutečňovány v důsledku vlivu rodu, třídy, rasy, věku či národnosti; ženy jsou řízeny především prostřednictvím vládnoucí třídy stejně tak jako prostřednictvím mužů (ženy jsou řízeny kapitalistickými poměry - ve kterých prodávají svoji pracovní sílu na straně jedné - a muži usilujícími o uspokojení své sexuální touhy či potřeby na straně druhé). Konkrétněji, vyloučení žen z veřejné sféry je uskutečňováno ve prospěch kapitalistů a mužů, zatímco prospěch z neplacené práce v domácnosti mají prospěch muži i ženy (tyto mechanismy jsou kamuflovány ideologiemi sňatku a mateřství).

    Socialistické feministky dále poukazují na skutečnost, že v důsledku industrializace a segmentace trhu práce došlo k vyloučení žen z prestižních profesí a ztrátě řady vlastnických práv; muži si rozvinuli řadu dalších mocenských strategií a vztahů ve veřejnostních vztazích (které upírají ženám) a současně se posílily rodinné ideologie. Podle socialistických feministek je možné hovořit o odlišných zájmech kapitalismu a patriarchátu, přičemž napětí mezi nimi je kladeno do souvislosti s vykořisťováním ženské práce; ve Velké Británii došlo k posunu od soukromého patriarchátu (ve kterém ženy byly drženy v domácnosti) směrem k veřejnému řízení, kde ženy jsou řízeny ve všech oblastech (zdravotní systém, vzdělávání, trhu práce, apod.)

    První vlna feminismu – je nejčastěji spojována s feministickým hnutím proběhnuvším během devatenáctého a na začátku dvacátého století (hnutí se soustřeďovalo především na získání volebního práva pro ženy a vycházelo z  výše zmiňovaného feministického paradigmatu.) Toto hnutí poukazovalo především na odlišné důsledky vzniku moderních měšťanských společností pro postavení mužů a žen; zatímco muž byl pojímán jako autonomní bytost uvažující vlastním rozumem, svobodně se rozhodující a nikomu se nepodřizující, místo ženy bylo v domácnosti, její úlohou bylo podřizování se svému okolí bez možnosti vlastní seberealizace (muž byl tedy občan s občanskými právy, zatímco žena se stala neobčankou bez občanských práv)   

    Druhá vlna feminismu – jedna z nejvýznamnějších zakladatelek feminismu Simone de Beauvoir tvrdí, že každá lidská skupina považuje sebe samotnou za „já“, zatímco ty ostatní za „ty druhé“.

    Z hlediska rodu je především problematickou skutečnost, že ženy samy sebe chápou jako ty druhé. Po konzervativní vlně v padesátých letech se v šedesátých letech zformovala druhá vlna feministického hnutí. Zpočátku druhá vlna feminismu získala masovou podporu v souvislosti s hnutím hippies odmítajícím měšťanský model uzavřené rodiny, ale později se ženské hnutí oddělilo od hippies a stalo se samostatným proudem.

                K hlavním výdobytkům druhé vlny feminismu patří větší kontrola žen nad vlastním tělem, právo na potrat a přístup ke všem profesím. (Na rozdíl od první vlny feminismu) v šedesátých letech ženy měly přístup ke vzdělání a zaujímaly již pozice ve vědě;  feministické hnutí se prosadilo i na univerzitní půdě a ustavilo se i jako vědní obor (gender studies, women´s studies, gender studies, feminist theory, apod.)

    Třetí vlna feminismu – (zhruba od devadesátých let dvacátého století) kritizuje předchozí esencialistické a monolitické vymezení ženství a rozbíjí feminismus na mnoho dalších směrů, které zohledňují různorodost postavení a identit žen (zohledňují věk, barvu pleti, sexuální orientaci,  původ, apod.) V rámci třetí vlny došlo k rozpracování postkoloniální teorie, kritické teorie, postmodernismu, transnacionalismu, kyberfeminismu, ekofeminismu, nové feministické teorie, transgenderové politiky, apod. Došlo i k proměnám veřejných diskursů v souvislosti s problematikou rodu v tom smyslu, že v některých národních diskursech došlo k tematizování sexuálního obtěžování (například ve Spojených Státech Amerických Anita Hill obvinila Clarence Thomase, člena Nejvyššího soudu USA, ze sexuálního oběžování). Klíčovým tématem třetí vlny feminismu je porušování práv žen na různých kontinentech (vraždy ze cti, kamenování k smrti, obchod s bílým masem, ženská obřízka, fistula, atd.)

    Kontrolní otázky či další náměty ke studiu:

    1)Proč mohou globalizační souvislosti napomoci uskutečňování projektu radikálního feminismu?

    2)Jak industrializace zhoršila postavení žen v patriarchálních strukturách?

    3)Jak se druhá vlna feminismu kriticky vztahuje k problematice konstruování subjektu na straně jedné a ostatních či druhých v rámci mainstreamových diskursů na straně druhé?

     4)Pokuste se vzpomenout na druhy porušování práv žen na různých kontinentech a vymezit jejich obsah (zohledněte první generaci, druhou generaci i třetí generaci lidských práv).

     5)Které české, evropské a mezinárodní organizace vystupují proti porušování práv žen?

  • Gender a stratifikace

    Lze vystopovat podstatné rozdíly mezi zkušenostmi mužů a žen ohledně stratifikace, které jsou určeny pohlavím, rodem, společenskou třídou, rasou a  etnicitou,  postižením, globálními mocenskými vztahy, atd. Ve světovém měřítku ženy patří k nejchudším skupinám; dále jsou obecně hůře placeny a vystaveny horším podmínkám zaměstnatelnosti ve srovnání s muži (ženy především či hlavně zodpovídají za  udržování rodiny – udržování rodinného rozpočtu, rození a vychování dětí, zatímco muž jako migrující pracovník může opustit domov a migrovat za prací ve vlastní zemi či mimo ni).

    Podle jedné z významných feministek Iris Marion Young je možné vystopovat několik klíčových procesů vedoucích k pochopení postavení žen ve stratifikačním systému (Iris Marion Young byla profesorkou politické vědy na univerzitě v Chicagu (doktorát získala v oboru filozofie na Pennsylvania State University); k jejím badatelským  zájmům patřila politická teorie, feministická sociální teorie a normativní analýza veřejné politiky -  částečně navazovala na myšlenkový odkaz Michela Foucaulta a Jürgena Habermase. K jejím nejdůležitějším publikacím patří Justice and the Politics of Difference, On Female Body Experience: Throwing Like a Girl,  Other Essays in Feminist Philosophy and Social Theory  a   Intersecting Voices: Dilemmas of Gender, Political Philosophy, and Policy.

    1)Společenská marginalizace – proces, v důsledku kterého celá kategorie lidí je vyloučena z užitečné participace na společenském životě

    2)Vykořisťování – prostřednictvím kterého dochází k přesunu výsledků práce konkrétní společenské skupiny takovým způsobem, aby z ní měly výhody ostatní skupiny

    3)Bezmocnost – jak lidé přicházejí o autoritu, status a pocit sebe samotných (kterou mají mnozí pracující v oboru)

    4)Kulturní imperialismus – zahrnuje univerzalizaci dominantní skupinové zkušenosti a kultury či její ustavení jako normy

    5)Násilí – namířené proti členům skupiny jenom z toho důvodu, že jsou členy té či oné skupiny (násilí proti ženám, rasové násilí a homofobie)

    Podle Sylvie Walby (profesorky na Lancasterské univerzitě) je patriarchát – v současných kapitalistických společnostech - založen na šesti vzájemně propojených strukturách či systémech:

    1)Placené zaměstnání – ve většině systémů jsou ženy placeny méně než muži (tento fenomén do značné míry souvisí se segmentací trhu práce)

    2)Domácí výroba – ženy jsou z největší části zodpovědné za domácí práce a péči o děti

    3)Stát – ženy mají podstatně menší možnost než muži získat přístup k politické moci a reprezentaci

    4)Násilí – je pravděpodobnější, že se ženy více či častěji než muži stanou předmětem fyzického, emocionálního a sexuálního zneužívání

    5)Komodifikace - je pravděpodobnější, že ženy více než muži budou komodifikovány z důvodu pohlaví, objektivizovány či řízeny prostřednictvím svého pohlaví

     6)Kultura- ženy jsou nedostatečně či špatně reprezentovány v médiích a populární kultuře

    Poststrukturalistický (postmoderní přístup) – tento teoretický proud zaujímá kritické stanovisko vůči výše uvedeným institucionálním přístupům. Zdůrazňuje, že moc je zakořeněna v každodenních praktikách a vztazích na každé úrovni společnosti (a nejenom v určitých společenských strukturách). Poststrukturalistický přístup k  rodu zdůrazňuje míru,  do které je společenská odlišnost utvářena a znovuvyjednávána v různých společenských situacích a při různých příležitostech.  Přívrženci sociálního interakcionismu  (Goffman a Mead) zdůrazňovali, že společenské idenity jsou jenom představeními na jevišti připravovanými  v zákulisí  a že my vykonáváme různé role podle typu publika a scénáře. Významná feministická myslitelka  Judith  Butler  argumentuje  tím, že naše rodové identity jsou jenom představovány – není subjekt za činem (there is no doer behind the deed or actor behind the action). Podle ní pohlaví a rod jsou mnohem fluidnější a flexibilnější než rozdíl mezi pohlavím a rodem podle výše zmiňovaných Iris Marion Young a Sylvie Walby  (a řady dalších feministických myslitelek).

    Judith Butler (nar. 1956) je profesorkou na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Teoreticky se věnuje problematice moci, rodu, sexuality, jazyka a identity, Kniha Gender Troubles (slovensky Trampoty s rodom) významným způsobem ovlivnila myšlení nejen v akademických kruzích, ale i v dalších společenských strukturách. K jejím dalším pracem patří Excitable Speech: A Politics of the Performative, The Psychic Life of Power, Theories of Subjection, Bodies that Matter: On the Discoursive Limists of „Sex“, etc.

    Dále Judith Butler kritizuje níže uvedenou heterosexuální matici za to, že slouží k vymezení toho, co je přirozené a normální v jakékoliv dané společnosti. Podle ní tato matice překrucuje podobnosti a rozdíly mezi muži a ženami stejně tak jako rozdíly mezi muži samotnými a ženami samotnými; důsledkem těchto mechanismů je rodová nerovnost (gender inequality) a znehodnocení ženství.  Dále vybízí k jednání, které nazývá gender troubles – jedná se o hraní (play) si s tím, co je společensky vymezeno jako normální ohledně rodu.  

                            

                                            Pohlaví-gender order (Řád pohlaví a rodu)

                                    --------------------------------------------------------------

                                        Pohlaví    Rod                 Sexuální orientace

                                    --------------------------------------------------------------

                                       Mužské   Maskulinní      Héterosexuální (aktivní)

                                       Ženské    Femininní        Héterosexuální (pasivní)

     

    Kontrolní otázky či další náměty ke studiu:

    1)Srovnejte vymezení patriarchátu Sylvií Walby s klíčovými prvky určujícími postavení žen podle Iris Marion Young.

    2)Jaký je rozdíl mezi vysvětlením odlišného postavení žen podle Sylvie Walby na straně jedné a Judith Butler  na straně druhé?

    3)Připadá Vám přínosnější institucionální přístup (Young a Walby) nebo feminismus vycházející ze symbolického interakcionismu (Butler)? 

    4)Vysvětlete, jak výše uvedená heterosexuální matice přehlíží či poškozuje práva LGBT menšiny.

    5)Jak se liší právní postavení  leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálů (zohledněte rozdíly mezi těmito čtyřmi skupinami i rozdíly vůči většinové populaci)?

  • Gender a vzdělávací systém

    Ženy a vzdělávací systém – feministická sociologie poukazuje na skutečnost, že vzdělávací systém hraje určitou  úlohu co se týče nerovností z důvodu rodu v tom smyslu, že podporuje mechanismy nerovného postavení mužů a žen; od žen je ve vzdělávacím systému očekáváno, aby si osvojily či přijaly převládající ideologie mužství a ženství (symbolické universum co se týče segmentace trhu práce lze najít již ve slabikářích – dále například akademická hierarchie v České republice a ve Velké Británii je dosud výrazně maskulinní). Zatímco například ještě v padesátých letech podíl českých vysokoškolsky vzdělaných mužů byl výrazně vyšší než žen, podle sčítání lidu z roku  2001 podíl vysokoškolsky vzdělaných žen (více než 60 procent) byl vyšší než podíl vysokoškolsky vzdělaných mužů.

    Empirické výzkumy dále prokázaly, že dívky jsou sice vzornými žačkami na straně jedné, ale že žáci (muži)  si monopolizují neformální autoritu; dále ovládají prostor třídy a čas učitele svým aktivním vystupováním. Dále si muži ve větší míře než ženy vytvářejí preference co se týče předmětů, což je připravuje na jejich budoucí profesionální role (například i dnes ženy nejsou dostatečně reprezentovány v biologii, chemii, matematice, fyzice a informačních technologiích – podle feministek předsudky učitelů i rodičů o neúspěšnosti žen v těchto předmětech vedou často k tomu, že se raději do těchto předmětů nezapisují). Zatímco radikální feministky zdůrazňují problém sexuálního obtěžování ve strukturách středních škol, marxistické feministky věnují největší pozornost vztahu mezi vzdělávacím systémem a reprodukcí rodových odlišností.

    Black feminism (černý feminismus) – přívrženkyně tohoto myšlenkového proudu tvrdí, že rasismus je stejně důležitý či důležitější pro jejich zkušenost se sexismem než další determinanty.  Často jsou demotivovány co se týče docházení do školy z toho důvodu, že jsou vystaveny psychickému týrání (jsou nálepkovány jako špinavé, divošky žijící na stromech, apod.)

    Feministický pohled na kriminalitu – feministický pohled tematizuje proměny obsahu kriminálních činů vztahujících se k rodovým nerovnostem v Trestních zákonících (postupné odzákoňování možnosti znásilnění v manželství, zavedení stalking to trestních zákoníků, přetrvávající beztrestnost infanticitidy v některých kulturních okruzích). Dále se snaží postavit do jiného světla takové kriminální činy, které byly přehlíženy či považovány za normální – například znásilnění, útoky na ženy či fenomén sexuálního obtěžování. 

    Zločiny související s pohlavím a rodem je třeba podle feministické sociologie vysvětlovat v souvislosti s  mocí mužů v tom smyslu, že násilí je považováno za normální atribut mužského chování, ale nikoliv za normální atribut ženského chování. Například ze studie, kterou vypracoval v roce 1998 pražský Ústav sexuologie, vyplývá, že 13 procent žen bylo znásilněno (manželé a partneři nesli odpovědnost za 51 procent znásilnění, dalších 37 procent znásilnění spáchali muži, kteří patřili mezi známé znásilněných žen a 12 procent znásilnění spáchali zcela neznámí muži). Podle policejních statistik bylo v roce 2000 nahlášeno v ČR 500 případů znásilnění, avšak Ústav sexuologie odhaduje, že jen 3,3 procenta obětí znásilnění oznámila tento čin policii.

    Feministická sociologie usiluje o vyvracení různých lidových mýtů ohledně znásilnění

    1)ženy si za znásilnění mohou samy (nejsou schopny násilníka přemoci nebo rychle utéci)
    2)existuje i lidová pověra, že ženy mají znásilnění rády

    3)existuje pověra, že znásilnění není častým jevem (ve Velké Británii 17 procent žen má zkušenost s pokusem o znásilnění a 20 procent žen se skutečným znásilněním)

    4)existuje lidová pověra o tom, že se jedná o cizí osobu (57 procent násilníků oběť znala)

    5)existuje pověra, že násilník je psychopat a specializuje se na znásilňování – většina z nich je normální a páchá i další trestné činy (širší spektrum morálních deviací)

    6)je  rozšířena pověra, že k znásilnění došlo v důsledku přirozených biologických potřeb muže (v Velké Británii 70 procent znásilnění bylo přitom plánovaných, 11 procent částečně plánovaných a jenom 16 procent bezprostředních)

    7)je rozšířena pověra, že znásilňování je problémem nižších tříd (je prokázáno, že muži kteréhokoliv věku, kterékoliv společenské třídy či jakékoliv etnické skupiny napadají a znásilňují ženy

    Kontrolní otázky či další náměty ke studiu:

    1)Na základě statistik ČSÚ si prostudujte transformaci vzdělanosti žen od konce druhé světové války. Jaké změny přinesla integrační politika Evropské unie – například podpora žen co se týče studia na univerzitách či ve výzkumu? 

    2)Jakým způsobem proměnná rasy ovlivňuje různé postavení mužů a žen ve vzdělávacím systému?

    3)Co víte o historických a kulturních aspektech kriminalizace LGBT menšiny?

    4)Prostudujte si prezentaci z odborné konference Nebezpečné pronásledování – stalking (Stalking v policejní praxi), která je volně k dispozici na internetu (prezentaci vypracovala Andrea Kornetová). Jaká je maximální výše trestu za stalking v ČR?

    5)Co je podstatou Zákona na ochranu před domácím násilím, který vstoupil v platnost prvního ledna 2007?

  • Gender a trh práce I.

    Nerovnost z důvodu pohlaví obecně – v kapitalistických poměrech muži dostávají větší výplaty na straně jedné a přitom mají větší časový prostor  pro volnočasové aktivity (leisure) na straně druhé

    Britské autorky učebnice Pamela Abbott a Claire Wallace ve své studii Úvod do sociologie: Feministické perspektivy  poukazují i na specifické rysy tzv. dvojího zatížení (double burden) v bývalých socialistických společnostech, ve kterých naprostá většina žen sice pracovala na plný úvazek na straně jedné, ale přitom vykonávala všechny domácí práce na straně druhé 

    Dělba práce na základě pohlaví a trh práce  -   většina pracovníků na částečný úvazek ve Velké Británii jsou ženy (což je často odůvodňováno jejich povinností starat se  o chod domácnosti či o rodinu včetně nemocných členů (například ve Velké Británii 44% žen a jenom 10 procent mužů pracují na částečný úvazek, což lze však vysvětlit různými sociologickými proměnnými)

    Ženy jsou často posuzovány na základě vnějšího zevnějšku a často se ve stejném povolání musí oblékat jiným způsobem než muži (dress code).

    Tyler and Abbott (1998) shledali, že ženské letušky se v mnoha společnostech musí podrobit přísnějšímu režimu než jejich mužští kolegové. Dále ženskost (ženství)  je velmi často komodifikována, aby zaměstnanecká organizace (zejména její výrobky či služby) našla uplatnění na trhu práce. Platí zde heslo  ʺattractive women makes unattractive property more attractive. ʺ

    Sexuální aspekty  

    Fiona Wilson zviditelnila skutečnost, že na pracovišti jsou ženské manažerky marginalizovány v důsledku sexuálního obtěžování či mocenských vztahů souvisejících s pohlavím. Muži totiž používají na pracovišti různé taktiky včetně sexuálního obtěžování, aby vzdorovali nastolení rovnosti mezi pohlavími.

    Feministky tuto skutečnost často považují za důsledek socializace, v průběhu které jsou muži vedeni k tomu, aby se stali „skutečnými muži“, kteří budou mít nárok na velkou mzdu, společenskou prestiž a všeobecně nadřazené postavení.  Chlapci jsou socializováni v tom smyslu, aby viděli héterosexuální řád  jako integrální část maskulinity -  stát se „skutečným“ mužem se všemi přidruženými privilegii, statusem a výhodami.“

    Často jsou socializováni v tom smyslu, aby věřili  tomu, že muži mají právo mít  „sexual access“  (erotický - sexuální – pohlavní přístup) k ženám a vidět ženská těla prostřednictvím sexuality

    Z důvodu héterosexuální matice jsou ženská těla v řadě profesionálních prostřední objektivizována (reklama, pornografie a prostituce),

    Dívky a mladé ženy jsou často v soukromé sféře vychovávány a ve veřejné sféře vzdělávány v  tom smyslu, aby poskytovaly mužům služby a radost.

    V Evropě za nejúspěšnější zemi schopnou čelit sexuálnímu obtěžování je považována Velká  Británie, kde podobně jako v právním diskursu USA je této problematice věnována pozornost už řadu let.

    Od poloviny 70. let 20. stol. v USA stejně tak jako ve Velké Británii je sexuální obtěžování považováno za přečin a důkazní břemeno je buď přesunuto  ze žalobce na žalovaného, nebo je alespoň rozloženo mezi obě strany.

    Dále obtěžování bez sexuálníh obsahu je možné rozčlenit na různé typy, kdy nejčastěji vyskytující formou je tzv. bullying vymezené jako obtěžování jednotlivcem na straně jedné a mobbing vymezené jako obtěžování skupinou na straně druhé.

    Tyto formy obtěžování jsou často doprovázeny klepy a pomlouváním a dále snižováním výsledků práce pracovnice až do té míry, že sama odejde. Ve srovnání s ostatními pracovníky či pracovnicemi jsou např. přetěžovány úkoly, jsou ponižovány, je jim vyhrožováno, jsou šikanovány či zastrašovány, jsou jim zatajovány informace a jedna z členek týmu je izolována.

    Tyto konceptualizace a reflexe vztahující  se k sexuálními obtěžováni jsou doprovázeny ostrou výměnou názorů co se týče podstaty diskriminace z důvodu pohlaví; první skupina badatelek při vymezování diskriminace z důvodu pohlaví zohledňuje především sexuální odlišnosti mezi muži a ženami, zatímco druhá skupina při vymezování příčiny diskriminace vychází z odlišného postavení mužů a žen v objektivních kapitalistických strukturách a na trhu práce.

    Kontrolní otázky a další náměty k samostudiu:

    1)Prostudujte si článek Hany Havelkové Dimenze „gender“ ve vztahu soukromí a veřejné sféry, uveřejněný v Sociologickém časopise (1/1995).

    2)Prostudujte si článek Aleny Wagnerové Emancipace a vlastnictví (Příspěvek do diskuse o chybějících předpokladech pro vznik feminismu v předlistopadovém Československu, uveřejněný v Sociologickém časopise (1/1995).

    3)Prostudujte si text Marie Čermákové Gender, společnost a pracovní trh, uveřejněný v Sociologickém časopise (1/1995).

  • Gender a trh práce II.

    Dělba práce na základě pohlaví v domácnosti - i když domov je velmi často ideologicky romantizován, tak jeho dočasné opuštění za účelem působení na trhu práce pro ženy velmi často znamená především únik od domácích prací. V této souvislosti je však třeba také zmínit, že existují rozdíly mezi konkrétními zeměmi co se týče míry zprostředkovanosti činností vykonávaných v soukromé sféře v tom smyslu, že v některých zemích (např. v USA) je fenomén outsourcingu mnohem vyšší (například značná část obyvatel USA konzumuje jenom fastfood). Míra uskutečňovaných prací členkami rodiny také do značné míry souvisí s třídní strukturou;  v domácnostech příslušníc středních tříd či diskrétní elity jsou domácí práce často vykonávány pracujícími ženami jiných etnických kořenů (asijskými či africko-americkými ženami) či případně staršími členkami rodiny nepůsobícími na trhu práce

    Rozdíly mezi platy mužů a žen stoupají s věkem. Podle statistik britské instituce EOC (Equal Opportunity Commission)  – zatímco ženy dosahují nejvyšších platů okolo třiceti, muži dosahují nejvyšších platů okolo padesáti (starší ženy jsou totiž často nekvalifikované, a proto jsou najímány ženy mladší)

    Masový vznik ženské nekvalifikované pracovní síly není jenom důsledkem působení tzv. mechanismu skleněného stropu, ale také té skutečnosti, že v průběhu  dlouhodobé mateřské dovolené ženy postupně ztrácejí svoji profesionální kvalifikaci či profesionální kompetence

    Dlouhodobě se projevuje tendence (mající empirickou průkaznost), že ženy pracují v poloprofesionálních ženských povoláních spíše než v takových profesích, ve kterých převládají muži  (v rámci  těchto poloprofesionálních povolání mají menší autonomii, nižší společenský status a jsou hůře placeny)

    V rámci segmentace práce je považováno za přirozené, že ženy pracují v povoláních souvisejících s péčí – jedná se například o učitelky na základních školách, zdravotní sestry či pracovnice v sociálních službách  (podle statistik EOC se jedná o důsledek stereotypizování  (stereotypizování probíhá ve veřejnostních strukturách i v rodině)

    Na základě feministické perspektivy se automaticky předpokádá, že profesní dráha žen bude přerušována a často jim z tohoto i dalších důvodů stereotypizování bývá odepíráno další profesionální vzdělávání

    Dokonce i v současnosti pravicoví politikové či další lidé řídící se tzv. zdravým rozumem jsou přesvědčeni o nezbytnosti ideologie mužského živitele, na základě které je muž zodpovědný za obživu rodinu v tom smyslu, že hraje úlohu tzv. „mužského živitele“. Na základě tohoto pravicového ideologického působení manželé i zaměstnanci často zůstávají přesvědčeni to tom, že ženy jsou zodpovědné za chod domácnosti a výchovu dětí.

    Dále se feministky distancují od pravicové ideologie, na základě které pracující ženy podobně jako imigrantni jsou hrozbou pro pracující muže z toho důvodu, že na trhu práce je k dispozici jenom omezené množství pracovních míst 

    Ideologie mužského živitele také mužům pomáhá v jejich kariérním růstu jako legitimizační strategie (v průběhu výběru je třeba dát přednost mužům před ženami z toho důvodu, že musí živit své vlastní rodiny). Na základě vlastní dlouholeté zkušenosti mohu potvrdit, že tento typ legitimizační strategie a používání on a ne ona se dosud vyskytuje i na univerzitní půdě. 

    Například v České republice v důsledku ustavení kapitalistických struktur a konzervativní vlny došlo k tomu, že řada žen z vyšších středních tříd či diskrétní elity nepracuje již celá desetiletí. Na druhé straně feministická perspektiva vyzdvihuje skutečnost, že ženy na kapitalistickém trhu práce vykonávají nekvalifikované práce a že jejich mzdy jsou nižší než mzdy mužů migrantů.  

    Pro teoretické vysvětlení nerovného postavení žen na trhu práce by bylo možné použít také pojmy jako sociální distance, sociální vyloučení a sociální kapitál (lze hovořit o diskriminaci z důvodu pohlaví při výběrových řízeních či vstupních pohovorech v tom smyslu, že   dokonce i bezdětným ženám jsou kladeny otázky týkající se péče o rodinu) 

    Dále převládá i společenská konstrukce schopnosti či dovednosti (skill) v tom smyslu, že muži  mají větší schopnost než ženy být objektivnější, nestrannější a vědečtější.

    Socialistické a liberální feministky argumentují tím, že vztahy mezi pohlavími jsou určeny nerovným rozdělením moci mezi muži a ženami.

    Poststrukturalistické a radikální feministky argumentují tím, že vztahy mezi pohlavími nejenom odrážejí, ale také určují mocenské vztahy mezi muži a ženami.

    Kontrolní otázky a další náměty k samostudiu: 

    1)Prostudujte si článek Aleny Křížkové a Marty Vohlídalové: Rodiče na trh práce: mezi prací a péčí, který byl uveřejněn v Sociologickém časopise (1/2009).

    2)Prostudujte si stať Zuzany Uhde: K feministickému pojetí péče jako kritické kategorie sociální nerovnosti, která byla uveřejněna v Sociologickém časopise (1/2009).

    3)Prostudujte si stať Aleny Křížkové Kariérní vzorce žen v managementu. Strategie žen v rámci genderového režimu organizace, která byla uveřejněna v Sociologickém časopise (4/2003).

  • Sexuální obtěžování

    Zachycení společenských a právních souvislostí sexuálního obtěžování je znesnadňováno nejenom odlišnými kulturními tradicemi konkrétních zemí týkajících se sexuality a postavení žen na trhu práce, ale i různorodostí národních právních úprav do značné míry vyplývajících z rozdílů mezi anglosaskými a kontinentálními právními principy. Jak je v současných evropských institucionálních souvislostech možné charakterizovat různé vědecké a právní diskursy věnované sexuálnímu obtěžování? Považují čeští občané sexuální obtěžování a další formy obtěžování za stejně tak důležité jako negativní důsledky tzv. „zohlednění“ rodinné situace žen při najímání do práce či přímou diskriminaci v odměňování uplatňovanou v řadě odvětví? Můžeme například hovořit o rozdílech mezi britskými a českými právními úpravami stejně tak jako mezi britskou a českou judikaturou ohledně obtěžování a dalších forem obtěžování?

    Už v prvním desetiletí jednadvacátého století Česká republika (společně s Rakouskem, Belgií, Kyprem, Dánskem, Estonskem, Finskem, Francií, Německem, Maďarskem, Irskem, Itálií, Litvou, Lucemburskem, Maltou, Nizozemím, Polskem, Portugalskem, Slovenskou republikou, Slovinskem Španělskem, Švédskem, Velkou Británii, a dalšími zeměmi ) poskytovala případným obětem sexuálního obtěžování či dalších forem obtěžování z důvodu pohlaví určité právní záruky zakotvené v Zákoníku práce, které byly časem přesunuty do Antidiskriminačního zákona. Česká republika tak již před pěti lety patřila k téměř dvěma desítkám zemí pojednávajících tuto problematiku na úrovni legislativy přímým způsobem, zatímco nepřímý institucionální přístup charakterizoval například Estonsko, Itálii, Španělsko, Velkou Británii, Severní Irsko, apod. Dále Česká republika stejně tak jako Dánsko, Irsko, Itálie, Lucembursko a Nizozemí, Polsko a Španělsko už řadu let patří k zemím, ve kterých sexuální obtěžování je řešeno i na úrovni kolektivních smluv uzavíraných s odborovými organizacemi; častěji se jedná o napomenutí či disciplinární řízení, ale v některých vážnějších případech může dokonce vést i k ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele.

    Jednou z nejvýznamnějších představitelek první skupiny je americká profesorka a soudkyně Catharine MacKinnonová, která už řadu let bádá v oblasti sexuálního obtěžování a pornografie, a která do americké legislativy prosadila i řadu změn týkajících se diskriminace z důvodu pohlaví. V průběhu formulace svých požadavků ohledně právních úprav v oblasti sexuálního obtěžování Catharine MacKinnonová navázala na perspektivu radikálního feminismu, na základě které sexuální obtěžování je třeba považovat za klíčový faktor diskriminace z důvodu pohlaví vyplývající především z  nerovného postavení mužů a žen na trhu práce. Pracoviště je totiž společenské prostředí, ve kterém muži mají možnost využívat svoji moc vyplývající z vyššího ekonomického statusu; tento typ mocenské asymetrie mezi pohlavími umožňuje také podchytit elementy sexuálního obtěžování často mylně považované za znak přitažlivosti. Podle jedné z nejvýznamnějších představitelek druhé skupiny Rosi Braidotti při rozboru fenoménu sexuálního obtěžování je třeba vzít v potaz i úlohu oslabování sexuálního násilí v důsledku kulturního vývoje lidstva, a v důsledku těchto skutečností za klíčový faktor současných forem diskriminace z důvodu pohlaví je třeba považovat podřízené postavení žen v tržních strukturách, chudobu, apod. Zatímco současné mezinárodní vědecké i mediální diskursy více či méně vyrovnaným způsobem pracují s  těmito dvěma protikladnými perspektivami, české debaty věnované diskriminaci z důvodu pohlaví problematiku sexuálního obtěžování přehlížejí, a většina pozornosti je věnována spíše nespravedlnostem souvisejících s různými formami společenské nerovnosti či překážkami bránícími vertikální mobilitě žen. České socioložky či případně další expertky prostřednictvím takových pojmů jako skleněný strop či skleněný výtah se tak snaží české veřejnosti vysvětlovat, že existují neviditelné bariéry upírající ženám rovné šance ve služebním postupu či bránící principu jejich rovného odměňování. V souvislostech těchto diskursivních asymetrií českých mediálních a vědeckých debat upřednostňujících problematiku kariérního postupu žen před sexuálním obtěžováním je třeba také posuzovat význam velmi diskutovaného soudního procesu týkajícího se diskriminace v České republice. Soudní proces začal podáním žaloby manažerkou Marie Čauševič (51) na firmu Pražská teplárenská na základě jejího vlastního tvrzení, že vyhrála konkurz a nebyla vybrána na místo finanční ředitelky.

    Přestože v roce 2006 Marie Čauševič prohrála žalobu u soudu nižšího stupně, v prosinci roku 2009 Nejvyšší soud nařídil přezkoumání celého případu a vrátil spor k odvolacímu Městskému soudu v Praze s tím, že kandidátka byla v konkurzu znevýhodněna a že společnost neunesla důkazní břemeno. Na základě přezkoumání a odmítnutí verdiktu nižší instance Nejvyšší soud totiž více méně vycházel z obecnějšího principu, že se zaměstnanci stala újma a že zaměstnavatel musí tak soudu dokazovat, že se tak třeba nestalo z důvodu pohlaví nebo barvy pleti. Přesto se na konci prosince ekonomce Marii Čauševič opět nepodařilo uspět se svojí žalobou na společnost Pražská teplárenská, v níž firmu vinila z diskriminace z důvodu pohlaví. Po návratu jejího případu od Nejvyššího soudu k soudům nižší instance Obvodní soud pro Prahu 7 již podruhé zamítl její požadavek na dodatečné dosazení do funkce finanční ředitelky společnosti, omluvu v médiích, a finanční satisfakci jeden milión korun. Vzhledem k nepravomocnosti rozsudku je velmi pravděpodobné, že se Čauševič proti němu zase odvolá; několik kol přesunu případu od obecných soudů k soudům vyšší instance a zpět by tak v krajním případě mohlo vést k řízení u Ústavního soudu či případně i u Evropského soudu pro lidská práva.

    Mezinárodní právo zabývající se problematikou sexuálního obtěžování funguje jenom jako soft law, a vymahatelnost příslušných dokumentů vydávaných a monitorovaných Spojenými národy je reálně nemožnou. Pasáž o sexuálním obtěžování je možné také najít v tzv. Úmluvě o odstranění všech forem diskriminace žen, na základě které sexuální obtěžování je vymezeno jako jedna z forem diskriminace z  důvodu pohlaví objevující se v průběhu působení žen na trhu práce. Podle české právničky Barbory Havelkové za nejdůležitější aspekt Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen stejně tak jako níže uvedené směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropy je třeba zejména považovat důležitost přičítanou pracovnímu prostředí; tematizace diskriminace z důvodu pohlaví v zaměstnaneckých poměrech totiž umožňuje zohlednit i širší souvislosti či mírnější formy sexuálního obtěžování včetně vytváření nepřátelského prostředí.

    Obtěžování spojené s pohlavím osoby a sexuální obtěžování odporují zásadě rovného zacházení pro muže a ženy; je proto vhodné definovat také pojmy a zakázat takové formy diskriminace. K tomuto účelu musí být zdůrazněno, že se tyto formy diskriminace nevyskytují pouze na pracovišti, ale také v souvislosti s přístupem k zaměstnání a odbornému vzdělávání a během zaměstnání a výkonu povolání. V této souvislosti by zaměstnavatelé a osoby odpovědné za odborné vzdělání měli být podporováni k přijímání opatření pro boj proti všem formám diskriminace na základě pohlaví a k přijímání preventivních opatření proti obtěžování a sexuálnímu obtěžování na pracovišti v souladu s vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi. Pro účely této směrnice se „obtěžováním“ rozumí, pokud dojde k nežádoucímu chování souvisejícímu s pohlavím osoby, které má za účel nebo za následek narušení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašující, nepřátelské, ponižující, pokořující nebo urážlivé atmosféry. Pro účely této směrnice se „sexuálním obtěžováním“ rozumí, pokud dojde k jakékoli formě nežádoucího chování sexuální povahy, vyjádřeného verbální, neverbální nebo fyzickou formou, které má za účel nebo za následek narušení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašující, nepřátelské, ponižující, pokořující nebo urážlivé atmosféry. Obtěžování a sexuální obtěžování ve smyslu této směrnice jsou považována za diskriminaci na základě pohlaví, a proto jsou zakázána.“

    V současnosti stížnosti na sexuální obtěžování a další formy obtěžování mohou být formulovány zejména na základě České ústavy, Listiny základních práv a svobod a Antidiskriminačního zákona účinného od podzimu 2009.

    „Obtěžováním se rozumí nežádoucí chování, jehož záměrem nebo důsledkem je snížení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašujícího, nepřátelského, ponižujícího, pokořujícího nebo urážlivého prostředí, nebo které může být oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí ovlivňující výkon práv a povinností vyplývajících z právních vztahů…Sexuálním obtěžováním se rozumí chování, které má sexuální povahu. Pronásledováním se rozumí nepříznivé zacházení, postih nebo znevýhodnění, k němuž došlo v důsledku uplatnění práv podle tohoto zákona. Pokynem k diskriminaci se rozumí chování osoby, která zneužije podřízeného postavení druhého k diskriminaci třetí osoby…Naváděním k diskriminaci se rozumí chování osoby, která druhého přesvědčuje, utvrzuje nebo podněcuje, aby diskriminoval třetí osobu.“

    Kontrolní otázky a další náměty k samostudiu:

    1)Které zákony v České republice upravují problematiku přímé a nepřímé diskriminace?

    2)Co je podstatou směrnice Evropské unie o sexuálním obtěžování a jaký má vliv na národní legislativu?

    3)Prostudujte si studii Aleny Křížkové, Co ještě není a co už je? Sexuální obtěžování v současných podmínkách pracovního trhu (Praha, Sociologický ústav 2006).

  • Konceptualizace ženství

    Prvním syntetickým pokusem konceptualizovat ženství je práce profesorky Susan Okinové (v roce 1979 poprvé uveřejněné nakladatelstvím Princeton University Press), ve které se autorka snaží zachytit, jak různí západní političtí filosofové konceptualizovali ženy a rodinu (rozebírá koncepce Platóna, Aristotela, Rousseau a Johna Stuarta Milla).

    Například Platón v Ústavě a Zákonech buduje své fiktivní obce, v jejichž rámci přisuzuje ženám na danou dobu nezvykle vysoké postavení apelem na jejich rozumovou složku. Na úrovni strážců zavádí Platón společné ženy, děti a majetek; zrušení tradiční rodiny umožňuje přehodnocení postavení ženy (především se ženám dostává stejné výchovy, na kterou kladl Platón největší důraz). Strážci i strážkyně by měli všechno dělat společně, ovšem s přihlížením k jejich slabší tělesné konstituci. Na vrcholku pomyslné pyramidy stojí vládci, kteří se rekrutují z předchozí vrstvy díky svým mimořádným schopnostem (nikde se Platón nezmiňuje o tom, že by mezi nimi byly ženy).

    Otázkou žen se Aristoteles zabývá především ve spisech Politika a Etika Nikomachova; žena zdaleka nedosahuje kvalit jako muž, je pouze polovicí svobodného občana. Muž je jí ve všem nadřazen, protože je „od přírody schopnější vést a řídit“.  Vládne ženě jako politik, ovšem není to tak docela vláda politika, protože poměr mezi nimi se, podle Aristotela, nikdy neobrátí. V poměru k ženám však vždy muž zůstane vedoucím a žena ovládanou právě z důvodů rozdílné přirozenosti obou. Zatímco u mužů je mravní ctností uměřenost, zmužilost, nebo spravedlivost, u žen je totéž ctností jen jako u poddaného.  

    Další myslitelé odlišným způsobem konceptualizovali ženství či ženskost; například podle Georga Wilhelma Friedricha Hegela je rodina podstatnou institucí s jasně vymezeným rolemi muže a ženy: veřejný život je výlučně záležitostí mužů a ženy mají přístup do občanské společnosti či do státních struktur jenom prostřednictvím svých manželů (tento teoretický přístup rozpracoval ve svém díle Filosofie práva). Ve svém dalším proslulém díle vyzdvihuje úlohu Antigony a klade její snahy pohřbít svého bratra za cenu svého života do souvislosti s tzv. zákonem noci (jehož podstatou je boj a jehož ctění je povinností žen) a s  tzv. zákonem dne (jehož podstatou je pieta čili uctívání mrtvých a jehož ctění je povinností žen).

    Kritika koncepcí ženskosti podle otců zakladatelů

    V současnosti se rozrostlo učenectví, co se týče přehodnocování teorií ženskosti, které rozpracovali Karel Marx, Émile Durkheim a Max Weber. Marx plédoval pro zrušení rodiny, protože podle něj je současná buržoazní rodina založena na kapitálu a na soukromém zisku. Podle jeho názoru plně rozvinutá rodina existuje jedině pro buržoazii; jejím doplňkem je život bez rodiny, vnucený proletářům, a veřejná prostituce. Buržoazní rodina ovšem zanikne spolu s tímto svým doplňkem a obojí zmizí se zánikem kapitálu. Upozorňuje na to, že měšťák vidí ve své ženě pouhý výrobní nástroj – slyší, že výrobní nástroje mají být dány do společenského užívání, a nemůže si představit nic jiného, než že stejný úděl postihne také ženy. Podle něj měšťákům dokonce nestačí, že jsou jim k dispozici ženy a dcery jejich proletářů, o oficiální prostituci ani nemluvě, a s náramným potěšením si vzájemně svádějí manželky.

    Durkheim považoval ženy za neschopné překročit svoji tělesnost, tj. za neschopné dosáhnout duševního stavu nevyhnutelného k účasti na moderních formách společenského jednání. Simmel také zakládal svoji teorii na argumentaci, že ženy nejsou schopné si osvojit schopnosti nezbytné pro účast na společenském životě. I když ženy nejsou z moderny vylučovány, nediferencovaná celistvost (která je údajně určuje) je udržuje soustředěné do sebe a z tohoto důvodu se nezúčastňují společenských změn. Nejsou považovány za plnohodnotné aktéry ani přijímatele změny do takové míry, aby společenský vývoj znamenal podstatnou změnu, co se týče jejich postavení a poslání.  Krátce řečeno – podle Durkheima a Simmela jsou ženy uzavřené a zahlcené svojí tělesností, zatímco muži jsou nad ni povzneseni a vymezeni svým právem účasti na společenském dění.

    Feministky upozorňují na Weberovo patriarchální myšlení a konzervativní přístup k manželství. Vztahy a struktura uvnitř anonymní a zdánlivě bezpohlavní byrokracie jsou vnímány jako mužský produkt. Zevšednění charismatu vede k patriarchálnímu panství mužů nad ženami. Některé feministky hledají teoretickou alternativu vůči Weberovi a nacházejí ji v Marxovi (byl to také jeden z otců zakladatelů sociologie) Například podle R. A. Sydie (Sex and Sociological Fathers) klasická sociologická teorie nebyla neutrální, nýbrž byla konstruována na základě umístnění sexuality ve společnosti. Tělo občanů, které předpokládala, bylo jednoznačně maskulinní tělo.

    Weber rozpoznal moderní monogamní manželství jako sociální produkt, který představuje rutinizaci sexuality. Racionální asketismus zaměřený na tento svět může přijmout jenom racionálně regulované manželství, které kontroluje chování člověka a drží biologické instinkty v určitých společensky přijatelných mezích. Racionální regulace života znamená i regulaci sexuálních vztahů v manželství. Weber poznal, že bratrská etika náboženství spasení je v hlubokém napětí s největší iracionální silou života: pohlavní láskou. Regulace sexuality a erotismu skrze manželství je prostředek, pomocí něhož se mohou upevnit civilizované vztahy mezi lidmi.

    Ale rutinizace sexu v manželství nepodporuje, nýbrž spíše brzdí erotismus – erotismus je radostným triumfem nad racionalitou a může být uskutečněn pouze v mimomanželských vztazích (v tomto kontextu je vhodné vzpomenout na kritiku racionality uskutečněnou Freudem, Lacanem a Nietzschem). Ze vzpomínek Marianne Weberové podle autorky vyplývá, že Weber byl tradičním konzervativním mužem, který nedával ženě příliš mnoho možností prosadit se. Na jedné straně si přál manželčinu individualitu, vnitřní svobodu a nezávislost, na druhé straně však v dopisech prozrazuje, že nejlepší cesta, jak dosáhnout rovnosti, je pro ni zajistit klidný život ʺdomácnosti, který by on nedokázal zajistitʺ.

    Další feministickou interpretaci přinesla Anna Catharina van Baalen ve své dizertaci Skrytá maskulinita – Historická sociologie byrokratizace Maxe Webera. Autorka hledá vysvětlení malého zastoupení žen ve vedoucích pozicích v moderních byrokraciích, a v této souvislosti se kriticky vyjadřuje k myšlenkovému odkazu Maxe Webera. Weberova zdánlivě univerzalistická teorie byrokracie obsahuje vnitřní rozpor mezi veřejnou racionalitou a soukromou maskulinitou. Vztahy a struktura uvnitř anonymní a neosobní byrokracie jsou podle autorky typicky mužským produktem a zevšednění charismatu vede k patriarchálnímu panství mužů nad ženami. Odhaluje spřízněnost volbou mezi formální racionalitou a patriarchálně-patrimoniální dominancí. Neosobní a zdánlivě bezpohlavní byrokracie podle ní legitimuje skrytou maskulinitu.

    Podrobnou feministickou interpretaci Webera přinesla Roslyn Wallach Bologh v knize Láska nebo velikost – Max Weber a maskulinní myšlení.  Autorka využívá freudiánskou a feministickou perspektivu k analýze Webera a nachází u něj silné mužské autoritářské tendence. Weber nedostatečně reflektoval ženské potřeby a přístup ke světu a projevoval sexuální nadřazenost. Podle Bologh existuje dobrý důvod předpokládat, že Weberův hlas je maskulinní, maskulinistický a patriarchální. Maskulinní proto, že nevědomě vyjadřuje ideály, které jsou spojeny s maskulinitou. Maskulinistický proto, že vědomě upřednostňuje tyto hodnoty a očerňuje a ignoruje jiné. Patriarchální proto, že řada jeho idejí/ideálů předpokládá a vyžaduje sociální pořádek, v němž ženy a ženské způsoby jsou ovládány, potlačeny a podřízeny mužům.

    Z feministické perspektivy je to nakonec patriarchální povaha myšlení, která je nejvýznamnější a nejproblematičtější. Weber představuje zvláště zajímavý případ patriarchálního myšlení, protože podporoval ženská práva a byl kritikem patriarchálního autoritářství (jeho stanoviska do značné míry splývají s perspektivami liberálního feminismu). Fakt, že je možné podporovat ženská práva a stále být zavázán patriarchálnímu myšlení, znamená, že patriarchální myšlení zahrnuje více než explicitní záměr nebo vědomý postoj ke světu žen. Moderní politická ekonomie podle Bologh vytváří nikoli odcizení vnějších podmínek existence, nýbrž odcizení ve smyslu potlačení lidských pocitů a přání. Odcizené vědomí se stává silou vlastního druhu – projevuje se ve formě genderu a samo se manifestuje jako gender.  Sociální a politické myšlení Maxe Webera představuje jednu verzi odcizeného vědomí – moderní, patriarchální, maskulinní myšlení.

    Speciální součást mužského myšlení je potřeba mocenské prestiže. Mocenská hra je však hrou s nulovým součtem – jsou-li vládci, musí být ovládaní. Panství přitom nemusí být jen politické, ekonomické, ale i sexuální. Moderní byrokrat, moderní hrdina, moderní člověk, moderní Bůh a jiné Weberovy pojmy mají podle Bologh specificky mužské rysy. Weberovo sociální a politické myšlení je založeno na předpokladu, že vzhledem k povaze společenského života existují dvě volby - maskulinní vůle k moci nebo femininní přijetí bezmocnosti. Buď lze hájit femininní pasivní postoj, podle něhož život běží jako událost v přírodě, anebo maskulinní důraz na rozhodné jednání, v němž život je vědomě řízen sérií konečných rozhodnutí.

    Jako alternativu patriarchálnímu modelu sexuálních vztahů nabízí Bologh erotickou lásku jako společenskost (sociability). Partneři se v ní nevnímají jako objekt, který má být využit, nýbrž jako subjekt, který je aktivně přítomný, prožívá příjemnost či nepříjemnost a ovlivňuje smysly a pocity pozitivním způsobem – erotické zájmy mají jak tělesnou, tak emocionální dimenzi. Proti mužské racionalitě staví Bologh ženskou estetickou racionalitu. Estetická racionalitu je druh myšlení nutný pro naplnění soukromého života jako protiklad ke kalkulující racionalitě, která je nutná pro úspěch na politickém či ekonomickém trhu (estetickým míní autorka určitý druh krásna, nikoli vizuálního krásna, nýbrž něčeho, co pozitivně ovlivňuje naše smysly a obohacuje naše životy).

    Kontrolní otázky či další témata k samostudiu

    1)Vyberte si dva výše uvedené autory a srovnejte jejich koncepce ženskosti/ženství.

    2)V čem se liší filosofický a sociologický přístup co se týče zkoumání nerovností z důvodu pohlaví?

    3)Prostudujte se myšlenkový odkaz týkající se práv žen, který byl rozpracován prvním československým prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem.

     

  • Problematika LGBT menšiny I.

    Francouzský filosof Michel Foucault – považovaný za významného teoretika dějin sexuality – zavádí pojem sexuálního odříkání, který se prostřednictvím křesťanských textů stal společným rysem západní civilizace již od starověku (přestože byl mnohokrát znovu formulován formou různých náboženských, občanských a společenských zákazů.) Francouzský filosof Michel Foucault – považovaný za významného teoretika dějin sexuality – zavádí pojem sexuálního odříkání, který se prostřednictvím křesťanských textů stal společným rysem západní civilizace již od starověku, přestože byl mnohokrát znovu formulován formou různých náboženských, občanských a společenských zákazů. Ve starověku sexuální vztahy mezi osobami stejného pohlaví byly nazývány božskými a vstupovali do nich lidé i bohové. Zatímco sňatky heterosexuálních párů byly uzavírány z ekonomických a reprodukčních důvodů, základem homosexuálních vztahů byla láska. I když mezi homosexuálními partnery neexistovaly právní závazky, oba svobodní muži byli spojeni láskou a neváhali demonstrovat tuto skutečnost na veřejnosti.

    Podle Foucaulta pokřesťanštění ani zavedení křesťanství nepřineslo významné proměny vztahu lidských subjektů k jejich sexualitě, ale spíše přineslo zavedení nových pravidel v oblasti sexuálního chování. Konkrétněji, byla ustavena nová vazba mezi sexuálním projevem a subjektivitou, ve které ustupovala potřeba kontrolovat sám sebe; byla spíše zdůrazňována potřeba  objevování pravdy prostřednictvím diagnostikování a reflexe sebe sama jako sexuální bytosti. Křesťanské pojetí závislosti mezi sexualitou, subjektivitou a pravdou začalo sehrávat stále větší úlohu také ve světském životě a začalo mít stále významnější vliv na utváření subjektu a na vědecké metody zkoumání této problematiky; výstižným příkladem je praxe psychoanalýzy úzce spojená s procesy zpovídání se. Tak zatímco ve středověku lidský subjekt mající sex s osobou stejného pohlaví byl považován za člověka se sexuální úchylkou,  moderní společnosti vedly ke kategorizaci a klasifikaci perverzních lidí. 

    Navazujíc na myšlenkový odkaz Michela Foucaulta feministická badatelka Judith Butlerová kritizuje různé proudy feministické teorie usilující o konstruování genderové identity a subjektu, který by měl být lingvisticky a politicky reprezentován; zdůrazňuje rozpor mezi pohlavím jako biologické kategorie na straně jedné a genderu jako kulturní konstrukce na straně druhé. (Rabinow, P., ed. 1984. Foucault Reader. New York, Pantheon Books). Rozpracovává výše uvedenou Foucaultovu argumentaci v tom smyslu, že „skutečná“, „pravdivá“ nebo „originální“ sexuální identita je iluzí a že „pohlaví“ je pouze jednou komponentou mocenských mechanismů. Dále zdůrazňuje, že koncepce otcovství je považována za výchozí princip určující feminitu a pojem mateřství;  v důsledku tohoto asymetrického pojetí i koncepce mužství a ženství jsou jenom výsledkem diskursivních praktik.  Butlerová razí tezi, že genderové role jsou performovány, že mužské i ženské role jsou kontingentní a že kategorie muž a žena by se měly stát předmětem interpretace prostřednictvím pojmového aparátu rozpracovaného Claudem Lévi-Straussem, Joan Riviere a Sigmundem Freudem. Heterosexuální melancholii považuje za důsledek stabilních genderových identit a usiluje o překonání dichotomie mužství a ženství. Konkrétněji, odmítání subjektů s odlišnou genderovou identitou a sexuální orientací ze strany majoritní společnosti vysvětluje tím, že tělo je důsledkem zákazů vyplývajících z heterosexuálních stálých hranic. Zcela zavrhuje biologickou určenost genderu a tvrdí, že gender je nacvičován a vykonáván; je zcela nezbytné opustit binární vymezení subjektu a objektu včetně emancipačních snah spojených s touto dichotomií i feministické snahy ustavit společnou identitu žen; usiluje o ustavení takového subjektu, který by byl utvářen opakováním a prostřednictvím takzvané „praxe signifikace.

    Podobně jako Michel Foucault  i řada dalších myslitelů poznamená, že homosexualita byla běžným jevem už ve starověkých společnostech a že existovala řada rituálů oslavujících a manifestujících svazky mezi osobami stejného pohlaví. Egypťané, Řekové a Římané nechápali homosexualitu v biologickém slova smyslu, ale spíše jako potenciální prostředek spirituálního svazku mezi dvěma partnery stejného pohlaví. Na rozdíl od starověku židovské, křesťanské a muslimské náboženství považuje homosexualitu za hřích, a dokonce i dnes na různých částech světa je homosexualita trestána. Podle současných islámských zákonů je homosexualita trestným činem; potrestáním za tento zločin může být pokuta, mučení a trest smrti.

    Základem tohoto přístupu k homosexualitě v islámském právním diskursu je buď Korán nebo Hadits (prorokova přísloví). Několik pasáží v Koránu odsuzuje homosexualitu a homosexuální akty a nejtolerantnější pasáží v Koránu ohledně této záležitosti je „Ty dva z vás, kteří se toho dopustí, potrestejte! A jestliže se pak kajícně obrátí a polepší, nechte je být! A Bůh věru je milostivý ke kajícníkům a slitovný“. Na rozdíl od požadavku trestání mužské homosexuality existuje jenom několik zmínek o trestání ženské homosexuality a nejčastějším typem trestu je zbičování. Čtyři různé právní islámské školy pojímají dva mužské subjekty účastnící se homosexuálního aktu jednoho jako aktivního na straně jedné a druhého jako pasivního na straně druhé; neženatý/svobodný aktivní partner by měl  dostat sto ran bičem, zatímco cizoložník by měl být zavražděn; pasivní partner by měl být zavražděn bez ohledu na to, jestli je ženatý nebo ne. Zastánci universalistického principu k lidským právům považují tyto typy odsouzení za zavrženíhodné a poukazují na to, že tato praxe je v rozporu se Všeobecnou deklarací lidských práv, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech a dalšími úpravami.

    Kontrolní otázky a další náměty k samostudiu:

    1)Prostudujte si některé pasáže díla Judith Butlerové Trampoty s rodom (Gender Troubles) (feminizmus a podrývanie identity). Všechny části knihy jsou důležité, a tak Vám nemůžu doporučit jenom některé z nich..

    2)Prostudujte si studi Martina C. Putny Homosexualita v dějinách české kultury. Zatímco výše uvedená studie Judith Butlerové se týká filozofických či dalších teoretických aspektů homosexuality, Putnova práce tematizuje  různé kulturní aspekty homosexuality v českém kontextu.

    3)Prostudujte si klíčové rozsudky týkající se praktikování homosexuality v soukromí a na veřejnosti (včetně jejich odzákoňování), vynesených ve Spojených státech amerických či v UK (různé materiály o nich můžete najít v elektronické podobě): Hardwick versus Bowers, Lawrence versus Texas and Dudgeon versus United Kingdom.

  • Problematika LGBT menšiny II.

    Zatímco kulturní relativisté trvají na tezi o souvislosti mezi právními předpisy a autonomními kulturními strukturami a rezignují na možnost ustavení normativních principů světového pořádku, řada právních universalistů působících v oblasti lidských práv usiluje o ustavení universálních norem a principů. Dále právní universalisté negují platnost tradičnějších právních systémů v tom smyslu, že nepovažují náčelnictví či poradní sbory starších za instituce schopné plnit úlohu právních struktur odpovídajících právním systémům západních liberálních společností (v různých oblastech života včetně homosexuality).

    Kriminalizace homosexuality mezi dvěma dospělými je běžnou a krutou praxí v zemích s převažujícím vlivem islámu a různé typy fyzických trestů existují v trestních zákonících více než třiceti zemí s převládajícím islámským náboženstvím. Na základě islámských zákonů potrestání homosexuality je podmíněno výpovědí čtyř svědků, přičemž DNA test je považován za nejčastější důkaz přítomnosti v době aktu. Například ukamenování k smrti, sto ran bičem nebo vyhození z vysoké budovy jsou běžné rozsudky založené na vysvětlení skupiny islámského práva nazývaného Sharia v Iránu a v Saudské Arábii.

    Jestliže je právně způsobilý dospělý muž přistižen při souloži s nedospělým mužem, dospělý muž by měl být zabit a nedospělý dostat sedmdesát čtyři ran bičem a případně i výstrahu; v případě nedospělosti by každý z nich měl dostat sedmdesát čtyři ran bičem. Tření stehen nebo hýždí nazývané Tafhiz by mělo být potrestáno sta ranami; po čtvrtém opakování tohoto přestupku by měl následovat trest smrti. Dva muži by měli dostat devadesát devět ran bičem, jestliže jsou nalezeni bez objektivního důvodu nazí pod pokrývkou; dva líbající se muži by měli dostat šedesát ran bičem.

    V případě lesbismu (Mosahegeh) neexistují rozdíly mezi aktivním a pasivním partnerstvím a obě partnerky by měly dostat sto ran bičem; jestliže se přečin opakuje počtvrté, měly by být obě zabity. Existuje jenom několik států s převažujícím vlivem islámu trestajících homosexuální činy pokutami a vězením místo tělesných trestů; jedná se o Afganistán, Bahrajn, Maledivy, Alžírsko a Katar. V Íránu tresty za sexuální úchylky jsou výsledkem konzervativní vlády, a podobně jako v ostatních islámských zemích autorita a věrohodnost výpovědí žen ve srovnání s mužskými je redukována na polovinu. Soukromí gayů a leseb je považováno za potenciální místo páchání zločinu zasluhujícího si trest smrti; podezřelí pachatelé nemají k dispozici alternativní občanské procedury schopné vyvrátit tato neústavní opatření a jedinou možnou cestou řešení je tak odjet ze země.

    Problematika emigrace lidí s odlišnou genderovou identitou nebo sexuální orientací se tak stává mezinárodním problémem projednávaným různými institucemi OSN, které usilují o začlenění této obviňované a vyloučené menšiny někdy končící svůj život trestem smrti; například Spojené státy americké, Anglie a ostatní západoevropské země jsou nuceny se vypořádat každým rokem přibližně se stovkami žádostí o azyl. Na základě těchto skutečností v dubnu roku 2011 Evropský parlament rozhodoval o opatřeních, která by zvýšila počet žádostí lidí s odlišnou genderovou a sexuální orientací žádajících o azyl v Evropské unii, aby mohli být zahrnuti do zvláštní sekce jako „žadatelé o azyl mající zvláštní potřeby“.

    Nicméně jenom třicet procent žádostí mělo úspěch; v případě sedmdesáti procent se neprokázaly důkazy pro existenci tvrdých trestů včetně popravy v případě návratu do země původu žadatele. I když původně bylo požadováno, aby žadatel o azyl byl občanem členského státu Evropské unie, právo imigrovat bylo postupně rozšířeno i na ostatní země, ve kterých existuje „rozumná pravděpodobnost“ popravy v případě deportace i v případě chybějících dokumentů konkrétního žadatele (Morgan 2006). Bohužel někteří žadatelé o azyl spáchali sebevraždu z obavy možné deportace do země původu poté, co jejich požadavek o azyl byl odmítnut v Holandsku a ve Spojeném království.  

    Křesťanství, judaismus a islám považovaly a považují za legitimní základ sexuálních vztahů jenom reprodukci a vyvíjely systematické snahy kriminalizovat různé sexuální úchylky. Dnes však je možné hovořit o neshodách náhledu na homosexualitu ustavujících významné rozdíly mezi konzervativci a liberály, přičemž hlavní rozpory jsou založeny na různých interpretacích  bible. Po celé epochy existovalo napětí mezi církví a státem vyplývající ze skutečnosti, že křesťanství regulovalo společenský život po relativně dlouhé období; dokonce i v současné době je možné hovořit o složitém vztahu mezi církví a státem v mnoha národních celcích pod dlouhodobým křesťanským vlivem.

    Klíčovou pasáží pro vysvětlení vztahu křesťanství k lidem s odlišnou genderovou identitou či sexuální orientací je pasáž ze Starého zákona, podle které Leviticus tvrdí: „Nesmíš spát s mužem (zakar - mužské pohlaví), jako se spí se ženou, to by byla ohavnost…Jestliže někdo spí s mužem, jako se spí se ženou, potom byla spáchána ohavnost, oba budou potrestáni smrtí, jejich krev na ně padne.“ Vzhledem k velkému a dlouhodobému vlivu křesťanství na evropské společenské formy a právní řád je třeba věnovat pozornost zejména postupnému uznávání či prosazování práv leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálů v právních rozsudcích.

    V současné době je homosexualita vnímána odlišným způsobem patnácti hlavními církvemi a není možné najít společnou perspektivu. Řada křesťanů souhlasí s tím, že homosexuálové by měli mít právo stát se členy církve a že jejich práva by měla být chráněna; jiné církve jsou přesvědčeny o tom, že fenomén homosexuality a homosexuální akty jsou závažnými přečiny. Katolická církev považuje homosexuály za hříšníky a nebezpečné zločince a většina přívrženců katolické církve považuje homosexualitu za mentální poruchu; v nejlepším případě je homosexualita církví považována za odpustitelný hřích.  Katolická církev dosud nepřestala kritizovat sňatky mezi osobami stejného pohlaví a Vatikán si zřídil vlastní mediální prostředky uveřejňující různé články obsahující argumentace proti schvalování homosexuálního chování ve společenské a právní oblasti.

    Podle některých baptistických církví je homosexualita neodpustitelným hříchem; je povolen jenom sňatek mezi mužem a ženou a není možné jmenování církevních hodnostářů s odlišnou genderovou identitou či sexuální orientací. Je možné však najít i baptistické církve usilující o začlenění lidských subjektů s odlišnou genderovou identitou a sexuální orientací; například presbyteriánská církev se Spojených státech amerických považuje práva homosexuálů za otázku společenské rovnosti a od roku 2011 umožňuje homosexuálům vysvěcení na kněze.

    V roce 1979 bylo Švédsko první evropskou zemí, která zrušila vymezení homosexuality jako nemoci. Od tohoto rozhodnutí až do roku 2007 homosexuální komunita začala být přijímána společenskými a právními strukturami; některé církve zaujaly vstřícný postoj vůči homosexuálům a jejich svobodám a začaly probíhat i rozsáhlé debaty o homosexuálních sňatcích. Občanské sňatky gayů byly ve Švédsku uzákoněny už v roce 2001. V roce 2007 u příležitosti třicátého výročí zrušení vymezení homosexuality jako nemoci synod jako nejvyšší orgán švédské církve zorganizoval volbu mezi svými členy ohledně homosexuálních sňatků; pro bylo sto sedmdesát šest členů z dvou set čtyřiceti devíti. Dále například Eva Brunne, děkanka biskupství ve Stockholmu, usilovala o práva homosexuálů a souhlasila s tím, že švédská církev by vůči nim měla zaujmout vstřícnější postoj. Sama děkanka Brunne od roku 2001 žije v registrovaném partnerství a na základě její perspektivy by homosexualita měla být považována za alternativní životní způsob; homosexuální páry nepotřebují požehnání církve vzhledem k otevřenosti současné společnosti vůči jejich potřebám. V souladu s tímto stanoviskem se švédská církev rozhodla podporovat zákon umožňující sňatek mezi osobami stejného pohlaví, i když farářům a farářkám bylo ponecháno individuální právo vykonávat sňatkový obřad pro homosexuální páry.

    Terminologie sňatkového obřadu využívající dichotomickou klasifikaci „muž“ a „žena“ v případě homosexuálních párů byla nahrazena formulací „zákonně sezdané páry“ a sedmdesát pět procent členů švédské církve je ochotno požehnat homosexuálním párům sňatkovým obřadem. Kvůli tomuto opatření švédské církve představitelé anglikánské církve napsali kritický dopis arcibiskupovi Anders Wejrydovi v tom smyslu, že uzavírání homosexuálních sňatků na církevní půdě by mohlo vést ke „zhoršení vztahů mezi církvemi“. Švédská církev se těmito problémy anglikánské církve odmítla zabývat a rozhodla se pokračovat v praktikování sňatkových obřadů pro osoby stejného pohlaví. Švédská církev umožnila sňatky mezi homosexuály ještě před jejich uzákoněním státem, a proto je třeba Švédsko považovat za první evropskou zemi umožňující náboženský sňatek mezi lidmi stejného pohlaví v hlavní církvi v zemi.

    Terminologie sňatkového obřadu využívající dichotomickou klasifikaci „muž“ a „žena“ v případě homosexuálních párů byla nahrazena formulací „zákonně sezdané páry“ a sedmdesát pět procent členů švédské církve je ochotno požehnat homosexuálním párům sňatkovým obřadem. Kvůli tomuto opatření švédské církve představitelé anglikánské církve napsali kritický dopis arcibiskupovi Anders Wejrydovi v tom smyslu, že uzavírání homosexuálních sňatků na církevní půdě by mohlo vést ke „zhoršení vztahů mezi církvemi“. Švédská církev se těmito problémy anglikánské církve odmítla zabývat a rozhodla se pokračovat v praktikování sňatkových obřadů pro osoby stejného pohlaví. Švédská církev umožnila sňatky mezi homosexuály ještě před jejich uzákoněním státem, a proto je třeba Švédsko považovat za první evropskou zemi umožňující náboženský sňatek mezi lidmi stejného pohlaví v hlavní církvi v zemi.

    Problematiku porozumění aktérům s odlišnou genderovou identitou a sexuální orientací včetně typických vzorců zneužití používaných pro jejich kriminalizaci je možné objasnit nejenom využíváním vymahatelných zákonů, ale také mobilizací občanské společnosti; vhodným příkladem jsou Yogyakarta pravidla kritizující zneužívání lidských práv a usilující o vymezení pozitivních práv lidí s odlišnou genderovou identitou a sexuální orientací - Yogyakarta pravidla byla formulována na Gadjah Mada universitě na Jávě a jejich autoři jsou převážně specialisté v oblasti lidských práv.

    Vzhledem ke kriminalizaci sexuálních vztahů stejného pohlaví včetně trestu smrti v některých zemích autoři Yogyakarta pravidel připomínají všem členským právům OSN, že jsou signatáři mezinárodních norem v oblasti lidských práv; jedná se především o  Všeobecnou deklaraci lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen, atd.

    Samotný dokument Yogyakarta pravidel obsahuje dvacet devět pravidel a šestnáct závěrečných doporučení, určených představitelům národních států, nevládních organizací, agentur OSN a Vysokého komisaře OSN pro lidská práva. Jednotlivá pravidla se snaží čelit  různým formám zneužití, ke kterým patří vraždy, znásilňování, všechny formy tělesného i psychického mučení, obchodování s lidmi, vykořisťování a odepření různých forem svobodného projevu a shromažďování.

    Kontrolní otázky a další náměty k samostudiu:

    1)Prostudujte si článek Radky Janebové, Terezy Břízové a Ivany Velčovské: „What will become of the kids?“ On the Risk of Oppression of Same- Sex Parents in Social Work (Gender/Rovné Příležitosti/Výzkum, Volume 14, number 2/2013: Open Borders of Sexualities, str. 14).

    2)Prostudujte si článek Hany Porkertové: Matter trouble – Judith Butler and/or the new materialism (Gender/Rovné Příležiotsti/Výzkum, Volume 14, number 2/2013: Open Borders of Sexualities, str. 41).

    3)Prostudujte si text http://www.yogyakartaprinciples.org/principles_en_about.htm a pokuste se shrnout, co je podstatou Yogyakarta pravidel.

  • Feministická psychologie I.

    Carol Gilliganová se narodila 28. listopadu  1936 ve státu New York City a získala doktorát v oboru sociální psychologie na Harvardské univerzitě v roce 1964. Na Harvardu začala učit v roce 1967 a v roce 1970 se stala asistentkou významného teoretika morálního vývoje Kohlberga. Jejím klíčovém dílem je Práce Jiným Hlasem (In a different Voice: Psychological Theory and Women´s Development),  kterou uveřejnila v roce 1982. V této práci argumentuje tím, že Kohlbergova teorie vývoje zohledňuje jenom privilegované bílé muže a chlapce.

    Lawrence Kohlberg byl americkým psychologem, který se zabýval vývojovou psychologií, vývojem pojmů a morálního myšlení. Rozlišuje šest hlavních stádií. Kognitivní vývoj předchází mravnímu vývoji, ale dosažení vyšších kognitivních stádií ještě neznamená vyšší stupeň morálky. Může existovat rozpor mezi teoretickou schopností lidí uvažovat mravně v abstraktních situacích a jejich odvahou využívat jejich mravní potenciál v reálných situacích (zde je možné poukázat na Weberovu typologii jednání rozlišující mezi racionálně-účelovým a hodnotově-racionálním jednání).

    Šet stádií Kohlbergovs modelu vývoje:

    I. Předkonvenční úroveň morálky - Vnější morálka. Dítě nemá opravdový smysl pro morálku, ale jeho chování může být tvarováno zpevňováním. Dobro a zlo jsou vysuzovány podle vnějších důsledků, ne podle věrnosti etickému kodexu. Orientace na trest. Každá potrestaná činnost je  vnímána jako špatná – je dobré dělat to, co je odměňováno a vyhýbat se tomu, co je špatné. Hlavní motiv chování je strach z trestu (jde o výsledek a ne o úmysl). Dítě zná SANKCE (důsledky) a chová se podle toho. Jedná se o situačně vázanou morálku.

    II. Orientace na odměnu - Naivní instrumentální hédonimsus. Dobro je představováno výrokem „co z toho mám já“. Kladné chování vede k odměně. Typická je snaha vyhýbat se negativním důsledkům. Větší rafinovanost – například opilý řidič jede z večírku domů bočními uličkami, aby jej nechytili policisté. Vzniká cit pro spravedlnost – rovnostářský fanatismus. Dítě vyžaduje od rodičů spravedlnost v chování k dětem (starší sourozenec chce, aby mu máma pomáhala stejně jako pomáhá mladšímu dítěti). Vznik jednoduché reciprocity: když poškrábeš ty mě, já poškrábu tebe – překonání egocentrismu prvního stupně.

    III. Konvenční morálka -  Orientace na to být hodným dítětem. Dva póly žádoucího – hodné děcko versus drsoň na motorce. Orientace na normy mé vztažné skupiny  (správné je to, co za správné považují ostatní.) Důraz na vztahy –chci plnit to, co ode mě očekávají  blízcí. Lidé chtějí být považovaní za dobré dcery, syny a přátele. Jsou zvažovány pocity a potřeby druhých a objevuje se schopnost rozpoznat zájmy druhého a vzít v úvahu i perspektivu třetí osoby.

    IV. Orientace na řád a zákon -  Hlavní heslo: Co by se stalo, kdyby každý ve vaší situaci porušil zákon, protože by si myslel, že k tomu má dobrý důvod. Cítíme se být podřízeni zákonům a našim závazkům – jsme jim do jisté míry vydáni na milost a nemilost. Člověk není zodpovědný za nespravedlivé zákony, ale je odpovědný za jejich plnění. Zákon je silnější než citová touha porušit jej kvůli sobě nebo mezilidským výhodám. Právní pozitivismus – řádně nastolené zákony mají bezpodmínečnou platnost (například porušení zákazu na potrat  by mělo být přísně trestáno).

    V. Postkonvenční morálka - V pátém stádiu méně než 15% lidí je starších než 25 let a jedná se o orientaci na společenskou smlouvu. Existuje kontroverze mezi pozitivistickým právem a právem stojícím nad zákony. Zákony byly udělány pro člověka a ne člověk pro zákony.

    Nelze vzít zákon do vlastních rukou, ale lze přijmout perspektivu nadřazenou právu a tak rozeznat, kdy vede použití práva k bezpráví. Účelem zákonů je chránit práva člověka a ne je porušovat – nutnost zákon změnit nebo jej vyložit nově (například spory o potrat  či právo na život). Je-li to možné, je preferován řád a zákon jako hledání alternativ (jak pomoci nešťastníkům). Podle Kohlberga se jedná o institucionální formu pohledu stojícího nad běžným zákonodárstvím. Podle Kohlberga svobodné demokratické státy a jejích ústavy (a dále i ústavní soudy) odpovídají pátému stupni.

    VI. Universální etika -  Orientace na svědomí či principy či orientace na nadindividualitu. Morálka se řídí sadou hluboce individuálních zásad. Panuje přesvědčení, že každý jednotlivec má právo na život, svobodu a spravedlnost. Na množsví konfliktů je nutno nahlížet jako na problém z perspektivy všech – jedná se o vcítění do všech situací a o uvažování o situaci ve všech dimenzích (jde o tzv. ideální vzájemné převzetí rolí.) Usuzování na šestém stupni nikdy nezaručuje, že rozhodnutí bude správné.

    Carol  Gilliganová  ve svém popisu odlišností mezi muži a ženami se  soustřeďuje  především na to,  jakých chyb se ve vztazích dopouštějí ženy a jakých muži – muži si myslí, že pokud  (v souladu se Sokratovými slovy)  poznají sami sebe, pak také poznají ženy. Ženy si myslí,  že pouze tehdy, když poznají ostatní, poznají i samy sebe. A tak muži a ženy mlčky dodržují nepsaný zákon nevyslovovat ženskou zkušenost a budují své vztahy kolem ticha. Muži si neuvědomují svou oddělenost od žen a ženy nevědí o své vlastní rozštěpenosti.

    Gilliganová dále přichází s myšlenkou, že Kohlbergova teorie se zaměřuje výlučně na privilegované bílé muže a ženy (a tak obsahuje předsudky proti ženám či případně dalším etnickým menšinám.) Kohlbergova teorie šesti stádií morálního vývoje je psána z mužské perspektivy v tom smyslu, že individuální práva a pravidla jsou považována za vyšší stádium vývoje než ženské perspektivy zdůrazňující význam péče pro lidské vztahy.  Poukazuje na to, že ženy váhají posuzovat z toho důvodu, že jsou si vědomy komplexity vztahů.

    Nová psychologická teorie, v níž jsou ženy a dívky vidět a slyšet, je nevyhnutelnou výzvou patriarchálnímu řádu, který může být zachován pouze tehdy, pokud bude přetrvávat „zatmění“ ženské životní zkušenosti. Vynášení zkušeností a prožitků na světlo je v určitém ohledu zcela samozřejmé, ale může se jevit jako radikální čin.

    K utváření ženské identity dochází v kontextu nepřerušovaného vztahu, protože matky své dcery často vnímají jako sobě podobné a mají u nich větší pocit kontinuity než u chlapců. I když se dívky identifikují jako ženy, vnímají se tak jako podobné svým matkám, a spojují tak prožitek přimknutí  s procesem formování identity.

    Kontrolní otázky a další náměty k samostudiu:

    1)Srovnejte Freudovou teorii vývoje (a zejména oedipální fázi) s Kohlbergovými šesti stádii vývoje.

    2)Srovnejte šest Kohlbergových stádií vývoje s Eriksonovými osmi stupni stádii vývoje.  

    3)Prostudujte si širší esej týkající se myšlenkového odkazu Carol Gilliganové, kterou můžete najít na: http://academic.evergreen.edu/curricular/hhd2005/WinterDownloads/TongCh5.pdf

  • Feministická psychologie II.

    Podle Carol Gilliganové matky vnímají své syny jako mužské protějšky, a když se chlapci mají vymezit jako muži, oddělí své matky od sebe, čímž odříznou svoji primární lásku a pocit empatického pouta. V důsledku těchto skutečností mužský vývoj vyžaduje důraznější individuaci a defenzivnější upevňování nabytých hranic ega. Psycholožka Chodorowová razí tezi, že dívky mají vyvinutější schopnost prožívat potřeby či pocity druhých jako vlastní, nebo si myslet, že člověk tak prožívá potřeby či pocity druhých jako vlastní. V důsledku těchto mechanismů muži i ženy prožívají vztahy odlišně, především pokud jde o otázku závislosti. Muži mívají spíše problémy se vztahy, kdežto ženy mívají problémy s individuací. Přidáním nové linie interpretace, založené na zobrazení přemýšlení dívenky, je umožněno nejen vidět vývoj tam, kde byl předtím nezřetelný, ale je rovněž možné posoudit rozdíly v chápání vztahů, aniž by bylo nutné tyto rozdíly hodnotit na škále dobrý a zlý.  

    Výsledky případové studie:

    Obě děti byly z téže šesté třídy a ve škole se zúčastnily studie o právech a odpovědnostech, jejímž cílem bylo zjistit různé koncepce morálky a odpovědnosti.  Výběr dětí byl proveden tak, aby za účelem dosažení co největšího výzkumného potenciálu, byly na vysoké úrovni zachycovány údaje o jejich inteligenci, stupni vzdělání a sociálním zařazení souvisejících s jejich morálním vývojem. Obě děti, Amy a Jake byly bystré a dobře se vyjadřovaly, a přinejmenším ve svých jedenáctiletých aspiracích se vymykaly jednoduchým stereotypům oddělených rolí pohlaví  –  Amy se chtěla dát na vědeckou dráhu, zatímco Jake dával přednost angličtině před matematikou. Ovšem jejich morální úsudky zpočátku jako by potvrzovaly běžné představy o rozdílech mezi pohlavími, které u děvčat předpokládají, že zřetelná intenzita jejich morálního vývoje v nižších školních ročnících polevuje s příchodem puberty, zatímco u chlapců v  tomto vývojovém stádiu vzrůstá schopnost formálního logického myšlení.

    Dilema, které měly obě děti vyřešit, je ze série testů vypracovaných Kohlbergem za účelem určení míry morálního vývoje v dospívání. Dětem je při těchto testech předložen konflikt určitých morálních norem, a poté je zkoumána logika jejich řešení. V našem případě šlo o muže jménem Heinz, který se má rozhodnout,  zda ukrást lék pro nemocnou manželku, na nějž nemá peníze (a tím jí zachránit život.) Podle standardní procedury Kohlbergových pohovorů je nejprve popsáno samotné dilema – Heinzovy nesnáze, nemoc jeho manželky a lékárníkovo odmítání prodat lék za nižší cenu. Důvody pro krádež či proti ní jsou poté zkoumány řadou dalších otázek, rozšiřujících a kombinujících různé parametry dilematu takovým způsobem, aby odhalily podpovrchovou strukturu morálního uvažování.

    Jake ve svých jedenácti letech je rovnou od začátku přesvědčen, že Heinz by lék ukrást měl. Jake konstruuje dilema ve shodě s Kohlbergovým vývojovým schématem - jako konflikt mezi hodnotou lidského života a hodnotou majetku (dává logickou přednost životu a na ospravedlnění svého rozhodnutí argumentuje následujícím způsobem).

    Především lidský život má větší hodnotu než peníze. Čili, když lékárník vydělá jenom tisíc dolarů, zůstane přesto naživu. Jenomže, když Heinz lék neukradne, jeho žena zemře. Lékárník může získat tisíc dolarů později od bohatších zákazníků, zatímco Heinz už ženu zpátky nedostane. Na otázku, zda by Heinz měl ukrást lék i v případě, že svoji ženu nemiluje, Jake odpovídá, že ano. Podle něj tu nejde jen o rozdíl mezi tím,  někoho nenávidět a někoho zabíjet, ale také o to, že kdyby Heinze chytili, soudce by pravděpodobně usoudil, že Heinz jednal správně. Na otázku, týkající se toho, že Heinz krádeží porušil zákon, Jake odpovídá, že zákony mají chyby a nedá se napsat zákon na všechno, co souvisí s reálným životem.

    Jake bere zákon v potaz a uznává jeho funkci při zachovávání sociálního pořádku – Jake si myslí, že soudce by měl Heinze odsoudit k nejnižšímu možnému trestu, ale zároveň chápe zákon jako lidský výtvor,  tudíž záležitost omylnou a změnitelnou.  Přitom ovšem jeho úsudek, že Heinz by lék ukrást měl, a jeho pohled na zákon jako záležitost omylnou, spočívá na předpokladu jisté dohody či jistého sociálního konsensu o morálních hodnotách, umožňujících člověku vědět – a od druhých očekávat totéž poznání – co je vlastně „to správné, co se má udělat“.

    Zaujat mechanismy logiky, lokalizuje tento jedenáctiletý chlapec pravdu někam do matematiky, která je, podle něj, jedinčnou naprosto logickou záležitostí. Morální dilema považuje za určitý matematický problém (jenže s lidmi) a sestavuje z něj rovnici, kterou se chystá vyřešit. Vzhledem k tomu, že jeho řešení je výsledkem racionální úvahy, také předpokládá, že každý, kdo použije rozum, dospěje ke stejnému závěru.  Na ukázku, jak určité jednání, původně dobře míněné, může mít eventuálně katastrofické následky, uvádí: To třeba pustíte v tramvaji sednout starou paní, pak se tramvaj nabourá,  její sedadlo vyletí z okna, a tak se může přihodit, že se ta stará paní zabije. Podle Kohlbergovy stupnice lze chlapcův úsudek hodnotit jako směsici třetí a čtvrté fáze – jeho schopnosti použít deduktivní logiku k řešení morálního dilematu (odlišit morálku od práva a náhled, že zákony mohou obsahovat chyby).

    Tím, že v dilematu vidí nikoliv matematický problém s lidskými postavami,  nýbrž vztahový příběh s jistým časovým průběhem, předvídá Amy manželčinu neustálou potřebu manžela a manželovou neutuchající starost o ženu a hledá zároveň nějakou odpověď na lékárníkovu nutnost vydělat peníze, to vše takovým způsobem, aby vztahy spíše přetrvaly, než aby byly rozervány. Podobně Amy váže manželčino přežití na zachování vztahu a  uvažuje také o hodnotě lidského života v kontextu vztahů. Vyjadřuje to tím, že by bylo špatné nechat ji zemřít, protože kdyby umřela, poškodilo by to mnoho lidí a ji vlastně také. Vzhledem k tomu, že Amin morální úusudek je založen na přesvědčení, že jestliže má někdo něco, co by mohlo pomoci,  aby někdo neumřel, tak není správné, když mu to nedá.  Jak tazatel pokračuje v sérii otázek, kladených podle Kohlbergova schématu celého dilematu, zůstávají odpovědi Amy v zásadě nezměněny a různé pokusné dotazy nevedou ani k tomu, že by blíže objasnila, nebo modifikovala svoje původní tvrzení. Ve chvíli, kdy tazatel naznačuje opakováním otázek, že odpovědi, které Amy dává, neslyšel, nebo že byly špatné, začne se její důvěra bortit a odpovědi Amy se stávají rozpačitějšími a nejistějšími.

    Znovu dotázána na to, proč by Heinz lék krást neměl, odpovídá prostě: Protože to není správné. Na opakovaný dotaz, aby vysvětlila proč, Amy znovu tvrdí, že krádež není dobré řešení a nepřesvědčivě dodává, že kdyby lékárník ten lék ukradl, nevěděl by možná, jak ho manželce podat, a tak by mohla stejně umřít. Tím, že se jí nedaří vidět dilema jako samostatný problém v rámci platné morálky, neumí rozlišit vnitřní strukturu jeho řešení a sama si rozdílným způsobem problém konstruuje, čímž se zcela vymyká Kohlbergově koncepci. Amy však tím, že bere v potaz svět složený spíše ze vztahů než z jednotlivých postav, svět, který drží pohromadě více díky lidským kontaktům, než v důsledku systémů pravidel, usuzuje, že skládačka dilematu spočívá v lékárníkově neschopnosti reagovat na ženiny potíže. Podle Amy spočívá řešení dilematu v tom, že lékárníkovi by bylo zapotřebí důkladněji vysvětlit ženin stav,  nebo – kdyby to nešlo – působit nějak na ostatní, kteří by byli schopni ženě pomoci. Podobně, jako je Jake přesvědčen, že soudce by krádež uznal za správnou, si je Amy jista, že kdyby Heinz a lékárník dost dlouho celou věc probírali, určitě by řešení dopadlo jinak, než jako krádež. Jake považuje zákon za cosi, co obsahuje chyby, Amy vidí chybu v dramatu samém a věří, že kdyby se svět dokázal víc o věci dělit, tak by lidé nemuseli krást. Obě děti tedy rozpoznávají nutnost dohody, ovšem její zprostředkování vidí rozdílným způsobem:   on neosobně pomocí logického a právního systému, ona osobně, pomocí komunikace uvnitř vztahu. Podobně jako se Jake opírá o logické konvence,  aby jejich pomocí vydedukoval řešení dilematu a předpokládá, že tyto konvence jsou sdíleny i okolím, Amy se opírá o proces komunikace, domluvy, předpokládá vytvoření osobních spojení a věří, že její hlas bude vyslyšen. Posuzováno podle Kohlbergovy definice fází a sekvencí morálního vývoje,  Amin morální úsudek  je o celou jednu fázi méně vyspělý než chlapcův;  dá se hodnotit jako směsice fází dvě a tři. Ve svém díle Jiným Hlasem Gilliganová pléduje pro paradigma péče místo paradigmatu soutěžení (čili o zohlednění ženské perspektivy).

    Kontrolní otázky a další náměty k samostudiu:

    1)Přečtěte si kapitolu 5 studie Jiným hlasem (O rozdílné psychologii žen a můžů) a vysvětlete, co je podle Carol Gilliganové podstatou Ženských práv a ženského úsudku.

    2)Vedle myšlenkového přínosu k  feministické psychologii Carol Gilliganové  by bylo vhodné si prostudovat i argumentaci Nancy Chodorowové, která přikládá velký význam vlivu účasti obou rodičů na péči o dítě už od narození co se týče formování identit mužů a žen (tzv. co-parenting jako překážka oedipálního stádia). Klíčové teze její argumentace můžete nalézt na adrese: http://www.apadivisions.org/division-39/publications/reviews/chodorow.aspx.

    3)Kromě myšlenkového přínosu k feministické psychologii Carol Gilliganové a Nancy Chodorowové by bylo vhodné si prostudovat  i myšlenkový odkaz Jessicy Benjaminové,  která podobně jako Nancy Chodorowová usiluje o překonání překážky oedipálního stádia (symbolicky poškozujícího ženské identity) na základě uplatnění různých teoretických přístupů (včetně Freuda). Kličové teze její argumetnace můžete nalézt na adrese: https://www.msu.edu/~lotz/classes/f2006intersubjectivity/pdfs/benjamin%20recognition%20and%20destruction.pdf

  • Feministický pohled na nové reprodukční technologie

    Právní a filosofické aspekty nových reprodukčních technologií podle feministických paradigmat 

    Jedním z významných témat současných debat uskutečňovaných především v rámci feministické právní teorie je problematika právních nároků konkrétních subjektů ohledně adopcí a také nových reprodukčních technologií, kterými se nejčastěji rozumí mimoděložní oplodnění/oplodnění ze zkumavky/in vitro fertilizace (IVF), dále přenos zárodku a konečně také v České republice nezákonný fenomén náhradního mateřství. Toto rozšíření nových reprodukčních technologií stejně tak jako stále větší oblíbenost adopcí jsou nejčastěji přičítány neplodnosti v důsledku odkládání mateřství, nebezpečným antikoncepčním metodám a z nich vyplývajícím zánětlivým nemocím dělohy, vejcovodů a dalším jevům souvisejících se současným životním způsobem. Podobně jako v minulých desetiletích feministické debaty vycházely z konceptualizace rovnosti mezi muži a ženami, současné debaty uplatňované v rámci feministické právní teorie jsou strukturovány podle souvislostí mezi novými reprodukčními technologiemi a konceptualizací rovnosti mužů a žen. 

    Dalším vážným problémem jsou vznikající soudní spory mezi různými subjekty účastnícími se těchto nových reprodukčních technologií vyvolávající také řadu otázek ohledně jejich právních nároků, a v současnosti k jednomu z nejdiskutovanějších problémů patří vztah mezi náhradní matkou a rodiči uzavírajícími s ní smlouvu. Tak například americký soud už musel situaci, kdy náhradní matka po porodu vypověděla původní smlouvu uzavřenou s adoptivními rodiči a odmítla vydat dítě rodičům, se kterými měla uzavřenou smlouvu. Konkrétněji řečeno, debaty ohledně legitimity amerického zákonodárství týkající se nových reprodukčních technologií vyvolal případ Baby M., kdy náhradní matka vypověděla po porodu smlouvu a odmítla dítě vydat. Na základě soudního rozhodnutí završujícího vleklý právní spor dítě v tomto případě bylo nakonec soudem přiřknuto adoptivnímu páru na základě přiznání právo na soukromí, ke kterému bylo nakonec zařazeno i uskutečňování prokreativních rozhodnutí prostřednictvím instituce náhradního mateřství. Tento precedens vyvolal řadu debat ohledně různých politických a společenských aspektů nových reprodukčních technologií probíhajících v rámci feministické právní filosofie, které jsou nejčastěji strukturovány na základě liberálního, radikálního, marxistického a socialistického feminismu.

    Nové reprodukční technologie ve světle liberálního feminismu  

    Liberální feminismus je nejdůležitějším paradigmatem obhajujícím nové reprodukční technologie, což odpovídá liberální ideologii vycházející z  uskutečnění sebenaplnění doprovázené minimálními zásahy státu. Ve své obhajobě nových reprodukčních technologií zdůrazňují liberální feministky moment svobodné volby předpokládající dobrovolný vstup zúčastněných aktérů do společenské smlouvy. Tak například jedna z liberálních teoretiček Christine Sistarová oceňuje náhradní mateřství kvůli autonomii rozhodovacích procesů, na základě kterých ženy mají možnost kontrolovat svá těla, své životy, ustavit hranice svých reprodukčních schopností stejně tak jako vymezit jejich společenské využití a užitečnost. Některé liberální feministky argumentující ve prospěch nových reprodukčních technologií kladně hodnotí přesunutí zátěže z těhotenství na méně rizikové ženy, vytváření příležitosti pro lesbické ženy a pro ženy bez partnerů vytvořit rodinu, stejně tak jako novou možnost kontrolovat reprodukční prostředky ženami samotnými. Současně také tvrdí, že náhradní mateřství nepředstavuje vážnější profesionální rizika než ostatní povolání a vzhledem k iniciování nových forem mateřství by také nemělo být považováno za další prostředek vykořisťování žen. Tak například jeden z liberálních teoretiků John Robertson považuje snahy zakázat náhradní mateřství za paternalistické stanovisko, protože je třeba jej chápat jako prokreativní právo neplodného páru uskutečňované na základě svobodné volby a informovanosti. Tak přestože mnohé liberální feministky jsou si vědomy konfliktního potenciálu mezi biologickými rodiči na straně jedné a náhradní matkou na straně druhé, většina z nich vysvětluje kritický či odmítavý přístup k náhradnímu mateřství kolektivních strachem ze ztráty dosažitelnosti a levností tradičních ženských reprodukčních služeb. Tak i když většina zastánců/zastánkyň liberálního feminismu argumentuje ve prospěch zákonodárství týkajícího se náhradního mateřství, některé z nich problematizují vztah tohoto procesu k veřejné politice stejně tak jako právo na soukromí a autonomii biologické matky dokonce i odvoláváním se na porušování třináctého dodatku ústavy zakazujícího otroctví.

    Nové reprodukční technologie podle radikálního feminismu

    Radikální feministky jsou ze všech feministických paradigmat nejkritičtější vůči novým reprodukčním technologiím, a toto jejich stanovisko je možné ilustrovat jejich kolektivním vystoupením na semináři organizovaném mezinárodní organizací Feminist International Network of Resistence to Reproductive and Genetic Engineering [Mezinárodní Feministická síť Odporu proti Reprodukčnímu a Genetickému Inženýrství], ve kterém navrhovaly navázat na konkrétní způsoby protestu proti zákonnosti pornografie prosazované Catherine MacKinnonovou a Andreou Dworkinovou – je třeba zavést takové zákony, na základě kterých by bylo možné podat stížnost na lékaře praktikujícího nové reprodukční technologie za bezohlednost, nelegálnost a neetické chování chápané jako „porušování lidských práv žen“.

    Jak je možné souhlasit se stanoviskem liberálních feministek o svobodném rozhodování žen ve společnosti ustavené na dichotomii soukromého a veřejného a reprodukujícího útlak žen?  Jak můžou liberální feministky hovořit o rozhodování žen v ekonomických a společenských poměrech považujících právo výběru za výsledek koupě? Například jedna z nejvlivnějších teoretiček Carole Patemanová se vysmívá stanovisku, podle kterého je náhradní mateřství prezentováno jako „smlouva mezi ženami“ a poukazuje na snahy o vyloučení žen ze smlouvy linoucí se jako červená niť dějinami filozofického a politického myšlení. Radikální feministky dále kritizují přesvědčení o svobodné volbě uskutečňované náhradními matkami a vysvětlují je fungováním falešného vědomí – náhradní matky ustavují kolektivní falešné vědomí o vlastní svobodné volbě, protože si neuvědomují svoje postavení v mechanismech vykořisťování. Na rozdíl od stanoviska liberálního feminismu radikální feministky vidí diametrální rozdíly mezi potraty na straně jedné a novými reprodukčními technologiemi na straně druhé – zatímco uzákonění potratu umožnilo ženám „řídit svá vlastní těla“, nové reprodukční technologie nejsou v tomto smyslu žádným přínosem. Dále jsou radikální feministky přesvědčeny o tom, že v důsledku rozšíření nových reprodukčních technologií se ženy stanou „ženami-zkumavkami“, „žijícími laboratořemi“ či „matkami-stroji“, a že normální ženy začnou být považovány za „zastaralé rodičky“. Lékaři získají větší kontrolu nad reprodukcí a budou tak narušeny mechanismy ženského sebeurčení; v důsledku tohoto procesu „vymývání mozků“ normální ženy nakonec uvěří tomu, že jsou podřadnější než „umělé ženy“. Tak podle radikálních feministek je možné náhradní mateřství přirovnat k prostituci, protože tyto dvě praxe kontrolují a používají ženská těla v důsledku kapitalistických mechanismů: podle metafory Andrey Dworkinové „model farmy“ vypovídá o ekonomických a společenských souvislostech mateřství a „model bordelu“ o tom, že žena svým jednáním prodává části svého těla. Instituce náhradního mateřství je tak jenom novou formou patriarchátu, protože jenom proměňuje doktrínu smlouvu a jiným způsobem znovu uznává práva otců. Z  hlediska ženských práv mateřství bylo bezpečnější před zavedením instituce náhradního mateřství, protože otcovství bylo závislé na svědectví ženy - reprodukce prostřednictvím náhradního mateřství proměňuje tyto biologické a společenské skutečnosti a tradiční význam otcovství tím, že si jim muži mohou být od začátku jisti. Podle Carole Patemanové tak ideologie náhradního mateřství coby pomoci neplodným ženám přehlížením samotného mužského nároku zatemňuje význam strukturálních souvislostí. Tato kritická stanoviska radikálního feminismu jsou velmi často kritizována za to, že tříští feministické debaty a paralyzují feministické kolektivní úsilí fungující v rámci hranic vymezených patriarchátem. Tak tento biologický determinismus radikálních feministek je spíše možné považovat za propagaci sexismu, protože označuje touhu neplodných žen po reprodukci buď za nerozumnou nebo za nemorální. Například liberální feministky odmítají přístup radikálních feministek přirovnávající prostituci k náhradnímu mateřství; na rozdíl od náhradního mateřství prostituce nerozvíjí širší společenský zájem o udržení rodinných hodnot a nevztahuje se k utváření žádného nového života – naopak je spojena s násilím, ponižujícím chováním a sexuálně přenášenými nemocemi jako AIDS, atd. Je třeba také odmítnout tezi, že náhradní mateřství je určitým druhem vykořisťování, protože se vůbec neliší od ostatních služeb poskytovaných bohatým méně bohatými; větší pozornost feminismu by tak měla být věnována léčení neplodnosti prostřednictvím zlepšení výzkumu a širším přístupem k reprodukčním technologiím.

    Nové reprodukční technologie podle marxistického feminismu

    Marxistické feministky usilují o svržení kapitalismu, které považují za jediné řešení osvobození žen bez ohledu na jejich rasový či třídní původ. Kritizují zejména instituci soukromého vlastnictví, protože vede k ekonomické nerovnosti, závislosti, politickému zmatku a konečně i k „nezdravým“ vztahům mezi muži a ženami. Největší kritice je podrobena instituce rodiny: práce žen je neplacená a přitom vytváří národní důchod, což považují za mechanismus vykořisťování. Vzhledem k nevědomí o těchto vykořisťovatelských mechanismech jsou manželky považovány za třídu „o sobě“, která by se na základě pěstování kolektivního vědomí měla stát „třídou o sobě“. Marxistický feminismus vychází z teorie tříd a tak formální rovnost smlouvy uzavíraná mezi náhradní matkou a biologickými rodiči zakrývá skutečné společenské třídní zájmy – formální rovnost smlouva je tak na úkor náhradní matky, a proto je odmítáno i liberální stanovisko o právu na autonomii. Marxistické feministky také nesouhlasí s tezí o „dobrovolnosti souhlasu náhradní matky“ a odmítají i srovnání náhradní matky s dárcem spermatu z toho důvodu, že z instituce náhradního mateřství mají prospěch výhradně muži. Náhradní matka je tak odcizena několika různými způsoby: za prvé je odcizena od dítěte coby výsledku své práce, za druhé od procesu výroby tím, že je viděna jako stroj, a za třetí jako společenská bytost tím, že se děti stávají zbožím a ženy zase výrobci dětí. Podle některých marxistických feministek jsou nové reprodukční technologie jenom dalším krokem vývoje vědy za kapitalistických poměrů, ve kterých v důsledku oddělení prokreace od sexuality jsou ženy jako podřadné bytosti umisťovány do soukromé sféry. Dualita sexuality a prokreace tak vytváří nové podoby falešného vědomí o ženství a mateřství prostřednictvím „nových předmětů prodeje a pronájmu“ stejně tak jako prostřednictvím nových historických subjektů ochotných vstoupit do těchto vztahů.

    Nové reprodukční technologie podle socialistického feminismu

    Socialistické feministky do značné míry sdílejí perspektivy marxistických a radikálních feministek a vyjadřují se k různým aspektům historických a společenských aspektů prokreace. Podle nich výše zmiňovaný slavný případ Baby M. - kdy náhradní matka odmítla vydat dítě adoptivním rodičům - jenom potvrzuje nerovnost mezi muži a ženami. Soud se sice snažil navodit iluzi rovnosti přiřknutím poručenství biologickým rodičům proti vůli náhradní matky; konečným důsledkem však byla nerovnost vyplývající z rozlišení mezi mateřstvím a těhotenstvím. Stručně řečeno, podle socialistických stejně tak jako podle radikálních feministek náhradní mateřství je jenom novým projevem patriarchátu prostřednictvím mužské kontroly ženských reprodukčních schopností. Náhradní mateřství v kapitalistických poměrech je tak nutné považovat za komodifikaci dětí a proletarizaci mateřství, protože naše těla a naše fyzické schopnosti jsou považovány za vlastnictví, které může být prodáváno nebo pronajímáno. Tak náhradní mateřství nemůže být považováno jenom za soukromý obchod nebo za problém individuálních práv vzhledem k tomu, že konkrétní formy reprodukce jsou vázány na společenské procesy. Společně s radikálními feministkami socialistické feministky tak kritizují liberální stanovisko vycházející z předpokladu svobodné volby a pojetí náhradní matky jako rovnocenné a autonomní strany; autonomie jejích rozhodovacích procesů je totiž například narušována vnějšími omezeními co se týče potratu, povinností dodržovat stravovací návyky, atd. Kategorie „kontrola kvality“ tak vlastně znamená, že soukromé ženy jsou podrobovány dietám a řadě dalších omezení, aby nevytvářely „kazové výrobky“, a tato „kontrola kvality“ také bude mít vliv i na děti počaté a odnošené v procesu náhradního mateřství. Socialistické stejně tak jako marxistické feministky za vážný problém spojený s novými reprodukčními technologiemi považují třídní a rasové problémy, protože povedou k vykořisťování žen různých ras bílými ženami; dále přístup k  nim bude ovlivněn mocenskými asymetriemi a implikuje mechanismy diskriminace. Socialistické stejně tak jako marxistické feministky konceptualizují odcizení od práce i od dítěte v  průběhu reprodukčního procesu; náhradní matka resignuje na svou individualitu tím, že se vzdává svého těla i výsledku své práce za úplatu – požadavek vzdát se po porodu dítěte tak implikuje mimořádnou formu odcizené práce a náhradní matka se tak stává zaměnitelným inkubátorem bez jedinečných atributů. Největším přínosem socialistických feministek co se týče kritiky náhradního mateřství je vysvětlení vlivu nových reprodukčních technologií na současnou rodinu, přičemž přehlížejí biologickou určenost a navazují na moderní trendy vývoje rodinných forem zdůrazňujících spíše dobrovolné a společenské faktory otcovství a mateřství. Na základě této perspektivy - zavedením rozlišení mezi biologickým a společenským - náhradní mateřství pluralizuje či rozšiřuje instituci mateřství a může časem vyústit až v její znehodnocení. Za tyto kritické perspektivy vylučující možnost svobodné volby a vypichující  „klamy“ náhradního mateřství jsou socialistické stejně tak jako marxistické a radikální feministky kritizovány zejména představitelkami liberálního feminismu.

    Kontrolní otázky a další náměty k samostudiu:

    1)Vraťte se k úvodním přednáškám týkajícím se typů feminismu a pokuste se vysvětlit, které další konkrétní problémy (kromě nových reprodukčních technologií) by mohly být odlišně interpetovány na základě různých feministických perspektiv (např, péče, atd.).

    2)Na základě samostudia zahraničních zdrojů určete, ve kterých státech je uzákoněna instituce náhradní/surogátní matky (ne adopce, ale odnošení dítěte).

    3)Na základě samostudia tuzemských zdrojů shrňte legislativu týkající se asistované reprodukce (věkovou hranici, možnosti pokusů, apod.) a naznačte její feministickou kritiku.