Feministický pohled na nové reprodukční technologie

Právní a filosofické aspekty nových reprodukčních technologií podle feministických paradigmat 

Jedním z významných témat současných debat uskutečňovaných především v rámci feministické právní teorie je problematika právních nároků konkrétních subjektů ohledně adopcí a také nových reprodukčních technologií, kterými se nejčastěji rozumí mimoděložní oplodnění/oplodnění ze zkumavky/in vitro fertilizace (IVF), dále přenos zárodku a konečně také v České republice nezákonný fenomén náhradního mateřství. Toto rozšíření nových reprodukčních technologií stejně tak jako stále větší oblíbenost adopcí jsou nejčastěji přičítány neplodnosti v důsledku odkládání mateřství, nebezpečným antikoncepčním metodám a z nich vyplývajícím zánětlivým nemocím dělohy, vejcovodů a dalším jevům souvisejících se současným životním způsobem. Podobně jako v minulých desetiletích feministické debaty vycházely z konceptualizace rovnosti mezi muži a ženami, současné debaty uplatňované v rámci feministické právní teorie jsou strukturovány podle souvislostí mezi novými reprodukčními technologiemi a konceptualizací rovnosti mužů a žen. 

Dalším vážným problémem jsou vznikající soudní spory mezi různými subjekty účastnícími se těchto nových reprodukčních technologií vyvolávající také řadu otázek ohledně jejich právních nároků, a v současnosti k jednomu z nejdiskutovanějších problémů patří vztah mezi náhradní matkou a rodiči uzavírajícími s ní smlouvu. Tak například americký soud už musel situaci, kdy náhradní matka po porodu vypověděla původní smlouvu uzavřenou s adoptivními rodiči a odmítla vydat dítě rodičům, se kterými měla uzavřenou smlouvu. Konkrétněji řečeno, debaty ohledně legitimity amerického zákonodárství týkající se nových reprodukčních technologií vyvolal případ Baby M., kdy náhradní matka vypověděla po porodu smlouvu a odmítla dítě vydat. Na základě soudního rozhodnutí završujícího vleklý právní spor dítě v tomto případě bylo nakonec soudem přiřknuto adoptivnímu páru na základě přiznání právo na soukromí, ke kterému bylo nakonec zařazeno i uskutečňování prokreativních rozhodnutí prostřednictvím instituce náhradního mateřství. Tento precedens vyvolal řadu debat ohledně různých politických a společenských aspektů nových reprodukčních technologií probíhajících v rámci feministické právní filosofie, které jsou nejčastěji strukturovány na základě liberálního, radikálního, marxistického a socialistického feminismu.

Nové reprodukční technologie ve světle liberálního feminismu  

Liberální feminismus je nejdůležitějším paradigmatem obhajujícím nové reprodukční technologie, což odpovídá liberální ideologii vycházející z  uskutečnění sebenaplnění doprovázené minimálními zásahy státu. Ve své obhajobě nových reprodukčních technologií zdůrazňují liberální feministky moment svobodné volby předpokládající dobrovolný vstup zúčastněných aktérů do společenské smlouvy. Tak například jedna z liberálních teoretiček Christine Sistarová oceňuje náhradní mateřství kvůli autonomii rozhodovacích procesů, na základě kterých ženy mají možnost kontrolovat svá těla, své životy, ustavit hranice svých reprodukčních schopností stejně tak jako vymezit jejich společenské využití a užitečnost. Některé liberální feministky argumentující ve prospěch nových reprodukčních technologií kladně hodnotí přesunutí zátěže z těhotenství na méně rizikové ženy, vytváření příležitosti pro lesbické ženy a pro ženy bez partnerů vytvořit rodinu, stejně tak jako novou možnost kontrolovat reprodukční prostředky ženami samotnými. Současně také tvrdí, že náhradní mateřství nepředstavuje vážnější profesionální rizika než ostatní povolání a vzhledem k iniciování nových forem mateřství by také nemělo být považováno za další prostředek vykořisťování žen. Tak například jeden z liberálních teoretiků John Robertson považuje snahy zakázat náhradní mateřství za paternalistické stanovisko, protože je třeba jej chápat jako prokreativní právo neplodného páru uskutečňované na základě svobodné volby a informovanosti. Tak přestože mnohé liberální feministky jsou si vědomy konfliktního potenciálu mezi biologickými rodiči na straně jedné a náhradní matkou na straně druhé, většina z nich vysvětluje kritický či odmítavý přístup k náhradnímu mateřství kolektivních strachem ze ztráty dosažitelnosti a levností tradičních ženských reprodukčních služeb. Tak i když většina zastánců/zastánkyň liberálního feminismu argumentuje ve prospěch zákonodárství týkajícího se náhradního mateřství, některé z nich problematizují vztah tohoto procesu k veřejné politice stejně tak jako právo na soukromí a autonomii biologické matky dokonce i odvoláváním se na porušování třináctého dodatku ústavy zakazujícího otroctví.

Nové reprodukční technologie podle radikálního feminismu

Radikální feministky jsou ze všech feministických paradigmat nejkritičtější vůči novým reprodukčním technologiím, a toto jejich stanovisko je možné ilustrovat jejich kolektivním vystoupením na semináři organizovaném mezinárodní organizací Feminist International Network of Resistence to Reproductive and Genetic Engineering [Mezinárodní Feministická síť Odporu proti Reprodukčnímu a Genetickému Inženýrství], ve kterém navrhovaly navázat na konkrétní způsoby protestu proti zákonnosti pornografie prosazované Catherine MacKinnonovou a Andreou Dworkinovou – je třeba zavést takové zákony, na základě kterých by bylo možné podat stížnost na lékaře praktikujícího nové reprodukční technologie za bezohlednost, nelegálnost a neetické chování chápané jako „porušování lidských práv žen“.

Jak je možné souhlasit se stanoviskem liberálních feministek o svobodném rozhodování žen ve společnosti ustavené na dichotomii soukromého a veřejného a reprodukujícího útlak žen?  Jak můžou liberální feministky hovořit o rozhodování žen v ekonomických a společenských poměrech považujících právo výběru za výsledek koupě? Například jedna z nejvlivnějších teoretiček Carole Patemanová se vysmívá stanovisku, podle kterého je náhradní mateřství prezentováno jako „smlouva mezi ženami“ a poukazuje na snahy o vyloučení žen ze smlouvy linoucí se jako červená niť dějinami filozofického a politického myšlení. Radikální feministky dále kritizují přesvědčení o svobodné volbě uskutečňované náhradními matkami a vysvětlují je fungováním falešného vědomí – náhradní matky ustavují kolektivní falešné vědomí o vlastní svobodné volbě, protože si neuvědomují svoje postavení v mechanismech vykořisťování. Na rozdíl od stanoviska liberálního feminismu radikální feministky vidí diametrální rozdíly mezi potraty na straně jedné a novými reprodukčními technologiemi na straně druhé – zatímco uzákonění potratu umožnilo ženám „řídit svá vlastní těla“, nové reprodukční technologie nejsou v tomto smyslu žádným přínosem. Dále jsou radikální feministky přesvědčeny o tom, že v důsledku rozšíření nových reprodukčních technologií se ženy stanou „ženami-zkumavkami“, „žijícími laboratořemi“ či „matkami-stroji“, a že normální ženy začnou být považovány za „zastaralé rodičky“. Lékaři získají větší kontrolu nad reprodukcí a budou tak narušeny mechanismy ženského sebeurčení; v důsledku tohoto procesu „vymývání mozků“ normální ženy nakonec uvěří tomu, že jsou podřadnější než „umělé ženy“. Tak podle radikálních feministek je možné náhradní mateřství přirovnat k prostituci, protože tyto dvě praxe kontrolují a používají ženská těla v důsledku kapitalistických mechanismů: podle metafory Andrey Dworkinové „model farmy“ vypovídá o ekonomických a společenských souvislostech mateřství a „model bordelu“ o tom, že žena svým jednáním prodává části svého těla. Instituce náhradního mateřství je tak jenom novou formou patriarchátu, protože jenom proměňuje doktrínu smlouvu a jiným způsobem znovu uznává práva otců. Z  hlediska ženských práv mateřství bylo bezpečnější před zavedením instituce náhradního mateřství, protože otcovství bylo závislé na svědectví ženy - reprodukce prostřednictvím náhradního mateřství proměňuje tyto biologické a společenské skutečnosti a tradiční význam otcovství tím, že si jim muži mohou být od začátku jisti. Podle Carole Patemanové tak ideologie náhradního mateřství coby pomoci neplodným ženám přehlížením samotného mužského nároku zatemňuje význam strukturálních souvislostí. Tato kritická stanoviska radikálního feminismu jsou velmi často kritizována za to, že tříští feministické debaty a paralyzují feministické kolektivní úsilí fungující v rámci hranic vymezených patriarchátem. Tak tento biologický determinismus radikálních feministek je spíše možné považovat za propagaci sexismu, protože označuje touhu neplodných žen po reprodukci buď za nerozumnou nebo za nemorální. Například liberální feministky odmítají přístup radikálních feministek přirovnávající prostituci k náhradnímu mateřství; na rozdíl od náhradního mateřství prostituce nerozvíjí širší společenský zájem o udržení rodinných hodnot a nevztahuje se k utváření žádného nového života – naopak je spojena s násilím, ponižujícím chováním a sexuálně přenášenými nemocemi jako AIDS, atd. Je třeba také odmítnout tezi, že náhradní mateřství je určitým druhem vykořisťování, protože se vůbec neliší od ostatních služeb poskytovaných bohatým méně bohatými; větší pozornost feminismu by tak měla být věnována léčení neplodnosti prostřednictvím zlepšení výzkumu a širším přístupem k reprodukčním technologiím.

Nové reprodukční technologie podle marxistického feminismu

Marxistické feministky usilují o svržení kapitalismu, které považují za jediné řešení osvobození žen bez ohledu na jejich rasový či třídní původ. Kritizují zejména instituci soukromého vlastnictví, protože vede k ekonomické nerovnosti, závislosti, politickému zmatku a konečně i k „nezdravým“ vztahům mezi muži a ženami. Největší kritice je podrobena instituce rodiny: práce žen je neplacená a přitom vytváří národní důchod, což považují za mechanismus vykořisťování. Vzhledem k nevědomí o těchto vykořisťovatelských mechanismech jsou manželky považovány za třídu „o sobě“, která by se na základě pěstování kolektivního vědomí měla stát „třídou o sobě“. Marxistický feminismus vychází z teorie tříd a tak formální rovnost smlouvy uzavíraná mezi náhradní matkou a biologickými rodiči zakrývá skutečné společenské třídní zájmy – formální rovnost smlouva je tak na úkor náhradní matky, a proto je odmítáno i liberální stanovisko o právu na autonomii. Marxistické feministky také nesouhlasí s tezí o „dobrovolnosti souhlasu náhradní matky“ a odmítají i srovnání náhradní matky s dárcem spermatu z toho důvodu, že z instituce náhradního mateřství mají prospěch výhradně muži. Náhradní matka je tak odcizena několika různými způsoby: za prvé je odcizena od dítěte coby výsledku své práce, za druhé od procesu výroby tím, že je viděna jako stroj, a za třetí jako společenská bytost tím, že se děti stávají zbožím a ženy zase výrobci dětí. Podle některých marxistických feministek jsou nové reprodukční technologie jenom dalším krokem vývoje vědy za kapitalistických poměrů, ve kterých v důsledku oddělení prokreace od sexuality jsou ženy jako podřadné bytosti umisťovány do soukromé sféry. Dualita sexuality a prokreace tak vytváří nové podoby falešného vědomí o ženství a mateřství prostřednictvím „nových předmětů prodeje a pronájmu“ stejně tak jako prostřednictvím nových historických subjektů ochotných vstoupit do těchto vztahů.

Nové reprodukční technologie podle socialistického feminismu

Socialistické feministky do značné míry sdílejí perspektivy marxistických a radikálních feministek a vyjadřují se k různým aspektům historických a společenských aspektů prokreace. Podle nich výše zmiňovaný slavný případ Baby M. - kdy náhradní matka odmítla vydat dítě adoptivním rodičům - jenom potvrzuje nerovnost mezi muži a ženami. Soud se sice snažil navodit iluzi rovnosti přiřknutím poručenství biologickým rodičům proti vůli náhradní matky; konečným důsledkem však byla nerovnost vyplývající z rozlišení mezi mateřstvím a těhotenstvím. Stručně řečeno, podle socialistických stejně tak jako podle radikálních feministek náhradní mateřství je jenom novým projevem patriarchátu prostřednictvím mužské kontroly ženských reprodukčních schopností. Náhradní mateřství v kapitalistických poměrech je tak nutné považovat za komodifikaci dětí a proletarizaci mateřství, protože naše těla a naše fyzické schopnosti jsou považovány za vlastnictví, které může být prodáváno nebo pronajímáno. Tak náhradní mateřství nemůže být považováno jenom za soukromý obchod nebo za problém individuálních práv vzhledem k tomu, že konkrétní formy reprodukce jsou vázány na společenské procesy. Společně s radikálními feministkami socialistické feministky tak kritizují liberální stanovisko vycházející z předpokladu svobodné volby a pojetí náhradní matky jako rovnocenné a autonomní strany; autonomie jejích rozhodovacích procesů je totiž například narušována vnějšími omezeními co se týče potratu, povinností dodržovat stravovací návyky, atd. Kategorie „kontrola kvality“ tak vlastně znamená, že soukromé ženy jsou podrobovány dietám a řadě dalších omezení, aby nevytvářely „kazové výrobky“, a tato „kontrola kvality“ také bude mít vliv i na děti počaté a odnošené v procesu náhradního mateřství. Socialistické stejně tak jako marxistické feministky za vážný problém spojený s novými reprodukčními technologiemi považují třídní a rasové problémy, protože povedou k vykořisťování žen různých ras bílými ženami; dále přístup k  nim bude ovlivněn mocenskými asymetriemi a implikuje mechanismy diskriminace. Socialistické stejně tak jako marxistické feministky konceptualizují odcizení od práce i od dítěte v  průběhu reprodukčního procesu; náhradní matka resignuje na svou individualitu tím, že se vzdává svého těla i výsledku své práce za úplatu – požadavek vzdát se po porodu dítěte tak implikuje mimořádnou formu odcizené práce a náhradní matka se tak stává zaměnitelným inkubátorem bez jedinečných atributů. Největším přínosem socialistických feministek co se týče kritiky náhradního mateřství je vysvětlení vlivu nových reprodukčních technologií na současnou rodinu, přičemž přehlížejí biologickou určenost a navazují na moderní trendy vývoje rodinných forem zdůrazňujících spíše dobrovolné a společenské faktory otcovství a mateřství. Na základě této perspektivy - zavedením rozlišení mezi biologickým a společenským - náhradní mateřství pluralizuje či rozšiřuje instituci mateřství a může časem vyústit až v její znehodnocení. Za tyto kritické perspektivy vylučující možnost svobodné volby a vypichující  „klamy“ náhradního mateřství jsou socialistické stejně tak jako marxistické a radikální feministky kritizovány zejména představitelkami liberálního feminismu.

Kontrolní otázky a další náměty k samostudiu:

1)Vraťte se k úvodním přednáškám týkajícím se typů feminismu a pokuste se vysvětlit, které další konkrétní problémy (kromě nových reprodukčních technologií) by mohly být odlišně interpetovány na základě různých feministických perspektiv (např, péče, atd.).

2)Na základě samostudia zahraničních zdrojů určete, ve kterých státech je uzákoněna instituce náhradní/surogátní matky (ne adopce, ale odnošení dítěte).

3)Na základě samostudia tuzemských zdrojů shrňte legislativu týkající se asistované reprodukce (věkovou hranici, možnosti pokusů, apod.) a naznačte její feministickou kritiku.