Problematika LGBT menšiny II.

Zatímco kulturní relativisté trvají na tezi o souvislosti mezi právními předpisy a autonomními kulturními strukturami a rezignují na možnost ustavení normativních principů světového pořádku, řada právních universalistů působících v oblasti lidských práv usiluje o ustavení universálních norem a principů. Dále právní universalisté negují platnost tradičnějších právních systémů v tom smyslu, že nepovažují náčelnictví či poradní sbory starších za instituce schopné plnit úlohu právních struktur odpovídajících právním systémům západních liberálních společností (v různých oblastech života včetně homosexuality).

Kriminalizace homosexuality mezi dvěma dospělými je běžnou a krutou praxí v zemích s převažujícím vlivem islámu a různé typy fyzických trestů existují v trestních zákonících více než třiceti zemí s převládajícím islámským náboženstvím. Na základě islámských zákonů potrestání homosexuality je podmíněno výpovědí čtyř svědků, přičemž DNA test je považován za nejčastější důkaz přítomnosti v době aktu. Například ukamenování k smrti, sto ran bičem nebo vyhození z vysoké budovy jsou běžné rozsudky založené na vysvětlení skupiny islámského práva nazývaného Sharia v Iránu a v Saudské Arábii.

Jestliže je právně způsobilý dospělý muž přistižen při souloži s nedospělým mužem, dospělý muž by měl být zabit a nedospělý dostat sedmdesát čtyři ran bičem a případně i výstrahu; v případě nedospělosti by každý z nich měl dostat sedmdesát čtyři ran bičem. Tření stehen nebo hýždí nazývané Tafhiz by mělo být potrestáno sta ranami; po čtvrtém opakování tohoto přestupku by měl následovat trest smrti. Dva muži by měli dostat devadesát devět ran bičem, jestliže jsou nalezeni bez objektivního důvodu nazí pod pokrývkou; dva líbající se muži by měli dostat šedesát ran bičem.

V případě lesbismu (Mosahegeh) neexistují rozdíly mezi aktivním a pasivním partnerstvím a obě partnerky by měly dostat sto ran bičem; jestliže se přečin opakuje počtvrté, měly by být obě zabity. Existuje jenom několik států s převažujícím vlivem islámu trestajících homosexuální činy pokutami a vězením místo tělesných trestů; jedná se o Afganistán, Bahrajn, Maledivy, Alžírsko a Katar. V Íránu tresty za sexuální úchylky jsou výsledkem konzervativní vlády, a podobně jako v ostatních islámských zemích autorita a věrohodnost výpovědí žen ve srovnání s mužskými je redukována na polovinu. Soukromí gayů a leseb je považováno za potenciální místo páchání zločinu zasluhujícího si trest smrti; podezřelí pachatelé nemají k dispozici alternativní občanské procedury schopné vyvrátit tato neústavní opatření a jedinou možnou cestou řešení je tak odjet ze země.

Problematika emigrace lidí s odlišnou genderovou identitou nebo sexuální orientací se tak stává mezinárodním problémem projednávaným různými institucemi OSN, které usilují o začlenění této obviňované a vyloučené menšiny někdy končící svůj život trestem smrti; například Spojené státy americké, Anglie a ostatní západoevropské země jsou nuceny se vypořádat každým rokem přibližně se stovkami žádostí o azyl. Na základě těchto skutečností v dubnu roku 2011 Evropský parlament rozhodoval o opatřeních, která by zvýšila počet žádostí lidí s odlišnou genderovou a sexuální orientací žádajících o azyl v Evropské unii, aby mohli být zahrnuti do zvláštní sekce jako „žadatelé o azyl mající zvláštní potřeby“.

Nicméně jenom třicet procent žádostí mělo úspěch; v případě sedmdesáti procent se neprokázaly důkazy pro existenci tvrdých trestů včetně popravy v případě návratu do země původu žadatele. I když původně bylo požadováno, aby žadatel o azyl byl občanem členského státu Evropské unie, právo imigrovat bylo postupně rozšířeno i na ostatní země, ve kterých existuje „rozumná pravděpodobnost“ popravy v případě deportace i v případě chybějících dokumentů konkrétního žadatele (Morgan 2006). Bohužel někteří žadatelé o azyl spáchali sebevraždu z obavy možné deportace do země původu poté, co jejich požadavek o azyl byl odmítnut v Holandsku a ve Spojeném království.  

Křesťanství, judaismus a islám považovaly a považují za legitimní základ sexuálních vztahů jenom reprodukci a vyvíjely systematické snahy kriminalizovat různé sexuální úchylky. Dnes však je možné hovořit o neshodách náhledu na homosexualitu ustavujících významné rozdíly mezi konzervativci a liberály, přičemž hlavní rozpory jsou založeny na různých interpretacích  bible. Po celé epochy existovalo napětí mezi církví a státem vyplývající ze skutečnosti, že křesťanství regulovalo společenský život po relativně dlouhé období; dokonce i v současné době je možné hovořit o složitém vztahu mezi církví a státem v mnoha národních celcích pod dlouhodobým křesťanským vlivem.

Klíčovou pasáží pro vysvětlení vztahu křesťanství k lidem s odlišnou genderovou identitou či sexuální orientací je pasáž ze Starého zákona, podle které Leviticus tvrdí: „Nesmíš spát s mužem (zakar - mužské pohlaví), jako se spí se ženou, to by byla ohavnost…Jestliže někdo spí s mužem, jako se spí se ženou, potom byla spáchána ohavnost, oba budou potrestáni smrtí, jejich krev na ně padne.“ Vzhledem k velkému a dlouhodobému vlivu křesťanství na evropské společenské formy a právní řád je třeba věnovat pozornost zejména postupnému uznávání či prosazování práv leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálů v právních rozsudcích.

V současné době je homosexualita vnímána odlišným způsobem patnácti hlavními církvemi a není možné najít společnou perspektivu. Řada křesťanů souhlasí s tím, že homosexuálové by měli mít právo stát se členy církve a že jejich práva by měla být chráněna; jiné církve jsou přesvědčeny o tom, že fenomén homosexuality a homosexuální akty jsou závažnými přečiny. Katolická církev považuje homosexuály za hříšníky a nebezpečné zločince a většina přívrženců katolické církve považuje homosexualitu za mentální poruchu; v nejlepším případě je homosexualita církví považována za odpustitelný hřích.  Katolická církev dosud nepřestala kritizovat sňatky mezi osobami stejného pohlaví a Vatikán si zřídil vlastní mediální prostředky uveřejňující různé články obsahující argumentace proti schvalování homosexuálního chování ve společenské a právní oblasti.

Podle některých baptistických církví je homosexualita neodpustitelným hříchem; je povolen jenom sňatek mezi mužem a ženou a není možné jmenování církevních hodnostářů s odlišnou genderovou identitou či sexuální orientací. Je možné však najít i baptistické církve usilující o začlenění lidských subjektů s odlišnou genderovou identitou a sexuální orientací; například presbyteriánská církev se Spojených státech amerických považuje práva homosexuálů za otázku společenské rovnosti a od roku 2011 umožňuje homosexuálům vysvěcení na kněze.

V roce 1979 bylo Švédsko první evropskou zemí, která zrušila vymezení homosexuality jako nemoci. Od tohoto rozhodnutí až do roku 2007 homosexuální komunita začala být přijímána společenskými a právními strukturami; některé církve zaujaly vstřícný postoj vůči homosexuálům a jejich svobodám a začaly probíhat i rozsáhlé debaty o homosexuálních sňatcích. Občanské sňatky gayů byly ve Švédsku uzákoněny už v roce 2001. V roce 2007 u příležitosti třicátého výročí zrušení vymezení homosexuality jako nemoci synod jako nejvyšší orgán švédské církve zorganizoval volbu mezi svými členy ohledně homosexuálních sňatků; pro bylo sto sedmdesát šest členů z dvou set čtyřiceti devíti. Dále například Eva Brunne, děkanka biskupství ve Stockholmu, usilovala o práva homosexuálů a souhlasila s tím, že švédská církev by vůči nim měla zaujmout vstřícnější postoj. Sama děkanka Brunne od roku 2001 žije v registrovaném partnerství a na základě její perspektivy by homosexualita měla být považována za alternativní životní způsob; homosexuální páry nepotřebují požehnání církve vzhledem k otevřenosti současné společnosti vůči jejich potřebám. V souladu s tímto stanoviskem se švédská církev rozhodla podporovat zákon umožňující sňatek mezi osobami stejného pohlaví, i když farářům a farářkám bylo ponecháno individuální právo vykonávat sňatkový obřad pro homosexuální páry.

Terminologie sňatkového obřadu využívající dichotomickou klasifikaci „muž“ a „žena“ v případě homosexuálních párů byla nahrazena formulací „zákonně sezdané páry“ a sedmdesát pět procent členů švédské církve je ochotno požehnat homosexuálním párům sňatkovým obřadem. Kvůli tomuto opatření švédské církve představitelé anglikánské církve napsali kritický dopis arcibiskupovi Anders Wejrydovi v tom smyslu, že uzavírání homosexuálních sňatků na církevní půdě by mohlo vést ke „zhoršení vztahů mezi církvemi“. Švédská církev se těmito problémy anglikánské církve odmítla zabývat a rozhodla se pokračovat v praktikování sňatkových obřadů pro osoby stejného pohlaví. Švédská církev umožnila sňatky mezi homosexuály ještě před jejich uzákoněním státem, a proto je třeba Švédsko považovat za první evropskou zemi umožňující náboženský sňatek mezi lidmi stejného pohlaví v hlavní církvi v zemi.

Terminologie sňatkového obřadu využívající dichotomickou klasifikaci „muž“ a „žena“ v případě homosexuálních párů byla nahrazena formulací „zákonně sezdané páry“ a sedmdesát pět procent členů švédské církve je ochotno požehnat homosexuálním párům sňatkovým obřadem. Kvůli tomuto opatření švédské církve představitelé anglikánské církve napsali kritický dopis arcibiskupovi Anders Wejrydovi v tom smyslu, že uzavírání homosexuálních sňatků na církevní půdě by mohlo vést ke „zhoršení vztahů mezi církvemi“. Švédská církev se těmito problémy anglikánské církve odmítla zabývat a rozhodla se pokračovat v praktikování sňatkových obřadů pro osoby stejného pohlaví. Švédská církev umožnila sňatky mezi homosexuály ještě před jejich uzákoněním státem, a proto je třeba Švédsko považovat za první evropskou zemi umožňující náboženský sňatek mezi lidmi stejného pohlaví v hlavní církvi v zemi.

Problematiku porozumění aktérům s odlišnou genderovou identitou a sexuální orientací včetně typických vzorců zneužití používaných pro jejich kriminalizaci je možné objasnit nejenom využíváním vymahatelných zákonů, ale také mobilizací občanské společnosti; vhodným příkladem jsou Yogyakarta pravidla kritizující zneužívání lidských práv a usilující o vymezení pozitivních práv lidí s odlišnou genderovou identitou a sexuální orientací - Yogyakarta pravidla byla formulována na Gadjah Mada universitě na Jávě a jejich autoři jsou převážně specialisté v oblasti lidských práv.

Vzhledem ke kriminalizaci sexuálních vztahů stejného pohlaví včetně trestu smrti v některých zemích autoři Yogyakarta pravidel připomínají všem členským právům OSN, že jsou signatáři mezinárodních norem v oblasti lidských práv; jedná se především o  Všeobecnou deklaraci lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen, atd.

Samotný dokument Yogyakarta pravidel obsahuje dvacet devět pravidel a šestnáct závěrečných doporučení, určených představitelům národních států, nevládních organizací, agentur OSN a Vysokého komisaře OSN pro lidská práva. Jednotlivá pravidla se snaží čelit  různým formám zneužití, ke kterým patří vraždy, znásilňování, všechny formy tělesného i psychického mučení, obchodování s lidmi, vykořisťování a odepření různých forem svobodného projevu a shromažďování.

Kontrolní otázky a další náměty k samostudiu:

1)Prostudujte si článek Radky Janebové, Terezy Břízové a Ivany Velčovské: „What will become of the kids?“ On the Risk of Oppression of Same- Sex Parents in Social Work (Gender/Rovné Příležitosti/Výzkum, Volume 14, number 2/2013: Open Borders of Sexualities, str. 14).

2)Prostudujte si článek Hany Porkertové: Matter trouble – Judith Butler and/or the new materialism (Gender/Rovné Příležiotsti/Výzkum, Volume 14, number 2/2013: Open Borders of Sexualities, str. 41).

3)Prostudujte si text http://www.yogyakartaprinciples.org/principles_en_about.htm a pokuste se shrnout, co je podstatou Yogyakarta pravidel.