Úkol: Aktivita k lekci identita a vývojové aspekty

Úkol: Aktivita k lekci identita a vývojové aspekty

Sociální identita (social identity)

– Jedná se o obsah identity, který se týká vědomí členství v nějaké skupině či sociální kategorii.

- Vědomí určitých sociálních rolí či identifikace s nějakými skupinovými standardy

- Ve vývojovém smyslu se člověk do vztahu již rodí

- Identita = vlastní sebechápání v sociálním světě (Emerson 1960: Národ je soubor lidí, kteří se cítí být národem)

- Sociální identita označuje příslušnost individua k určitým sociálně definovaným skupinám (národ, sociální třída a další) a jako taková je významnou součástí identity osobní, avšak zdaleka osobní identitu nevyčerpává: „Člověk nedefinuje sám sebe pouze v termínech příslušnosti k nějakým uskupením, součástí jeho osobní identity je vždy časová dimenze, celková biografie“ (Bernard, 2008, p. 121).

- Pro porozumění mezilidské interakce je velmi důležitý proces sociální identifikace (H. Tajfel 1982) Sociální identifikace je založena na dvou lidských tendencí, a to seskupovat věci do kategorií a vyhledávání všeho, co posiluje naši sebeúctu – to zajišťuje silou interakci s druhými lidmi.

- Vnímání druhých lidí, na základě jejich členství ve skupinách, je základní součástí lidského myšlení, a to utváří další sociální procesy, zvláště pak formování společenských norem a existenci stereotypů a předsudků. Proto je třeba chápat sociální identifikaci, jako základní součást kontextu sociální interakce.

Zdroje:

HAYES, Nicky. Základy sociální psychologie. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-909-5

HOLUBOVÁ, Kateřina. KONCEPT IDENTITY NA POLI SOCIOLOGICKÉ TEORIE. [cit. 30.03.2021] Dostupné z: https://karolinum.cz/data/clanek/4563/AUC%20PaH%20Sociologica_XXI_2_2016_31-49.pdf

TYRLÍK, Mojmír. Macek, Petr. Širůček, Jan. Sebepojetí a identita v adolescenci: sociální a kulturní kontext. Brno: Masarykova univerzita, 2010. ISBN 978-80-210-5107-2

SOCIÁLNÍ IDENTITA, ČLENSTVÍ JEDINCE VE SKUPINĚ

Skupina si jedince uzpůsobuje, ten se stává členem, týkají se ho tyto pojmy:

Pozice – postavení jedince ve skupině ( otec, prodavač, brankář )

Role – chování odpovídající pozici ( otcovská role, role prodavače )

Status – síla či moc ovlivňování ( otec vyšší status než syn )

Prestiž – označení respektu k držiteli pozice, vykonavateli role ( souvisí téma přirozených x vynucených autorit )

Obliba – sympatie k danému členovi skupiny

Sociální interakce – vzájemné akce mezi člověkem a jeho společenským prostředím

Interakce – při společné činnosti se mezi lidmi vytvářejí mezilidské vztahy, lidé na sebe vzájemně působí a ovlivňují se.

Základní znaky interakce:

Vzájemnost – vztažnost: oboustranný proces, sebereflexe

Stimulace: výměna podnětů jedinců

Ovlivnění: vztah a stimulace vedou k modifikaci chování i záměrů 

OSOBNOST A ROLE

Komplementarita rolí: doplňování / navazování jedné role na druhou

( role učitele k roli žáka, lékáře k roli pacienta )

Identifikace s rolí: různý vztah k různým rolím

-        ztotožnění já s rolí ( moje povolání je mým životním posláním )

-        stylizování do role ( fenomén masky – vnitřní distanc od role, psychická zátěž )

Vrůstání role do osobnosti: role si jedince podrobí, není mocen vyvinout si odstup, je neschopen být sám sebou ( viz Stanfordský experiment a role autority https://psychologie.cz/stanfordsky-experiment/ )

Posílení role jejími atributy: vrůstání role do osobnosti narůstá, pokud jsou běžné znaky individuality překryty rolovými ( fenomén deindividuace https://psychologie.cz/nesnesitelna-lehkost-deindividuace/ )

VLIV SKUPINY NA JEDINCE

-        přímo úměrný s identifikací jedince se skupinou

-        jedinec sdílí se skupinou: cíle, hodnoty, chování

-        rozhodující vliv: struktura skupiny, vůdce, přijaté normy chování

Vliv na výkonovou oblast

- sociální facilitace: při výkonu činnosti jedince posiluje přítomnost druhých lidí

- sociální zahálení: výkon jedince ve skupině se přítomností druhých lidí snižuje

VLIV JEDINCE NA SKUPINU

-        přímo úměrný prestiži jedince ve skupině  

Souvisílost s otázkou konformity jedince https://turbo.cdv.tul.cz/mod/book/view.php?id=5970&chapterid=6298

Zdroje:

HELUS, Zdeněk. Úvod do psychologie. Praha:  Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3037-0, s.216, 217, 218, 219.

VACÍNOVÁ, Marie. TRPIŠOVSKÁ, Dobromila. FARKOVÁ, Marie. Psychologie. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského, 2010. ISBN 978-80-7452-008-2, s. 170.

https://turbo.cdv.tul.cz/mod/book/view.php?id=5970&chapterid=6298

https://psychologie.cz/stanfordsky-experiment/

https://psychologie.cz/nesnesitelna-lehkost-deindividuace/

SOCIÁLNÍ KATEGORIZACE

-        sociální kategorizace společně se sociálním srovnáváním a sociální identitou tvoří psychologický proces, jímž si jedinec vytváří svou sociální identitu (Šerek, 2015)

-        sociální kategorizace – proces, který umožňuje členit sociální svět na smysluplné celky, na členy vztažné (in-group) a nevztažné (out-group) skupiny/kategorie. S touto kategorizací souvisí především snaha zdůrazňovat podobnosti mezi členy jedné skupiny a rozdíly mezi více skupinami.

-        při konstrukci sociálních skupin dochází k tomu, že lidé považováni za členy jedné určité skupiny jsou si v jistém ohledu rovni, což vyvolává pocit důvěry a solidarity (Šafr, 2008)

-        sociální kategorizace se řadí do teorie skupinové identifikace (skupinového jednání), jíž se zabýval např. britský sociální psycholog polsko-židovského původu Henri Tajfel – kde v rámci svého sociálního experimentu zkoumal procesy skupinové identifikace prostřednictvím tzv. minimálních skupin (Machovcová, 2018)

 Zdroje:

Machovcová, K., 2018, Předsudky a skupinová příslušnost: Teorie skupinové identity. Dostupné z: https://clanky.rvp.cz/clanek/c/G/21802/predsudky-a-skupinova-prislusnost-teorie-skupinove-identity.html/

Šafr, J., 2008, Sociální distance, interakce, relace a kategorizace: alternativní teoretické perspektivy studia sociální stratifikace. Dostupné z: https://www.soc.cas.cz/sites/default/files/publikace/safr_-_socialni_distance_interakce_relace_a_kategorizace_alternativni_teoreticke_perspektivy_studia_socialni_stratifikace_final_web.pdf

Šerek, J., 2015, Sociální psychologie I., Teorie sociální identity a teorie sebekategorizace. Dostupné z: https://docplayer.cz/145748482-Teorie-socialni-identity-a-teorie-sebekategorizace.html

Sociální konstrukcionismus

Základní principy rozpracovali v roce 1966 P. L. Berger a T. Luckmann. V daném roce vydávají autoři knihu s názvem „Sociální konstrukce reality“.

Hlavními myšlenkami tohoto proudu je kritické postavení vůči tradičním předpokladům o sociálním světě, které často považujeme za naprosto samozřejmé. Takové předpoklady zároveň posilují zájmy a postavení dominantních skupin společnosti. Dochází ke kritice tradičního pozitivistického přístupu  k poznání (Skorunka, 2013).

Představitelé sociálního konstrukcionismu navazují na myšlenku o jedinečném vnímání světa předpokladem, že lidé tyto vjemy zároveň sami vytváří. Člověka tak vidí jako samotného tvůrce konkrétních významů. Realita je pak lidmi tvořena především skrze jazyk, popř. jiný způsob komunikace. Člověka je v tomto směru vnímán jako příslušník dané společnosti, jejíž způsoby porozumění světu jsou typické pro danou epochu (Plháková, 2006, str. 280).

Zdroje:

PLHÁKOVÁ, A. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-0871-3.

SKORUNKA, D. Sociální konstrukcionismus a psychoterapie. 2013. [cit. 24. 3. 2021] Psychoterapie, 3(3-4). [online]. Získáno z https://journals.muni.cz/psychoterapie/article/view/9634

Strukturovaný nerovný přístup sociálních skupiny k materiálním či duchovním statkům společnosti (např. k ekonomickým zdrojům, k moci). Nejznámější formou je stratifikace třídní. Postavení rodiny v sociální stratifikaci ovlivňuje zejména přístup žáka ke vzdělání a k vyšším formám studia.

Termín stratifikační systém zahrnuje uspořádání sociálních statusů a institucí, jejichž působením se systém renovuje. Základními komponenty jsou u jednotlivých systémů kasty, stavy, sociální třídy či sociální vrstvy. Povahu jednotlivých systémů ovlivňují aspekty jako sociální mobilita nebo dědičnost. Většinou se rozlišují čtyři základní typy stratifikačních systémů: otrokářský, kastovní, stavovský, třídní  

Zdroje: 

PRŮCHA, Jan, Jiří MAREŠ a Eliška WALTEROVÁ. Pedagogický slovník. 2. rozš. a přeprac. vyd. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-252-1.

ŠANDEROVÁ, Jadwiga. Sociální stratifikace: problém, vybrané teorie, výzkum. Praha: Karolinum, 2000. ISBN 80-246-0025-0.

Socioekonomický status

Socioekonomický status je proměnná, která vyjadřuje pozici, již zaujímá každý člověk nebo skupina lidí ve struktuře společnosti (na společenském žebříčku), tedy v sociální stratifikaci.

Sociální stratifikace se skládá podle většiny pramenů, inspirovaných většinou názory jednoho ze zakladatelů moderní sociologie M. Webera ze dvou základních komponent: třídy a statutu.

Kombinace vzdělání, profesního postavení a přijmu (Bengtson, Biblarz, Roberts, 2012)

Výzkum třídního rozdělení české společnosti

Výzkumníci Daniel Prokop, Martin Buchtík, Paulína Tabery, Tomáš Dvořák a Matouš Pilnáček vyšli z myšlenek sociologů Mikea Savage a Pierra Bourdieua, který poukázal na to, že kromě příjmu a majetku je pro postavení člověka ve společnosti klíčové jednak to, jaké má kontakty a vazby, jednak jeho kulturní preference – tedy jaký má vkus a čemu věnuje svůj volný čas. Ve výzkumu provedeném v červnu 2019 položili sociologové dvě stě otázek celkem 4039 respondentům z více než třinácti set českých obcí a měst.

Sociologové zde rozlišují šest různých druhů kapitálů. Ekonomický kapitál, který v sobě zahrnuje příjem a majetek dotázaných. Sociální kapitál, udává, jak rozsáhlá a prestižní je jejich sociální síť, tedy okruh jejich známých, a zda mají v nejbližším okolí někoho připraveného pomoci například během nemoci nebo při finančních nesnázích – v terminologii výzkumníků pomáhající kapitál. Poslední kategorie zahrnuje lidský kapitál, tedy hlavně znalosti cizích jazyků a počítačové dovednosti, a kulturní kapitál měřený třeba tím, jak často dotyční chodí do divadel, muzeí nebo na výstavy. Díky němu se mezi generacemi přenášejí hodnoty, jako je důraz na vzdělání.

Tento výzkum došel k závěru, že česká společnost se dělí do šesti tříd.

Zajištěná střední třída - 22% obyvatel ČR, vyznačují se vysokými příjmy i největším nahromaděným majetkem, žijí ve velkých městech, ale ještě častěji v příměstských satelitech, mají dost známých v prestižních profesích, avšak jen průměrnou síť přátel a blízkých, kteří mohou poskytnout pomoc v případě problémů.

Nastupující kosmopolitní třída - 12 % obyvatel ČR, žijí nejčastěji v Praze a v centrech velkých měst, často pracovníci v IT, ve finančnictví a specialisté v technických oborech, vzdělávali se již v digitalizované a globalizované společnosti, mají velmi vysoké všechny typy zkoumaných kapitálů s výjimkou majetku, který většinou ještě nenahromadili, zaměřeni na vyšší a moderní kulturu, hovoří západními jazyky.

Tradiční pracující třída - 14 % obyvatel ČR, pracují manuálně, mají solidní majetek a mírně nadprůměrné příjmy, téměř všichni (87 %) žijí ve vlastním bytě nebo domě, spíše v malých městech a na venkově, nižší náklady na živobytí, dosahují relativně dobré životní úrovně, neumí příliš anglicky a mají jen základní znalosti informačních technologií, ohroženi ekonomickou krizí, postupující globalizací a automatizací.

Třída místních vazeb - 12 % obyvatel ČR, mají dobré kontakty v prestižních profesích a zároveň se mají vždy na koho se obrátit, pokud potřebují pomoc, starší lidé, podprůměrné příjmy, 89% žije ve vlastním, nízké znalosti technologií a jazyků.

Ohrožená třída - 22 % obyvatel ČR, nižší střední třída, pro kterou jsou typické podprůměrné příjmy a majetky, rodiny s malými dětmi, nájemní bydlení, ohroženi ztrátou zaměstnání, administrativní práce, služby, zapomenutá třída, která netěží z globalizace a nástupu digitalizace.

Strádající třída - 18 % obyvatel ČR,jediná třída, která nedisponuje žádným typem společenského kapitálu, o který by se mohla opřít, více důchodci, neodborná manuální práce, podprůměrné vzdělání, často čelí exekucím, ohroženi rizikovými faktory.

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/ceska-spolecnost-vyzkum-tridy-kalkulacka_1909171000_zlo

https://moodle.czu.cz/scorms/EPE04E/PS202/resources/10.Socioekonomicky_status.htm

 = Společenské a hospodářské postavení

 = Socioekonomický status (SES) je proměnná, která vyjadřuje pozici, již zaujímá každý člověk nebo skupina lidí ve struktuře společnosti (na společenském žebříčku), tedy v sociální stratifikaci.

• Sociální stratifikace se skládá podle většiny pramenů, inspirovaných většinou názory jednoho ze zakladatelů moderní sociologie M. Webera ze dvou základních komponent:

1. Třídy
2. Statusu

• Třídní komponenta vyjadřuje materiální prostředky, které má jedinec k dispozici, statusová komponenta reprezentuje rozdíly v životním stylu, postojích, názorech, znalostech atd.
• Ze nejpřiměřenější ukazatel třídní (materiální) komponenty je pokládána úroveň příjmů, za ukazatele statusové komponenty jsou pokládány úroveň vzdělání a povolání (Stronks, 1997).

• • Příjem je indikátorem SES, který pravděpodobně nejpřiměřeněji hodnotí materiální zdroje jednotlivce (případně i jeho rodiny, viz dále). Příjem je možno použit též jako relativní indikátor stanovení úrovně chudoby (Galobardes et al., 2006).
  • Pro stanovení SES se užívalo různých, nejčastěji tří základních přístupů, využívajících různých ukazatelů: 
  • • Individualistický přístup
      
      • se vztahuje k vlastnímu povolání, vzdělání a příjmu posuzovaného člověka nebo skupiny;
    • Konvenční přístup
      
      • je založen na zjištění povolání, vzdělání a příjmu „přednosty domácnosti“, tj. vůdčí osoby v rodině;
    • Model dominance
      
      • je založen na zjištění nejvyšší úrovně vzdělání a příjmu v domácnosti.

• SES neovlivňuje jen příjem a majetek, ale také kontakty a vazby + kulturní preference (vkus a jeho volný čas)

Zdroje

• https://moodle.czu.cz/scorms/EPE04E/PS202/resources/10.Socioekonomicky_status.htm
• https://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/socioekonomicky-status
• https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/ceska-spolecnost-vyzkum-tridy-kalkulacka_1909171000_zlo

Stavy identity - James E. Marcia

• navazuje na Eriksonovo pojetí identity
• ověřuje vzájemné vztahy teoretických kontruktů Eriksona 
• podnět k dalšímu empirickému výzkumu

Klíčové termíny pro formování identity dle Marcia: 

1. Krize - hledání „Exploration“
2. Závazek „Commitment“  

1. Krize - Hledání 

  Krize = pochybování o rodičích, hodnotách a cílech

  => Aktivním proces, během kterého dochází k:

• aktivní přemýšlení 
• zkoumání
• promýšlení možností
• ujasňování si rolí
• rozhodování se o závazku identity

  Cílem krize - hledání „exploration“ => dosažení pocitu sebe

     2.    Závazek „Commitment“ 

      = rozhodnutí se pro osobní cíle a  hodnoty s vědomím osobních investic

• přijetí zodpovědnosti v určitých oblastech života
• stabilita v rozhodnutí
• zodpovědnost za dodržování norem vytvořených:

             -  společností

             - sebou samým 

• zodpovědnost za vlastní názor

 Dle Marcia => přítomnost x nepřítomnost Krize „Exploration“ a Závazku „Commitment“  = základ pro kvalifikaci čtyř stavů identity:

1. Difuze 
2. Předčasné uzavření identity
3. Moratorium
4. Stabilní identita

         => Marcia předpokládá se postup od stavu 1. až ke 4. => prověřováno, zkoumáno a posuzováno dalšími studiemi – hledání vztahu mezi stavy identity a mnoha dalšími faktory

 Zdroje:

Výrost, J., Slaměník, I., Aplikovaná sociální psychologie I. Praha, Portál.

Výrost, J., Slaměník, I., Sollárová, E. Sociální psychologie. Praha, Grada. 

Přednáška Mgr. Kateřiny Machovcové, Ph.D. „Identita, psychický vývoj a sociálně-psychologické souvislosti“

J. E. Marcia má za to, že identita je stabilním výsledkem osobního vývoje. Definoval teoretické konstrukty od přístupu Eriksona: krize a závazek a ověřil jejich vzájemné vztahy.

Krize- „pochybnosti o rodiči definovaných cílech a hodnotách) jako aktivní zkoumání, hledání a rozhodování se o závazku identity.“ (Výrost, 2019)

Závazek- „ jako výběr osobních cílů a hodnot, pro které se jedinec angažuje. Závazek znamená dosažení stabilních hodnot a přesvědčení v jednotlivých oblastech života (interpersonální, ideologické)“ (Výrost, 2019)

Dále to rozšířil o čtyři rozdílné stavy identity ke krizi a závazku.

1. Difuzní stav identity- jedinec ještě nezačal rozvíjet svou identitu
2. Stav předčasného uzavření- jedinec už převzal některé závazky identity bez aktivního sebezkoumání nebo krize
3. Moratorium-  jedinec zkoumá alternativy, ale ještě nedospěl k pevným závazkům
4. Dosažení identity- má již stabilní závazky po aktivním bádání a krizi identity

Zdroje:

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: Grada, 2008. Psyché (Grada). ISBN 8024714280.

VÝROST, Jozef, Ivan SLAMĚNÍK a Eva SOLLÁROVÁ, ed. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. Praha: Grada, 2019. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-5775-9.

STŘEDNÍ DĚTSTVÍ

- období od 6. do 11. roku věku (první stupeň ZŠ)

- zlepšení jemné i hrubé motoriky, vývoj řeči

- zvyšuje se schopnost udržet pozornost, kapacita pracovní paměti, vytrvalosti, vnímání

- děti v tomto období stále myslí hlavně na věci, které si dokážou představit, vybavit, manipulovat s nimi atp., navíc ale si začíná osvojovat logické uvažování

- „období střízlivého realismu“ - menší děti se řídí hodně svou fantazií, starší se řídí podle toho, co má být „správně“ ® děti v tomto období se soustředí na to co to je a jak to je.

- narůstá schopnost seberegulace (schopnost rozpoznávání a regulace svých pocitů) = dítě je schopné na nějakou dobu dát své potřeby stranou a místo toho se věnovat školní práci, s tím souvisí:

• emoční reaktivita - jedná se o míru dráždivosti, impulzivity nebo naopak o sklony k úzkosti
• volní ovládání emočních reakcí - to znamená, že dítě již dokáže oproti mladším dětem ovládat své reakce nebo případně nějaké emoce potlačit

- děti v tomto věku začínají vnímat důležitost vlastní kompetence v učení ® má vliv na žákovu aktivitu nebo pasivitu ve škole a při školní práci

- děti si v tomto období více osvojují své sociální a sexuální role (vzorce chování, mužská/ženská role ve společnosti)

- děti v tomto období se učí pracovat se sebepojetím a sebehodnocením („já“, vlastní pocity), se kterým souvisí motivace

- v tomto období dochází k rozvoji genderové identity - děti si uvědomují svou příslušnost k pohlaví ® děti v tomto období se setkávají sociokulturní stereotypy společnosti, rodičů ® děti tomu dávají velkou důležitost s přizpůsobují své chování těmto představám

- v tomto období se dívky a chlapci oddělují, dělí se na holčičí a chlapecké skupinky

Zdroje:

BLATNÝ, M. (Ed., 2017). Psychologie celoživotního vývoje. Praha, Karolinum. ISBN 9788024634623.

LANGMEIER, J. a KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. 2., aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2006. Psyché (Grada). ISBN 9788024712840.