Úkol: Aktivita k lekci identita a vývojové aspekty
Podívejte se nejdřív na to, jaká témata jsou již zpracovaná a neduplikujte pojmy (stane se, že nevíte o tom, že už někdo jiný na tématu pracuje/ještě není zveřejněné, ale pokud už je vidět pro všechny, tak ho znovu nedělejte).
Zadání:
Projděte si znovu dnešní přednášku vyberte si zajímavý pojem/osobnost a zpracujte krátký slovníkový vstup (definice, další důležité informace, souvislosti - rozsah cca půl strany, může být v bodech).
U zpracovaného hesla vždy uveďte všechny využité zdroje, čerpejte primárně z odborných zdrojů (knihy, recenzované časopisy, nevhodné wikipedie a neověřené webové stránky). Můžete čerpat ze zdrojů, ze kterých čerpám v přípravě přednášky.
Po vložení se váš příspěvek zařadí "do fronty" a čeká na schválení z mé strany.
Speciální | A | Á | B | C | Č | D | Ď | E | É | Ě | F | G | H | CH | I | Í | J | K | L | M | N | Ň | O | Ó | P | Q | R | Ř | S | Š | T | Ť | U | Ú | Ů | V | W | X | Y | Ý | Z | Ž | VŠE
S |
|---|
SebekontrolaSebekontrolaSebekontrola je schopnost odložit bezprostřední potěšení a uspokojení potřeb. Lze ji definovat také jako schopnost odolávat impulzům a pudům ve prospěch dlouhodobých cílů. Synonymem je také seberegulace, sebeovládání, nebo síla ega. Schopnost sebekontroly je spojena s vyššími exekutivními funkcemi nacházejícími se v prefrontálním kortexu mozku. Právě tato oblast, je na rozdíl od jiných částí mozku, největší právě u lidí. Sebekontrola je tedy jedna z vlastností, která nás odlišuje od zvířat, která se chovají dle svých pudů a impulzů. Nejsou tedy schopna fungovat ve prospěch dlouhodobých cílů. Jeden z nejznámějších experimentů na toto téma byl Stanfordský marshmallow experiment, který byl navržen psychologem Walterem Mischelem v 60. letech. V experimentu byly použity děti předškolního věku. Dítě dostalo před sebe talířek s bonbonem a výzkumník jim oznámil, že musí na chvíli odejít a pokud dítě nesní bonbon, který má před sebou, dostane po návratu výzkumníka bonbony dva. U dětí se tedy začal odehrávat vnitřní konflikt mezi uspokojením a seberegulací. Ukázalo se, že jich v takto raném věku se lidé v míře sebekontroly velmi liší. Čím jsme starší, tím máme sebekontrolu větší. Studie od Angely Duckworthové a Martina Seligmana ukázala, že míra sebekontroly je pro studium důležitější než inteligence. Sebekontrola je jako sval – můžeme ji posilovat, ale také vyčerpat. Pokud musíme využít velkou část energie na sebekontrolu při prvním úkolu, u druhého se rychleji vyčerpáme a můžeme úkol vzdát. Sebekontrola je podmíněna z velké části geneticky, ale také rodičovským vlivem a ženy mají obecně vyšší míru sebekontroly. ZDROJE | |||
Self-efficacy- Překlad z anglického výrazu do češtiny nemůže být shrnut pouze do jednoho pojmu, jak z důvodu komplexnosti významu, tak z jeho různorodosti. Autor pojmu Albert Bandura sám užívá různé varianty pro popsání, nejčastěji samozřejmě termín self-efficacy, efficacy belifes přeložit lze jako „přesvědčení o účinnosti“, perceived efficacy „vnímaná účinnost“ nebo pouze efficacy „účinnost“ (Bandura, 1997). - Self-efficacy Bandura definuje jako přesvědčení lidí o jejich schopnostech, které jsou nutné k dosažení určitých výkonů, toto přesvědčení má vliv na události v jejich životě. Podle Bandury také silné vědomí vlastní účinnosti zvyšuje pocit vlastní pohody a takovýto lidé si pak dále samy vybírají náročné úkoly, které berou jako své výzvy (Bandura, 1994). V české literatuře se můžeme nejčastěji setkat s vnímanou osobní účinností (Hoskovcová, 2006) nebo s vnímanou vlastní účinností (Gillernová, Kebza, Rymeš a kol., 2011). Tato celková koncepce je součástí Bandurovi šířeji založené teorie sociálního učení, která byla později nazvána „sociálně kognitivní teorie“ (Kebza 2005). - Bandura uvádí, že self-efficacy je ovlivňováno hned 4 dimenzemi zkušeností. Jedná se o: zvládnutí zadaného úkolu, zprostředkovaná zkušenost, sociální přesvědčování a somatickými/emočními stavy, kdy nejdůležitější je 1. dimenze, tedy zvládnutí úkolu (Bandura, 1994).
Zdroje: BANDURA, A. (1994). Self-efficacy. In V. S. Ramachaudram (Ed.). Encyclopedia of human behavior. [online]. [cit. 2021-14-03]. Dostupné z www.uky.edu/~eushe2/Bandura/Bandura1994EHB.pdf BANDURA, Albert. Self-efficacy: the exercise of control. New York: W.H. Freeman and Company, 1997, ISBN 978-071-6728-504. GILLERNOVÁ, Ilona, Vladimír KEBZA a Milan RYMEŠ. Psychologické aspekty změn v české společnosti: člověk na přelomu tisíciletí. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011, Psyché (Grada). ISBN 978-802-4727-981 HOSKOVCOVÁ, Simona. Psychická odolnost předškolního dítěte. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006, Psyché (Grada). ISBN 978-802-4714-240 KEBZA, Vladimír. Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1307-5. | ||
Self-efficacy- česky: vlastní účinnost - pojem zavedl psycholog Albert Bandura - přímá citace pojmu self-efficacy dle Bandury: „přesvědčení o vlastních schopnostech organizovat a řídit chod dění k dosažení určitých cílů“ - dle něj je to hlavní důvod, jak člověk jedná a ovlivňuje to jeho motivaci, myšlenkové procesy, emoční stavy a jednání - self-efficacy závisí na situaci a souvisí s motivací - ovlivňuje, jaké činnosti a aktivity si jedinec vybere, jak velké úsilí vynaloží na splnění stanovených cílů, po jak dlouhou dobu dokáže překonávat překážky, jakou má emoční výdrž - čím vyšší self-efficacy, tím vyšší si jedinec stanovuje cíle a tím větší vynakládají úsilí
- čím nižší self-efficacy, tím nižší, pro jedince snazší cíle, si jedinec stanovuje a vkládá do toho malé úsilí
Self-efficacy - 3 dimenze sledování / měření:
- v měření používat sloveso dokázat (nepoužívat sloveso udělat) - posuzuje totiž vlastní schopnosti Zdroje, ze kterých self-efficacy vychází:
Bandura, A. (1997), Self-efficacy: The Exercise of Control - self-efficacy se dá zařadit mezi faktory ovlivňující životní spokojenost, celkové psychické zdraví jedince a kvalitu života Křivohlavý, J. (2001) - Psychologie zdraví Souvislosti self-efficacy s: - sebehodnocení - dle Bandury je to přesvědčení o vlastní hodnotě, jaký chová vztah se sebou X S-E - hodnocení schopností, přesvědčení o tom, jaké máme schopnosti (nesouvisí s hodnotou k sobě samému) (Bandura, 1997) - sebepojetí - dle Bandury (1997) celkový pohled o sobě na základě zkušeností a hodnocení od okolí X S-E - nejedná se o hodnocení, kdo jsem, jaký jsem a co mám / nemám | ||
SocializaceProces osvojování si způsobů chování, norem a seznamování se s kulturním a společenským prostředím. Jde o postupnou přeměnu člověka jako biologického člověka v bytost společenskou.
Dříve byl pojem socializace velmi používaným a důležitým termínem v oblasti sociologie, především ve druhé polovině 20. století. Svou pozornost hlavně zaměřovalo na děti stávajícími se dospělými v odlišných kulturách. Dnešní doba chápe socializaci spíše jako koncept, což může být důsledkem uvědomování si důležitosti rychlých změn v rámci vztahů skupin a jedince ve společenském a kulturním prostředí. (Sollárová In Výrost, 2008, s. 49)
| |||
SocializaceSocializace "Pojem ze sociálních věd, který označuje osvojování si norem, zvyků, idejí, hodnot, tradic, jazyka, symbolů a sociálních rolí v dané společnosti. Během tohoto procesu jedinec získává dovednosti, které bude potřebovat pro společný život s dalšími lidmi. Cílem je, aby člověk zvládal své pocity a pudy, rozvinul si svědomí, naučil se potřebným rolím pro život v rodině, partnerství a povolání. Jakkoli to zní banálně, k socializaci patří i schopnost rozlišovat, co je v životě důležité (Jandourek, 2012, s. 974) ". Jak se člověk přicházející na svět jako biologické individuum svého druhu stává společenskou bytostí se specificky lidskou psychikou, byť v různých kulturách více či méně odlišnou, je otázkou socializace či akulturace. Jedná se o velmi komplexní téma procesu přeměn, které začínají osvojováním základních kulturních návyků, později mluvené řeči a dalšími změnami až po vpravování se do role svého pohlaví, orientace ve světě hodnot a jejich přejímání, resp. zvnitřňování. V podstatě je to proces učení, zejména sociálního, neboť se uskutečňuje od nejranějšího věku dítěte, v jeho stycích se sociálním okolím, tj. zpravidla v interakci dítěte a rodiny. Tato interakce, resp. toto učení je ovšem ovlivňováno vrozenou konstitucí individua a jeho specificky lidskými druhovými vlohami a dědičností (Nakonečný, 1999). U zkoumání zdrojů úspěšného sociálního fungování bychom se měli zaměřit na charakteristiky, které se objevují již v raném dětství. Děti reagují na proces socializace různým způsobem – některé pozitivně, některé nikoli. Mnohé rysy dětské osobnosti (návyky, kompetence) se rozvíjejí postupně, v interakci s prostředím. Mezi základní zdroje pozdějšího sociálního fungování patří kromě dětské osobnosti i charakteristiky jako dětský temperament, který se objevuje už ve velmi raném dětství a ovlivňuje mimo jiné i pozdější sociální adaptaci. Také kognitivní charakteristiky v dětství mají významný vliv na další fungování, a to nejen v oblasti získávání vzdělání a v pozdějším zaměstnání. Mezi další důležité zdroje z dětství patří i vztahy s vrstevníky a s rodinou (Blatný, 2017). Každá společnost si v průběhu svého trvání vytvořila představy o tom, jakým způsobem by jedinci měli vykonávat sociální role dané jejich pohlavím, věkem, postavením, profesí a podobně a které hodnoty společnosti by měli sdílet. Tyto své představy zahrnula do soustavy norem, kterými reguluje chování a prožívání jedinců. Z těchto normativních požadavků společnosti je odvozován obsah socializace, který je předáván prostřednictvím činitelů socializace (Výrost a kol., 2019). Literatura: JANDOUREK, Jan. Slovník sociologických pojmů: 610 hesel. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012. 258 s. ISBN 978-80-247-3679-2. NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. Vyd. 1. Praha: Academia, 1999. 287 s. ISBN 80-200-0690-7. BLATNÝ, Marek, ed. Psychologie celoživotního vývoje. Vydání první. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017. 290 stran. ISBN 978-80-246-3462-3. VÝROST, Jozef, ed., SLAMĚNÍK, Ivan, ed. a SOLLÁROVÁ, Eva, ed. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. Vydání 1. Praha: Grada, 2019. 759 stran. Psyché. ISBN 978-80-247-5775-9. | |||
SocializaceCeloživotní proces začleňování jedince do společnosti.
- Pojem běžný v sociologických teoriích, který označoval přechod člověka od biologického ke společenskému tvoru. (Jedlička, 2015. s. 12) - Proces postupného osvojování lidských psychických vlastností, díky kterému se člověk vyvíjí z bytosti biologické v bytost společenskou. (Nakonečný, 1995. s. 278) - „Celoživotní dlouhodobý proces včleňování jedince do lidské společnosti.“ (Urbanovská, Škobrtal, 2012. s. 19) - Proces postupného vrůstání do společenských podmínek života. (Nakonečný, 1995. s. 278) - Během socializace si jedinec vytváří hodnotící kritéria vztahující se k nepsaným pravidlům a normám dané společnosti. (Fischer, Škoda, 2014. s. 22) - „Společnost, stát vytvářejí určité podmínky, situace a okolnosti, které mají dopad na socializaci jedinců a sociálních skupin. Tyto podmínky mohou být ve vztahu k procesu socializace pozitivní, mohou však také socializaci jedinců a sociálních skupin komplikovat, a tím pádem vyvolávat určité rozpory.“ (Bendl, 2014. s. 13) - Proces výstavby individuální hodnotové struktury a orientace jedince, který probíhá celý život. Jde také o proces začleňování člověka do společnosti, učení se sociálním rolím, internalizace hodnot a norem a osvojování si forem chování. (Duffková, Urban, Dubský, 2008. s. 47) - Základní mechanismy socializace: sociální činnosti, nápodoba, identifikace a ovlivňování. (Duffková, Urban, Dubský, 2008. s. 48) - Jedním z výsledků socializace je tzv. individuum, tedy jedinečná osobnost se stabilními vzorci chování, cítění a činností. (Jedlička, 2015. s. 15) - Klíčové subjekty socializace: rodina (zejména matka), vrstevníci, přátelé, škola, životní partneři, pracovní kolektivy, orgány státní správy a územní samosprávy. (Duffková, Urban, Dubský, 2008. s. 48)
POUŽITÁ LITERATURA
| |||
SocializaceSocializace lat. socialis = společenský
Definice: -Proces utváření osobnosti jejím začleňováním do společnosti pro život v této společnosti. [1] -Jedná o proces, během kterého si jedinec osvojuje normy, dovednosti a znalosti a učí se hrát společenské role. [2] -Socializace je celoživotní proces a v každé etapě života je třeba se umět přizpůsobit novým podmínkám a také, že ovlivňuje osobnost člověka. [3] -jde o postupnou přeměnu člověka jako biologického tvora ve společenskou bytost [4] -Socializace není pasivním dějem, kdy je člověk formován tlaky společnosti, ale jedná se o vzájemnou interakci lidských potřeb a působení společnosti, kultury a jazyka. [5] - Člověk se v průběhu humanizačního procesu stává osobností, přejímá a rozvíjí kulturu společnosti, získává svoji socioprofesní kompetenci nebo-li připravenost zaujmout profesní roli, zaujímá postavení ve struktuře společenských úloh, tj. osvojuje si sociální role. [6]
Cíl socializace: -Cílem socializace je zformovat bytost, která se bude i o samotě chovat tak, jako by byla pod stálým dohledem ostatních členů skupiny. Toho lze dosáhnout tehdy, přijme-li jedinec za své (internalizuje-li) nejen vědění, ale též hodnoty, normy a měřítka své kultury. Socializace utváří způsob jednání a formuje tendence k reagování v různých situacích. Proto bývá nazývána "druhým, sociokulturním narozením", neboť teprve díky jí se biologický tvor stává 10 bytostí schopnou chovat se jako člen určité společnosti. [7] Funkce socializace: Činitelé socializace: -Socializačními činiteli jsou instituce (zařízení, sociální útvary) a osoby, které socializačně působí. [9]
Literatura: [1] HELUS, Z.: Psychologie. Praha, Fortuna 1995 [2] JANDOUREK, J., 2008. Průvodce sociologií. Praha: Grada. 208 s. ISBN 978- 80-247-2397-6. [3] JEDLIČKA, R., et al., 2015. Poruchy socializace u dětí a dospívajících: Prevence životních selhání a krizová intervence. Praha: Grada. 544 s. ISBN 978-80- 247-5447-5. [4] NAKONEČNÝ, M. Sociální psychologie. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1970. 394 s [5] HOLÝ, I. Úvod do sociologie. Brno: PdF Masarykovy univerzity, 1996. 66 s. ISBN 80-210-0985-3. [6] Řezáč, J. Sociální psychologie, Paido, 1998, ISBN 80-85931-48-6 [7] KELLER, J. Úvod do sociologie. 4., rozš. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997. 181 s. ISBN 80-85850-25-7. [8] VÁGNEROVÁ, M.Vývojová psychologie; [Díl] 2. Dospělost a stáří - Vyd. 1. - Praha : Karolinum, 2007. - 461 s.: 36 grafů; 22 cm. - Vyd.: Univerzita Karlova [9] HELUS, Z. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada Publishing, a.s., 2006. ISBN 978-80-247-1168-3. | |||
Socializace- jedná se o proces osvojování si způsobu chování, jednání, osvojení si společenských norem a tradic, přizpůsobení se společenskému životu, tak, jak je preferuje daná společnost - primární socializaci zajišťuje od narození především rodina, jedná se o uvádění do společenství lidí a probíhá po celý život - socializační proces zahrnuje tři vývojové aspekty: a) vývoj sociální reaktivity – tj. vývoj emočních vztahů k lidem a okolí b) vývoj sociálních kontrol – jedná se o vývoj norem u jedince c) osvojení si sociálních rolí – vzorce chování a postojů, které jsou společností očekávány Zdroje: Výrost, J. Slaměník, I. Sociální psychologie. Praha: Grada, 2008. ISBN ISBN 978-80-247-1428-8. Langmeier, J. Krejčířová, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada, 2006. ISBN 978-80-247-1284-0. | |||
SocializaceSocializace Socializace je postupná přeměna osobnosti člověka jako biologického jedince na bytost společenskou. Je to proces během, kterého se seznamuje s kulturním prostředím, osvojuje si způsoby chování, společenské normy a přizpůsobuje se společenskému životu. Tento proces probíhá již od narození. V průběhu života člověk prožívá mnoho sociálních rolí do, kterých nás staví pohlaví, věk, postavení, profese aj. Skrze normy dochází k regulaci chování a prožívání různých situací. Proces sociálního učení během, kterého jedinec vrůstá do společnosti, osvojuje si kulturu, zvyky, postoje víru, normy, hodnoty aj. Zprostředkovávatelé socializace Vliv na socializaci mají jedinci/skupina, kteří jsou dlouhodobě přímo působí na jedince. - Rodina, škola, vrstevníci, spolupracovníci, masmédia(Rodina je primárním činitelem) - teorie připoutání (attachment) – primárně vysvětluje citové přilnutí dítěte k matce - teorie skupinové socializace - důraz na vrstevnické vztahy, které mají vliv na formování osobnostních vlastností (4 faktory: skupinová afiliace, strach či nepřátelství k cizím, vnitroskupinové soupeření o status, hledání a formování blízkých dyadických vztahů)
Teorie sociálního učení:
Dysfunkční socializace je důsledek: - rané deprivace - nezpracované trauma (životní krize, vleklé tíživé situace,..) - osvojení subkultury - anomické zkušenosti (úpadek ve společnosti)
Literatura: Atkinson, R. L. Psychologie. Praha: Portál, 2003. ISBN: 80-7178-640-3 | |||