- sebekategorizace vypovídá o tom, jak se lidé kategorizují a je součástí sociální identity na základě spojení meziskupinovými a vnitroskupinovými procesy (Jozef Výrost, Sociální psychologie - 2., přepracované a rozšířené vydání)

- sebekategorizace či také sebepoznání k určité skupině nebo kategorii osob mění sebepojetí jedince tak, aby odpovídalo identitě vytvořené danou skupinou, totožně se mění jedincův forma vnímání, jeho postoje, pocity tak, aby vyhovovaly skupinovému modelu. (Hedvika Boukalová & Ilona Gillernová, Kapitoly z forenzní psychologie)

- Turner = blízkost v čase či prostoru - blízkost či sám výskyt ve skupině ostatních členů skupiny může vzbuzovat příslušnost ke skupině (Štěpán Konečný, Fenomén lhaní v prostředí internetu)

- teorie sebekategorizace = vzniká jako součást teorie sociální identity (Josez Výrost, Sociální psychologie – 2., přepracované a rozšířené vydání). Teorie sebekategorizace neboli SCT je teorie povahy sebe sama, která uznává, že vnímající jsou jednotlivci ale i členové skupiny. Vysvětluje, jak a kdy se lidé budou definovat jako individuální či skupinová entita. Zkoumá také dopad této variability na vnímání sebe sama (Paul A M Van Lange, Arie W Kruglanski, E Tory Higgins, Handbook of theories of social psychology: Volume two). 

-       teorie sebekategorizace předpokládá, že lidé se identifikují s určitou skupinou (MY) a zároveň se odlišují od ostatních (ONI). (Mojmír Tyrlík, Zátěž z adolescenci)

Sebekontrola

Sebekontrola je schopnost odložit bezprostřední potěšení a uspokojení potřeb. Lze ji definovat také jako schopnost odolávat impulzům a pudům ve prospěch dlouhodobých cílů.

Synonymem je také seberegulace, sebeovládání, nebo síla ega.

Schopnost sebekontroly je spojena s vyššími exekutivními funkcemi nacházejícími se v prefrontálním kortexu mozku. Právě tato oblast, je na rozdíl od jiných částí mozku, největší právě u lidí. Sebekontrola je tedy jedna z vlastností, která nás odlišuje od zvířat, která se chovají dle svých pudů a impulzů. Nejsou tedy schopna fungovat ve prospěch dlouhodobých cílů.

Jeden z nejznámějších experimentů na toto téma byl Stanfordský marshmallow experiment, který byl navržen psychologem Walterem Mischelem v 60. letech. V experimentu byly použity děti předškolního věku. Dítě dostalo před sebe talířek s bonbonem a výzkumník jim oznámil, že musí na chvíli odejít a pokud dítě nesní bonbon, který má před sebou, dostane po návratu výzkumníka bonbony dva. U dětí se tedy začal odehrávat vnitřní konflikt mezi uspokojením a seberegulací.

Ukázalo se, že jich v takto raném věku se lidé v míře sebekontroly velmi liší.

Čím jsme starší, tím máme sebekontrolu větší.

Studie od Angely Duckworthové a Martina Seligmana ukázala, že míra sebekontroly je pro studium důležitější než inteligence.

Sebekontrola je jako sval – můžeme ji posilovat, ale také vyčerpat. Pokud musíme využít velkou část energie na sebekontrolu při prvním úkolu, u druhého se rychleji vyčerpáme a můžeme úkol vzdát.

Sebekontrola je podmíněna z velké části geneticky, ale také rodičovským vlivem a ženy mají obecně vyšší míru sebekontroly.

ZDROJE
Albert Kšiňan , 2017, https://psychologie.cz/umeni-seberegulace/
Brichcín, M. (1999). Vůle a sebekontrola: teorie, metody, experimenty. Praha: Karolinum

Definice pojmu

Sebepojetí je „souhrn představ a hodnotících soudů, které člověk o sobě chová“ (Blatný a Plháková, 2003, s. 92).

Do sebepojetí patří např. „představ sebe sama, myšlenky o sobě samém, uvědomění, že vím, kdo jsem a kam patřím, vědomí, že něco umím aj.“ (Tyrlík, Macek a Širůček, 2010, s. 5).

Konečná (2010) uvádí, že sebepojetí může být založeno na vlastním vnímání sebe sama, ale také na tom, jak nás vnímají a soudí ostatní.

Historie zkoumání sebepojetí

Asi nejvýznamnější osobností v historii zkoumání sebepojetí je William James, který je považován za zakladatele psychologie Já a který zároveň jako první rozlišil dva aspekty Já:

• Já jako činitel (subjekt) duševní činnosti, tedy poznávající Já,
• Já jako objekt duševní činnosti, tedy Já, které je poznávané a poznané.

Na Williama James později navázali další, jako např. Cooley a Mead. Ti zkoumali sebepojetí prostřednictvím koncepce Já jako sociálního konstruktu (Blatný a Plháková, 2003).

Vývoj sebepojetí během života

Sebepojetí se vyvíjí během celého našeho života, je totiž ovlivňováno zkušenostmi, které postupně získáváme. Nejvíce se však o sebepojetí hovoří v období dospívání, kdy se zároveň zásadním způsobem vytváří i identita a představy jedince o sobě samém se proměňují a ukotvují (Poledňová, 2009).

Zdroje

BLATNÝ, Marek a Alena PLHÁKOVÁ. Temperament, inteligence, sebepojetí: nové pohledy na tradiční témata psychologického výzkumu. Brno: Sdružení SCAN, 2003. ISBN 80-86620-05-0.

KONEČNÁ, Věra. Sebepojetí a sebehodnocení rozumově nadaných dětí. Brno: Masarykova univerzita, 2010. ISBN 978-80-210-5325-0.

POLEDŇOVÁ, Ivana, ed. Sebepojetí dětí a dospívajících v kontextu školy. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN 978-80-210-5085-3.

TYRLÍK, Mojmír, Petr MACEK a Jan ŠIRŮČEK, ed. Sebepojetí a identita v adolescenci: sociální a kulturní kontext. Brno: Masarykova univerzita, 2010. ISBN 978-80-210-5107-2.

- Překlad z anglického výrazu do češtiny nemůže být shrnut pouze do jednoho pojmu, jak z důvodu komplexnosti významu, tak z jeho různorodosti. Autor pojmu Albert Bandura sám užívá různé varianty pro popsání, nejčastěji samozřejmě termín self-efficacy,  efficacy belifes přeložit lze jako „přesvědčení o účinnosti“, perceived efficacy „vnímaná účinnost“ nebo pouze efficacy „účinnost“ (Bandura, 1997).  

- Self-efficacy Bandura definuje jako přesvědčení lidí o jejich schopnostech, které jsou nutné k dosažení určitých výkonů, toto přesvědčení má vliv na události v jejich životě. Podle Bandury také silné vědomí vlastní účinnosti zvyšuje pocit vlastní pohody a takovýto lidé si pak dále samy vybírají náročné úkoly, které berou jako své výzvy (Bandura, 1994). V české literatuře se můžeme nejčastěji setkat s vnímanou osobní účinností (Hoskovcová, 2006) nebo s vnímanou vlastní účinností (Gillernová, Kebza, Rymeš a kol., 2011). Tato celková koncepce je součástí Bandurovi šířeji založené teorie sociálního učení, která byla později nazvána „sociálně kognitivní teorie“ (Kebza 2005).

- Bandura uvádí, že self-efficacy je ovlivňováno hned 4 dimenzemi zkušeností. Jedná se o: zvládnutí zadaného úkolu, zprostředkovaná zkušenost, sociální přesvědčování a somatickými/emočními stavy, kdy nejdůležitější je 1. dimenze, tedy zvládnutí úkolu (Bandura, 1994).

Zdroje:

BANDURA, A. (1994). Self-efficacy. In V. S. Ramachaudram (Ed.). Encyclopedia of human behavior. [online]. [cit. 2021-14-03]. Dostupné z www.uky.edu/~eushe2/Bandura/Bandura1994EHB.pdf

BANDURA, Albert. Self-efficacy: the exercise of control. New York: W.H. Freeman and Company, 1997, ISBN 978-071-6728-504.

GILLERNOVÁ, Ilona, Vladimír KEBZA a Milan RYMEŠ. Psychologické aspekty změn v české společnosti: člověk na přelomu tisíciletí. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011, Psyché (Grada). ISBN 978-802-4727-981

HOSKOVCOVÁ, Simona. Psychická odolnost předškolního dítěte. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006, Psyché (Grada). ISBN 978-802-4714-240

KEBZA, Vladimír. Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1307-5.

- česky: vlastní účinnost

- pojem zavedl psycholog Albert Bandura

- přímá citace pojmu self-efficacy dle Bandury: „přesvědčení o vlastních schopnostech organizovat a řídit chod dění k dosažení určitých cílů“

- dle něj je to hlavní důvod, jak člověk jedná a ovlivňuje to jeho motivaci, myšlenkové procesy, emoční stavy a jednání

- self-efficacy závisí na situaci a souvisí s motivací

- ovlivňuje, jaké činnosti a aktivity si jedinec vybere, jak velké úsilí vynaloží na splnění stanovených cílů, po jak dlouhou dobu dokáže překonávat překážky, jakou má emoční výdrž

- čím vyšší self-efficacy, tím vyšší si jedinec stanovuje cíle a tím větší vynakládají úsilí

•  překážky = výzvy
• neúspěch = nedostatečné úsilí -> lepší orientace k zvládnutí úkolu
• stres, strach, obavy - jedinec vnímá, že má stále situaci pod kontrolou

- čím nižší self-efficacy, tím nižší, pro jedince snazší cíle, si jedinec stanovuje a vkládá do toho malé úsilí

• tito jedinci jsou psychicky zranitelní
• nechtějí / neumějí se namotivovat
• soustředí se na nedostatky, bojí se neúspěchu
• soustředí se na složitost úkolu
• v případě překážek se vzdávají
• nemají víru, podléhají stresu a depresi

Self-efficacy - 3 dimenze sledování / měření:

• úroveň
• intenzita
• rozsah obecnosti

- v měření používat sloveso dokázat (nepoužívat sloveso udělat) - posuzuje totiž vlastní schopnosti

Zdroje, ze kterých self-efficacy vychází:

• zážitek úspěšného zvládnutí úkolu - opakované zvládnutí úkolu -> stoupá self-efficacy
• zástupné zkušenosti - pozorování, zaznamenání, porovnání, hodnocení, a využití informací ohledně chování ostatních jedinců
• verbální přesvědčování - jedná se o zpětnou vazbu, verbální přesvědčování, vnitřní řeč, očekávání od ostatních
• emocionální a fyziologické stavy - zpětná vazba těla / organismu, závisí také na fyzické a psychické kondici; zdůrazňuje velký vliv emoce spojenou se zkušeností - dobrá nálada + úspěch -> pozitivní vliv na self-efficacy

Bandura, A. (1997), Self-efficacy: The Exercise of Control

- self-efficacy se dá zařadit mezi faktory ovlivňující životní spokojenost, celkové psychické zdraví jedince a kvalitu života

Křivohlavý, J. (2001) - Psychologie zdraví

Souvislosti self-efficacy s:

- sebehodnocení - dle Bandury je to přesvědčení o vlastní hodnotě, jaký chová vztah se sebou X S-E - hodnocení schopností, přesvědčení o tom, jaké máme schopnosti (nesouvisí s hodnotou k sobě samému) (Bandura, 1997)

- sebepojetí - dle Bandury (1997) celkový pohled o sobě na základě zkušeností a hodnocení od okolí X S-E - nejedná se o hodnocení, kdo jsem, jaký jsem a co mám / nemám

Proces osvojování si způsobů chování, norem a seznamování se s kulturním a společenským prostředím. Jde o postupnou přeměnu člověka jako biologického člověka v bytost společenskou. 

Dříve byl pojem socializace velmi používaným a důležitým termínem v oblasti sociologie, především ve druhé polovině 20. století. Svou pozornost hlavně zaměřovalo na děti stávajícími se dospělými v odlišných kulturách. Dnešní doba chápe socializaci spíše jako koncept, což může být důsledkem uvědomování si důležitosti rychlých změn v rámci vztahů skupin a jedince ve společenském a kulturním prostředí. (Sollárová In Výrost, 2008, s. 49)

• Proces osvojování si způsobů chování, norem a seznamování se s kulturním a společenským prostředím. (Strmeň, Raiskup In Výrost, 2008, s. 49)
• Jde o postupnou přeměnu člověka jako biologického člověka v bytost společenskou. (Reichel, 2008, s. 157)
• Základy socializace si jedinec osvojuje primárně v rodině, kde vyrůstá.  (Jedlička, 2015, s. 16)
• Přejímá hodnoty, vzorce chování. Socializace je nikdy nekončící proces, pokračuje a rozvíjí se po celý náš život. (Tamtéž)
• Neustále se musíme v životě přizpůsobovat, měnit své priority, řídit se pokyny zaměstnavatele. (Tamtéž)
• Socializace se stala oblastí, jež se stala předmětem mnoha oborů. Například psychologie, sociální psychologie, pedagogika, kulturní antropologie, etnografie, lingvistika a andragogika. (Reichel, 2008, s. 157)
• Existuje takzvaně primární a sekundární socializace. Ta primární socializace probíhá především po narození v rodině. Sekundární socializace probíhá v menších sociálních skupinách, tedy vstupem do mateřské školy, základní školy, základní umělecké školy, zájmového kroužky, ateliéru, střední školy, vysoké školy atd. (Jandourek, 2008, s. 81)

1. JANDOUREK, Jan. Průvodce sociologií [online]. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2008. [cit. 15.3.2021]. Dostupné z: Průvodce sociologií - Jan Jandourek - Knihy Google
2. JEDLIČKA, Richard a kol. Poruchy socializace u dětí a dospívajících [online]. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2015. [cit. 15.3.2021]. Dostupné z: Poruchy socializace u dětí a dospívajících: Prevence životních selhání a ... - Jedlička Richard , a kolektiv - Knihy Google
3. REICHEL, Jiří. Kapitoly systematické sociologie [online]. 2. vyd. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, a.s., 2008. [cit. 15.3.2021]. Dostupné z: Kapitoly systematické sociologie - Jiří Reichel - Knihy Google
4. VÝROST, Josef. Sociální psychologie [online]. 2. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2008. [cit. 15.3.2021]. Dostupné z: Sociální psychologie - 2., přepracované a rozšířené vydání - Knihy Google

Socializace

"Pojem ze sociálních věd, který označuje osvojování si norem, zvyků, idejí, hodnot, tradic, jazyka, symbolů a sociálních rolí v dané společnosti. Během tohoto procesu jedinec získává dovednosti, které bude potřebovat pro společný život s dalšími lidmi. Cílem je, aby člověk zvládal své pocity a pudy, rozvinul si svědomí, naučil se potřebným rolím pro život v rodině, partnerství a povolání. Jakkoli to zní banálně, k socializaci patří i schopnost rozlišovat, co je v životě důležité (Jandourek, 2012, s. 974) ".

Jak se člověk přicházející na svět jako biologické individuum svého druhu stává společenskou bytostí se specificky lidskou psychikou, byť v různých kulturách více či méně odlišnou, je otázkou socializace či akulturace. Jedná se o velmi komplexní téma procesu přeměn, které začínají osvojováním základních kulturních návyků, později mluvené řeči a dalšími změnami až po vpravování se do role svého pohlaví, orientace ve světě hodnot a jejich přejímání, resp. zvnitřňování. V podstatě je to proces učení, zejména sociálního, neboť se uskutečňuje od nejranějšího věku dítěte, v jeho stycích se sociálním okolím, tj. zpravidla v interakci dítěte a rodiny. Tato interakce, resp. toto učení je ovšem ovlivňováno vrozenou konstitucí individua a jeho specificky lidskými druhovými vlohami a dědičností (Nakonečný, 1999).

U zkoumání zdrojů úspěšného sociálního fungování bychom se měli zaměřit na charakteristiky, které se objevují již v raném dětství. Děti reagují na proces socializace různým způsobem – některé pozitivně, některé nikoli. Mnohé rysy dětské osobnosti (návyky, kompetence) se rozvíjejí postupně, v interakci s prostředím. Mezi základní zdroje pozdějšího sociálního fungování patří kromě dětské osobnosti i charakteristiky jako dětský temperament, který se objevuje už ve velmi raném dětství a ovlivňuje mimo jiné i pozdější sociální adaptaci. Také kognitivní charakteristiky v dětství mají významný vliv na další fungování, a to nejen v oblasti získávání vzdělání a v pozdějším zaměstnání. Mezi další důležité zdroje z dětství patří i vztahy s vrstevníky a s rodinou (Blatný, 2017).

Každá společnost si v průběhu svého trvání vytvořila představy o tom, jakým způsobem by jedinci měli vykonávat sociální role dané jejich pohlavím, věkem, postavením, profesí a podobně a které hodnoty společnosti by měli sdílet. Tyto své představy zahrnula do soustavy norem, kterými reguluje chování a prožívání jedinců. Z těchto normativních požadavků společnosti je odvozován obsah socializace, který je předáván prostřednictvím činitelů socializace (Výrost a kol., 2019).

Literatura:

JANDOUREK, Jan. Slovník sociologických pojmů: 610 hesel. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012. 258 s. ISBN 978-80-247-3679-2.

NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. Vyd. 1. Praha: Academia, 1999. 287 s. ISBN 80-200-0690-7.

BLATNÝ, Marek, ed. Psychologie celoživotního vývoje. Vydání první. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017. 290 stran. ISBN 978-80-246-3462-3.

VÝROST, Jozef, ed., SLAMĚNÍK, Ivan, ed. a SOLLÁROVÁ, Eva, ed. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. Vydání 1. Praha: Grada, 2019. 759 stran. Psyché. ISBN 978-80-247-5775-9.

Celoživotní proces začleňování jedince do společnosti.

- Pojem běžný v sociologických teoriích, který označoval přechod člověka od biologického ke společenskému tvoru. (Jedlička, 2015. s. 12)

- Proces postupného osvojování lidských psychických vlastností, díky kterému se člověk vyvíjí z bytosti biologické v bytost společenskou. (Nakonečný, 1995. s. 278)

- „Celoživotní dlouhodobý proces včleňování jedince do lidské společnosti.“ (Urbanovská, Škobrtal, 2012. s. 19)

- Proces postupného vrůstání do společenských podmínek života. (Nakonečný, 1995. s. 278)

- Během socializace si jedinec vytváří hodnotící kritéria vztahující se k nepsaným pravidlům a normám dané společnosti. (Fischer, Škoda, 2014. s. 22)

- „Společnost, stát vytvářejí určité podmínky, situace a okolnosti, které mají dopad na socializaci jedinců a sociálních skupin. Tyto podmínky mohou být ve vztahu k procesu socializace pozitivní, mohou však také socializaci jedinců a sociálních skupin komplikovat, a tím pádem vyvolávat určité rozpory.“ (Bendl, 2014. s. 13)

- Proces výstavby individuální hodnotové struktury a orientace jedince, který probíhá celý život. Jde také o proces začleňování člověka do společnosti, učení se sociálním rolím, internalizace hodnot a norem a osvojování si forem chování. (Duffková, Urban, Dubský, 2008. s. 47)

- Základní mechanismy socializace: sociální činnosti, nápodoba, identifikace a ovlivňování. (Duffková, Urban, Dubský, 2008. s. 48)

- Jedním z výsledků socializace je tzv. individuum, tedy jedinečná osobnost se stabilními vzorci chování, cítění a činností. (Jedlička, 2015. s. 15)

- Klíčové subjekty socializace: rodina (zejména matka), vrstevníci, přátelé, škola, životní partneři, pracovní kolektivy, orgány státní správy a územní samosprávy. (Duffková, Urban, Dubský, 2008. s. 48)

POUŽITÁ LITERATURA

• BENDL, S. Nárys sociální pedagogiky. 68 stran. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, 2014. ISBN 978-80-7290-668-0.
• DUFFKOVÁ, J., URBAN, L., DUBSKÝ, J. Sociologie životního stylu. 237 stran. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-80-7380-123-6.
• FISCHER, S., ŠKODA, J. Sociální patologie. 232 stran. Praha: Grada Publishing a.s., 2014. ISBN 978-80-247-9416-7.
• JEDLIČKA, R. Poruchy socializace u dětí a dospívajících. 544 stran. Praha: Grada Publishing a.s., 2015. ISBN 978-80-247-5980-7.
• NAKONEČNÝ, M. Lexikon psychologie. 397 stran. Praha: Vodnář, 1995. ISBN 80-85255-74-X.
• URBANOVSKÁ, E., ŠKOBRTAL, P. Sociální a pedagogická psychologie pro speciální pedagogy. 136 stran. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého, 2012. ISBN 978-80-244-3066-9

Socializace

lat. socialis = společenský

Definice:

-Proces utváření osobnosti jejím začleňováním do společnosti pro život v této společnosti. [1]

-Jedná o proces, během kterého si jedinec osvojuje normy, dovednosti a znalosti a učí se hrát společenské role. [2]

-Socializace je celoživotní proces a v každé etapě života je třeba se umět přizpůsobit novým podmínkám a také, že ovlivňuje osobnost člověka. [3]

-jde o postupnou přeměnu člověka jako biologického tvora ve společenskou bytost [4]

-Socializace není pasivním dějem, kdy je člověk formován tlaky společnosti, ale jedná se o vzájemnou interakci lidských potřeb a působení společnosti, kultury a jazyka. [5]

- Člověk se v průběhu humanizačního procesu stává osobností, přejímá a rozvíjí kulturu společnosti, získává svoji socioprofesní kompetenci nebo-li připravenost zaujmout profesní roli, zaujímá postavení ve struktuře společenských úloh, tj. osvojuje si sociální role. [6]

Cíl socializace:

-Cílem socializace je zformovat bytost, která se bude i o samotě chovat tak, jako by byla pod stálým dohledem ostatních členů skupiny. Toho lze dosáhnout tehdy, přijme-li jedinec za své (internalizuje-li) nejen vědění, ale též hodnoty, normy a měřítka své kultury. Socializace utváří způsob jednání a formuje tendence k reagování v různých situacích. Proto bývá nazývána "druhým, sociokulturním narozením", neboť teprve díky jí se biologický tvor stává 10 bytostí schopnou chovat se jako člen určité společnosti. [7]

Funkce socializace:
-Integrace jedince do společnosti tak, aby v ní dovedl bez problémů žít, je společností přijat a sám se s ní identifikuje. [8]

 Činitelé socializace:

-Socializačními činiteli jsou instituce (zařízení, sociální útvary) a osoby, které socializačně působí. [9]

Literatura:

[1] HELUS, Z.: Psychologie. Praha, Fortuna 1995

[2] JANDOUREK, J., 2008. Průvodce sociologií. Praha: Grada. 208 s. ISBN 978- 80-247-2397-6.

[3] JEDLIČKA, R., et al., 2015. Poruchy socializace u dětí a dospívajících: Prevence životních selhání a krizová intervence. Praha: Grada. 544 s. ISBN 978-80- 247-5447-5.

[4] NAKONEČNÝ, M. Sociální psychologie. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1970. 394 s

[5] HOLÝ, I. Úvod do sociologie. Brno: PdF Masarykovy univerzity, 1996. 66 s. ISBN 80-210-0985-3.

[6] Řezáč, J. Sociální psychologie, Paido, 1998, ISBN 80-85931-48-6

[7] KELLER, J. Úvod do sociologie. 4., rozš. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997. 181 s. ISBN 80-85850-25-7.

[8] VÁGNEROVÁ, M.Vývojová psychologie; [Díl] 2. Dospělost a stáří - Vyd. 1. - Praha : Karolinum, 2007. - 461 s.: 36 grafů; 22 cm. - Vyd.: Univerzita Karlova
ISBN 978-80-246-1318-5

[9] HELUS, Z. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada Publishing, a.s., 2006. ISBN 978-80-247-1168-3.

-        jedná se o proces osvojování si způsobu chování, jednání, osvojení si společenských norem a tradic, přizpůsobení se společenskému životu, tak, jak je preferuje daná společnost

-        primární socializaci zajišťuje od narození především rodina, jedná se o uvádění do společenství lidí a probíhá po celý život

-        socializační proces zahrnuje tři vývojové aspekty:

a)     vývoj sociální reaktivity – tj. vývoj emočních vztahů k lidem a okolí

b)     vývoj sociálních kontrol – jedná se o vývoj norem u jedince

c)     osvojení si sociálních rolí – vzorce chování a postojů, které jsou společností očekávány

Zdroje:

Výrost, J. Slaměník, I. Sociální psychologie. Praha: Grada, 2008. ISBN ISBN 978-80-247-1428-8.

Langmeier, J. Krejčířová, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada, 2006. ISBN 978-80-247-1284-0.