Topic outline

  • Téma 1 - Přehled teorií nedemokratických systémů - totalitarismus I.

    Pojem totalitarismus vznikl ve 20.-30.letech. Italští protifašističtí novináři používali ve 20. letech výraz „totalitní“ jako charakteristiku  Mussoliniho režimu, který se snažil o úplné podřízení veřejného života v zemi; prvním autorem používajícím tento pojem byl Giovanni Amendola v roce 1923. Zpočátku byl výraz  „totalita“ a „totalitní systém“ spíše příměrem, metaforou, než politologickým pojmem. Italští fašisté nevnímali výraz „totalitní režim“ jako negativní; sami  jej běžně užívali, protože považovali podřízení společnosti politické vůli (vůli strany, vůli Vůdcově) za svuj program. Dále italský filosof a teoretik fašismu Giovanni Gentile zastával stanovisko, že  nový  Mussoliniho stát má za svůj cíl „totální zastoupení národa a totální vedení národních cílů“.

    Významným vhledem do podstaty totalitarismu je studie Juana Josého Linze Totalitní a autoritářské režimy (1978).1.Společnost je ovládána jediným (nikoli nutně jednolitým) mocenským centrem. 2.Život společnosti je řízen ideologií, která je považována za vševysvětlující.Tato ideologie obsahuje i mandát vládnoucí skupiny. 3.Ideologie má mobilizovat masy k účasti na aktivitách režimu, přičemž pasivita a ústup do soukromí jsou nepřípustné. 4.Občané se mohou účastnit pouze společenských aktivit podporujících režim, a to pouze prostřednictvím vládnoucí strany a jí podřízených organizací.a)Zatímco není sporu o totalitární podstatě Nacistického Německa, novější výklady považují Fašistickou Itállii spíše za autoritativní režim.b)Linzovy výklady z 60-80. let ztotožňují  totalitarismus jen se stalinským obdobím (tj. zhruba 1928-53), před tím a poté jde údajně o autorativní režim. c)Od devadesátých let Linz a Stepan razí tezi, že totalitární režimy jsou následovány posttotalitárními.

    Povinná literatura: Stanislav Balík, Totalitní a autoritativní režimy

    Doporučená literatura: Gerge Orwell, Farma zvířat

    Otázky a další náměty ke studiu:

    1)Na základě četby povinné literatury se pokuste odlišit totalitní a autoritativní režimy z hlediska těchto pojmů: ideologie, mentalita, mobilizace a víra.

    2)Na základě vlastního zamyšlení se pokuste se vyjmenovat alespoň pět vědních oborů, které mohou být užitečné pro pochopení rozdílu mezi demokratickými a nedemokratickými režimy.

    3)Prostudujte si hesla stalinismus (https://cs.wikipedia.org/wiki/Stalinismus) a nacismus (https://cs.wikipedia.org/wiki/Nacismus).

  • Téma 2 - Přehled teorií nedemokratických systémů - totalitarismus II.

    Během 20. let se výrazy „totalita“ a „totalitní“ dostaly z italské politologické terminologie do anglického pojmosloví a  do politických diskusí západní Evropy; významnou  úlohu v této souvislosti sehrával badatel Luigi Sturzo  a  jeho  publikace  Italy and Fascismo (uveřejněná v roce 1926). Termín „totalitní“, „totalitarismus“ jako politický pojem ve 30. letech používali levicové politikové a publicisté (zvláště trockisté) pro kritiku bývalého Sovětského svazu, i když  nikdo z nich  nevytvořil specifickou protisovětskou teorii totalitarismu tenkrát ani později. Termín „totalitní“ používali v počátcích hnutí i němečtí nacionální socialisté (ve stejném  smyslu jako italští fašisté), ale později jej opustili; například v nacistickém Německu často používaný termín „totální“ a “totální válka“ měly zcela odlišný význam.

    Na příkladech různých nedemokratických  režimů (například frankismu), Juan Linz analyzuje zvláštní  typ  režimu,  který  nenaplňuje  definiční  znaky  totalitarismu, ale současně také není demokracií, tzv. autoritářský režim. Autoritativní režimy na rozdíl od totalitárních se vyznačují alespoň částečně politickou pluralitou, nemají rozvinutou  legitimizační ideologii  a neusilují o politickou mobilizaci obyvatel. V autoritativních režimech různé společenské skupiny, korporace a instituce (církev, podnikatelské skupiny, regionální reprezentace, armáda, politické strany, odbory, atd.) mohou do určité míry uplatňovat své zájmy a jejich představitelé se mohou stát součásti politické elity, přičemž podmínkou je alespoň formální loajalita vůči režimu a do jisté míry také politická opozice (semiopozice). Autoritativní režimy lze rozdělit do těchto podskupin:

    1. Pretotalitní autoritativní režimy (SSSR v době NEPu, případně některé země evropského středovýchodu krátce po druhé světové válce.) Režimy, u kterých Linzova  tři kritéria totalitarismu nejsou zcela naplněna či jejich naplnění se jen blíží. Linz pro období „48-53“ používá termín kvazitotalitní režim, který převzal od Gordona Skillinga.

    2. Postotalitární autoritativní režimy, které Linz ztotožňuje s východoevropskými zeměmi od poloviny padesátých let, ve kterých neexistuje žádná pluralita, ale ideologizace a politická mobilizace uvadají.
    3. Postkoloniální autoriativní režimy, tj. režimy vzniklé v boji za nezávislost, tj. bývalé kolonie v Africe.Tyto režimy se vyznačovaly velkou snahou o politickou mobilizaci obyvatelstva; mobilizační strana má privilegované postavení, ale na rozdíl od totalitárních režimů není vládnoucí stranou..
    4.Rasové a etnické „demokracie“. (Jihoafrická republika do roku 1993.)
    Povinná literatura: Luigi Sturzo (slovníkové heslo)
    Doporučená literatura: Pavla Jedličková, Frankismus a Totalitarismus
    Otázky a další náměty ke studiu:
    1)Pokuste se vyjmenovat alespoň pět současných nedemokratických režimů a vyjmenovat jejich autoritativní či případně totalitární rysy.
    2)Co bylo podstatou apartheidu v Jihoafrické republice a jak probíhala jeho likvidace?
  • Téma 3 - Přehled teorií nedemokratických systémů - totalitarismus III.

    Důležitou úlohu sehrával spor mezi tzv. primordialisty a tzv. modernisty, který proběhl ve 20. a 30. letech o  historické vymezení totalitarismu. Podle tzv. modernistů totalitarismus  spočíval  na určitém způsobu uplatňování politické moci a je třeba jej považovat za jev moderní doby; to jest. jedná se o fašismus a komunismus. Podle tzv. primordialistů je třeba totalitarismus  považovat  spíše  za  sklon lidské povahy a může být sledován v průběhu celých lidských dějin; například v politickém uspořádání  antické Sparty nebo v kalvínské teokracii v Ženevě, přičemž klíčovými zastánci tohoto teoretického přístupu byl  Franz L. Neumann nebo Karl R. Popper. Před druhou  světovou válkou převážilo pojetí totalitarismu jako politického modelu moderní doby; teprve v moderní době může dojít k „totálnímu“ ovládnutí všech členů společnosti a všech stránek lidského života. Ovládnutí všech členů společnosti je podmíněno tím, že terpve moderní doba k tomu poskytuje technické prostředky jako masmédia, apod.

    Významným francouzským teoretikem totalitarismu je Raymond Aron, s jehož teoretickým přístupem se můžeme setkat v jeho publikaci Demokracie a Totalitarismus (1965). 1. Politika je co nejvíce centralizována a vládnoucí skupina chce zasahovat do všech oblastí života společnosti. 2. Aktéři totalitních režimů otevřeně deklarují záměr násilně zničit demokratický politický systém, tj.totalitní režimy jsou nepřátelské demokracii. 4.Totalitní režimy se liší od tyranií předmoderních dějin. 5.Totalitní režimy jsou uchváceny vlastní ideologií. Ideologie totalitarismu je „politickým náboženstvím“ Jednotlivé totalitní režimy se od sebe mohou výrazně lišit, a je možné je rozdělit do tří základních podskupin.

    1)Salazarovo Portugalsko (1932-74). Režim odmítá parlamentní reprezentaci, ale snaží se vytvořit jinou, např. regionální nebo korporativní. Stát vládne autoritativně, ale nepohlcuje společnost zcela. 2)Nacionálně socialistický režim. (Nacistické Německo, fašistická Itálie,  zčásti frankistické Španělsko.) Tento typ politického režimu otevřeně popírá demokracii a liberální ideje. 3)Komunistický režim hlásající lidovou demokracii, která má překonat „buržoazní demokracii“. Prostředkem k dosažení dokonalé demokracie je beztřídní společnost, která ale může být nastolena jen diktaturou revoluční komunistické strany.

    Povinná literatura: Rozhovor Jana Cholínského s Ivo T. Budilem: Totalitarismus v teorii a praxi

    Doporučená literatura: Miroslav Novák, Mezi demokracií a totalitarismem, Aronova politická sociologie industriálních společností

    Otázky a další náměty ke studiu:

    1)Na základě informací o antické Spartě (https://cs.wikipedia.org/wiki/Sparta) hledejte prvky totalitarismu v tomto konkrétním řeckém státu (polis).

    2)Na základě informací o švýcarská reformaci (https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0v%C3%BDcarsk%C3%A1_reformace) hledejte prvky totalitarismu v kalvínské teokracii v Ženevě.

    3)Na základě prostudování hesla otevřená společnost a její nepřátelé (https://cs.wikipedia.org/wiki/Otev%C5%99en%C3%A1_spole%C4%8Dnost_a_jej%C3%AD_nep%C5%99%C3%A1tel%C3%A9) shrňte hlavní body Popperovy konceptualizaci totality.

  • Téma 4 - Přehled teorií nedemokratických systémů - totalitarismus IV.

    Za významného teoretika totalitarismu je třeba považovat Franze Leopolda Neumanna a zejména jeho studi Behemot: Struktura a praxe nacionálního socialismu 1933-1944. Neumann rozpracoval několik základních tezí totalitarimu: 1.Totalitní stát chce bezezbytku ovládnout společnost. 2.Totalitní stát je monopartistický a vůdcovský. 3.Totalitní stát je silně militantní a pokud právě neválčí, tak  se alespoň snaží „mobilizovat“ obyvatelstvo..4.Uvnitř státní struktury, navenek monolitické a řízené jednou vůlí, existují mocenské klany soupeřící o moc. (SA versus SS; viz. noc dlouhých nožů)..

    Teoretická  interpretace  totalitarismu  Hannah  Arendtové je často řazena do období klasických definic, které byly oblíbené zejména v padesátých letech dvacátého století; příčemž klíčová argumentace je obsažena ve studii Původ totalitairsmu (1951) 1.Společnost je řízena jednou stranou se zbožštělým vůdcem v čele. 2.Strana  je  nositelkou oficiální ideologie. Ideologie totalitarismu nepřipouští alternativu. Veřejný  nesouhlas s oficiální ideologií je trestán a od obyvatel jsou vyžadovány veřejné rituály ztotožnění s ideologií. 3.Strana uplatňuje  teror vůči obyvatelům. 4.Strana usiluje o zničení nebo potlačení tradičních sociálních a ekonomických struktur, a vytváří tak masovou společnost atomizovaných, izolovaných a vykořeněných individuí.

    Dalším  významným  poválečným teoretikem byl  Zbigniew  Brzezinski a jeho publikace Totalitní diktatura a autokracie (1956). Tento teoretický přístup je možné považovat za základní a dodnes víceméně přijímanou definici totalitarismu, která je  založena na zkušenosti s fašismem a stalinským socialismem. 1. Ideologie legitimizuje politické metody režimu a privilegované postavení jejich vykonavatelů (stranické elity); od členů společnosti se vyžaduje, aby se této ideologii podřídili. 2. Monopol moci drží strana, zpravidla strana vůdcovská. Strana ovládá veškerý společenský a politický život. 3. Strana důsledně kontroluje ozbrojené složky; za účelem této kontroly disponuje monopolem stejně tak jako speciálními institucemi. 4..Strana důsledně kontroluje masmédia, a za účelem této kontroly disponuje monopolem stejně tak jako speciálními institucemi. 5.Tajná policie je řízená stranou, přičemž její hlavní úlohou je kontrolovat každodenní život obyvatelstva. 6.Ekonomika je centrálně řízena a plánována  a veškerá hospodářská aktivita je pod kontrolou. Zejména tento bod  vyvolal  nesouhlas v tom smyslu,  že  v  nacistickém  Německu nebylo provedeno zestátnění a ekonomika nebyla zcela kontrolována.

    Povinná literatura: Ivo Budil, Imaginace totalitarismu z antropologického hlediska

    Doporučená literatura: Radim Dostál, Původ totalitarismu Hannah Arendtové

    Otázky a náměty ke studiu:

    1)Na základě konceptualizace koncentračních táborů Hannah Arendtovou se zamyslete nad rozdílem mezi komunistickými gulagy a nacistickými (sběrnými, pracovními a vyhlazovacími) tábory. 

    2)Prostudujte si heslo noc dlouhých nožů (https://cs.wikipedia.org/wiki/Noc_dlouh%C3%BDch_no%C5%BE%C5%AF) a zamyslete se nad tím, jak tato událost přispěla k nastolení německé verze totalitarismu.

    3)Zamyslete se nad rozhovorem s Hannah Arendtovou (Hannah Arendt, Zur Person - Full Interview, ) a Zbigniewem  Brzezinskim (A Conversation with Zbigniew Brzezinski, ).

  • Téma 5 -Pět klíčových arén moderní konsolidované demokracie

    1)Občanská společnost (svoboda spolčování a komunikace). Vláda zákona vytvářející právní záruky; státní aparát posilující práva občanské společnosti v případech, kdy práva občanské společnosti jsou porušována  Ekonomická společnost s dostatečnou mírou pluralismu, aby mohla podpořit nutnou míru autonomie a životnosti/živosti občanské společnosti. Zájmy a hodnoty občanské společnosti jsou hlavními tvůrci politické společnosti. Občanská společnost tvoří hodnoty a napomáhá monitorovat státní aparát stejně tak jako ekonomickou společnost.

    2)Politická společnost (svobodné a inklusivní volební soutěžení). Existuje potřeba legitimitizace „v očích“ občanské společnosti  .Existuje potřeba právních záruk zakotvených vládou zákona a trvale podporovaných nestranným státním aparátem. Utváří ústavu a hlavní zákony. Řídí státní aparát. Vytváří celkový regulační rámec pro ekonomickou společnost.

    3)Vláda zákona (Ústavnost/Ústavní principy). Právní kultura se silnými kořeny v občanské společnosti a respektovaná politickou společností stejně jako státním aparátem. Vytváří hierarchii norem, které činí jednání iniciované ostatními arénami stejně tak jako vůči ostatním arénám legitimními a předpověditelnými.

    4)Státní aparát (Racionálně-legální byrokratické normy).  Normativní podpora občanské společnosti pro racionálně-právní autoritu a s tím související monopol zákonné (legitimní) síly). Monetární podpora utvářená politickou společností, která je vytvářena a odevzdávána státu prostřednictvím fungující ekonomické společnosti (která vytvořila dostatečnou zdanitelnou nadhodnotu). Nezbytné vymáhaní na občanské, politické a ekonomické společnosti takových povolených/schválených zákonů a procedur, které byly ustaveny politickou společností.

    5)Ekonomická společnost (Institucionalizovaný trh). Legální a regulační rámec vytvářený politickou společností, respektovaný občanskou společností a vynucovaný státním aparátem. Vytváří nezbytnou nadhodnotu, která umožní státu vykonávat svoji kolektivní prospěšnou funkci či poskytuje materiální základ pro pluralismus a autonomii občanské i politické společnosti.

    Povinná literatura: Emilio Gentile, Politická náboženství. Mezi demokracií a totalitarismem

    Doporučená literatura: Totalitarismus v zásadních obrysech (příbuzné či shodné rysy nacismu a komunismu), studijní příručka

    Otázky a další náměty ke studiu:

    1)Vysvětele, jakými konkrétními způsoby (včetně legislativy) došlo k likvidaci občanské a politické společnosti při nástupu komunistického režimu v bývalém komunistickém Československu.

    2)Vysvětlete, jakými konkrétnimi způsoby (včetně legislativy) došlo k likvidaci ústavnosti, státního aparátu a ekonomické společnosti při nástupu komunistického režimu v bývalém komunistickém Československu.

    3)Na základě studia hesla Sokol spolek (https://cs.wikipedia.org/wiki/Sokol_(spolek)  se zamyslete nad tím, jak se bývalému československému komunistickému režimu postupně podařilo odstranit tuto jednu z nejvlivnějších sil československé občanské společnosti.

  • Téma 6 - Základní rysy moderních politických režimů

    Demokracie - Závazný politický pluralismus posílený rozsáhlými oblastmi pluralitní/pluralistické autonomie v ekonomii a společnosti stejně tak jako ve vnitřním životě organizací. Jedná se o právně chráněný pluralismus, který je v souladu se „společenským korporativismem“, ale nikoliv se „státním korporativismem“. Významná intelektuální věrnost občanství a procedurálním pravidlům soutěžení. Ideologie není teleologickou. Existuje respekt pro práva menšin, vládu zákona a hodnotu individualismu.Participace prostřednictvím autonomně utvářené organizace občanské společnosti a soutěžících stran politické společnosti, která je zajištěna právním systémem. Podstatným rysem je nízká mobilizace režimu na jedné straně a vysoká občanská participace na straně druhé. Režim vykazuje určité snahy podporovat kladné či spolehlivé občanství. Současně existuje tolerance vůči nenásilné a ukázněné opozici. Vrchní vedení/vůdcovství je výsledkem svobodných voleb a je vykonáváno na základě ústavních omezení a vlády zákona. Vůdcovství/vedení je pravidelně a povinně podřízeno principům svobodných voleb a svobodnými volbami je také vytvářeno.

    Autoritativní režim - Politický systém s omezeným, ale nezávazným politickým pluralismem. Často je možné hovořit o extensivním společenském a ekonomickém pluralismu. V autoritativních režimech většina pluralismu má své kořeny ve společenských strukturách existujících před ustavením režimu. V některých případech existuje určitý prostor pro částečnou opozici. Politický systém postrádá vypracovanou a řídící ideologii, ale vyznačuje se specifickým způsobem myšlení (mentality). Politický systém bez významné politické mobilizace, i když je možný její budoucí vývoj.Politický systém, ve kterém vůdce či příležitostně malá skupina vykonávají moc v rámci formálně nejasně vymezených, ale ve skutečnosti vcelku předpověditelných norem. Lze hovořit o kooptaci skupin ze staré elity či o určité autonomii co se týče státních kariér a armády.

    Totalitarismus - Není možné hovořit o podstatném ekonomickém, společenském a politickém pluralismu. Oficiální strana má de jure a de facto monopol moci. Strana odstranila veškeré formy předtotalitárního pluralismu. Nelze hovořit o dostatečném prostoru pro druhou ekonomiku či paralelní společnost. Vypracovaná a vedoucí ideologie artikulující žádanou ideologii. Vůdci, jednotlivci a skupiny odvozují většinu jejich chápání mise, legitimizace a často specifických politických programů od jejich oddanosti určité holistické koncepci lidskosti a společnosti. Rozsáhlá mobilizace do velkého repertoáru povinných organizací vytvořených režimem. Důraz je kladen na aktivismus kádrů a militantních aktivistů. Systém se snaží mobilizovat nadšenectví a soukromý život je považován za podřadný prvek.Totalitární vůdcovství vládne s nevymezenými hranicemi a s velkou nepředpověditelností pro členy stejně tak jako pro nečleny. Je často charismatické. Nábor do vrchního vedení často závisí na oddanosti stranické organizaci.

    Posttotalitarismus - Omezený, ale nezávazný společenský, ekonomický a institucionální pluralismus. Téměř neexistuje politický pluralismus, protože z formálního hlediska má strana stále mocenský monopol. Může existovat „druhá ekonomie“, ale stát je stále víceméně všudypřítomný. Většina projevů pluralismu v „zploštělém“ společenství vyrostla z tolerovaných státních struktur nebo disidentských skupin vědomě se formujících jako opozice vůči totalitárnímu režimu. V pozdním/zralém post-totalitarismu opozice část vytváří „druhou kulturu“ nebo „paralelní společnost“. Stále existuje vedoucí ideologie, která je součástí reality. Oslaben je však závazek nebo víra v utopii. Dochází k přesunutí důrazu od ideologie vůči programovému konsensu, který je podle všeho založen na racionálním rozhodování a omezené debatě bez přílišného odkazování na ideologii. Progresivní ztráta zájmu vůdců a ostatních pověřených organizováním mobilizace. Rutinní mobilizace v rámci státem sponzorovaných organizací, aby bylo dosaženo minimálního stupně konformity a konsensu. Mnoho „kádrů“ a „zastánců režimu“ jsou pouhými kariéristy a oportunisty. Nuda, únik a konečně privatizace hodnot obyvatelstva se stává přijímanou skutečností.Rostoucí důraz kladený post-totalitární politickou elitou na osobní bezpečnosti. Kontroly vrchního vedení prostřednictvím stranických struktur, procedur a „vnitřní demokracie“. Vrchní vůdci jsou zřídka charismatičtí. Nábor do vrchního vedení je omezen na oficiální stranu, ale je méně závislý na vybudování kariéry v rámci stranické organizace. Vrchní vůdci mohou pocházet ze stranických technokratů ve státním aparátu.

    Sultanismus - Ekonomický a sociální pluralismus nemizí, ale stává se předmětem nevyzpytatelných a despotických zásahů. Žádná skupina nebo jednotlivec v občanské společnosti, politické společnosti nebo státu nemá svobodu od sultánova vykonávání despotické moci. Neexistuje vláda zákona. Institucionalizace je nízká a existuje vysoká míra prolínání veřejné a soukromé sféry. Vysoce náhodná manipulace se symboly. Je třeba hovořit o mimořádném oslavování vůdce. Neexistuje vedoucí ideologie nebo dokonce odlišný způsob myšlení kromě despotického personalismu. Neexistuje pokus ospravedlnit hlavní iniciativy na základě ideologie. Pseudoideologii  nevěří zaměstnanci, subjekty nebo vnější svět. Nízká, ale příležitostně manipulativní mobilizace obřadního typu násilnými nebo klientelistickými metodami bez stálé organizace. Pravidelná mobilizace polostátních skupin používajících násilí proti skupinám určených/vytipovaných sultánem. Do značné míry je založeno na osobnosti a je náhodným. Neexistují racionálně-právní omezení a je třeba hovořit o dynastických prvcích vládnutí. Neexistuje autonomie státních kariér. Vůdce není omezen ideologií a přizpůsobení se vůdci je založeno na intensivním strachu a osobním odměňování. Zaměstnanci vůdce pocházejí ze členů jeho rodiny, přátel, obchodních partnerů nebo lidí přímo se účastnících používání násilí za účelem udržení režimu. Postavení zaměstnanců je odvozeno od jejich čistě osobního podřízení se vůdci.

    Povinná literatura: Miroslav Novák, K aplikaci pojmu totalitarismus na komunistické systémy: obecné problémy a česká specifika

    Doporučená literatura: Daniel Svoboda, Sultanistické režimy v Latinské Americe

    Otázky a další náměty ke studiu:

    1)Ve kterých bývalých komunistických státech střední a východní Evropy je možné hovořit o přechodu od totalitních k posttotalitním politickým režimům?

    2)Jak lze popsat přechod o totalitního k posttotalitnímu politickému režimu v bývalém Československu?

    3) Jak je možné identifikovat prvky sultanismu v bývalém komunistickém Rumunsku?

  • Téma 7 - Význam socialistického realismu

    Jako socialistický realismus (zkracováno někdy také i jako sorela, hovorově často socrel) bývá označován umělecký který byl schválen roku 1932 Ústředním výborem Komunistické strany Sovětského svazu jako oficiální směrnice pro literaturu, výtvarné umění a hudbu. Později byl závazný v ostatních komunistických zemích.  Ideově vychází z oslavy vládnoucího režimu, má slavnostně poukazovat na jeho úspěchy v reálném životě lidí. V literatuře se projevoval budovatelskými romány a schematizací postav i prostředí – děj se většinou odehrává buď na venkově nebo v továrnách a kladné postavy jsou oddanými členy komunistické strany nebo dělníky, záporné pak intelektuálové, kulaci a „imperialisté“. Díla socialistického realismu jsou tvrdě ideologicky orientovaná, a to často na úkor umělecké kvality i pravdivosti (socialistický realismus je vlastně protimluv, protože více než realitu zobrazoval ideologická přání režimu). Po vítězství KSČ na konci 40. let  20. století se i v umění, jako i v jiných oblastech, stal okamžitě vzorem Sovětský svaz  a tudíž i socialistický realismus. Propagandistické plakáty z 50. let ukazovaly velké úspěchy v zemědělství,bytové výstavbě i průmyslu, neúspěchy režimu však byly přehlíženy a zatajovány. V české a slovenské architektuře jsou asi nejznámějšími a nejvýznamnějšími zástupci města Havířov, Ostrov a Ostrava-Poruba,nové „socialistické“  město a čtvrť vybudovaná během rozšiřování závodů těžkého průmyslu na Ostravsku. V české metropoli Praze pak je to Hotel International v Podbabě, který se ztvárněním podobal například Paláci kultury ve Varšavě nebo Lomonosově univerzitě v Moskvě. Významně se projevil také v pražském metru,do stanice Anděl  (tehdy Moskevská) byly zasazeny reliéfy, jejichž hlavním účelem bylo ukázat lidem radostnou budoucnost spojenectví se SSSR.

    Povinná literatura: Richard Biegel, Přehled dějin českého umění (architektura 1945-1989)

    Doporučená literatura:Zdeněk Nejedlý, Co je to socialistický realismus a socialistická literatura

    Otázky a další náměty ke studiu:

    1)Prostudujte si odkaz věnovaný nástupu a vlivu socialistického realismu (http://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1235566-socialisticky-realismus).

    2)Shlédněte sestřih z československých propagandistických filmů (Československé propagandistické filmy ) a zamyslete se nad jeho obsahem.

    3)Zamyslete se nad pořadem věnovanému socialistickému realismu  v angličtně ().

  • Téma 8 - Základní charakteristika opozice vůči československému nedemokratickému režimu

    V první fázi československého postotalitního vývoje byla odstraněna vláda zákona, zákony samotné byly vysoce politizovány, sloužily stranickému státu a ne jeho občanům. Občanské svobody byly minimální a možnost opozice nemožná. Teprve v normalizačním postotalitním Československu se objevila opoziční síla v podobě Charty 77. Charta 77 byla neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala „politickou a státní moc“ za nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se ČSSR zavázala při podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách. Iniciativa působila v letech 1977 až 1992. Pojmenována je podle dokumentu Charta 77 (Prohlášení Charty 77) z 1. ledna 1977. Autory, organizátory a mezi prvními signatáři byli Jan Patočka, Jiří Němec, Václav Benda, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Petr Uhl, Ludvík Vaculík a Jiří Hájek. Jeden ze tří prvních mluvčí, profesor Jan Patočka, byl také první obětí represí komunistického režimu vůči signatářům Charty 77, když 13. března 1977 po několikahodinovém výslechu zemřel. Přestože byl počet signatářů Charty vzhledem k celkovému počtu obyvatel malý, je dnes Charta 77 považována za jednu z nejvýznamnějších akcí odporu vůči předlistopadovému režimu v období normalizace po roce 1968.

    Dále v dubnu 1988 vzniklo Nezávislé mírové sdružení - Iniciativa za demilitarizaci společnosti. Na svou činnost upozornili jeho představitelé veřejnost 21. srpna 1988 na Václavském náměstí na demonstraci, která se konala ve výroční den okupace Československa. Ačkoliv nebyla následná snaha o pokračování ve veřejných diskusních setkáních příliš úspěšná, počet členů NMS rychle stoupal. Sdružení začalo působit také v dalších městech. Jeho zástupci se z tohoto důvodu stali během podzimu 1988 předmětem rozsáhlé represe. Věznění Tomáše Dvořáka a Hany Marvanové se na počátku prosince 1988 následně stalo jedním z důvodů, které vedly k založení Mírového klubu Johna Lennona. Dalšími iniciativami byly například Hnutí za občanskou svobodu, Jazzová sekce Svazu hudebníků, Klub za socialistickou přestavbu Obroda, Společnost za veselejší současnost, Kruh nezávislé inteligence, atd.

    Povinná literatura: Charta 77, Prohlášení Charty 77 ze dne 1.1: 1977

    Doporučená literatura: Charta 77 a tzv. antichartisté

    Otázky a další náměty ke studiu:

    1)Jak chartisté pojímali lidská práva a dále i jejich porušování komunistickým režimem?

    2)Prostudujte si dokument Charty 77 o situaci Romů v komunistickém Československu (http://www.romea.cz/cz/zpravy/historicke-okenko-dokument-charty-77-o-postaveni-cikanu-romu-v-ceskoslovensku-z-prosince-1978).

    3)Zamyslete se nad dokumentem Příběh Charty 77 ().

  • Téma 9 - Základní charakteristika opozice vůči sovětskému, maďarskému a německému nedemokratickému režimu

    Sovětský svaz - Jako odpověď na narůstající problémy Generální tajemník KSSS Michail Gorbačov zahájil ve druhé polovině 80. let program tzv. perestrojky a demokratizace. Politika glasnosti vedla ke změně témat, která se na veřejnosti probírala a místo oficiálně podporovaného budování komunismu se začalo mluvit o omylech a přehmatech, a to jak dřívejších, tak i současných. Kredit sovětské vlády tak ještě klesl a nespokojenost se do jisté míry spolu s klesající hospodářskou výkonnosti zvýšila. Objevily se náboženské, národnostní i sociální nepokoje, které později přerostly do neřešitelných mezí Tyto tendece byly legimitizovány i alternativními intelektuálními proudy; například roku 1970 Sacharov spoluzaložil Moskevský výbor pro lidská práva a stal se obráncem lidských práv v celém komunistickém bloku. Roku 1973 byl nominován na Nobelovu cenu míru a v roce 1975 ji jako první Rus získal. Dalším významným představitelem ruského disentu byl Alexandr Isajevič Solženicyn, který ve svých literárních dílech Jeden den Ivana Děnisoviče a Souostroví Gulag I-III popisoval poměry v sovětských lágrech.

    Maďarsko - jádrem komunistického odporu v Maďarsku bylo tzv. maďarské povstání či maďarská revoluce proti stalinistické diktatuře a sovětské okupaci v Maďarské lidové republice od 23. řijna do 10. listopadu 1956. Po východoněmeckém povstání z roku 1953 a povstání dělníků v Poznani v roce 1956 se jedná o v pořadí třetí velký a násilně potlačený konflikt lidu s komunistickým režimem nebo přimo s okupační mocností v bývalých evropských satelitech SSSR, přičemž po tři desetiletí bylo o tomto období v MLR zakázáno mluvit.

    Německá demokratická republika - německou opozici vůči reálnému socialismu je  třeba  klást do souvislosti s německým politikem Erichem Honeckerem; přes svůj  nepředstíraný zájem o  blaho  občanů  NDR, nikdy  nedovolil jakýkoliv náznak odporu či kritiku vlády. O tom vypovídá Berlínská zeď a 86 až 262 lidí zabitých při pokusu o její překonání (číslo se liší, protože zdroje i definice, kdo je obětí Berlínské zdi a kdo ne jsou dodnes rozporuplné). Honeckerova vláda v 80. letech se vyznačovala hospodářskou i politickou stagnací, která uvrhla NDR  do hluboké krize v druhé polovině 80. let, jež vyvrcholila v říjnu1989. Honeckerovo odmítání perestrojky a glasnosti vyústilo v otevřené masové demonstrace v Lipsku a v Berlíně, které byly násilně potlačeny. Takovéto jednání pobouřilo občany NDR, kteří se následně zúčastnili celostátních demonstrací.

    Povinná literatura: Jiří Pelikán, Gorbačov, Evropská levice a Pražské jaro

    Doporučená literatura: Jan Adamec, Maďarsko 1956 – od reformy socialismu k národnímu povstání

    Otázky a další náměty ke studiu:

    1)Na základě shlédnutí dokumentu v angličtině o maďarském povstání (BBC History File: Hungarian Uprising, ) se seznamte se základními strukturálními rysy maďarského povstání.

    1)Na základě četby povinné literatury o maďarském povstání se pokuste identifikovat strukturální podobnosti a odlišnosti  mezi Pražským jarem a maďarským povstáním: konlikt mezi různými frakcmi komunistické strany, povolání tzv. sovětské pomoci, potrestání reformistů, apod.

    2)Na základě studie dokumentu Historie demolice Stalinova pomníku v Praze na Letné () se vyjádřete k odstraňování pomníků Stalina v dalších zemích střední a východní Evropy.

  • Téma 10 - Základní charakteristika opozice vůči polskému a rumunskému nedemokratickému režimu

    Polsko - Klíčovým  hybatelem odporu proti  polské komunistické moci byla tzv. Solidarita (polsky Solidarność, Niezależny Samorządny Związek Zawodowy „Solidarność“), která vznikla v roce 1980 jako nezávislé samosprávné odbory, ale významu nabyla jako masově podporované společenské hnutí, které se postavilo režimu v tehdejším komunistickém Polsku. Spolu s Výborem ochrany dělníků KOR (Komitet Obrony Robotników od roku 1978 Komitet Samoobrony Społecznej KOR, KSS-KOR) založeným 1976  přispěla k pádu komunismu. Komunisté se však nevzdali a 13. prosince 1981 Wojciech Jaruzelski protizákonně vyhlásil převzetí moci nezákonně ustavenou vojenskou juntou („Vojenská rada národní spásy“, pol. Wojskowa rada ocalenia narodowego, WRON) a jejím jménem pak válečný stav, v Československu skrývaný pod názvem vyjímečný stav, případně stanné právo (polsky stan wojenny, podle zákona na obranu země při vnějším ohrožení). WRON (lidově wrona, tj. vrána) převzala veškerou výkonnou moc, vůdci opozice byli pozatýkáni armádou a internováni v internačních táborech a byla přerušena činnost všech společenských organizací včetně odborových svazů.

    Rumunsko - odpor vůči rumunské komunistické moci je spojen s politikem Ceaușescu, který byl rumunským politikem, prezidentem Rumunské socialistické republiky, generálním tajemníkem Komunistické strany Rumunska a třetím předsedou Státní rady Rumunské socialistické republiky. Ceaușescovi se situace začala vymykat z rukou už roku 1987, kdy byl nucen vojensky potlačit protesty studentů v Jasech a dělníků v Brašově. Dne 16. prosince 1989 vypuklo v Temešváru povstání; jeho roznětkou se stal László Tokés, farář evanglického reformovaného církevního sboru; postupně se k vlně odporu začali přídávat další lidé. Protestéři začali požadovat  Ceaușescovu rezignaci, postupně se k nim přidávaly větší masy lidí, až nakonec byly rumunská armáda a tajná policie Securitate  donuceny použít násilí. K protestujícím se však přidali i dezertéři z armády a lidé z jiných částí Rumunska a Temešvár se za několik dní dostal pod kontrolu demonstrantů.

    Povinná literatura: Josef Mlejnek, Solidarita jako sociální a politické hnutí  – pokus o kvadraturu kruhu?

    Doporučující literatura: 1989 Cesta k listopadu, Násilný charakter rumunské revoluce, masakr v Timisoaře

    Otázky a další náměty ke studiu:

    1)Na základě četby povinné literatury se pokuste určit strukturální podobnosti a odlišnosti mezi opozičním hnutím Charta 77 a polským opozičním hnutím Solidarita.

    2)Na základě shlédnutí dokumentu The Road To Gdansk () se seznamte s formováním a významem poské Solidarity.

    3)Na základě shlédnutí dokumentu Romanian Revolution 1989 documentary Nicolae Ceausescu () se seznamte s podstatou rumunského povstání/revoluce v roce 1989.

    .

  • Téma 11 - Srovnání odlišných forem disentu či případně jeho významu v konkrétních systémech

    Odpor vůči komunistickému režimu ve střední a východní Evropě se stal intenzivnějším  po roce 1985, kdy vedení Sovětského svazu převzal Michail Sergejevič Gorbačov, který se problémům pokusil čelit v duchu reformismu. Jeho koncepce přestavby přinesla necenzurovanou veřejnou diskusi a částečnou liberalizaci stagnující sovětské ekonomiky. Brzy se však ukázalo, že občané chtějí nově nabyté svobody slova využít k tomu, aby řekli hlasité ne komunistickému režimu; v Polsku znovu povolená opozice v dubnu 1989 vyjednala svobodné volby, jež drtivě vyhrála. Spontánní stávky v loděnících a továrnách v roce 1988 vedly v únoru 1989 k jednáním u kulatého stolu mezi zástupci opozice a komunistickou vládou;  v dubnu 1989 byla po jednáních u kulatého stolu Solidarita znovu povolena. V polosvobodných volbách vyhráli kandidáti Solidarity všechna místa v parlamentu, o která se mohla opozice ucházet (35 %). Další místa (65 %) si ponechala komunistická strana PZPR a její spojenci. Protože komunisté měli prezidenta (Wojciech Jaruzelski), Solidaritě připadlo místo premiéra, kterým se stal Tadeusz Mazowiecki.Další režimy se hroutily dominovým e fektem a koncem roku 1989 již byly ve většině států střední a východní Evropy minulostí;  Sovětský svaz se rozpadl po neúspěšném puči konzervativních komunistů roku 1991 a tím skončila epocha evropských komunistických států. V Československu pád režimu spustila demonstrace studentů v Praze 17. listopadu 1989; mohutné protirežimní demonstrace donutily bezradné vedení KSČ během několika dní k zásadním ústupkům rychle se formujícím opozičním hnutím Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu.

    Povinná literatura: Josef Šíma, Mluví tady někdo o totalitarismu (rozhovor s Aviezerem  Tuckerem)

    Doporučená literatura: Jan Civín, Československý komunistický režim v letech 1985 – 1989

    Otázky a další náměty ke studiu:

    1)Zamyslete se nad vlivem vnějšího hegemona na ustavení a zhroucení komunistických režimů.

    2)Prostudujte si heslo perestrojka (http://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1283943-perestrojka).

    3)Jak fungovalo Občanské fórum v průběhu sametové revoluce a jak lze charakterizovat jeho pozdější institucionalizaci?

  • Téma 12 - Různé formy rozpadu bývalých středoevropských a východoevropských posttotalitních systémů a politická legitimace ekonomického a společenského přechodu

    V Polsku probíhala revoluce již od léta roku1988, kdy se konaly velké demonstrace; na oplátku za „společenský klid“ slíbil režim konstruktivní opozici jednání u kulatého stolu, což představovalo naději na jistý politický vývoj. Veřejná jednání začala 8. února 1989 a hlavními tématy byly otázky voleb a reformy politického systému a také legalizace Solidarity jako odborového svazu. V rámci Kulatého stolu mohla nová hnutí udělat pramálo, a tak se demonstrovalo dál. Stalo se to vlastně jakousi celostátní módou; v Poznani a v Gorzowě pochodovaly stovky lidí na protest proti stavbě jaderného reaktoru, ve Varšavě demonstranti najeli limuzínou do recepce československého velvyslanectví a provolávali hesla na podporu politických vězňů v Československu. První maďarské svobodné volby se konaly v březnu 1990, ve kterých jasně zvítězilo Magyar Demokrata Forum se ziskem 164 mandátů; na druhém místě  skončilo rovněž pravicové SZDSZ se ziskem 93 mandátů a na třetím místě také pravicové FKgP se 44 křesel. Pád komunistického režimu v Německé demokratické republice je třeba asociovat s pádem Berlínské zdi, který proběhl v  listopadu 1989 a započal sjednocování západního a východního Německa. KSČ se ocitla pod silným tlakem nejen vnitřním ze strany demonstrantů, ale nemohla očekávat ani podporu zvenčí, protože většina ostatních komunistických režimů se již rozpadla. V bývalém komunistickém Československu se KSČ rozhodla vzdát se mocenského monopolu a 10. prosince podal Gustav Husák  demisi a jmenoval první ne zcela komunistickou vládu od roku 1948; 28. prosince se Alexander Dubček stal předsedou Federálního shromáždění a další den byl Václav Havel zvolen prezidentem Československa.

    Povinná literatura: Oskar Krejčí, Kateřina Konečná, Jiří Maštálka, Sametová revoluce: pohled ze Strakovky

    Doporučená literatura: Jan Mervart, Michal Pullmann: Konec experimentu

    Otázky a další náměty ke studiu:

    1)Jakým způsobem přispěl polský disent ke konečnému zhroucení komunistického režimu a jak probíhalo vyjednávání alternativních sil s komunistickou mocí?

    2)Jakým způsobem přispěl český disent ke konečnému zhroucení komunistického režimu a jak probíhalo vyjednávání alternativních sil s komunistickou mocí?

    3)Jak lze charakterizovat specifika rumunského povstání/rumunské revoluce a odstraňování prvků sultanismu?

  • Téma 13 - Sociologické interpretace konkrétních verzí ekonomického a společenského přechodu od posttotalitních systémů

    (1.) Protiklad kapitalismu a socialismu je založen na navzájem se vylučujících názorech na to, jak uspořádat důležité oblasti společenského života, jako například hospodářskou soutěž, politickou soutěž, samosprávu, právo, vědu, atd. (2.) Na rozdíl od institucionální diferenciace a mnohočetnosti regulujících principů v ústavním zřízení se budovatelské zřízení převážně redukuje na hru tří pilířů: všeobjímající státní správy, komunistické strany jako paralelního systému uplatňujícího svou řídící moc, a bezpečnostních sil. Vláda komunistické strany se uskutečňuje jako naplnění principů známých z komunistického diskursu jako vedoucí úloha strany a demokratický centralismus; (3.) Je nicméně podstatný rozdíl mezi zřízením, jak je vymezeno zásadními právními předpisy a politickými narativy, a režimem jako praktickým naplněním tohoto zřízení. Navzdory zřejmé diskontinuitě mezi zřízeními jsou režimy poznamenány určitou setrvačností nebo přinejmenším kompromisy, jež bylo nutné přijmout; (4.) Každé zřízení využívá narativizovanou legitimizaci v podobě mýtu. Přechod mezi zřízeními je možný pouze pod praporem transformačního mýtu, který je antimýtem vzhledem k etablovanému mýtu; značný význam má neloajální opozice jako nositelka antimýtu. Ustavování přechodového mýtu představuje zčásti otevřený proces, determinovaný pouze do jisté míry vnějšími okolnostmi, což platí analogicky o samotném procesu přechodu; (5.) Revoluční proces přechodu nastartuje svébytnou dialektiku: v případě přechodu k socialismu šlo o klasický problém thermidoru, tj. popřevratovou normalizaci poměrů, v případě přechodu ke kapitalismu naopak o problém nedotažené transformace – „prázdné skořápky“ transformačního procesu; (6.) Dvojznačnost a dynamičnost přechodového procesu, ale i následného úsilí o udržení zřízení a režimu, lze popsat v pojmech dramatických a soutěživých herních rámců (‚game‘ a ‚play‘), s jejichž pomocí se aktéři snaží optimalizovat svoje kooperační náklady. Při výkladu legitimity jednotlivých zřízení přikládá Kabele velký význam formálním strukturám (právním a organizačním předpisům), odkud pramení jeho badatelský zájem o sociologii práva. K zajímavým konceptům jeho teorie patří také „institucionální xerox“ – heteronomní přejímání herních rámců vždy nižšími, hierarchicky podřízenými úrovněmi společnosti, které vysvětluje šíření institucionálních vzorců shora dolů komunistickým režimem/zřízením, ale například také při jeho demontáži v roce 1989.

    Povinná literatura: Michal Kubát, Politický režim a konsolidace demokracie v postkomunistické Evropě a v postsovětském prostoru

    Doporučující literatura: Luděk Sýkora, Proměny prostorové struktury Prahy v kontextu postkomunistické transformace

    Otázky a náměty ke studiu:

    1)Zamyslete se nad významem ODS a jejích legitimizačních strategií v prvních dvou postkomunistických volebních obdobích.

    2)Na základě jakých konkrétních legislativních opatření probíhala obnova občanské a politické společnosti v českých postkomunistických poměrech?

    3)Na základě jakých konkrétních legislativních opatření probíhala obnova vlády zákona, ekonomické společnosti a reforma státního aparátu v českých postkomunistických poměrech?

  • Téma 14 - Rozporuplnost diskursivní strategie týkající se budování kolektivní paměti o bývalém socialistickém Československu

    Češi a jejich komunismus podle historičky Francoise Mayerové - autorka na jedné straně vychází ze správného předpokladu, že „všichni svou paměť ,upravují‘“, a  že  jsou tedy ve sféře kolektivní paměti všichni alespoň teoreticky rovnocennými hráči. Na druhé straně ale přece jen v závěru tvrdí, že komunisté historii „přepisují“, zatímco v případě disidentů nejde o žádné přepisování, nýbrž o potřebu svou historii „prostě sepsat“.Projevuje se zde jednak už zmíněná nejasnost v používání některých pojmů,  a zejména v případěpojmů „historie“ a „paměť“, a jejich často synonymického užívání (v tomto ohledu by například rozlišení mezi „upravováním paměti“ a „přepisováním historie“ mohlo být analyticky prospěšné). Ale hlavně se zde ukazuje jednoznačné hodnotové stanovisko autorky, která stejně jako celý polistopadový oficiální historický diskurz bere komunisty apriori jako falšovatele dějin. „Jde o přepisování historie, což je cvičení, v němž jsou komunisté velmi zběhlí.“ Stejný disidentský předsudek je patrný v postoji autorky k oné pověstné „mlčícívětšině“. Tendence pohlížet svrchu na tzv. většinovou společnost vyplývala z výrazné a pochopitelné politizace lidské situace v disidentské literatuře v časech normalizace. Člověk však není definován svým statusem člověka politického – tím se teprve musí vědomě stát. A i když jím není, neznamená to, že ztrácísvou lidskou důstojnost. Pokud něco ztrácí, tak je to občanská věrohodnost, jíž však může v každé době svým jednáním opět získat. Je proto dobře, že v historickém výzkumu začíná být i širší společnost přesahující hlavní linie politického zápasu demokratické opozice s komunistickou mocenskou elitou a aparátem.

    Povinná literatura:Csaba Szaló, Od kolektivní paměti k paměti měst

    Doporučená literatura: Gábor Oláh, Kolektivní paměť, prostor a významy, Případ náměstí Svobody v Budapešti

    Otázky a další náměty ke studiu:

    1)Prostudujte si pečlivě heslo historická paměť (https://cs.wikipedia.org/wiki/Historick%C3%A1_pam%C4%9B%C5%A5).

    2)Na příkladu jedné pražské čvrti se zamyslete nad změnou názvů náměstí, ulic, nábřeží apod. (např. dnešní Palachovo náměstí se dříve jmenovalo náměstí Krasnoarmějců).

    3)Jak se liší konstruování minulosti v české disidentské literární tradici na straně jedné a komunistické literární tradici na straně druhé?