Téma 6 - Základní rysy moderních politických režimů
Osnova sekce
-
Demokracie - Závazný politický pluralismus posílený rozsáhlými oblastmi pluralitní/pluralistické autonomie v ekonomii a společnosti stejně tak jako ve vnitřním životě organizací. Jedná se o právně chráněný pluralismus, který je v souladu se „společenským korporativismem“, ale nikoliv se „státním korporativismem“. Významná intelektuální věrnost občanství a procedurálním pravidlům soutěžení. Ideologie není teleologickou. Existuje respekt pro práva menšin, vládu zákona a hodnotu individualismu.Participace prostřednictvím autonomně utvářené organizace občanské společnosti a soutěžících stran politické společnosti, která je zajištěna právním systémem. Podstatným rysem je nízká mobilizace režimu na jedné straně a vysoká občanská participace na straně druhé. Režim vykazuje určité snahy podporovat kladné či spolehlivé občanství. Současně existuje tolerance vůči nenásilné a ukázněné opozici. Vrchní vedení/vůdcovství je výsledkem svobodných voleb a je vykonáváno na základě ústavních omezení a vlády zákona. Vůdcovství/vedení je pravidelně a povinně podřízeno principům svobodných voleb a svobodnými volbami je také vytvářeno.
Autoritativní režim - Politický systém s omezeným, ale nezávazným politickým pluralismem. Často je možné hovořit o extensivním společenském a ekonomickém pluralismu. V autoritativních režimech většina pluralismu má své kořeny ve společenských strukturách existujících před ustavením režimu. V některých případech existuje určitý prostor pro částečnou opozici. Politický systém postrádá vypracovanou a řídící ideologii, ale vyznačuje se specifickým způsobem myšlení (mentality). Politický systém bez významné politické mobilizace, i když je možný její budoucí vývoj.Politický systém, ve kterém vůdce či příležitostně malá skupina vykonávají moc v rámci formálně nejasně vymezených, ale ve skutečnosti vcelku předpověditelných norem. Lze hovořit o kooptaci skupin ze staré elity či o určité autonomii co se týče státních kariér a armády.
Totalitarismus - Není možné hovořit o podstatném ekonomickém, společenském a politickém pluralismu. Oficiální strana má de jure a de facto monopol moci. Strana odstranila veškeré formy předtotalitárního pluralismu. Nelze hovořit o dostatečném prostoru pro druhou ekonomiku či paralelní společnost. Vypracovaná a vedoucí ideologie artikulující žádanou ideologii. Vůdci, jednotlivci a skupiny odvozují většinu jejich chápání mise, legitimizace a často specifických politických programů od jejich oddanosti určité holistické koncepci lidskosti a společnosti. Rozsáhlá mobilizace do velkého repertoáru povinných organizací vytvořených režimem. Důraz je kladen na aktivismus kádrů a militantních aktivistů. Systém se snaží mobilizovat nadšenectví a soukromý život je považován za podřadný prvek.Totalitární vůdcovství vládne s nevymezenými hranicemi a s velkou nepředpověditelností pro členy stejně tak jako pro nečleny. Je často charismatické. Nábor do vrchního vedení často závisí na oddanosti stranické organizaci.
Posttotalitarismus - Omezený, ale nezávazný společenský, ekonomický a institucionální pluralismus. Téměř neexistuje politický pluralismus, protože z formálního hlediska má strana stále mocenský monopol. Může existovat „druhá ekonomie“, ale stát je stále víceméně všudypřítomný. Většina projevů pluralismu v „zploštělém“ společenství vyrostla z tolerovaných státních struktur nebo disidentských skupin vědomě se formujících jako opozice vůči totalitárnímu režimu. V pozdním/zralém post-totalitarismu opozice část vytváří „druhou kulturu“ nebo „paralelní společnost“. Stále existuje vedoucí ideologie, která je součástí reality. Oslaben je však závazek nebo víra v utopii. Dochází k přesunutí důrazu od ideologie vůči programovému konsensu, který je podle všeho založen na racionálním rozhodování a omezené debatě bez přílišného odkazování na ideologii. Progresivní ztráta zájmu vůdců a ostatních pověřených organizováním mobilizace. Rutinní mobilizace v rámci státem sponzorovaných organizací, aby bylo dosaženo minimálního stupně konformity a konsensu. Mnoho „kádrů“ a „zastánců režimu“ jsou pouhými kariéristy a oportunisty. Nuda, únik a konečně privatizace hodnot obyvatelstva se stává přijímanou skutečností.Rostoucí důraz kladený post-totalitární politickou elitou na osobní bezpečnosti. Kontroly vrchního vedení prostřednictvím stranických struktur, procedur a „vnitřní demokracie“. Vrchní vůdci jsou zřídka charismatičtí. Nábor do vrchního vedení je omezen na oficiální stranu, ale je méně závislý na vybudování kariéry v rámci stranické organizace. Vrchní vůdci mohou pocházet ze stranických technokratů ve státním aparátu.
Sultanismus - Ekonomický a sociální pluralismus nemizí, ale stává se předmětem nevyzpytatelných a despotických zásahů. Žádná skupina nebo jednotlivec v občanské společnosti, politické společnosti nebo státu nemá svobodu od sultánova vykonávání despotické moci. Neexistuje vláda zákona. Institucionalizace je nízká a existuje vysoká míra prolínání veřejné a soukromé sféry. Vysoce náhodná manipulace se symboly. Je třeba hovořit o mimořádném oslavování vůdce. Neexistuje vedoucí ideologie nebo dokonce odlišný způsob myšlení kromě despotického personalismu. Neexistuje pokus ospravedlnit hlavní iniciativy na základě ideologie. Pseudoideologii nevěří zaměstnanci, subjekty nebo vnější svět. Nízká, ale příležitostně manipulativní mobilizace obřadního typu násilnými nebo klientelistickými metodami bez stálé organizace. Pravidelná mobilizace polostátních skupin používajících násilí proti skupinám určených/vytipovaných sultánem. Do značné míry je založeno na osobnosti a je náhodným. Neexistují racionálně-právní omezení a je třeba hovořit o dynastických prvcích vládnutí. Neexistuje autonomie státních kariér. Vůdce není omezen ideologií a přizpůsobení se vůdci je založeno na intensivním strachu a osobním odměňování. Zaměstnanci vůdce pocházejí ze členů jeho rodiny, přátel, obchodních partnerů nebo lidí přímo se účastnících používání násilí za účelem udržení režimu. Postavení zaměstnanců je odvozeno od jejich čistě osobního podřízení se vůdci.
Povinná literatura: Miroslav Novák, K aplikaci pojmu totalitarismus na komunistické systémy: obecné problémy a česká specifika
Doporučená literatura: Daniel Svoboda, Sultanistické režimy v Latinské Americe
Otázky a další náměty ke studiu:
1)Ve kterých bývalých komunistických státech střední a východní Evropy je možné hovořit o přechodu od totalitních k posttotalitním politickým režimům?
2)Jak lze popsat přechod o totalitního k posttotalitnímu politickému režimu v bývalém Československu?
3) Jak je možné identifikovat prvky sultanismu v bývalém komunistickém Rumunsku?