Úkol: Aktivita k lekci identita a vývojové aspekty

Střední dětství - etapa mladšího školního věku

Osobnost-v hovorovém pojetí: uznávaný, zajímavý člověk, kladně přijímaný; v psychologii – každý člověk = individuální jednota člověka, hlavní znaky: souhrnnost, jednota, přizpůsobení, jedinečnost, podstata (Průcha, Walterová, Mareš: Pedagogický slovník)

„Osobností se žák nerodí, ale postupně se jí stává“ – Zdeněk Helus

Osobnost můžeme rozebrat na části: schopnosti a rysy

Schopnost-vlastnost, díky níž se naučí určitým činnostem; souvisí s dovednostmi; druhy: intelektové

(verbální, numerické, prostorová představivost), senzomotorické, umělecké.

Rysy = psychická vlastnost, relativně stálá, laicky – povahová vlastnost; druhy:

vztah k lidem (afiliace X hostilita), intro-extraverze, dominance X submise, ne x rozhodnost, sebedůvěra X podceňování, vytrvalost, sebeovládání, stabilita X labilita. Toto jsou polární vlastnosti. Při větším rozložení počtu osob se zpravidla dostáváme do rozložení podle Gaussovy křivky.

                                                 obrázek 1, Čáp, J. : Psychologie pro učitele,1987, str.74

Temperament – soustava vlastností, které se projevují způsobem reagování, chování a prožívání čl,, zejména vznik 

 a průběh citových procesů (jak vznikají, jsou silné, slabé, střídají se..) Historicky se předpokládalo, že temperament dán biologicky (Hippokratés-hlen, žlutá a černá žluč, krev). V současnosti se předpokládá humorální koncepce podle které je temperament projev vlastností centrálního nervstva-vyšší nervové činnosti, tj. vzájemné působení NS a endokrinních žláz (Pavlov, 1953).                                                                                                                                                                  Obrázek 2: Čáp, J.: Psychlogie pro učitele, 1987, str.63

Vlastnosti nervové soustavy se vyskytují v různých stupních a kombinacích.

Charakter – souhrn všech povahových vlastností;soustava vlastností (rysů); projevuje se ve vztazích jedince k důležitým životním skutečnostem (ke společnosti, k práci, sobě samému, k živ.překážkám a obtížím, k přírodě).

Motivace . skutečnosti, které jedince podněcují, podporují nebo naopak tlumí, aby něco konal. Zahrnuje jednak vnější pobídky a cíle, zároveň i vnitřní motivy, které jsou vzájemně spjaty. Jednotlivé motivy označujeme jako potřeby (fyziologické, sexuální, potřeba jistoty, podnětů, změny a činnosti, p.sociálního styku, výkonu, poznávací a estetické, p. uskutečňovat nějaký cíl). Můžeme je dělit na biologické a společenské, též primární a sekundární, nižší a vyšší.

Většina autorů se shoduje, že dědičnost má relativně největší vliv při formování temperamentu a minimální účast u rysů charakteru. Ten je zpravidla formován vnějším prostředím.

V osobnosti člověka dochází ke vnitřním konfliktům a rozporům (rozum x city, pudy x vůle, vnímání x fantazie, učení x sklon ke stabilitě). Ty jsou prospěšné, učení je možné tam, kde existuje napětí, nerovnováha mezi tím, co čl. zná, má a co by chtěl. Pro zdravý vývoj osobnosti jsou nutné dvě podmínky: dostatečná výživa a dostatek vnějších podnětů. Při nedostatku vznikají trvalá poškození (Hartl, Hartlová, Psychologický slovník, 2000).

Náročné životní situace jsou stimulem pro vývoj osobnosti. Rozpor je hybnou silou vývoje, vůle a charakter se formují překonáváním překážek. Jde o to, aby nároky nepřesahovaly určitou míru a možnosti jedince, dané jeho věkem, vyspělostí, zkušeností, jistotou pozitivních osobních vztahů. Je důležité, aby pedagog/ vychovatel znal věkové zvláštnosti stadia vývoje svých žáků, každé na sebe navazuje a buduje se na předchozích. Musí však znát i stadia následující, včetně dospělosti a pokročilého věku, aby lépe rozuměl rodičům a prarodičům, sám sobě i kolegům. (Čáp, J.:Psychologie pro učitele ,1987) 

Literatura:

Průcha, Walterová, Mareš: Pedagogický slovník, 1995

Hartl, Hartlová, Psychologický slovník, 2000

Čáp, J.:Psychologie pro učitele ,1987)

Kernberg a Riemann označují strukturu osobnosti jako specifické, základní a poměrně trvalé uspořádání myšlení, integrity identity, objektivních vztahů, úzkosti, schopnosti testovat realitu a obranných mechanismů. 

Tento koncept představili nezávisle na sobě J. Bergeret a O. Kernberg. 

Dle Kernberga zde hrají vlivnou úlohu obranné mechanismy, které se nevážou pouze k problematice pudů a afektů, ale také k vývoji objektivních vztahů (in Polák, 2007). Každý jedinec prožívá sebe a druhé stabilním způsobem, který lze považovat za bod na vývojové linii, přičemž tento bod je určen vývojovým tématem, které se stalo pro jedince ústředním, protože jej nevyřešil odpovídajícím způsobem. Obranné mechanismy odrážejí svojí sofistikovaností bod, který reprezentuje ústřední téma vývoje objektních vztahů, a organizují vnitřní svět stejně jako vztahy s druhými lidmi (Polák, 2007).

Podle Kernbergerovy teorie lze jednotlivé struktury charakterové patologie a jejich časové zařazení vymezit následovně (Plháková, 2011):

• Psychotická struktura . Jedinci se v prvním roce života nepodařilo dosáhnout diferenciace mezi reprezentacemi self a objektů. Stírání hranic mezi vnitřním a vnějším světem vede ke ztrátě schopnosti testovat realitu.

• Hraniční struktura . Hranice mezi self a objekty se vyvinula, ale nedošlo ve druhém a třetím roce života ke vzniku schopnosti integrovat dobré a špatné reprezentace sebe i druhých.

• Narcistická struktura . V průběhu třetího roku života se jedinci nepodařilo integrovat dobré a špatné reprezentace sebe sama, v důsledku čehož se vytváří grandiózní self.

• Neurotická struktura . Ve čtvrtém stadiu vývoje došlo k rozvoji příliš přísného nadjá.

Zdroj: SEITL, Martin. Poznávání interpersonálních charakteristik osobnosti. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISBN 978-80-244-3320-2.

DEFINICE: Psychoanalytik H. Erikson rozpracoval podrobně termín identita. Mezi Eriksonovy pojmy patří často užívané „ego identita“, „krize identity“ či „difuze identity“.

Erikson rozlišuje Self identitu a Ego identitu. Ego identita se vymezuje jako psychologický mechanismus, který umožňuje narůstání jistoty, že vlastní schopnost udržet vnitřní stejnost se rovná schopnosti udržet vlastní smysl stejnosti.

• Právě tato teorie – zdůrazňování stejnosti – se řadí k silným koncepcím identity
• V Teorii formování ego identity jsou velmi důležité 4 aspekty:

1) KRIZE IDENTITY (výsledek vývoje v pozdější adolescenci – každý psychosociální vývojový stupeň obsahuje napětí)

2) INSTITUCIONALIZOVANÉ MORATORIUM (doba, kterou společnost poskytuje jedinci v období adolescence, pro vytvoření životaschopné identity)

3) BOJ MEZI EGEM A SUPEREGEM O DOMINANCI V OSOBNOSTI (čím je boj větší, tím obtížnější bude krize identity)

4) STUPNĚ HODNOTOVÉ ORIENTACE (celkem tři stupně, které jsou brány z hlediska morálního, ideologického, etického)

SOUVISLOSTI: Stavy identity se zabýval J.E. Marcia – který definoval teoretické konstrukty Eriksonovy KRIZE a ZÁVAZEK – jeho cílem bylo ověření předpovídaných vzájemných vztahů.

 VÝROST, Jozef, SLAMĚNÍK, Ivan eds. Sociální psychologie. 2., přepracované a doplněné vydání. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-1428-8, s. 115,116.

TEORIE VÝVOJOVÉHO KONTEXTUALISMU

            Teorie vývojového kontextualismu je teorie, kterou vytvořil R. M. Lerner. Kořeny kontextualismu jsou jak v neredukcionistických systémových teoriích biologického vývoje, tak v teoriích, jež jsou orientovány sociologicky a zabývají se vlivem společenské a historické změny na lidský vývoj.

            Tato teorie je soustředěna do čtyř hlavních oblastí, kterými jsou: [1]

-          změna a relativní plasticita; lidé, jejich rodiny a společnosti se vyvíjejí a v průběhu času se systematicky mění, tyto změny jsou vzájemně závislé,

• deskriptivní charakteristiky
• explanační charakteristiky [2]
• dimenze kvality/kvantity [3]

-          vztahovost a integrace úrovní uspořádání; teorie považuje měnící se vztahy mezi vyvíjejícím se člověkem a různými úrovněmi měnícího se prostředí za klíčový prvek, příčinou vývoje jsou vztahy mezi člověkem a prostředím, [4]

-          historická zakotvenost a časovost; historické změny a zvláštnosti prostředí ovlivňují lidské vývojové trajektorie, historie je změna, která se objevuje v průběhu času,

-          hranice zobecnitelnosti, různorodosti a individuálních rozdílů; „Různorodost významně souvisí s plasticitou vývoje. Ta umožňuje, aby se různorodost projevila tím, že nabízí různé alternativní směry vývoje, jednání, chování atd.“ (Lerner, 1984) [5]

Klíčovou myšlenkou teorie R. M. Lernera je neoddělitelnost organismu od prostředí.  Jedinec a jeho prostředí jsou v průběhu života jedince i v průběhu historie vzájemně propojení. [6]

[1] MILLOVÁ, Katarína. Psychologie celoživotního vývoje: uvedení do moderních teorií. Brno: Host, 2012. ISBN 978-80-7294-699-0, str. 66

[2] MILLOVÁ, Katarína. Psychologie celoživotního vývoje: uvedení do moderních teorií. Brno: Host, 2012. ISBN 978-80-7294-699-0, str. 67

[3] MILLOVÁ, Katarína. Psychologie celoživotního vývoje: uvedení do moderních teorií. Brno: Host, 2012. ISBN 978-80-7294-699-0, str. 68

[4] MILLOVÁ, Katarína. Psychologie celoživotního vývoje: uvedení do moderních teorií. Brno: Host, 2012. ISBN 978-80-7294-699-0, str. 69

[5 ] MILLOVÁ, Katarína. Psychologie celoživotního vývoje: uvedení do moderních teorií. Brno: Host, 2012. ISBN 978-80-7294-699-0, str. 70

[6] BLATNÝ, Marek. Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Praha: Grada, 2010. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-3434-7, str. 192

Bc. Eleni Papazachariu

= test dvaceti výroků 

-Období přecházení adolescence v dospělost
- Může být pojímáno jako vývojová etapa i jako životní situace

- Nemá rysy ani adolescence, ani dospělosti

-Podmíněno kulturně – nemá univerzální podobu

-Typické pro industriální země – tam, kde je posunutá hranice dospělosti přibližně k 25-29 rokům vlivem vzdělávání a přípravy na povolání – typické pro vysokoškolské studenty

- Vliv tlaku společnosti, kdy kvůli modernizaci dochází k tendenci prodlužovat proces individualizaci člověka
- Vliv posunuté hranice rodičovství a uzavírání sňatku

- Vynořující dospělost se prakticky nevyskytuje v rozvojových zemích – pokud ano, pak se vyskytuje spíše ve městech

- Neexistují normy chování, které by byly univerzálně platné pro všechny

-Člověk se soustředí především na sebe – objevuje vlastní pravidla, standardy, snaží se o co největší sebepoznání

- Lidé se v tomto období nepovažují ani za děti, ale ani za dospělé – je doprovázeno určitým pocitem „mezi“

- Jedinec již není ve vývojové fázi dospívání, není tedy například zcela závislý na rodičích, ale zatím ještě nepřebral plnou dlouhodobou odpovědnost dospělosti

- Lidé v tomto věku mohou být studenti, na plno zaměstnaní, bydlet samostatně, ve spolubydlení i s rodiči
- Dochází k exploraci identity – explorace se projevuje ve větší míře, než v období adolescence

- Často dochází ke kombinaci studia a pracovního úvazku (většinou na částečný pracovní poměr) – může přinést do budoucna lepší status i finanční zajištění

- Je to období plné nestability - při výběru povolání je pro ně důležité zvolit pro ně zajímavé zaměstnání a často mění pozice, může se týkat i partnerských vztahů

- Dle některých studií může být spojeno s častými úzkostmi či depresivními stavy

LACINOVÁ, Lenka, Stanislav JEŽEK a Petr MACEK, ed. Cesty do dospělosti: psychologické a sociální charakteristiky dnešních dvacátníků. Brno: Masarykova univerzita, 2016. ISBN 978-80-210-8400-1.

LANGMEIER, Josef a Dana KREJČÍŘOVÁ. Vývojová psychologie. 2., aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2006. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-1284-0.

Baumgatner František, Karaffová Eva. Strategie zvládání ve  vztahu k aspektům vynořující se dospělosti*. Psychologie pro praxi. Vol 47 No 1 (2012), str. 11–25. ISSN: 1803-8670

Dostupné z: https://karolinum.cz/data/clanek/993/PPP_1-2_2012_02_K.pdf

Cit. 12.3.2021

VYNOŘUJÍCÍ SE DOSPĚLOST = emerging adulthood

-          Mladí lidé mezi 19. a 29. rokem života

-          Druh postupného přechodu do dospělosti, který volí nezanedbatelná část současných mladých dospělých, ať už z vlastní vůle, či tlakem okolností

-          Nejde o samostatné vývojové období člověka 

-          V ČR - podle posledního sčítání lidu - přibližně 13 % populace (ČSÚ, 2011)

-          Poměrně častá podoba přechodu do dospělosti zejména v ekonomicky a demokraticky vyspělých zemích euroamerického kulturního prostředí

-          Jako první s tímto pojmem přišel: J. Arnett z USA (2004):

• Demografická myšlenka: „Je zde velká a rostoucí skupina těch mladých lidí, kteří se při přechodu z adolescence do dospělosti chovají jinak, než se chovali předchozí generace, včetně generace jejich rodičů. Mají jiný životní styl, zájmy, perspektivy, liší se v životních očekáváních a krátkodobých preferencích toho, co je v životě důležité. Odkládají sňatek a rodičovství, jinak se chovají při studiu a na trhu práce, proměňuje se jejich vztah s rodiči.“

-          Typické znaky dle Arnetta (2004):

• Explorace identity
• Nestabilita
• Self-focused (zaměření se na sebe sama)
• Feeling in-between (spojené s pocitem mezi)
• Možnosti

-          sociologické ukazatele přechodu od adolescence k dospělosti:

• opuštění domácnosti rodičů
• ukončení vzdělávání a započetí profesní kariéry
• nalezení partnera a založení vlastní rodiny

-          2 druhy přechodu:

• 1. je ekonomické povahy – přechod k dospělosti je nejčastěji spojován s přechodem od studia k placenému zaměstnání
• 2. přechod se týká založení vlastní rodiny: na této úrovni je tedy přechod do dospělosti definován jako osamostatnění se od původní rodiny.

Zdroje:

Arnett, J. J. Emerging Adulthood: The Winding Road from the Late Teens through the Twenties. New York, NY: Oxford University Press, 2004.

LACINOVÁ, Lenka, Stanislav JEŽEK a Petr MACEK, ed. Cesty do dospělosti: psychologické a sociální charakteristiky dnešních dvacátníků. Brno: Masarykova univerzita, 2016.

Vynořující se dospělost je pojem, který vyjadřuje meziobdobí mezi adolescencí a nástupem dospělosti. Jde o situaci, kdy jsou mladí lidi formálně dospělí, ale necítí se tak. Týká se to mladých lidí ve věkovém rozmezí cca 18-22/25 let.

Tento koncept poprvé představil americký profesor psychologie Jeffrey Jensen Arnett. Zdůrazňuje především 5 hlavních rysů:

-      zkoumání identity

-      nestabilita

-      zaměřenost na sebe

-      pocit bytí mezi adolescencí a dospělostí

-      možnosti

Společnost a celkově svět se za posledních několik desítek let změnil. Mladí lidé čím dál častěji hledají odpovědi na otázky typu: Kým jsem? Čím chci být? Kam se chci posunout? Kladením těchto otázek a hledání odpovědí na ně zkoumají a hledají svoji vlastní identitu. S tím souvisí i zmíněná nestálost, která se projevuje častými změnami. Skrze zkušenosti s výkonem různých brigád/povolání, změnou partnerů, různými směry vzdělávání se, si mohou utvářet plány do budoucnosti. Zaměřenost na sebe zde není chápáno jako sobectví nebo sebestřednost, ale snaha rozvíjet své dovednosti. Nejsou v tomto věku za nikoho odpovědní a mohou si to dovolit. Mladí lidé jsou pozitivně naladění, vše se jim zdá být možné a věří v lepší budoucnost, jako například v nalezení ideálního partnera, nalezení super práce a podobné. V dnešní době mají nesčetně možností seberealizace. Kde je a jaký je ale ten mezník, kdy už není mladý člověk adolescentem, ale je dospělý? Arnett zastává názor, že to je stav po získání určitých individuálních charakterových vlastností jedince.

Zdroje:

MARČÍKOVÁ, Tereza, Dospívání a dospělost v Čechách. Praha 2011. Disertační práce. Karlova Univerzita v Praze. Fakulta filozofická. [cit. 2021-03-14]. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/102961

Vynořující se dospělost aneb jak moc jsme jako studenti VŠ dospělí? pedagogika-brno.cz [online]. Praha [cit. 2021-03-14]. Dostupné z: https://pedagogika-brno.cz/vynorujici-se-dospelost-aneb-jak-moc-jsme-jako-studenti-vs-dospeli/

Období dospělosti a stáří, JABOK [online]., Praha [cit. 2021-03-14]. Dostupné z: https://is.jabok.cz/el/JA10/zima2016/V104/um/12._Obdobi_dospelosti_a_stari.pdf