Úkol: Aktivita k lekci identita a vývojové aspekty

Erikson (1999) uvádí ve spojitosti s adolescencí pojem psychosociální moratorium, což charakterizuje jako období sexuálního a kognitivního zrání s dosud schvalovaným odkladem definitivních závazků.

MOTIVACE

Definice motivace

„Motiv je jakýkoli vnitřní činitel, který člověka nebo jiný organismus vede k aktivitě“ (Říčan, 2013).

„Všechno, co způsobuje nějaké chování, jednání nebo reakci, označujeme motivací nebo popud. Příčiny chování jsou různé“ (Hans Kern a kol., 2006).

Motivace je proces usměrňování, udržování a energetizace chování, které vychází z biologických zdrojů … vede ke zvýšení nebo poklesu aktivity, mobilizaci sil a energizaci organismu … projevuje se napětím, neklidem, činností směřující k porušení rovnováhy. V zaměření motivace se uplatňuje osobnost jedince, jeho hirearchie hodnot i dosavadní zkušenosti, schopnosti a naučené dovednosti (Hartl, Hartlová, 2015).

Motivační stavy řídí a aktivují chování. Vycházejí z pudových faktorů, které udržují stálé vnitřní prostředí, homeostázu (Nolen-Hoeksema a kol., 2012).

Hirearchie a dělení motivů

Motivace sleduje jistý cíl, dosažení situace, které vede k uspokojení potřeby (motivu). Ty můžeme rozlišit na pozitivní potřeby (získání uspokojujícího objektu) nebo negativní (vyhnutí se nežádoucímu objektu či stavu. Motivy můžeme dle A. Maslowa členit na nižší a vyšší ve smyslu své hodnoty, přičemž platí, že uspokojení nižších potřeb je předpokladem toho, aby mohly nastoupit vyšší potřeby. První místo zaujímají biologické potřeby (jídlo a pití, kyslík, odpočinek, sexuální vyžití, uvolnění napětí). Až poté, co jsou biologické potřeby uspokojeny, přicházejí na řadu další v následujícím hierarchickém pořadí: bezpečí, přimknutí, úcta a respekt, poznání, estetika, seberealizace, transcendence (Říčan, 2013). Podle stejného principu můžeme rozdělit motivy na primární (biologická úroveň) a sekundární (naučené tendence chování), přičemž sekundární motivy vycházejí z motivů primárních, srovnej viz Maslow. Shodně definují Hartl a Hartlová (2015) i Říčan (2013).

Motivace je determinována vnitřnímu i vnějšímu prostředí člověka. Vnitřní motivace vychází z vnitřních pudových a instinktivních faktorů. Vnější motivace neboli incentivní vychází z pobídkových faktorů (Nolen-Hoeksema a kol., 2012). Hartl a Hartlová (2015) zmiňují jako vnější motivační činitele například denní a roční dobu, přítomnost či nepřítomnost jiných lidí a podnětů v okolí. Vnitřní motivační činitelé vycházejí z organismu jedince a do této kategorie můžeme zařadit žízeň a hlad, ale také cíle, plány, představy, tužby aj.

Motivací uspokojená potřeba vede k odměně v dopaminovém systému v podobě endorfinů. Naopak při neuspokojení potřeby dochází od frustrace, až k neurotickým symptomům (Říčan, 2013).

Bibliografie

HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Psychologický slovník. Třetí, aktualizované vydání. Praha: Portál, 2015. ISBN 978-80-262-0873-0.

KERN, Hans, Christine MEHL, Hellfried NOLZ, Martin PETER a Regina WINTERSPERGER. Přehled psychologie. Vydání páté. Přeložil Magdalena VALÁŠKOVÁ. Praha: Portál, 2015. ISBN 978-80-262-0871-6.

NOLEN-HOEKSEMA, Susan. Psychologie Atkinsonové a Hilgarda. Vyd. 3., přeprac. Přeložil Hana ANTONÍNOVÁ. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0083-3.

ŘÍČAN, Pavel. Psychologie. 4. vyd. Praha: Portál, 2013. ISBN 978-80-262-0532-6.

NARATIVNÍ PŘÍSTUP

Existují civilizace, které neznají kolo, ale neexistují civilizace, které by neznaly příběh.

Joseph Campbell

Narativní přístup je jedním z příkladů teorií postmoderních přístupů.

Základem je vyprávění životního příběhu a jeho převyprávění, kterým se nové diskurzy o sobě samém vytvářejí, nikoli objevují. Zájem se tedy v terapii nesoustřeďuje na odkrývání pravdy o událostech, ale na významy (Gjuričová, Kubička, 2009)

Vidí problémy jako oddělené od lidí a vnímá, že lidé mají mnoho dovedností, kompetencí, přesvědčení, hodnot, závazků a schopností, které jim pomohou snížit vliv problému na jejich život… Existuje mnoho principů narativního způsobu práce, ale dva z nich jsou zvláště významné:

1. vždy zůstat v postoji zvědavosti

2. vždy klást otázky, na něž upřímně neznáte odpověď (Morgan, 2000)

Jde do hloubky lidské komunikace, pracuje s jazykem, s jeho zamlčenými a zhuštěnými významy a rozšiřuje fakta o příběh (Strnad, Nejedlá, 2014)

Použité zdroje:

GJURIČOVÁ, Š., KUBIČKA, J. (2009). Rodinná terapie: Systematické a narativní přístupy. Praha: Grada Publishing.

MORGAN, A. (2000). What is narrative therapy: an easy to read introduction, Dulwich centre, [cit. 2021-04-17]. Dostupné z: https://dulwichcentre.com.au/what-is-narrative-therapy/

STRNAD, V., NEJEDLÁ, A., (2014). Základy narativní terapie a narativního koučinku. Praha: Portál.

Narrative therapy. In: Wikipedia: The free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, last modified on 11. 1. 2021 [cit. 2021-04-17]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Narrative_therapy.

Osobnost - je individuální jednota tělesných a duševních vlastností, která se projevuje v chování a jednání jedince. Je prostě jedinečná, neopakovatelná.

Osobnost je výsledkem stálého střetávání id, ega, superega a je formována v prvních šesti letech života, její chování je určováno převážně nevědomými tendencemi. /Psychoanalýza - s. Freud/ 

Teorie vrstev osobnosti /Doc. Řehulka/

1. Co člověk chce? Motivace - zájmy, potřeby, hodnoty.

2. Co člověk může? Schopnosti, inteligence.

3. Jaký ten člověk je? Charakter, volní vlastnosti (povaha člověka)

4. Jak člověk reaguje? Temperament, emoce (existuje samozřejmě řada osobností)

Jáství

Vyjadřuje uvědomování si sebe sama, svého já, především v diferenciaci od zevního světa.

Osobností se člověk nerodí, stává se jí tehdy, když se u něj objeví specificky lidská organizace duševna. Asi kolem 3. roku věku, začíná vědomě užívat 1. osobu já chci x já nechci.

Temperament - vyjadřuje dynamické vlastnosti osobnosti, dynamiku celého chování a prožívání/jak snadno reakce vznikají, jak jsou silné, jak často se střídají/.

Citové a emoční sklony, zvykové dispozice, způsob, jakým se jedinec chová.

Temperament má vrozené předpoklady a má význam v dynamice přizpůsobování se subjektu životním okolnostem.

Charakter je nejvyšším regulátorem lidského jednání, je výrazem zralé osobnosti.

Alport - charakter je "zhodnocená osobnost"

Literatura:

ČAČKA, O. Nástin psychologie I a II. Brno: Paido.

ŘEHULKA, E. Úvod do studia psychologie. Brno: Paido, 1995.

ČÁP, J. a J. MAREŠ. Psychologie pro učitele. Praha: Portál, 2001.

Osobnost - Osobnost je celkem duševního života člověka.

Obvykle osobnost znamená jedinečné „Já“ člověka se všemi jeho vlastnostmi, zkušenostmi, charakterem, vlohami, schopnostmi a dovednostmi. V tomto pojetí je charakteristická individuální jedinečnost daného člověka, jeho „osobitost“. 

Osobnost je jedním z ústředních termínů psychologie a jejích praktických aplikací. Neexistuje jednotná a obecně přijímaná definice osobnosti, její povaha je z pozic různých teoretických i výzkumných přístupů vykládána značně odlišně. Téměř všeobecná shoda panuje pouze ohledně základních charakteristik, kterými lze osobnost vymezit:

•  Vývoj a utváření osobnosti: jak a kdy vzniká, jak funguje, jak se utváří ve vývoji.Jedinečnost, individualita a rozlišitelnost osobnosti, je vždy unikátní, výlučná, neopakovatelná a poznatelná jen studiem individuálních rozdílů, speciálních kvalit či konfigurací těchto kvalit, které odlišují jednoho člověka od druhého. Vývojový proces podmíněný interakcemi biologických, psychologických a sociálních aspektů v životě člověka.

• Struktura osobnosti: osobnost je komplexní soustavou individuálních vlastností jedince, která je alespoň částečně poznatelná v jedincově chování.

V horizontálním hledisku uvažujeme o základních kategoriích psychických procesů, které se na stavbě osobnosti podílejí. H. Eysenck  tak např. rozlišuje 4 základní sektory osobnosti –                                          inteligenci

                                temperament

                                charakter a

                                stavbu těla. 

Vertikální hledisko pracuje s představou „vrstev osobnosti“, které se utváří postupným vývojem. Patrně nejznámějším příkladem vertikálního přístupu je pojetí S.

Freuda a členění osobnosti na Id – Ego – Superego.

• Dynamika osobnosti: otázka motivů, potřeb, hodnot a cílesměrnosti jednání.

• Vytváření modelů osobnosti a metod poznávání osobnosti v rámci psychodiagnostiky.

Literatura:

1.  Říčan, P. (2010). Psychologie osobnosti. Praha: Grada.
2.  Mikšík, O. (2007). Psychologické teorie osobnosti. Praha: Karolinum.
3.  Hartl, P., & Hartlová, H. (2010). Velký psychologický slovník. Praha: Portál.

Předčasné uzavření identity

Předčasné uzavření identity, neboli „foreclosure“ či také status náhradní identity, je stav, který se může vyskytnout u jedince v průběhu adolescence. Toto stádium definoval James E. Marcia spolu s dalšími třemi stavy identity:

1. difuzní, rozptýlená – před vyvíjením identity, zmatenost,
2. přejatá, uzavřená – převzaté hodnoty, nereálné cíle
3. odložená identita, moratorium – zkoumání alternativ, úzkost, nejistota,
4. autentická identita – stabilní systém závazků, jistota.                                          (1)

Pokud mluvíme u jedince o předčasném uzavření identity znamená to, že hodnoty a postoje, které jedinec zastává, převzal od jiných jedinců, nejčastěji od rodičů, pedagogů, nebo od nejbližších přátel. (2) Jedinec tak napodobuje svůj vzor, který považuje za ideální, důvěřuje mu a necítí nutnost ho jakkoli měnit. Nepovažuje za zásadní objevování nových vlastních zkušeností a nevytváří si iluze. (3)

Tento trend se často vyskytuje u osob, které jsou součástí kulturních skupin a společenství, ve které převládají takzvaná dědičná povolání a identita rodičů je velmi vysoce uznávána. Jedince pak přejímá stejné povolání i stejný životní styl, jakým žijí jeho rodiče. (4)  Je tak odkázaný a závislý na autoritě, má nízké sebevědomí, je spokojeni se svým životem, s výběrem školy i se zaměstnáním. Mohou se však u něj vyskytnout konfliktní vztahy s ostatními lidmi, potíže s intimitou ve vztazích, v závažnějších případech sklony k patologickému chování (extremismus, závislosti na návykových látkách aj.). (5) Jak uvádí Vágnerová (3), jediné zklamání, které může adolescenta zastihnout, je stereotypní způsob života, založený na tradicích.

(1) THOROVÁ, Kateřina. Vývojová psychologie: proměny lidské psychiky od početí po smrt. Praha: Portál, 2015. ISBN 978-80-262-0714-6.

(2) VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-1428-8.

(3) VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie: dětství a dospívání. Vyd. 2., dopl. a přeprac. Praha: Karolinum, 2012. ISBN 978-80-246-2153-1.

(4) HILL, Grahame. Moderní psychologie: hlavní oblasti současného studia lidské psychiky. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-641-1.

(5) MACEK, Petr. Adolescence: psychologické a sociální charakteristiky dospívajících. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-348-x.

Střední dětství neboli Childhood neboli též předškolní věk trvá přibližně od 3. do 6. roku života (někdy uváděno do 7. roku života). Je typické mírným růstovým tempem, ale zároveň prvním růstovým spurtem, závislostí na dospělých, prořezáváním trvalých zubů a ukončením růstu mozku. Střednímu dětství předchází rané dětství a navazuje na něj dětství pozdní. Je to období velmi typické pro člověka (Králík a Čuta, 2015).

Z hlediska růstu a tělesné stavby je pro toto období typická dětská stavba těla, kdy tělu dominuje hlava a při uvolněném postoji břicho vyčnívá dopředu. V tomto období se velmi rozvíjí jemná i hrubá motorika a zlepšuje se pohybová koordinace (Králík a Čuta, 2015).

V tomto období se též hodně rozvíjí komunikace a socializace. Dítě si osvojuje čím dál více mluvenou řeč a díky ní začíná interagovat s vrstevníky převážně verbálně. S rozvíjející se komunikací se zároveň učí sociálním dovednostem a postupně dochází k fázi přesahu rodiny a přípravy na život ve společnosti (Králík a Čuta, 2015; Vágnerová, 2012). Je zde obzvláště důležitá hra, dítě si již hraje s ostatními, nejen vedle nich a pomocí hry, kresby či vyprávění vyjadřuje svůj názor na svět. Hodně se rozvíjí uvědomování sebe sama a sebehodnotící emoce. (Vágnerová, 2012). Začínají se projevovat i první pohlavní rozdíly, chlapci bývají agresivnější a divočejší než dívky (Králík a Čuta, 2015).

Pro konec tohoto období je především specifická stabilizace vlastní pozice ve světě a diferenciace vztahu ke světu (Váhnerová, 2012).

Zdroje:

Králík, Miroslav a Čuta, Martin, 2015. Individuální vývoj člověka (texty k přednáškám). Dostupné z:  https://is.muni.cz/el/1431/podzim2015/Bi6868/um/IVC_18_Texty_k_prednaskam.pdf

VÁGNEROVÁ, Marie, 2012. Vývojová psychologie: dětství a dospívání. 2. vydání, doplněné a přepracované. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-2153-1.

PŘEDSUDEK

 emočně nabitý a kriticky nezhodnocený úsudek

• vytvořený nebo hotově přejatý

• charakter stereotypu, ze kterého následně plyne postoj

• týká se jednotlivé osoby i sociální skupiny

• rozvoj především v dětství

  • tvoření nejsilnějších předsudků v 4. - 5. roce života (Aboud, 1993)

  • výzkum Hraba a Granta - předškolní děti si vybírají panenku barvy své kůže

  • studie Yee a Browna - zvýhodňování skupin stejného pohlaví

  • výzkum Rutlanda - tvorba národnostních předsudků od 10ti let

• v teorii spojen s otevřenou nebo uzavřenou strukturou osobnosti

  • tolerance/dogmatismus

  • autoritářská osobnost

  • sociální mobilita

  • frustrace

  • plnění speciálních iracionálních funkcí

• boj proti předsudkům:

  • větší informovanost

  • tolerance

Zdroje:

• Aboud, F., E.: (1993). The developmental psychology of racial prejudice. Transcultural Psychiatric Research Review.

• Čáp, J.: (2001). Psychologie pro učitele. (Vyd. 1., 655 s.) Praha: Portál.

• Geist, B.: (1993). Sociologický slovník. Praha: Victoria Publishing. ISBN 80-85605-28-7.

• Hartl, P., Hartlová, H.: (2010). Velký psychologický slovník. (Vyd. 4., V Portálu 1., 797 s.) Praha: Portál.

• Hraba, J., Grant, G.: (1970). Black is beautiful: A reexamination of racial preference and identification. Journal of personality and social psychology, 16(3), 398.

• Rutland, A.: (1999). The development of national prejudice, in‐group favouritism and self‐stereotypes in British children. British Journal of Social Psychology, 38(1), 55-70.

Yee, M., Brown, R.: (1994). The development of gender differentiation in young children. British Journal of Social Psychology, 33(2), 183-196.

Roztříštěnost identity

Roztříštěnost identity je v ICD – 10 uvedena pod poruchami osobnosti. Konkrétně mluvíme
o disociativní poruše osobnosti. (F44.81)

Jde o zřídkavou poruchu, která se vyznačuje tím, že postižený jedinec má dvě nebo více identit či osobností, které se střídají a mění jeho chování. Každá z osobností má své jméno, věk, vlastní vzpomínky, specifické chování či jiné charakteristiky. Identity se navzájem „neznají“ a nemají přístup ani k dovednostem těch druhých (znalost cizího jazyka, umělecké nadání, specifický rukopis).

Porucha vzniká zejména jako obranný mechanismus na prožitou traumatickou událost, převážně z dětství. Tohoto prožitku si je vědoma pouze jedna z identit.

Léčba spočívá v zařazení psychoterapie. Mohou být podávána například antidepresiva. Také se mluví o využití hypnózy. Vzhledem k tomu, že se osobnosti mají tendenci objevovat spontánně, lze s nimi díky hypnotickému stavu navázat kontakt, a pomocí regrese se navrátit do období, kdy se manifestovaly.

Příklady filmového zpracování: Rozpolcený, Skleněný, Tři tváře Evy, seriál – Tara a její svět.

Zdroje:

1. 2021ICD-10-CM Diagnosis Code F44.81:Dissociative identity disorder. The Web's Free 2021 ICD-10-CM/PCS Medical Coding Reference [online]. Copyright © [cit. 17.03.2021]. Dostupné z: https://www.icd10data.com/ICD10CM/Codes/F01-F99/F40-F48/F44-/F44.81
2. HERMAN, Erik, Jiří HOVORKA, Ján PRAŠKO, Tomáš NEŽÁDAL, Michal BAJAČEK a Pavel DOUBEK. Disociativní poruchy v praxi: Disociative disorders in practice. Psychiatria pre prax. Bratislava: SOLEN, 2009, 10(1), 13-18. ISSN 1335-9584.
3. GRAMBAL, Aleš, Zuzana GRAMBALOVÁ, Ján PRAŠKO. Hypnóza v léčbě disociativních poruch: Hypnosis in dissociative disorders treatment.  Psychiatrie pro praxi. SOLEN, 2008, 9(6), 277-282. ISSN  1213-0508

- sebekategorizace vypovídá o tom, jak se lidé kategorizují a je součástí sociální identity na základě spojení meziskupinovými a vnitroskupinovými procesy (Jozef Výrost, Sociální psychologie - 2., přepracované a rozšířené vydání)

- sebekategorizace či také sebepoznání k určité skupině nebo kategorii osob mění sebepojetí jedince tak, aby odpovídalo identitě vytvořené danou skupinou, totožně se mění jedincův forma vnímání, jeho postoje, pocity tak, aby vyhovovaly skupinovému modelu. (Hedvika Boukalová & Ilona Gillernová, Kapitoly z forenzní psychologie)

- Turner = blízkost v čase či prostoru - blízkost či sám výskyt ve skupině ostatních členů skupiny může vzbuzovat příslušnost ke skupině (Štěpán Konečný, Fenomén lhaní v prostředí internetu)

- teorie sebekategorizace = vzniká jako součást teorie sociální identity (Josez Výrost, Sociální psychologie – 2., přepracované a rozšířené vydání). Teorie sebekategorizace neboli SCT je teorie povahy sebe sama, která uznává, že vnímající jsou jednotlivci ale i členové skupiny. Vysvětluje, jak a kdy se lidé budou definovat jako individuální či skupinová entita. Zkoumá také dopad této variability na vnímání sebe sama (Paul A M Van Lange, Arie W Kruglanski, E Tory Higgins, Handbook of theories of social psychology: Volume two). 

-       teorie sebekategorizace předpokládá, že lidé se identifikují s určitou skupinou (MY) a zároveň se odlišují od ostatních (ONI). (Mojmír Tyrlík, Zátěž z adolescenci)