Úkol: Aktivita k lekci identita a vývojové aspekty

E. H. Erikson – „Teorie osmi věků člověka“

Erik Homburger Erikson (narodil sa 15.2.1902 vo Frankfurte nad Mohanom a zomrel 12.5.1994 v Harwich, Massachusetts v USA).

Bol nemecko – americký vývinový psychológ a psychoanalytik rakúskeho pôvodu známy svojou teóriou psychosociálneho vývoa človeka a svojím pojmom „KRÍZA IDENTITY“.

Narodil sa ko dieťa židovskej matky, ako dôsledok jejho momomanželského vzťahu.

Od ranného detstva prežíval krízu identiky, ktorá veľmi ovplyvnila jeho myslenie a stala sa znakom jeho teórie osobnosti

Bol  12. najcitovanejším psychológom v 20. storočí.

 Preslávil sa najmä epigenetickým diagramom.

Vývoj osobnosti je podľa Eriksona viazaný na biologické, spoločeské, kulturne a historické faktory ovplyvňujúce vývoj človeka. Na každom stupni vývoja musí jedinec vyriešiť  základnný psychologický rozpor. Po jeho vyšetrení získava cnosť a pokračuje v rozvoji osobnosti.

Etapy ľudského života podľa Eriksona

1. 0-1 rok vďaka starostlivosti matky získava dieťa základný pocit dôvery v živote, cnosť získaná v tomto období je NADEJ.
2. 1-3 roky rozpor mezi pocitom autonomie a ostychu v závislosti na požiadavkách okolia, rozvíjanou ctnosťou je Vôla.
3. 3-6 let (predškolský vek) konflikt medzi vlastnou iniciativou a pocitom viny, vyvíja sa SVEDOMIE.
4. 6-12 ročný človek konflikt medzi snahou v práci a pocitom ménejcennosti „vstup do života“ ctnosťou je KOMPETENCIA
5. 12-19 rok (vek dospievania) hľadanie vlastnej identity v konflikte s nejistotou ohlľadom vlastnej role medzi ľuďmi, ctnosťou jeVERNOSŤ-
6. 19-25 rokov (mladá dospelost) jedinec je pripravený splynúť s druhou osobou objavuje hranice svojej intimity, ctnosťou je LASKA.
7. 25-50 rokov (dospelost) pocit generavity (túžba tvoriť) sa dostáva do konfliktu s pocitom osobnej stagnacie, ctností je schopnost starať sa  o niekohoo alebo niečo
8. od 50 rokov (neskorá dospelosť, stárnutie) pocit osobnej integrity (vyrovnanosti), ktorá sa prejaví prijatím vlastního života je v konflikte s pocitom zúfalstva a strachu zo smrti, ctnosťou je múdrosť.

IDENTITA

Genderová identita 

-       vlastní identifikace člověka k maskulinitě, feminitě, různé kombinaci obou nebo k žádnému z uvedených genderů.^[1] Standardně se tak pojem „gender“ nepřekládá.

Sociologický přístup 

-       pohlaví je biologickou charakteristikou, kdežto gender je společenskou konstrukcí. ^[2]. Sociální konstruktivismus tvrdí, že sociální realita není dána jako fakt, ale je neustále znovu konstruována v procesu sociální interakce a komunikace.^[3]

Core gender identity

-       do třetího roku života.^[4] Děti jsou pak schopné se ustáleně vyjadřovat o svém genderu a vybírat si k němu příslušné aktivity a hračky,^[5] přestože ještě zcela nerozumí genderovému dosahu. Očekávání spojená s pohlavní rolí se předávají verbálně i neverbálně: rodiče navlékají děti do odlišného oblečení, chlapci dostávají hračky v podobě aut, letadel, zbraní, dívky jsou vybaveny kuchyňkami a převlékacími panenkami.^[6] 

-       Od dívek se očekává, že budou méně fyzicky silné, budou více oplývat emocemi^[7] a už od útlého mládí budou připravovány na roli hospodyně pečující o domácnost. Muži mají být fyzicky silnější a agresivnější.

-       genderová socializace - založena na učení genderových rolí prostřednictvím sociálních faktorů, jimiž jsou například škola, média či rodina.^[8] Gender tedy vyjadřuje myšlenku, že pokud jde o sociální chování, lidé se jako muži a ženy nerodí, ale musí se – přinejmenším do značné míry – naučit jako muži a ženy jednat.^[9]

1.  „Sexual Orientation and Gender Identity Definitions“ [online]. Human Rights Campaign [cit. 2021-05-09]. Dostupné online.
2. LINHART, Jiří, Alena VODÁKOVÁ a Miloslav PETRUSEK. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-311-3. Str. 339
3. en.wikipedia.org/wiki/Gender_identity
4. KALBFLEISCH; CODY. Gender, Power, and Communication in Human Relationships. [s.l.]: Psychology Press, 1995. ISBN 0805814043.
5. BOLES; TATRO. Men in Transition: Theory and Therapy. [s.l.]: Plenum Press, 2013.
6. JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009 [cit. 2017-11-21]. ISBN 978-80-7367-644-5. Str. 110
7. JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009 [cit. 2017-11-21]. ISBN 978-80-7367-644-5. Str. 110
8. GIDDENS, Anthony a Philip W. SUTTON. Sociologie. Vydání první, aktualizované a rozšířené. Praha: Argo, 2013. ISBN 978-80-257-0807-1. Str. 297
9. JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009 [cit. 2017-11-21]. ISBN 978-80-7367-644-5. Str. 110

J. E. MARCIA

 James E. Marcia je klinický a vývojový psycholog

Definice – Teorie ego identity

Identitou rozumíme prožívání toho, čím jedinec je, ať už jako individuum nebo jako člen lidského společenství. V rámci sociální psychologie existuje několik přístupů k jejímu zkoumání. Všechny se však shodují v tom, že identita jednotlivce se vyvíjí v konkrétním kulturním a sociohistorickém kontextu.

Identitu jedince lze posuzovat jako

proces - sebepoznávání a konstrukce spolu s hledáním a zvnitřňováním osobní ideologie

obsah – uvědomované charakteristiky, kterými se jedinec odlišuje a které má společné s ostatními

Stavy identity podle J. E. Marcii operacionálně definoval teoretické konstrukty Eriksona (krize a závazek) tak, aby ověřil jejich předpovídané vzájemné vztahy. Podnítil tím další empirický výzkum.

Přeformuloval a doplnil Eriksonovu teorii.

Pro styl formování identity je podle něj důležitá:

1. krize – pochybnosti o rodiči definovaných hodnotách
2. závazek – výběr osobních cílů a hodnot

rozlišuje 4 stavy identity:

1. difuzní – před vyvíjením identity
2. předčasné uzavření – převzaté hodnoty
3. moratorium – zkoumání alternativ
4. dosažení identity – stabilní systém závazků

Identita je pak relativně stabilním výsledkem osobního vývoje

Oblasti psychologie – Psychoanalýza: vývojová, poradenská, klinická psychologie

Oblast jevů – ego identita – vývoj a formování: poruchy, formování identity

Vymezení identity osobnosti – vnitřní stejnost a kontinuita sebe a jiných: organizace sebevnímání

Marcia předpokládá, že identita je relativně stabilním výsledkem osobnostního vývoje.

Očekávané je následující pořadí stavů identity: od difuse přechod k předčasnému uzavření zvnitřněním vnějších předepsaných standardů. Dále prožívání krize v moratoriu a vyřešení krize dosažením stabilní identity.

Zdroje:

HAYES, Nicky. Základy sociální psychologie. Vyd. 3. Praha: Portál, 2003.

HEWSTONE, Miles a Wolfgang STROEBE. Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie. Praha: Portál, 2006.

https://www.researchgate.net/profile/Viera-Bacova/publication/309320985_Identita_v_socialni_psychologii/links/58c02ee992851cbfd30bbe60/Identita-v-socialni-psychologii.pdf

Já

-        Latinsky ego

-        Já psychologické, je ucelená jednota vědomí, která v proměnách duševního života zůstává formálně stejnou, při tom však je stále relativním a činorodým východiskem všech projevů a úkonů.

-        Herbart rozlišuje „já“ od duše, podle Wundta je „já“ „relativní vůle individuální“.

-        Meynert rozeznává vůli prvotní a druhotnou, vyvinuvší se.

-        Lippsovi je „já“ zase „souvislostí možného života vědomého“.

-        Freudovi je „já“ čímsi „dozírajícím“.

-        Jiní psychologové přikládají „já“ pouze význam funkcionální (James, Kafka, Müller- Freienfels).

-        Dvojí „já“, jinak také označované za dvojvědomí, rozštěpení osobnosti, double conscience, alternance de deux personnes, vyskýtá se v některých stavech neobvyklých a chorobných.

ZDROJE:

ČERNOCKÝ, Karel. Psychologický slovník. Praha: Česká grafická Unie, 1940. s. 77. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:2ad5c620-3c75-11e3-9dde-5ef3fc9bb22f

MEAD, George Herbert a FAFEJTA, Ondřej. Mysl, já a společnost. Praha: Portál, 2017. s. 68. ISBN 978-80-262-1180-8. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:acd7cf1c-a7d9-4dfd-9cae-19db63cfd502

ČERNOCKÝ, Karel. Všeobecná psychologie. Olomouc: Pedagog. akademie, 1919. s. [1a]. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:1ebc4f05-6918-4bcc-a649-79e7e7f34d96

James E. Marcia

- klinický a vývojový psycholog

- navázal na Eriksnovo pojetí krize

- krizi vnímá jako zpochybňování autorit (rodiče, společnost nebo kultura), stanovených hodnot či dogmat  

- závazek vnímá jako hodnoty a cíle, jedinec investuje do tohoto závazku 

- popsal čtyři možné stavy identity u adolescentů:

1) Difúzní stav identity = stabilní stav; jedinec nemá a netvoří závazky identity; bez přítomnosti krize identity

2) Moratorium = jedinec má snahu tvořit závazky; přítomnost krize identity

3) Předčasné uzavření = závazky stanovené někým jiným jedinec závazky přejímá; bez přítomnosti krize identity

4) Dosažení identity = jedinec prošel krizí identity a má vytvořený systém hodnot

- pořadí jednotlivých stavů dle Marcia lze určit

                1. difúzní stav identity – bez systému hodnot

                2. předčasné uzavření identity – přivlastnění cizích hodnot

                3. moratorium – zpochybnění přivlastněných hodnot, hledání vlastních

                4. dosažení identity – vytvoření vlastních hodnot

- avšak neexistuje jedno správné pořadí, důležité je, aby stav moratorium předcházel dosažení identity

- jedinec se může vyskytovat v různých stádiích identity zároveň (profesní orientace – identita dosažena x partnerské vztahy – difúzní stav identity)

MACEK, Petr, 2003. Adolescence | Národní digitální knihovna | Digitální knihovna Kramerius [online] [vid. 2021-04-01]. Dostupné z: https://ndk.cz/view/uuid:adb951b0-b0ff-11e4-a7a2-005056827e51?page=uuid:61b95b10-d2f7-11e4-b880-005056825209

Krize

– určitá část lidského bytí, nevyhnutelný jev v lidské civilizaci

definice Reného Toma ,,V krizi je každý subjekt, jehož stav , který se projevuje zdánlivě bezdůvodným oslabením jeho regulativních mechanismů, je tímto subjektem samotným vnímán jako ohrožení vlastní existence.‘‘

Příčiny krize: ztráta objektu (smrt, rozchod, zklamání, zrada), změna (zdravotního stavu) a volba mezi dvěma stejnými kvalitami

Typologie krizí:

Situační krize: událost, která je precipitována nepředvídatelným stresem, závažnost krize je subjektivní. (ztráta zdraví, ztráta blízkého člověka, obava z neúspěchu při zkoušce) změna (rozvod, stěhování, změna zaměstnání) volba (mezi dvěma partnery či partnerkami, rozhodování o budoucím studiu)

Krize z očekávaných životních změn/ tranzitorní krize: přirozené překážky: nároky růstu a zrání (puberta, adolescence, klimakterium) nebo v rámci života rodiny (sňatek, narození prvního dítěte)

E.H.Erikson vytvořil na základě psychoanalytické teorie osm kategorií pro periodizaci jednotlivých vývojových stádií.

Krize pramenící z náhlého traumatizujícího stresoru: (úmrtí blízké osoby, válečný stres, přírodní katastrofy, znásilnění, hromadné neštěstí)

Krize zrání, vývojová: pokud zdárně neproběhla tranzitorní krize, přichází právě vývojová krize, podstatou je reakce jedince a jeho rodinného systému na přirozené změny či vývojové úkoly.

Příklady vývojové krize: symbióza x separace, intimita x neohraničenost, moc x bezmoc., zralost x nezralost

Krize pramenící z psychopatologie – lidé s duševními nemocemi jsou hůře vybavení zvládat krizové situace

Neodkladné krizové stavy – stavy psychotické, alkoholové či drogové

 Zdroj:

Vodáčková, Daniela a kolektiv. Krizová intervence, Vyd. 1. Praha: Portál, s.r.o., 2002, ISBN 80-7178-696-9.

- období osobnostní zralosti
- minimální fyzické změny (výška postavy již dospělého jedince)
- velké změny v psychické stránce (realističtější a pragmatičtější myšlení)
- osobní pohoda spojena spíše s intenzivním prožíváním pozitivních a negativních emocí než s rozumovým hodnocením života
- v první polovina mladé dospělosti označena jako vynořující se dospělost
- ve druhé polovině mladé dospělosti návyk k dospělým sociálním rolím: stabilizace zaměstnání, budování kariéry, vytváření stabilních partnerství, zakládání vlastní rodiny
- samostatnost (emoční i finanční), schopnost mít závazky
- pokles intenzity kontaktů a pocitu blízkosti s původní rodinou (20. až 25. rok)
- vytvoření blízkého a emočně naplněného vztahu – intimity (pokud k tomu nedojde, přichází izolace)
- experimentování v partnerských vztazích, další formy partnerství (heterosexuálové/homosexuálové), žití single

BLATNÝ, Marek. Psychologie celoživotního vývoje. Praha: Karolinum, 2017. ISBN 978-80-246-3462-3.

KELNAROVÁ, Jarmila a Eva MATĚJKOVÁ. Psychologie 1. díl. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-3270-1.

ŘÍČAN, Pavel. Psychologie osobnosti. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1174-4.

Je jednou z moderních teorií vývoje člověka, zaměřující se na vývoj člověka v průběhu celého života a integraci procesů, které ho ovlivňují.

Je jednou z moderních teorií vývoje člověka, zaměřující se na vývoj člověka v průběhu celého života a integraci procesů, které ho ovlivňují.

Koncept životní dráhy poprvé vymezil americký sociolog Leonard Cain v roce 1964 ve stati „Life Course and Social Structure“ (in Havlíková 2007; Marshal, Mueller 2003).

Životní dráhu lze vymezit jako řetězec úzce propojených událostí nebo stavů v různých oblastech života, které člověk zažívá od narození do smrti (Alan 1989). Na životní dráhu můžeme pohlížet jako na posloupnost profilů participace, tedy jako na posloupnosti stavů či rolí, kterými jedinec prochází v průběhu života v různých oblastech (Levy, Krüeger 2001). Můžeme sledovat rodinné či pracovní dráhy, dráhy bydlení (rezidenční dráhy), dráhy vzdělání či zdraví apod. Jedná se tedy o sekvenci profilů participace během života, které odrážejí zapojení jedince v různých oblastech sociálního života.

Principy paradigmatu životní dráhy systematicky shrnuli Glen Elder a Janet Giele (Giele, Elder 1998). Podle těchto autorů individuální životní dráhy formují čtyři vzájemně ovlivňující se faktory:

               1) individuální vývoj (lidské jednání) -  vychází z přesvědčení, že jedinec je aktivním subjektem sledujícím určité cíle a rozhodujícím se v závislosti na možnostech a omezeních, se kterými se setkává.

              2) historie a kultura (umístění v čase a místě) – klade důraz na význam makro podmínek: institucionálního nastavení v daném historickém čase a místě a na význam sociálních norem týkajících se organizace životní dráhy. Průběh životní dráhy je ovlivňován i historickými událostmi.

               3) sociální vztahy (sociální integrace) - zdůrazňuje, že životní dráhy jedinců se utvářejí ve vzájemných interakcích s blízkými (s rodiči, partnerkou či partnerem, přáteli atd.) a životní dráhy blízkých se vzájemně ovlivňují. Na obecnější úrovni mohou být provázány i životní dráhy vrstevníků. (např. lidé narození v určitém období mohou sdílet specifickou společnou zkušenost danou tím, že je určitá historická událost ovlivnila více než ostatní).

             4)  načasování životních událostí - Průběh životních drah je utvářen časováním a pořadím jednotlivých životních událostí. To, v jakém věku nebo v jakém pořadí se určitá životní událost odehraje, může významně ovlivnit průběh další životní dráhy (Giele, Elder 1998).

 Tyto čtyři dimenze jsou vzájemně úzce spojeny

Výzkum životní dráhy

 -  dva základní přístupy: makrosociologický a mikrosociologický. Marlis Buchmann (1989) k tomuto rozlišení ještě přidává další rovinu: zaměření na sociální jednání (strukturní analýza) a zaměření na symbolickou strukturaci životní dráhy (kulturní analýza).

Literatura:

Havlíková, J. Věk v sociologické teorii: Perspektiva životního běhu. Sociální studia (1-2): 179-200.

Chaloupková, J. Výzkum životní dráhy a analýza sekvencí: možnosti studia rodinných drah. Data a výzkum-Sda-Info 3 (2): 241-258.ISSN 1802-8152

Nový, L. Životní dráha jako sociologický problém. Brno: Univerzita J. E. Purkyně. 1989

MORATORIUM

Definice: jde o stav, kdy je jedinec ve fázi krize identity. Neustále přichází s novými názory a nápady, které velmi brzy opouští, aby je mohl nahradit jinými. V tomto období jedinec experimentuje, není si jistý sám sebou, svojí budoucností a většinou ani není spokojen se svými výsledky.

Další důležité informace: toto období je nejtypičtější pro pozdní adolescenci či přechod z adolescence do dospělosti.

Souvislosti: O tomto období mluví psycholog Erik H. Erikson. Poukazuje na fakt, že spousta dospívajících má problémy s hledáním identity a tak se uchylují právě k tzv. identitnímu moratoriu. Dávají tedy přednost odkladu a řídí se čistě aktuální situací. Pojem představuje jednu z fází vývoje identity. Nejprve nastává stádium difuzní (rozptýlené identity), následuje přejatý způsob identity, dále právě moratorium a posledním stádiem je stádium dosažení identity.

HELUS, Z., 2018. Úvod do psychologie. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-2985-5.

PUGNEROVÁ, M. & kol., 2019. Psychologie. Praha: Grada. ISBN 978-80-271-2790-0.

Termín moratorium byl zaveden německým psychoanalytikem Erikem H. Eriksonem (1902 – 1994). Jedná se o období raného postpubertálního života, kdy si mladý dospělý užívá takzvané „ time out of life“. Užívá si života, například hodně cestuje, než se pevně usadí do pracovního procesu a vážných vztahů.

Je to období plné hledání a zkoumání alternativ. Člověk v této fázi zpochybňuje svá dřívější rozhodnutí, jestli si vybral správnou školu, svou sexuální orientaci atd. V okamžiku kdy jsou tyto otázky zodpovězeny, jedinec konečně dosáhne fáze své vlastní identity, ve kterém nachází svůj vlastní smysl života.