Úkol: Aktivita k lekci identita a vývojové aspekty

Robert E. Park aj. Dollard zavedli pojem socializace do vědecké terminologie. Pojem lze vysvětlit jako zespolečenšťování člověka. V sociologii tento pojem lze vysvětlit jako začleňování člověka do struktur společnosti, kdy se jedinec snaží pochopit nastavení společnosti a tomuto nastavení se přizpůsobit. Do nastavení společnosti lze zahrnout společenské zvyky, společenské chování a společenské normy. Tyto jevy jsou u jedince formovány společností a zároveň je i společnost formována jedincem. Jedná se o celoživotní proces. Nejintenzivnější fází socializace je dětství a dospívání. (Urban, 2017)

PRIMÁRNÍ SOCIALIZACE

Jedná se o ranou formu socializace, která probíhá především v rodinném kolektivu a okruhu nejbližších přátel.  Z hlediska životních etap tuto fázi řadíme do fáze dětství a případně i puberty. Osobnost člověka je v této fázi socializace dobře tvarovatelná. (Urban, 2017)

V této fázi dochází k sociálnímu učení především ve zvládnutí biologických aspektů lidského těla. Proces socializace je v této fázi velmi emočně zabarven (Jandourek, 2008)

SEKUNDÁRNÍ SOCIALIZACE

Tato etapa socializace probíhá především v ve školních kolektivech. (Urban, 2017)

Tato fáze probíhá ve fázi dospívání a ve fázi dospělého člověka. Člověk se neustále učí a neustále se tak socializuje. Dospívající si v této fázi ustanovuje a tvaruje své sebepojetí. (Jandourek, 2008)

SOCIALIZAČNÍ ČINITELÉ

Za socializační činitele označujeme ty jedince a skupiny jedinců, kteří nějak ovlivňují socializaci jedince nebo jedinců. Mezi hlavní patří rodina, vrstevníci, přátelé, výchovně vzdělávací instituce, životní partneři, práce, stát a mnoho dalších včetně veřejnosti. (Urban, 2017)

 JANDOUREK, Jan, 2008. Průvodce sociologií. Praha: Grada. Sociologie (Grada). ISBN 978-80-247-2397-6

URBAN, Lukáš, 2017. Sociologie: klíčová témata a pojmy. Praha: Grada. ISBN lukášurban978-80-247-5774-2.

„Obecně vzato socializace představuje termín užívaný v celé řadě vědních oborů a nejširším smyslu znamená formování a růst osobnosti pod vlivem nejrozmanitějších vnějších podnětů, včetně těch lidských, které souborně nazýváme výchovou.“ (Jedlička a kol., 2015, s.14)

Socializace je celoživotní proces začleňování jedince do společnosti. Probíhá již od samotného narození jedince.

Pojem socializace se vymezuje jako proces seznamování se s kulturním prostředím. Jedná se o proces osvojování si způsobů chování a společenských norem a poté také přizpůsobení se společenskému životu.

Na socializaci jedince má vliv rodina, prostředí, ve kterém žije, škola, vrstevníci a spolupracovníci.

Druhy socializace:

• Primární socializace
  - poskytuje ji rodina
  - poskytuje jedinci základ norem, hodnot, postojů, zvyků, tradic a mravů
• Sekundární socializace
  - probíhá především ve škole
  - probíhá v období dospívání a dospělosti jedince
  - dochází k tvarování sebepojetí

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ:

JANDOUREK, Jan, 2008. Průvodce sociologií. Praha: Grada. Sociologie (Grada). ISBN 978-80-247-2397-6

JEDLIČKA, Richard. Poruchy socializace u dětí a dospívajících: prevence životních selhání a krizová intervence. Praha: Grada, 2015. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-5447-5.

Socializace, vliv rodiny a prostředí, mechanismy. Studium psychologie [online]. [cit. 2021-04-09]. Dostupné z: https://www.studium-psychologie.cz/socialni-psychologie/2-socializace-vlivy.html

- z lat. socialis = družný, společenský

= zapojení jedince do lidského společenství po stránce pracovní (výchovné a vzdělávací), společenské a subjektivní (ve smyslu sebeuplatnění a sebeuspokojení) 

- dovršuje se pasivní nebo aktivní účastí na kulturním životě společnosti 

- je podmíněna sociabilitou 

- stupeň dosažené socializace osob stižených vadou se řídí podle toho, zda a do jaké míry se podařilo defektivitu překonat

- stupně socializace (mezi nimiž jsou možné přechody):
1. integrace - nejvyšší stupeň = úplné zapojení jedince stiženého vadou, u něhož byly důsledky vady zcela a beze zbytku překonány
2. adaptace = osoba stižená vadou se dokáže zapojit do společnosti po všech stránkách, ale jen za jistých pomocných opatření (např. člověk s poruchou sluchu za pomocí sluchadla a výcviku sluchu)
3. utilita = postižený jedinec, u něhož se nepodařilo zdolat defektivitu, zapojuje se pouze za dohledu a s pomocí druhých lidí, čímž dosáhne určitého stupně pracovní použitelnosti a v důsledku toho i jistého společenského i subjektivního uplatnění i uspokojení (např. osoby s mentálním postižením)
4. inferiorita - je již mimo možnosti, jedná se o segregaci
- zatímco osoby stižené vadami smyslů a vadami tělesnými mohou dosáhnout nejvyšších stupňů socializace, osoby mentálně postižené zůstávají na nižších stupních

Zdroj: Defektologický slovník. 3. upr. vyd. Jinočany: H & H, 2000. ISBN 80-86022-76-5.

Proces osvojování si způsobu chování a seznamování se s kulturním prostředím, osvojení si společenských norem, plné přizpůsobení se společenskému životu, se nazývá socializace (Strmeň, Raiskup, 1998; Nakonečný, 1999).

Původ - v psychologii, sociologii a antropologii

Socializace - formování a růst osobnosti

                   - vliv vnějších podnětů = výchova.

Pedagogové - pojímají socializaci jako osvojování společenských rolí.

Společenská role - každá společnost si vytvořila představu o roli jednotlivých jedinců ve

                                 společnosti podle jejich postavení, pohlaví, věku, profesí apod.

                              - představy vtělila do soustavy norem, kterými reguluje chování a prožívání

                                 jedinců.

Obsah sociologie - vymezuje všechno to, co jedinci umožňuje, aby v sobě vytvořil potřebné vnitřní psychologické předpoklady realizace nejrůznějších sociálních rolí a současně s tím i předpoklady univerzálních způsobů participace společných všem jedincům v dané společnosti (J. Odehnal, 1988)

Činitele sociologie - jednotlivci, skupiny, organizace

                                - ovlivňují chování jedince a utváření smyslu, co považuje za bytostně vlastní –

                                  pojetí self

                                - nejdůležitější etapy socializace probíhají v malých skupinách

Socializační procesy - kulturní a společenské

                                   - sociální učení

                                   - činitelé socializace

                                   - genderová socializace

Abychom uspěli ve společnosti je potřebné, abychom si osvojili takové vlastnosti a dovednosti, které preferuje daná společnost.

Literatura:

JEDLIČKA, Richard, KOŤA, Jaroslav a Jan, SLAVÍK. Pedagogická psychologie pro učitele. 1. vyd. Praha: Grada, 2018. ISBN 978-80-271-0586-1.

NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. 2. vyd. Praha: Triton. ISBN 978-80-7553-842-0

VÁGNER, Marie. Vývojová psychologie I. Dětství a dospívání. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2008. ISBN 978-80-246-0956-0.

VÝROST, Jozef, SLAMĚNÍK, Ivan a Eva, SALLÁROVÁ. Sociální psychologie: Teorie, metody, aplikace. 1. vyd. Praha: Grada, 2019. ISBN 978-80-247-5775-9.

SOCIALIZACE

Z latinského slova-  socialis - společný

Abychom byli úspěšní ve společnosti, je důležité si osvojit určité vlastnosti a dovednosti, které preferuje daná společnost.

„Socializace je proces osvojování si způsobů chování a seznamování se s kulturním prostředím, osvojení si společenských norem, plné přizpůsobení se společenskému životu.“ (Výrost, 2019, s. 185)

-       Každý jedinec se rodí do určité skupiny lidí, kde byly již definovány obecné obrysy situací.

-       Dítě nejedná jen tak, podle vlastních představ, protože když tak učiní, je okolím následně usměrněno a přinuceno dodržovat schválené a tradiční formy lidského chování v dané společnosti.

-       „bezmocné“ dítě je postupně socializováno a je vedeno k tomu, aby dosáhlo určité míry kooperaceà spolupráce s druhými lidmi. V průběhu kooperace si jedinec osvojuje hodnoty, normy, dovednosti vytvořené kulturou, do níž se narodil. Nabývá smysl pro to, kým je a kam patří.

Socializace x výchova

Socializace je širší pojem než výchova. Termín socializace používají právníci, ekonomové, sociologové.

-       Obsahuje: veškeré vědomé i nevědomé, přírodní i společenské vlivy, které působí na osobní vývoj jedince.

-       Prostřednictvím tohoto procesu se jedinec učí, čemu lidí v okolní kultuře věří a jaké od něj očekávají chování.

Pojem „výchova“ používají pedagogové. Je to řízené a vědomé působení rodičů, učitelů a dalších výchovných činitelů.

ZDROJE:

HELUS, Zdeněk. 2015. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada., s. 104-109. ISBN: 978-80-247-4674-6.

JEDLIČKA, Richard. 2015. Poruchy socializace u dětí a dospívajících. Praha: Grada., ISBN: 978-80-247-4674-6.

VÝROST, Jozef, SLAMĚNÍK, Ivan, SOLLÁROVÁ, Eva. 2019. Sociální psychologie. Praha: Grada. ISBN: 978-80-247-4674-6.

Socializace
- pochází z latinského socialis neboli družný, spojenecký, polidštěný 

- proces osvojení si způsobů chování a seznamování se s kulturním prostředím, osvojení si společenských norem, plné přizpůsobení se společenskému životu 

Činitelé socializace

• mikroprostředí: rodina, školní třída
• mezoprostředí: vztahy mezi mikroprostředími
• exoprostředí: dáno situací a podmínkami, kterých se jedinec neúčastní
• makroprostředí: společenská situace

objekt socializace - jedinec, na kterého je působeno

subjekt socializace - jedinec, který působí

Stupně socializace

1. integrace - zapojení jedince do společnosti

2. adaptace - přizpůsobení společnosti vzhledem k individuálním vlastnostem a potřebám jedince

3. utilita - potřebnost, užitečnost, uplatnění

4. inferiorita - sociální nepoužitelnost, segregace jedince

Členění socializace podle období a působení:

1. primární socializace - prostřednictvím rodiny, přátel a sourozenců; probíhá od raného dětství

2. sekundární socializace - probíhá prostřednictvím působení školy, spolužáků, organizací a médií; nastává později v dětství

3. terciální socializace - jedinec je v interakci se svým okolím; probíhá po celý zbytek života

Socializace jedince - proces, během kterého se jedinec stává prostřednictvím interakcí s druhými lidmi sociální bytostí schopnou chovat se jako člen určité skupiny či společnosti s určitými normami, hodnotami a vzorci chování platnými v dané kultuře

- proces začíná okamžikem narození; člověk je nezávislý organismus; přítomnost biologických dispozic; interakce s druhými lidmi: vzájemné ovlivňování s okolím

Sociální role

- očekávaný způsob chování, který je ovlivňován určitým sociálním statusem a vztahem jedince k ostatním lidem (např. matka, otec, dcera, ředitel, lékař atd.)

- tento způsob chování je ovlivňován řadou charakteristik - např. pohlaví jedince, věk, postavení, profese apod.

Systém rolí

- souhrn očekávaného chování, který se vztahuje ke každému jedinci

- každý jedinec má ve společnosti několik rolí, každá role ve společnosti vyžaduje dodržování určitých pravidel, které se k ní pojí; jejich nedodržení vyvolává sociální nesouhlas či odmítnutí

Skupinové role

- představy o tom, jak by se měl jedinec v dané skupině chovat, které činnosti by měl vykonávat a jaké má ve skupině úkoly

skupinové role jsou:

1. Formální – role je předem daná, projevuje se prostřednictvím funkce člověka, definuje vztah nadřízenosti/podřízenosti
2. Neformální – role se vyvíjí spontánně v průběhu vzniku skupiny, nejsou institucionálně dané
   

Zdroje:
VÝROST, Jozef, Ivan SLAMĚNÍK a Eva SOLLÁROVÁ, ed. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. Praha: Grada, 2019. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-5775-9.

HELUS, Zdeněk. Sociální psychologie pro pedagogy. 2., přepracované a doplněné vydání. Praha: Grada, 2015. Pedagogika (Grada). ISBN 978-80-247-4674-6.

JANDOUREK, Jan. Průvodce sociologií. Praha: Grada, 2008. Sociologie (Grada). ISBN 978-80-247-2397-6.

Socializace a vytváření identit

Socializace:

• proces postupného začleňování se do společnosti
• osvojování si způsobů chování a seznamování se s kulturním prostředím
• osvojování společenských norem
• přizpůsobování se společenskému životu

Co je výsledkem socializace?

• Osvojení si způsobů psychického reagování
• Osvojení si vnímání, myšlení, cítění, chování = vlastnosti, umožňující život ve společnosti

Socializace se uskutečňuje:

a)       v rodině

b)      mezi vrstevníky

c)       prostřednictvím masových médií

d)      vlivem zaměstnání

Teorie sociálního učení:

• hlavní principy zformuloval ALBERT BANDURA
• teorie tohoto učení spočívá v učení napodobováním (nápodobou)
• Bandura je známý svým experimentem, který se vztahuje ke třem skupinám dětí. První skupina dětí trávila čas v přítomnosti člověka, který byl fyzicky agresivní k panence. Druhá skupina byla v přítomnosti neagresivního člověka, který panenku ignoroval. Třetí skupina nepozorovala nikoho a děti si hrály pouze mezi sebou. Výsledek?  Děti, které měly možnost sledovat při hře agresivního člověka, později také ony samy projevovaly při hře agresivní chování a jejich agresivita byla vyšší než u zbývajících dvou skupinek. Došlo k tzv. identifikování se s agresorem. Jedná se o experiment, který sleduje učení ve vztahu, vedoucí k výslednému chování.
• Existuje ale i jiný pohled na socializaci – je to KONCEPT IDENTITY

IDENTITA:

• Jako první ji zkoumal William James
• Základní představa = já, které o sobě přemýšlí X já, o kterém je přemýšleno (prostřednictvím druhých)
• Já dále rozděluje na 4 složky:

a)      Materiální já – tělo člověka, oblečení, rodina, domov, majetek, pracovní výsledky

b)      Sociální já – uznání od jiných

c)       Duchovní já – vnitřní představy, psychické schopnosti, stavy vědomí, psychická způsobilost

d)      Čisté ego – subjektivní fenomén přežívání osobní identity

Charles Horton Cooley 

• Další výzkumník identity
• Důležitou součástí sebepojetí je zpětná vazba od druhých lidí
• zpětná vazba nám říká, jak se jevíme v očích a mysli druhých lidí
• to, jak vnímáme sami sebe je ovlivněno postojem druhého člověka = zrcadlové já („druh druhovi zrcadlem, odráží ty druhé v něm“)
• náš obraz o sobě formuje to, co si myslíme, že si o nás myslí jiní lidé[1]

Zdroj: Mezi člověkem a lidmi (Úvod do sociální psychologie), Masaryk Radomír

= proces utváření a vývoje člověka působením sociálních vlivů a jeho vlastních aktivit, kterými na tyto sociální vlivy odpovídá: vyrovnává se s nimi, podléhá jim, či je tvořivě zvládá.

a) začleňování člověka do mezilidských vztahů: zejména těch, v nichž nachází své místo, postavení, porozumění pro své snahy rozvíjet se, uplatňovat, smysluplně žít.

b) zapojováním člověka do společných činností: zejména těch, v nichž spolu s druhými realizuje společenství, spoluvytváří produkty, nachází uplatnění, realizuje vedle svých osobních cílů i cíle společné.

c) integrováním člověka do společensko-kulturních poměrů: tzn. především do pospolitosti všech, kteří sdílí určité hodnoty/cíle, respektují určité normy/zásady a uchovávají určité konvence/zvyklosti.

Úrovně socializační transformace osobnosti:

1. socializace jako antropogeneze: socializace je nezbytná pro utváření člověka v jeho nejzákladnějších druhových charakteristikách.

2. socializace jako utváření modální osoby: socializační „polidšťování“ se vyznačuje znaky, které charakterizují i ostatní členy daného společenství. Modálnost může fungovat jako krunýř, omezující nebo podporující.

3. socializace jako osobní biografie: individuální životní cesta pozůstávající ze zcela konkrétních událostí daného života mezi lidmi, ke kterým přináleží a s nimiž má navzájem co do činění.

Cíl socializace osobnosti: je podvojný. Zahrnuje dva cílové aspekty, které se v pozitivním případě navzájem doplňují, zatímco v případě negativním se navzájem rozdělují v cíle dva, které jsou ve vzájemném střetu:

1) individualizační autonomizování

2) sociální integrování socializovaného jedince.

Použitá literatura:

HELUS, Zdeněk. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada Publishing 2010, ISBN 978-80-247-1168-3

KELLER, Jan. Úvod do sociologie. Praha: Dialog 2004, ISBN 978-80-86761-81-7

Sociální identifikace

-  Je považována za formu sociální učení

• Učení, které se uskutečňuje v:
  • Sociálních podmínkách
  • Sociálních situacích
  • V interakci s jinými lidmi
  • Výsledkem je osvojení sociálních rolí, postojů, rozhodovacích strategiích, způsobu chování a jednání [1]

-  Jedná se o ztotožnění s někým – s nějakým vzorem

- identifikace = ztotožňování

- převzetí většiny jedincových základních individuálních charakteristik jako modelu

- může být vědomí i nevědomé

- Pojem pochází od Freuda

• Používal ho pro raný vztah dítěte k rodiči – citová vazba

- Dítě přebírá jen některé vlastnosti či projevy, které začleňuje do své vyvíjející se psychiky

- Je-li to jako normální vývojový proces – dítě si podrží individuální charakteristiky[2]

- Opak imitace

• Jedná se na napodobování
• Vztahuje se k projevům chování
• Učení na základě pozorování[3]

-           

-          Sociální identita je tvořena naším členstvím v různých sociálních skupinách a kategoriích a udává tak pocit toho, kam patříme. Sociální identita se jakoby skládá ze sociálních identifikací, tedy sebedefinic odvozujících se od členství v sociálních kategoriích. (Hogg, 1990)

-          Abychom získali pevnou sociální identitu, musíme se tak ztotožnit, vědomě či nevědomě, s určitou sociální skupinou či kategorií. Sociální identita nám pak poskytuje pocit sounáležitosti, který je jednou ze základních lidských potřeb. (Hogg, 1990)

-          Vzhledem k tomu, že lidé obvykle patří do mnoha sociálních skupin a kategorií, ve kterých zastávají různé role, mají obvykle také velký repertoár různých sociálních identit. (Hogg, 1990)

-          Sociální identita produkuje sociální srovnávání, ze kterého vyplývá pozitivní, případně negativní sebehodnocení (Jenkins, 2008)

-          Vrstevnická skupina je pro nás důležitým zdrojem informací o nás samých a o tom, jak nás vidí druzí. (Hayes, 2003)

-          Zejména v adolescenci je sebepojetí a sebehodnocení výrazně ovlivňováno tím, jak stabilní je jedincova sociální identita a jaké postoje vůči jedinci zaujímá jeho okolí. (Hayes, 2003)

-          Takto je tedy „tradičně“ pojímána sociální identita. Nicméně na ni lze pohlížet také z jiného úhlu pohledu a lze pak říci, že i osobní identita je vlastně sociální

Například Jenkins (2008) hovoří o tom, že prakticky všechny identity jedince jsou sociální, protože vždy vznikají v kontextu lidské společnosti a mezilidských interakcí. Identita v jeho pojetí je porozumění tomu, kdo jsme a kdo jsou jiní lidé a také porozumění druhých lidí tomu, kdo jsou a kdo jsme my.

Zdroje:

HAYES, Nicky. Základy sociální psychologie. 3.vyd. Praha: Portál, 2003. 166 s. ISBN 80-7178-763-9.

HOGG, Michael A. Social Identifications: A social psychology of intergroup relations and group processes. London: Routledge, 1990. ISBN 0-415-00695-3.

JENKINS, Richard. Social Identity. 3. vyd. Abingdon: Routledge, 2008. ISBN 0-203- 92741-9.