Topic outline

  • Oznámení a fórum

    Ipuver

  • Problémy staroegyptské literatury - stručný úvod (5. - 9. 10. 2020)

    Dochování

    Ze staroegyptských textů obecně, a tedy i z textů literárních, se dochovaly jen zlomky (výpočty hovoří o jednotkách nebo dokonce pouhých zlomcích procent). To neznamená, že si nemůžeme dovolit teoretizovat nebo zobecňovat, ale znamená to, že si tohoto faktu vždy musíme být vědomi. 

    Datování

    Mnoho egyptských literárních textů se dochovalo v pozdějších opisech. Jelikož jejich autoři nebývají uváděni, popř. jsou texty připisovány významným osobnostem, jejichž autorství je předmětem sporu, není vždy snadné určit ani období, z něhož daný text pochází. Každý text je třeba studovat individuálně, zde uvádíme několik příkladů.

    • Ptahhotepovo naučení je v úvodu textu připsáno vezíru krále 5. dynastie Džedkarea Isesiho Ptahhotepovi. Text naučení se dochoval celkem ve čtyřech kopiích, z nichž dvě pochází z Nové říše a dvě ze Střední říše (mezi nimi i kompletní verze, papyrus Prisse). Badatelé se dnes většinou shodují na datování do Střední říše, nicméně dodnes existují platné názory, podle nichž pochází ze Staré říše (Stauder 2013: 108 s odkazy na příslušnou literaturu). 
    • Papyrus Westcar je dochován v jediném rukopise (pBerlin 3033). Ten bývá obvykle datován do Druhé přechodné doby, nicméně podle nekterých názorů pochází z Nové říše (Stauder 2013: 110 s odkazy na další literaturu). Děj papyru se odehrává na dvoře krále 4. dynastie Chufua, text je však jednoznačně mnohem pozdější. Datování se pohybuje od 13. dynastie do počátku Nové říše. 
    • Nefertiho proroctví je dochováno v nejstarším opise z poloviny 18. dynastie. Dříve se automaticky předpokládalo, že se jedná o text legitimizující nástup 12. dynastie a odrážející zmatky První přechodné doby (viz teoretické přístupy k egyptské literatuře), dnes se názory na jeho dataci liší a často se objevuje počátek nové říše (Stauder 2013: 337-433).

    Performativní literatura

    Egyptská literatura byla vnímána zcela jinak, než jsme zvyklí v moderní společnosti my. Tiché čtení "pro sebe" neexistovalo, literární texty byly předčítány či recitovány nahlas a každá taková "performance" literárního textu se odehrávala v určitém kontextu doby i místa, a byla bezesporu interpretována různými recitátory různě. I tuto zdánlivou banalitu je třeba mít při studiu staroegyptské literatury na paměti. 

    Teoretické přístupy ke staroegyptské literatuře

    • Raná fáze (do konce 70. let 20. stol.) zacházela s texty volně a o definici literárních textu se příliš nepokoušela. Literární texty byly považovány za přímé prameny pro dějiny starého Egypta - tak např. Neferti a jiné "nářky" sloužily k popisu situace v Egyptě v První přechodné době, zároveň ale byly datovány podle toho, že tuto dobu popisují... 
    • První definice pochází  konce 70. let 20. století od Jana Assmanna (Der literarische Text im alten Ägypten. Versuch einer Begriffsbestimmung, in: OLZ 69, 1974, 118-126). Jde o jeho funkční dělení na kulturní a literární texty (které mezitím dále rozpracoval). Podle Assmanna jsou „kulturní“ texty ty, které slouží nějakému společenskému účelu, zatímco „literární“ texty jsou čistou literaturou, nemají přímé praktické využití, nejsou spojeny s žádným rituálem, magickým zaříkáním apod. 
    • Z moderních definic je nejzajímavější přístup Antonia Lopriena (Defining Egyptian Literature, in: A. Loperieno (ed.) Ancient Egyptian literature: history and forms. Leiden: Brill, 1996,  39-58), jehož definice literatury se zakládá na třech kritériích: fictionality / intertextuality / reception. Fictionality (fiktivnost) je jakási „tichá dohoda“ mezi autorem a recipientem, že svět díla nemusí odpovídat reálnému světu. Intertextuality (intertextualita) jako kritériu říká, že text musí být mimo svůj obvyklý rámec (např. autobiografie mimo kontext hrobky v Sinuhetovi), a že text musí být zveřejněn, tzn. přístupný mimo čas a místo svého vzniku. Reception (recepce) předpokládá dlouhou tradici textu (mimo školní opisy).
    • V současné době se nejvíce uplatňují přístupy postmoderní a tzv. New Historicism, které odhlížejí od nutnosti vše binárně kategorizovat a nahlížejí na text v jeho komplexním kontextu (v rámci dějin, společnosti, hmotné kultury). Na text je nutno nahlížet z více úhlů pohledu: konkrétně-individuálního jako způsob vyjádření jednotlivce, konkrétně-sociálního jako způsob vyjádření společenských norem a abstraktně-sociálního jako způsob abstraktní obecně lidské reflexe společnosti a jejich norem. Studují se hlavně. především okrajové jevy a odchylky od norem, které komplikují kategorizaci ale mohou vypovědět mnohem více o fungování společnosti povaze studovaného jevu. Zajímavé je, že tento odklon od jednoznačné kategorizace a binarity, připouštění více než jedné odpovědi a vidění na škále šedé spíše než černo-bílé, odpovídá egyptskému "inkluzivnímu" stylu myšlení. 

    Žánry

    Problematika žánrů staroegyptské literatury je komplikovaná a úzce souvisí s definicí literatury jako takovou a teoretickými přístupy k ní. Přehled žánrů staroegyptského písemnictví podle E. Blumenthalové naleznete v pdf dokumentu níže, zde jen stručný přehled toho, jakým žánrům se budeme věnovat a proč. Nejprve tři žánry, které jsou standardní součástí všech antologií egyptské literatury: 

    • Povídky (a "romány"), egyptské příběhy jsou do literatury řazeny všeobecně, byť i ony mohou být svým způsobem "funkční" a obsahovat v sobě další žánry. 
    • Didaktická literatura, naučení a "nářky", texty vysvětlující podstata fungování egyptské společnosti a jejích norem (či naopak jejich "převrácení").
    • Poezie, milostné písně a písně harfeníků, které bývají uváděny jako typický příklad egyptské "zábavní" literatury. 

    Žánry, který se nacházejí na hraně literatury:

    • Autobiografické texty, které jsou sice vázány na hrobku či stélu svého majitele, ale byly široce čteny, reflektovány a tradovány v citacích pozdějších textů. 
    • Královské nápisy, které představují královskou, oficiálnější verzi autobiografických textů nekrálovských osob.

    Náboženské texty, které je alespoň podle některých kritérií rovněž možno považovat za literární:

    • Texty pyramid, Texty rakví a Knihu mrtvých - jedná se o rozsáhlé korpusy náboženských textů rozličného charakteru. Většina textů je rituální nebo magické povahy a navíc předpokládají rozsáhlé znalosti egyptských náboženských představ, bez nichž jsou nesrozumitelné (a náš důvod je vynechat je tedy ponejvíce praktické povahy). 
    • Podsvětní knihy Nové říše představují průvodce podsvětím a encyklopedie magických znalostí. Rovněž nejsou bez literárního aspektu, ale platí o nich totéž, co o Textech pyramid...

    Doporučená literatura

    PARKINSON, R. B. Poetry and culture in Middle kingdom Egypt: a dark side to perfection. London: Equinox, 2010. Studies in Egyptology and the ancient Near East (1. vydání 2002). 

    PARKINSON, R. B. Reading ancient egyptian poetry: among other histories. Chichester, U.K.: Wiley-Blackwell, 2009.

    POSENER, Georges. Littérature et politique dans l'Égypte de la XIIe dynastie. Paris: Champion, 1956.

  • Povídky v klasické egyptštině (12. - 16. 10. 2020)

    • Příběh o trosečníkovi

    Text je doložen na jediném papyru ze Střední říše, dnes uloženém v Petrohradu (p. Hermitage 1115).

    Text zdánlivě začíná uprostřed vyprávění a končí také poněkud náhle, nicméně podle stavu papyru je kompletní (na konci se dokonce dochoval kolofon). Jedná se o tři do sebe zapuštěné příběhy. Rámec tvoří návrat sklíčeného velitele (neúspěšné?) výpravy, jehož se jeden z jeho podřízených snaží utěšit vlastním příběhem o tom, jak ztroskotal na ostrově hojnosti, kde potkal božského hada, který mu sám vyprávěl příběh o zkáze svého druhu. Velitel se ovšem tím, že se podřízený po všech peripetiích vrátil a byl bohatě odměněn, utěšit nenechá, a příběh končí jeho krátkou a lakonickou poznámkou o tom, že utěšovat odsouzeného nemá smysl. 

    Kolofon - noticka s údajem o tom, kdo text opsal, uvádí, že byl text opsán přesně tak, jak byl nalezen.

    • Příběh o Sinuhetovi

    Text je doložen ve velkém množství kopií, většinou se jedná o úryvky a fragmenty. Důležité jsou pBerlin 3022 (Sinuhet B) z 12. dynastie, pBerlin 10499 (Sinuhet R) z konce Střední říše a ostrakon Ashmolean Museum (AN 1945.40) z 19. dynastie (což je mimochodem největší ostrakon ze starého Egypta). 

    Příběh vypráví o dobrodružství Sinuheta, podle všeho vysoce postaveného hodnostáře na dvoře krále Amenemheta I., který se během návratu z výpravy s jeho synem a nástupcem Senusretem III. dozví o králově smrti. Zpráva ho tak vyleká, že se rozhodne uprchnout, stráví větší část života na Blízkém východě, kde své postavení potvrdí vítězstvím v souboji proti "silákovi z Recenu" a nakonec se, na výzvo samotného Senusreta I., vrátí zemřít a být pohřben do Egypta. 

    Sinuhetův příběh v sobě zahrnuje hněd několik žánrů. Kromě povídky to je autobiografie (samotný začátek textu), hymnus na egyptského panovníka a královský dekret či dopis. 

    • Papyrus Westcar - příběhy o kouzelnících na dvoře krále Chufua

    Text je doložen na jediném papyru pocházejícím z Druhé přechodné doby nebo počátku Nové říše, pBerlin 3033. Začátek papyru se nedochoval, přesto bývá text někdy zveřejňován "celý" - se začátkem doplněným podle původního vydání A. Ermana z r. 1890. 

    Začátek ani konec papyru Westcar se nedochoval. V dochované části baví princové svého otce krále Chufua příběhy o kouzelnících, až princ Hardžedef nabídne, že je schopen přivést mudrce schopného magických kousků, který dosud žije. Kouzelník Džedi pak nejenže předvede své umění, ale navíc předpoví i zánik Chufuovy linie (4. dynastie) a nástup nových králů, synů samotného slunečního boha Rea a ženy Rudždžedet (5. dynastie). Papyrus dále popisuje i zrod těchto králů a dochovaný text končí tím, že služebnou, která vyhrožuje, že králi Chufuovi oznámí zrození Rudždžedetiných dětí, sežere krokodýl.

    •  Fragmenty dalších povídek

    Z dalších textů se nám dochovaly jen fragmenty. Zajímavý je příběh o králi Neferkareovi a generálu Sasenetovi, který vypráví zdánlivě banální humornou historku o homosexuálních pletkách krále a generála. Byť jsou satira a humor bezesporu součástí tohoto příběhu a jeho možným čtením, interpretací je více (viz přiložený text od J. van Dijka). Příběh pastevce vypráví o nočním setkání pastevce s bohyní a pohybuje se od strašidelného příběhu k erotickému (více viz v interpretaci J. Darnella). V papyrusové houštině se odehrávají i Slasti rybolovu a lovu ptáků a Sportující král, fragmentárně dochovaná vyprávění o loveckých výpravách Amenemheta II. s družinou do Fajjúmu.

  • Povídky v novoegyptštině (19. - 23. 10. 2020)

    Povídky tohoto týdne byly sepsány v novoegyptštině, v jazyce, který se v písemných pramenech objevuje od amarnské doby (vlády faraona Achnatona). Na rozdíl od povídek psaných v klasické egyptštině zde máme pro dataci alespoň jasně daný terminus post quem pro jejich sepsání v této podobě. To samozřejmě nevylučuje existenci dřívějších verzí tradovaných ústně. Reálie v mnohých těchto novoegyptsky psaných textech naznačují, že byly pravděpodobně sepsány v době Nové říše. 

    • Povídka o princi, jemuž byl předurčen osud  (v angličtině Doomed Prince)

    Novoegyptská povídka se dochovala na versu (zadní straně) ramessovského papyru Harris 500 (pBM 10060). První tři sloupce versa obsahují povídku O dobytí města Joppy. Povídka o princi, jemuž byl předurčen osud, začíná ve 4. sloupci a její konec se nedochoval. Na rectu (přední straně papyru) se nachází několik milostných písní a jedna tzv. harfeníkova píseň.

    Příběh o princi, jehož si dlouho bezdětný královský pár vyprosí u bohů, má zdánlivě charakter pohádky, podle přesvědčivé analýzy Henrike Simon (TUAT Neue Folge 8, 2015, 306) jde ale spíše o rytířský román či hrdinský epos náležející do kulturního prostředí 18. dynastie. Sudičky (v Egyptě hraje tuto roli 7 Hathor) předpovědí, že prince zabije krokodýl, had  nebo pes. Královští rodiče se  rozhodnou prince zcela izolovat v kamenném domě na poušti. Princ ale jednoho dne z okna své věže spatří psa a zatouží po něm tak, že  nakonec dostane malé štěně. Dospělý princ odmítne nadále setrvávat ve své "ochranné vzabě" a vydá se osudu navzdory i se svým psem do světa. V Mitanni (eg. Naharin) si v soutěži vyslouží princeznu, která jej zachrání před uštknutím hada (a princ tak překoná jednu ze sudeb). Její návrh, aby zabil svého psa a vyhnul se tak i druhému osudu, odmítne. Konec příběhu se bohužel nedochoval, nicméně panuje shoda, že pohádka končila dobře (na samém konci dochovaného textu se poté, co princ utekl před svým psem, schyluje k dohodě mezi ním a krokodýlem, pro nějž má princ zabít démona). 

    • Spor Hora se Sutechem

    Povídka je doložena na ramessovském papyru Chester Beatty I, na jehož versu se nachází hymnus na Ramesse V. a sbírka milostných písní. Papyrus byl původně majetkem rodiny písařů z Dér el-Medíny. Některé epizody příběhu se objevují v mnohem dřívějších náboženských textech Staré a Střední říše. Ačkoli se jedná o mytologický příběh, je sepsán se značnou dávkou nadsázky a pravděpodobně jde i o satiru na soudnictví té doby. 

    Příběh začíná u soudu o následnictví po Usirovi mezi Horem a Sutechem, který se bezvýsledně táhne již 80 let. Po dlouhých peripetiích Hor nakonec zvítězí (s notnou pomocí své matky Esety), je mu dána vláda nad Egyptem, zatímco Sutech zaujímá místo na přídi sluneční bárky jako ochránce slunečního boha. 

    • Příběh dvou bratrů

    Text je doložen na papyru D'Orbiney (pBM EA 10183) z 19. dynastie (kolofon uvádí rok sepsání jako 1. rok vlády Setchiho II.) a obsahuje celou řadu motivů známých z pozdější literatury celého světa včetně Bible. Stejně jako povídka O princi, jemuž byl předurčen osud, připomíná i příběh dvou bratrů pohádku, i zde je však jeho interpretace složitější a vícevrstvá. Především Anup i Bata jsou bohové - jeden zodpovědný za mumifikaci Usira a jeho návrat do života, druhý ztotožněný s pozitivní verzí Sutecha jako dynastického boha Ramessovců.

    Příběh vypráví o dvou bratrech, starším Aupovi a mladším Batovi. Batu, který žije u svého staršího bratra, se pokusí neúspěšně svést Anupova žena a posléze vše naaranžuje tak, aby mohla svému muži namluvit, že ji sváděl a poté zbil Bata. Bata před bratrem, který jej chce zabít, uteče, uřízne si penis a ukryje se v ústraní v Údolí pinií (Fénicii), bratrovi však ještě předtím řekne, že když bude Data v nebezpečí života, vypění Anupovo pivo. Batu v jeho domě navštíví božské devatero a stvoří pro něj překrásnou partnerku, která jej ovšem sama opakovaně zradí a nechá zabít poté, co se o ní dozví a nechá si ji přivést faraon. Nakonec se ale Bata i s pomocí svého bratra znovu zrodí (jako syn ženy, která jej zradila) a dosáhne pomsty. Po smrti starého faraona vládne Egyptu 30 let "znovuzrozený" Bata a po něm nastoupí na trůn jeho starší bratr Anup. 

    • Další povídky v novoegyptštině

    Příběh Pravda a Lež (19. dynastie, pChester Beatty XI/pBM 10682) vypráví o dvou znesvářených bratrech, nespravedlivém odsouzení Pravdy a následné pomstě jeho syna (proto v něm někteří badatelé vidí alegorii na mýtus o Usirovi a Sutechovi). Venamonovo putování (pMoskva 120 z konce 21. dynastie) je sepsáno ve formě zprávy úředníka z výpravy do Libanonu (a některými badateli dokonce dříve považované za autentickou zprávu a nikoli literární dílo). Venamon putuje ve službách thébského velekněze Amonova přes Tanidu, kde vládne král Nesbanebdžed, až do Byblu, kde musí nejprve 10 měsíců čekat v přístavu, než jej přijme místní vládce Čeker-Baal. Tuto dobu vyplňují dohady s Čeker-Baalem o tom, kdo je mocnější, nakonec ale pomohou až dary, které do Byblu na Venamonovu prosbu zašle Nesbanebdžed. Konec příběhu se nedochoval. Předpokládá se, že text je literární reakcí na pro Egypťany novou zkušenost, nutnost jednat s dříve podřízenými cizinci jako se sobě rovnými. Fragmentární povídka Chonsuemhab a duch je doložena na několika ostrakách z Dér el-Medíny a vypráví o veleknězi Amonovu Chonsuemhabovi, který na střeše svého domu vyvolá ducha, jemuž slíbí a nakonec i daruje nový sarkofág a hrobku. Mytologický příběh Astarte a (nenasytné) moře (pAmherst IX a pBN 202) z doby Amenhotepa II. který lze spojit s ugaritským mýtem o boji Baala s bohem moře Jamem. Povídka o dobytí města Joppy, jejíž konec ze zachoval na versu pHarris 500, vypráví o pokusu generála Džehutiho z doby Thutmose III. dobýt město Joppu pomocí "trojského koně" v podobě 200 košů/pytlů s vojáky. Spor Apopa a Sekenenrea (pSallier I z konce 19. dynastie) je dochován ve značně fragmentárním stavu. Děj se odehrává v Druhé přechodné době a v dochované části obdrží thébský panovník Sekenenre dopis od hyksóského krále Apopa, který si stěžuje na to, že jej (daleko na severu v Avaridě!) ruší hroši v kanále na jihu Théb. Sekenenre pošle posla zpět se smířlivou odpovědí a svolá své rádce. Tím dochovaná část textu končí. Příběh utrpení neboli moskevský literární dopis (pravděpodobně z počátku Třetí přechodné doby) je dodnes jen velmi těžko srozumitelný příběh o strastiplném putování kněze héliopolského chrámu jménem Vermaj sepsaný v podobě dopisu. Výčet nekonečných příkoří končí nadějí, že Vermaje zachrání anonymní spasitel, v němž většina badatelů vidí Atuma-Reharachteje, boha Héliopole. 

  • Démotické povídky a "romány" (26. - 30. 10. 2020)

    Démotické narativní texty

    Narativní literatura, které bude předmětem tohoto bloku, je psána v démotštině, tedy egyptštinou zapisovanou démotickým písmem, které se vyvinulo v době 26. dynastie z kurzivní hieratiky.

    Démotické příběhy jsou většinou výrazně delší než narativní texty z předchozích dob. Stejně tak se v literatuře odráží i dějinné pozadí této doby, kdy se egyptská kultura setkávala a mnohdy i prolínala s ostatními kulturami ve Středomoří. Proto v příbězích démotické literatury často narazíme na neegyptské prvky a motivy (některé démotické příběhy bývají dokonce často porovnávány s řeckou epikou nebo helénistickými „romány“). Zároveň se zde ale projevuje i opačná tendence, totiž zájem o vlastní minulost a návrat k její často idealizované podobě: setkáváme se tak s protagonistou, který se neustále potuluje po mennoferské nekropoli a prožívá zde různá dobrodružství, s moudrými mágy a faraony z minulých dob.

    Cyklus příběhů o Setnem

    Příběhy, jejichž hlavním hrdinou je Setne Chamvaset, patří k nejznámějším dílům démotické literatury. Předlohou jejich protagonisty byla skutečná historická postava: Chamvaset, čtvrtý syn Ramesse II., který za svého života zastával post Ptahova velekněze v Memfidě a po jistou dobu byl i korunním princem, zemřel nicméně dříve než jeho otec. (Jméno Setne vzniklo pravděpodobně nesprávnou interpretací kněžského titulu sem). Proslavil se především svou „archeologickou činností“ - nechal zrestaurovat některé památky z předchozích období egyptských dějin a zanechal na nich tzv. restaurační nápisy. V literatuře se však objevuje v povídkách o magii a kouzelnících, kde často vystupují i různí duchové či jiné nadpřirozené bytosti. Setne sám spíše než jako velký mág vystupuje jako směšná a satirická figura, trickster, kejklíř a šibal, který nezřídka porušuje i různá společenská a morální pravidla.

    Nejdelší povídky se nazývají jednoduše Setne I (p. Cairo 30646) a Setne II (p. British Museum 604); toto číslování odráží pořadí, v jakém byly papyry nalezeny. Dále existují různé fragmenty, z nichž lze s větší či menší úspěšností získat alespoň představu o tématech a zápletkách dalších příběhů, v nichž vystupoval Setne Chamvaset. Mezi významné fragmenty patří především p. Cairo 30692, který by mohl patřit ke ztracenému začátku příběhu Setne I, a p. Carlsberg 207. V obou případech jsou námětem Setneho dobrodružství na nekropoli, jeho hovory s duchy zemřelých lidí a pátrání po jejich hrobech, podobně jako je tomu v dochovaných textech.

    Setne I

    Papyrus s příběhem Setne I (p. Cairo 30646) pochází z ptolemaiovské doby, W. Spiegelberg (1904: 88) jej datuje do patnáctého roku vlády Ptolemaia III. Euergéta, tedy roku 232 př. n. l. Začátek papyru se nedochoval, jednotlivé stránky jsou nicméně číslovány a víme tedy, že chybí první dvě.

    V místě, kde začíná dochovaná část papyru, se Setne nachází v hrobce prince Naneferkaptaha. Duch Naneferkaptahovy manželky Ihveret mu vypráví o tom, jak Naneferkaptah hledal Thovtovu knihu. Pomocí své moudrosti a čarodějných schopností ji nalezl a přečetl, stejně tak jako Ihveret. Vypráví nicméně také o tom, jaký je za to stihl krutý trest. Následně Ihveret Setneho varuje, aby knihu nechal, kde je.

    Setne si však nedá říci, duch Naneferkaptaha mu tedy nabídne, že si o ni zahrají deskovou hru, a kdo vyhraje, tomu bude kniha patřit. Setne třikrát prohraje a Naneferkaptah jej pokaždé zatluče hrací deskou do země, až v ní Setne nakonec vězí až po uši – i přesto se však za vydatné pomoci svého soukojence Inara a magických amuletů z hrobky dostane a Thovtovu knihu vezme s sebou. Tento čin však nezůstane bez následků. Zanedlouho poté Setne spatří krásku Tabubu a vyšle k ní posla se sexuálním návrhem formulovaným v podstatě jako výhrůžka. Navzdory nevhodnosti návrhu i nehoráznému způsobu jeho formulace jej Tabubu pozve do svého domu, kde jej pohostí (pravděpodobně intoxikovaným) vínem a postupně jej přiměje podepsat dokumenty, jimiž jí přenechá všechen svůj majetek a také vydědí své děti, které nakonec nechá i zabít. Tabubu následně zmizí a Setne se vzbudí nahý ve škarpě, odkud se dostane k faraonovi a zjistí, že většina příhody s Tabubu se odehrála pouze v jeho mysli, jelikož šlo o Naneferkaptahovo varování a výzvu vrátit ukradenou knihu. Setne pak jde Thovtovu knihu skutečně vrátit zpátky tam, kde ji vzal, a jako „odškodné“ má na Naneferkaptahovu žádost vypátrat hrobku Ihveret a jejich syna Meriba, kteří zůstali v Koptu (kde Naneferkaptah původně nalezl Thovtovu knihu), a přemístit jejich těla do Mennoferu, do hrobky samotného Naneferkaptaha.

    Setne II

    Příběh Setne II je zapsán na versu řeckého papyru uloženého v Britském muzeu (p. BM 604). Na rectu tohoto papyru se nacházejí pozemkové záznamy z oblasti Krokodilopole ze 7. roku vlády římského císaře Claudia, což poskytuje vodítko pro dataci i provenienci tohoto textu.

    Podobně jako u prvního příběhu i zde chybí začátek, v tomto případě však nejsou strany číslované a proto nelze s jistotou určit, jak velká část textu chybí, první dochovaná strana je navíc značně poškozena a nelze z ní rekonstruovat souvislý text, rámcově je však jasné, co se zde odehrává. Od druhé dochované strany již text pokračuje souvisle.

    Dochovaný děj začíná v místě, kdy Setneho manželka žádá božstvo o radu ohledně toho, že se Setnem nemají děti. Poté, co se zařídí podle božské rady, se jí narodí chlapec, jehož pojmenují Siusire. Dítě podivuhodně rychle roste a je velice moudré a učené, netrvá dlouho a o jeho schopnostech se mluví v celém Mennoferu.

    Motivem první části tohoto příběhu je sestup do podsvětí. Setne jednoho dne spatří pohřeb vznešeného muže a pohřeb chudáka, načež poznamená, že člověk pohřbený s patřičnými poctami a výbavou se má v zásvětí lépe než chudák. Jeho syn Siusire tomu odporuje a na doklad svých slov vezme svého otce na výpravu do zásvětní říše. Tam procházejí jednotlivými síněmi, kde jsou vykonávány různé tresty na provinilcích, až dojdou na místo, kde sedí bůh Usir, před nímž jsou váženy skutky všech zemřelých a následně jim podle nich vyměřovány odměny a tresty. Poté se otec se synem vrátí zpět na zem.

    Po tomto příběhu následuje druhá část textu. K faraonovi přijde posel z Núbie, jenž má k tělu přivázán zapečetěný dokument a vyzývá vládce, že pokud není v Egyptě nikdo, kdo by list přečetl, aniž by ho otevřel, bude Egypt před Núbií zahanben. Nakonec je na dvůr předvolán Siusire, který to dovede. V listu stojí příběh z dávných časů:

    Kdysi zaslechl núbijský vládce tři čaroděje hovořit o tom, co zlého by mohli provést v Egyptě. Panovník si vybral třetího z nich, který posléze unesl egyptského faraona, nechal jej na veřejnosti zbít a poté jej opět donesl Egypta. Faraon si posléze nechal zavolat svého nejmocnějšího kouzelníka Hora, syna Panešeho (nebo též syna Šakala) a ten požádal o radu boha Thovta. Bůh mu poradil, kde se nachází jeho tajná kniha s kouzlem, které pomůže, aby faraon byl ochráněn a núbijskému vládci bylo provedeno totéž, co předtím faraonovi. Núbijský čaroděj tedy požádal svého vládce, aby mohl jít do Egypta a utkat se se svým protivníkem osobně. Poté následoval dlouhý kouzelnický souboj, z nějž vyšel jako vítěz Hor, syn Šakala. Núbijci a jeho matce, která mu pomáhala, byla udělena milost za podmínky, že se po 1500 let nevrátí do Egypta.

    Poté, co Siusire dočte obsah zapečetěného dopisu, odhalí, že je ve skutečnosti Hor, syn Šakala, a Núbijec, který přinesl dopis, není nikdo jiný než jeho protivník, neboť právě uplynulo oněch 1500 let. Mocný kouzelník se proto vrátil z podsvětí, neboť věděl, že v Egyptě není nikdo, kdo by mohl zlého mága porazit. Poté Núbijce kouzlem spálí a sám zmizí.

    Mýtus o slunečním oku a bajky v něm obsažené

    Mýtus o slunečním oku (Leiden Dem. Pap. I 384) vypráví příběh o rozzuřené bohyni, slunečním oku a dceři  boha Rea, která se rozzlobí na svého otce a v podobě lvice či divoké kočky uprchne do Núbie. Bůh Thovt je pověřen úkolem bohyni nalézt, usmířit a přivést zpět. Ta nejprve odmítá a nakonec se nechá dlouho přesvědčovat, především Thovtem, který jí tak začne vyprávět různé příběhy. Mezi nimi je i několik bajek. První z bajek pojednává o dvou šakalech, kteří přesvědčí lva, aby je nesežral. Další bajka je o supici a kočce, které složí přísahu, že nesežerou mláďata té druhé, supice přísahu nicméně nedodrží a kočka poprosí o pomoc boha Rea. Ten následně zařídí, aby si supice s masem přinesla do hnízda i žhavý uhlík, který hnízdo i s ní a mláďaty zapálí. Kočka ani poté mláďata nesežere. Následující bajka pojednává o lvu, který se chce pomstít člověku za utrpení, která způsobuje zvířatům. Při svém putování ušetří myš, která mu nakonec zachrání život, když se sám dostane do lidské pasti. Další bajka pojednává o dvou supicích, z nichž jedna všechno vidí a druhá všechno slyší, obě však nakonec shledají, že i přes své magické schopnosti se musí podřídit řádu světa. Některé z těchto příběhů mají své paralely v jiných kulturách, poslední část příběhu o lvu a myši je doložena i v Ezopových bajkách. Celý mýtus O slunečním oku byl také nedlouho po svém sepsání přeložen do řečtiny.

    Další díla démotické literatury:

    Dalšími významnými démotickými narativními texty jsou především příběhy z tzv. cyklu Inaros (též Inaros-Petubastis). Tyto texty jsou dochovány na několika papyrech a fragmentech a ne vždy lze jednotlivé narativy rekonstruovat celé. Příběhy se odehrávají pravděpodobně v době 26. dynastie a točí se kolem různých osob z rodu hrdiny Inara. Na rozdíl od setnovského cyklu jsou jejich motivem především různé bitvy, války a souboje, mnohé z nich se odehrávají až po Inarově smrti. První příběh se týká sporu o zbroj mrtvého Inara. Druhý vypráví o sporu o kněžský úřad: prvním prorokem Amonovým se stal syn krále Petubasta, avšak o totéž místo přijde žádat i kněz Hor z města Bútó se svými spojenci. Ti dopadnou a uvězní královského syna, načež se faraonovi dostane rady skrze věštbu, že pomoci mu může pouze muž jménem Pamu z Inarovy rodiny. Ta je ovšem s králem právě ve sporu kvůli tomu, že její členové nebyli pozváni na jistou událost. Konec příběhu je bohužel nedochovaný. Další text tohoto cyklu pojednává o boji Egypťanů s jakýmisi „Amazonkami“: Petechons (Pedichons), další člen Inarovy rodiny, vede výpravu na Přední východ a cestou dorazí do země ovládané ženami. Ty proti němu a jeho mužům postaví armádu, příběh ovšem nakonec skončí tím, že se Petechons a královna těchto žen do sebe zamilují a uzavřou příměří.

     V démotštině existuje mnoho dalších literárních textů v různém stupni dochování, které zřejmě nepatřily do žádných větších cyklů. Jako příklad delších textů můžeme uvést např. tzv. Démotickou kroniku. Text se dnes nachází v Paříži (Papyrus Bibliothèque Nationale 215) a byl sepsán v ptolemaiovské době. Jedná se o sbírku věštebných výroků, které předpovídají činy různých králů Pozdní doby – většinou se jedná o kritiky jejich morálky nebo zlých skutků. Na versu téhož papyru se pak nachází začátek příběhu o faraonu Amasisovi, který se večer opije, ráno je mu zle a žádá po jednom z kněží, aby mu vyprávěl nějaké příběhy; text se bohužel dochoval jen do místa, kdy kněz začíná vyprávět první historku. Dalším námětem démotických narativních textů jsou pak samozřejmě mýty. Kromě již zmíněného mýtu o slunečním oku je zajímavé zmínit například fragmenty démotického podání Sporu Hora se Sutechem (např. P Berlin 8278a, B, C), které obsahují i některé epizody, které se v novoříšské verzi nevyskytují. Narativní charakter mají také části různých naučení, z nich nejznámější je naučení Anchšešonkovo, kde se v úvodu dozvídáme, jak se Anchšešonk dostal do vězení, kde své naučení sepisuje (viz přednáška o didaktické literatuře).

  • Didaktická a dialektická literatura Staré a Střední říše (2. - 6. 11. 2020)

    Pod pojem didaktická a dialektická literatura spadají naučenínářky a proroctví. Žánr byl ve velké oblibě v době Střední říše (stejně jako v případě povídek pochází celá řada textů zdánlivě ze Staré říše, ale jedná se pravděpodobně o antedataci). Na rozdíl od většiny jiných žánrů staroegyptské literatury uváděli Egypťané u těchto textů jméno autora, nicméně většina badatelů se shoduje na tom, že se jedná o "pseudo"autora, jemuž se text připisován, aby získal na závažnosti a legitimitě. Celá řada (pseudo)autorů naučení, nářků a proroctví je zmiňována ve slavném textu Chvála mudrců a knih, který hovoří o nesmrtelnosti mudrců a  jejich díla.

    Společným tématem těchto textů je maat – světový řád, který Egyptu dali bohové a který bylo nutno dodržovat a udržovat. Zjednodušeně řečeno hovoří naučení o tom, jak být dobrým úředníkem a hodnostářem a jednat v souladu s maat, zatímco proroctví a nářky popisují, každé svým způsobem, situaci, kdy je/bude v Egyptě řád narušen či dokonce zcela převrácen. Naučení jsou typicky radami stárnoucího otce synovi (často v rámci předávání úřadu), nářky jsou adresovány výše postaveným osobám, bohům nebo dokonce době samému (Dialog muže s vlastním ba). 

    Naučení – knihy moudrých rad do života – sbAj.t

    Imhotepovo naučení je zmiňováno v Chvále mudrců a knih, ale zatím nebylo objeveno. Text pravděpodobně skutečně existoval, Imhotepovi byl ale téměř s jistotou připsán později (stejně jako ostatní naučení svým „autorům“) pro oblibu, jíž se tento vezír krále Necericheta ze 3. dynastie, jenž byl v Pozdní době zbožštěn a jehož Řekové ztotožnili Asklépiem, těšil.

    Hardžedefova naučení se dochovalo pouze několik fragmentů jeho začátku (na několika ramessovských ostrakách z Dér el-Medíny a jedné dřevěné tabulce z Pozdní doby) a rovněž zmínka v Chvále mudrců a knih. Hardžedef byl synem krále Chufua a objevuje se mj. jako jeden z protagonistů povídek na papyru Westcar. Naučení, které mu je připisováno, vzniklo pravděpodobně v době 12. dynastie (Burkard – Thissen 2003: 81). Tématem dochované části je především zaopatření hrobky a zádušního kultu.

    Také z Naučení pro Kagemniho se dochoval jen jediný fragment, tentokráte konce (na papyru Prisse z 12. dynastie, na němž se dochovala i úplná verze mnohem známějšího Ptahhotepova naučení). Kagemni je v textu jmenován vezírem krále 4. dynastie Snofrua, text, který se značně podobá textu Ptahhotepova naučení, pochází pravděpodobně ze stejné doby, tedy z 12. dynastie (Burkard – Thissen 2003: 84). Z textu se dochovalo několik útržků naučení a část rámcového vyprávění, v němž je (nově poučený) Kagemni jmenován starostou města a vezírem.    

    Kairsuovo naučení (dříve známé jako loajalistické) bylo dlouho vedeno jako naučení bez dochovaného autorství, výzkumy v Asiútu však odhalily, že bylo připisováno vysokému hodnostáři 5. dynastie, písaři a představenému Domu života Kairsuovi (jehož hrobku objevil tým ČEgÚ pod vedením M. Bárty). Rovněž Kairsu je zmiňován Chválou mudrců a knih jako autor naučení, a před objevem v Asiútu se v souvislosti s ním spekulovalo o Naučení pro Kagemniho.

    Nejstarší doložená verze tohoto textu je doložena na stéle hodnostáře Shetepibrea datované do doby vlády Amenemheta III. Další 1 tabulka, 3 papyry a 65 ostrak pochází z Nové říše. Text naučení, které začíná dlouhým hymnem na panovníka, pochází z 12. dynastie, pravděpodobně z doby Senusreta I. Druhá část naučení obsahuje zejména apel na konání maat a tzv. vertikální solidarity, tedy spravedlivému a laskavému jednání vůči níže postaveným. 

    Ptahhotepovo naučení je nejznámějším z naučení Staré říše. Je neobvykle dlouhé a dochovalo se v úplnosti na papyru Prisse z 12. dynastie, jeho fragmenty na pozdějších papyrech a ostrakách 18. dynastie a Ramessovské doby. Ptahhotep by vezírem krále 5. dynastie Džedkarea Isesiho, text naučení však pravděpodobně pochází z počátku Střední říše (Burkard – Thissen 2003: 89-91). Kromě rámcového vyprávění má Ptahhotepovo naučení 37 maxim, která se věnují správnému chování v jednotlivých sférách staroegyptského života.   

    Naučení pro krále Merikarea popisuje dobu První přechodné doby a je připisováno králi Chetimu (III.) z konce 10. herakleopolské dynastie, obsah především jeho tzv. historické části, která popisuje ozbrojený konflikt v Egyptě, v jehož důsledku bylo zničeno nejmenované pohřebiště, však spíše napovídá, že je pozdějším dílem vítězné, tedy thébské strany (o přesné dataci tohoto textu se však dosud vedou spory). Naučení je doloženo na třech papyrech 18. dynastie a jednom ramessovském ostraku z Dér el-Medíny. Obsahem odpovídá ostatním naučením (s výjimkou naučení Amenemheta I.) a ukazuje zejména způsob, jak vládnout v souladu s maat – navzdory poničené nekropoli předává panovník Merikareovi prosperující zemi.  

    Naučení Amenemheta I. popisuje atentát na tohoto panovníka a vzniklo po jeho smrti, snad v době jeho syna. Podle pozdějšího egyptského zdroje (pChester Beatty IV, vso. VI, 11ff.) je jeho autorem písař Cheti. V naučení varuje zesnulý král svého syna a dědice před přáteli i nepřáteli, nese se v duchu hesla „nikomu nevěř“.   

    Chetiho naučení (tzv. Satira na povolání) pochází ze stejné doby jako Naučení Amenemheta I., jehož autorem je podle pozdějších textů rovněž Cheti. Text je dochován na 4 papyrech, 2 dřevěných tabulkách a více než 265 ramessovských ostrakách z Dér el-Medíny (většinou se jedná o práce žáků písařských škol – začátečníků). Nejstarší doklady, jeden papyrus a jedna tabulka, pocházejí z 18. dynastie. Zajímavý je malý fragment papyru s částí velmi dobré kopie tohoto textu, datovaný do 25.-26. dynastie, text se tedy tradoval ještě více než 1500 let po svém vzniku. Naučení je především jakousi staroegyptskou „reklamou na písařské povolání“ – podobné žánry se těšily velké oblibě v době Nové říše a jejich společným tématem je apel „staň se písařem“.

    Naučení muže synovi je bez jmenovitě uváděného autora a dochovalo se na více než 150 fragmentů papyrů a ostrak z 18. dynastie a ramessovské doby, žádný z pramenů však není ani náznakem kompletní. Pochází pravděpodobně rovněž z 12. dynastie. Naučení se dělí na dvě část, z nichž první je věnována osobě a činnosti panovníka, druhá část se věnuje „říkání maat“, což v intepretaci H.-W. Fischer-Elferta zahrnuje jurisdikci a komunikaci. Jakékoli rekonstrukce tohoto textu před publikací H.-W. Fischer-Elferta z roku 1999 jsou nespolehlivé, jelikož se zakládají na pouhých 30 (!) fragmentech.

    Nářky

    Nářky Ipuverovy

    Tento text byl dlouho považován za jeden z hlavních historických pramenů pro 1. přechodnou dobu, který byla v důsledku toho viděna jako totální katastrofa a rozpad egyptské společnosti. Dnes jej považujeme především za literární dílo. Stejně tak se již automaticky nepředpokládá, že vznikl v 1. přechodné době jako reakce na chaos, který Egypťané kolem sebe vnímali.

    Nářky Ipuverovy jsou doloženy v jediném značně poškozeném rukopise z 19. dynastie, samotná doba vzniku textu je předmětem sporů. První část textu popisuje katastrofální situaci v zemi, absenci či naprosté převrácení řádu maat. V druhé části vyzývá Ipuver nejmenovaného adresáta (podle většiny badatelů boha nebo tribunál bohů), aby zasáhl, konkrétně zničil „nepřátele rezidence“.

    Pochybnosti o relevanci tohoto textu jako historického pramene se objevovaly již od 20. let minulého století (Luria 1929, 405-421). Nejnovější výzkumy dějin 1. přechodné doby ukazují, že sice docházelo ke zmatkům na egyptském trůnu a k rozdělení země na severní a jižní část, ale dopady na život mimo rezidenci byly minimální, a rezidence samotná (9./10. dynastie v Herakleopoli) v zásadě pokračovala v tradicích mennoferské Staré říše. Většina badatelů se dnes shoduje na dataci vzniku textu do 12. dynastie nebo později. Obsah textu odpovídá literárnímu žánru, který není omezený na Egypt a je znám ve starověkém Předním východě i v různých kulturách celého světa.

    Nářky Chacheperresenebovy

    Text byl dlouho znám jen z jediné tabulky z 18. dynastie (BM 5645). Text představuje monolog héliopolského velekněze adresovaný vlastnímu srdci. Stejně jako Nářky Ipuverovy popisují i nářky Chacheperresenebovy chaos v zemi a absenci maat. Na rozdíl od nich kladou značný důraz na neschopnost nalézt vhodná slova k vyjádření toho, co se v zemi děje. Obecná povaha problémů, o nichž text hovoří, a důraz na introspekci (apel na vlastní srdce) vedly k tomu, že na rozdíl od předchozího byl tento text jen velmi zřídka považován za historický pramen. Spíše bývá dáván do souvislosti s Dialogem muže s vlastním ba.  

    Rozhovor muže s vlastním ba

    Text je doložena na papyru Berlin 3024 pocházejícím pravděpodobně z 12. dynastie. Začátek textu chybí, dochovaná část začíná promluvou muže ke svému ba a je možno jej rozdělit následovně:

    • první promluva muže
    • druhá promluva muže
    • promluva ba
    • dvě podobenství ba
    • čtyři písně muže
    • konečné slovo ba

    Zatímco muž si přeje zemřít a snaží se o tom že je smrt žádoucí, přesvědčit i své ba. Oproti tomu ba se snaží muže od smrti odradit a vyzývá jej k tomu, aby si užíval života. V podobenstvích vypráví ba dva příběhy lidí, kteří se octli ve velmi těžké situaci, jejichž poselství shrnul Jan Assmann slovy, že horší než smrt je už jen nikdy se nenarodit. Čtyři písně muže mají charakter nářků a jejich opakující se fráze jsou dobře známé: „Hle, mé jméno zapáchá“, „S kým mám dnes mluvit?“, „Smrt mi dnes připadá...“ a „Avšak ten, kdo je tam (tzn. na onom světě)....“.

    Stížnosti výmluvného venkovana

    Text je doložen na čtyřech papyrech z 12. dynastie. Text byl sepsán v druhé polovině 12. dynastie, odehrává se však za vlády krále Nebkaurea v době 10. dynastie. Celkem devět postupně se stupňujících stížností venkovana na nespravedlnost justice a nemožnost chudého muže dovolat se spravedlnosti ve sporu s mocným hodnostářem je zasazeno do poměrně rozsáhlého rámcového vyprávění.

    Proroctví

    Nefertiho proroctví  

    Text proroctví vznikl v době 12. dynastie, v době vlády Amenemheta I. Stejně jako několik povídek ze Střední říše se rámcové vyprávění Nefertiho proroctví odehrává na dvoře krále Staré říše – v tomto případě konkrétně na dvoře panovníka 5. dynastie Snofrua. Snofru si (podobně jako Chufu v povídkách papyru Westcar) nechá povolat moudrého muže, aby jej pobavil svými výroky. Oním mužem je velekněz Bastety Neferti. Na Nefertiho dotaz, zda si přeje slyšet něco o tom, co se stalo, nebo o tom, co se teprve stane, volí král předpověď budoucnosti. Následuje popis chaosu v zemi, který se značně podobá nářkům, konec však předpovídá příchod nového krále jménem Ameni a nápravu. Tímto králem z jihu je samozřejmě Amenemhet I. Tentokrát se skutečně jedná o snahu legitimizovat nástup tohoto panovníka nelegitimního původu k moci.  

  • Podzimní "prázdniny" 9. - 13. 11. 2020

    Jelikož v egyptštině máte tentokrát úkol, který vám dá pořádně zabrat (překlad do egyptštiny, jediný, se kterým se během studia setkáte), posouvám volný týden, který jsem plánovala na týden 17. 11., o týden dříve. Tento týden máte tedy jediný úkol: sehnat si někde knihu Miky Waltariho Egypťan Sinuhet a pustit se do čtení. Budeme ji potřebovat znát pro poslední hodinu kurzu, zatím nevím, zda bude moci proběhnout osobně, ale přinejhorším se sejdeme na Zoomu. Čtěte pozorně a hledejte v knize "skutečnou" staroegyptskou literaturu. 

    • Novoegyptská a démotická didaktická literatura (16. - 20. 11. 2020)

      Novoegyptská didaktická literatura

      Většinu novoegyptské didaktické literatury tvoří tzv. písařská miscelanea (Late Egyptian Miscellanies, publikoval v hieroglyfickém přepisu A. H. Gardiner a v překladech R. Caminos), dochovala se ale i dvě poměrně rozsáhlá naučení, připisovaná mudrcům Animu a Amenemopemu. V démotické literatuře jsou známa jen dvě naučení, slavné naučení Chašešonkovo (dříve Anchšešonkovo) a naučení papyru Insinger. Nicméně je zřejmé, že dialektická literatura byla především doménou klasické egyptštiny.

      Aniho naučení je známo z papyru Boulaq IV z 21./22. dynastie a několika ramessovských fragmentů. Předpokládá se, že text byl sepsán v době 18. dynastie a je určen pro běžné písaře. Nejzajímavější je konec naučení, který obsahuje dialog Aniho a jeho syna Chonsuhotepa, pro nějž je naučení určeno.

      Amenemopovo naučení je dochováno na pBM 10474. Předpokládá se, že bylo sepsáno v Ramessovské době. Svou podobou předjímá pozdější démotická naučení, která jsou komponována především jako sbírky přísloví. Text je navíc explicitně strukturován do 30 kapitol a psán ve verších (tedy jeden verš(=věta či klauze) na jeden řádek).

      Písařská miscelanea jsou, jak napovídá jejich egyptologický název, sbírkou rozličných textů určených pro vzdělávání písařů. Pocházejí z ramessovské doby a Dér el-Medíny. Patří sem i Chvála mudrců a knih, s níž jsme se setkali v předchozí kapitole. Texty mají často podobu dopisů a jejich obsah se soustřeďuje na tři základní témata: rady učitele studentovi, výzvy k píli a varování před rozptylováním; chvála písařského povolání (tedy téma příbuzné Chetiho naučení); a studentovo díky a chvála učitele. Texty mohu být dlouhé, jako např. papyrus Lansing, ale také velmi krátké (popř. se nám dochovaly pouze úryvky opsané žáky na ostraka).

       

      Démotická didaktická literatura

      Démotická naučení představují nejčastěji zkoumaný žánr démotické literatury, a to zejména pro svou příbuznost s biblickými příslovími. I v démotštině měl tento žánr svůj název – sb#.t nebo mtr.t (otázka, zda se jedná o úplná synonyma, nebyla dosud uspokojivě zodpovězena. Stejně jako v případě Amenemopova naučení jsou i ta démotická psána s oddělenými verši, ale na rozdíl od něj na sebe jednotlivé řádky nemusí nijak navazovat. Naučení může být členěno do volných tematických celků, základem jsou ale vždy jednotlivé věty či klauze ve formě zákazů, příkazů či „přísloví“, které fungují samostatně a navazují na sebe spíše pomocí  klíčových slov či zvukových asociací. Toto pořadí se může u častěji doložených textů (Chašešonkovo naučení) poměrně výrazně měnit. Otázka, nakolik démotická naučení vznikala pod vlivem okolních kultur a tradic, zůstává otevřená přinejmenším tak dlouho, dokud nebude dořešena otázka doby jejich vzniku (proponentem „cizího“ původu démotických naučení byla především Miriam Lichtheim, proponentem jejich sajské datace a tedy egyptského původu je zejména Joachim Friedrich Quack). 

      Typickým tématem rámcových vyprávění démotických naučení je poučení syna. V případě slavného Chašešonkova naučení píše za spiknutí proti panovníkovi uvězněný Chašešonk, jenž právě ztratil jakoukoli naději na propuštění, naučení pro svého syna na střepy nádob.

      Naučení papyru Insinger se dochovalo na stejnojmenném papyru z konce Ptolemaiovské doby a byl nejobsáhlejším a pravděpodobně též nejpopulárnějším z démotických naučení. Původní egyptský název tohoto naučení byl Jak poznat vědění. Naučení vykazuje pevnou strukturu – je členěno do 25 číslovaných kapitol (nadepsaných 1. – 25. naučení), přičemž na konci každé kapitoly je uveden počet řádků, které ji tvoří. Každé jednotlivé „naučení“ je sice věnováno určitému tématu, ale má podobu jednotlivých samostatných výroků, nikoli souvislého textu. Každá z kapitol končí tvrzením, že lidský osud je v rukou božích. Začátek naučení, a tedy pravděpodobně jeho rámcové vyprávění, se nedochoval.

      Naučení pBrooklyn 47.218.135 je psáno pozdní hieratikou, nicméně jeho gramatika je již démotická. Rámcové vyprávění se odehrává v době vlády krále Haibrea, kdesi v Núbii na nepřístupném a chráněném místě. Celý text je ovšem značně fragmentární a jeho porozumění velmi komplikované. V textu se objevují rady pro jednání s nadřízenými i rodinný život, podle obsahu je naučení cíleno na střední, nikoli ty nejvyšší, úředníky.

      Chašešonkovo naučení se dochvalo na pBM 10508 z konce Ptolemaiské doby a řadě dalších fragmentů. Naučení má obzvláště dlouhé úvodní rámcové vyprávění. V něm se Chašešonk stává náhodným svědkem plánování komplotu proti panovníkovi, jehož se sice neúčastní, ale zároveň jeho strůjce neběží okamžitě udat. V okamžiku, kdy je komplot odhalen, je tedy uvězněn (ostatní viníci jsou popraveni). V okamžiku, kdy zjistí, že z vězení již nebude propuštěn, požádá krále o písařské náčiní a papyrus, aby mohl sepsat svůj odkaz pro svého syna. Král svolí s tím, že mu má být poskytnuto písařské náčiní, nikoli však (drahý) papyrus, a Chašešonk tedy sepisuje své naučení na střepy nádob. Je zajímavé, že text skutečně vypadá, jako by byl sestaven z volných „střípků“ – některá témata se objevují a znovu vracejí, propojení celého textu je jen volné (to je ovšem charakteristický rys všech démotických naučení).   

       

    • Náboženské texty - texty pro dosažení zásvětí (23. - 27. 11. 2020)

      Staroegyptské náboženské texty pokrývají mnoho žánrů: texty zaměřené na existenci v posmrtném životě, hymny, kultovní předpisy, mytologická vypravování, rituální instrukce, zaříkání, lékařské magické texty atp. V bloku tohoto týdne se seznámíte s nejznámějšími texty pro dosažení zásvětí, které sloužily především k tomu, aby zemřelý mohl žít v zásvětní říši a bez újmy prošel všemi jejími nástrahami.

      Texty pyramid

      Tento soubor textů získal svůj název kvůli tomu, že se vyskytuje především na stěnách pyramid králů a posléze i některých královen Staré říše. První doložené Texty pyramid se nacházejí v pohřební komoře panovníka Venise na konci  5. dynasti, posléze se pak s nimi setkáme u Pepiho I. a jeho manželky Anchesenmerire II., dále u Merenrea, Pepiho II.  a jeho manželek Neit, Iput II., a Wedžebetni. Poslední doložené „královské“ Texty pyramid se nacházejí v hrobce panovníka Ibiho z 8. dynastie, později se s nimi pak setkáváme v trochu jiném kontextu, viz níže. Nejprve se s Texty pyramid nacházely pouze v pohřební komoře (výjimku tvoří Teti, který měl Texty pyramid napsané i na svém sarkofágu), ale od doby Pepiho I. se šíří i do dalších prostorů pyramid. Texty jsou psány v hieroglyfech ve vertikálních sloupcích a jejich jazykem je tzv. nejstarší egyptština. Později se s vybranými texty z tohoto souboru setkáváme i v hrobkách hodnostářů či členů královských rodin, a to až do Řecko-římské doby, některá říkání plynule přešla do souboru Textů rakví či Knihy mrtvých.

      Jedná se zřejmě o texty a náboženské představy pocházející z mnohem starší doby, než kdy se poprvé objevují v hrobkách, což naznačuje jak jazykový, tak obsahový rozbor. Šlo pravděpodobně o nábožensko-magické texty, které byly původně uchovávány pouze na papyrech a/nebo recitovány zpaměti. Důvody, které vedly Venise k tomu, aby nechal tyto formule vytesat na stěnu své hrobky, jsou dosud nejasné. Texty pyramid, stejně jako další egyptské zásvětní texty, neměly přesně stanovený rozsah ani pořadí. Jednotlivé texty obvykle začínají egyptskou formulí Dd-mdw („slova, která se mají pronést“). Objevuje se zde několik klíčových motivů. Jedním z nich je ochrana zemřelého krále před nástrahami podsvětí, případně zahánění různých nebezpečných a nepřátelských bytostí. Dále se zde potkáváme s texty, které mají zajistit dostatek obětin, případně různých komodit a insignií, potřebných při pohřebních rituálech i po panovníkově smrti, texty; které identifikují panovníka s jednotlivými bohy; různé hymny a magické formule. Hlavním tématem je samozřejmě vzkříšení, tudíž se zde objevuje mnoho textů o znovuzrození, výstupu krále na nebesa a jeho zařazení mezi bohy. Jelikož se jedná o nejstarší zachovaný soubor egyptských náboženských textů vůbec, poskytují Texty pyramid důležité informace o egyptských náboženských představách obecně, lze zde nalézt odkazy na kosmogonii, kosmologii, mytologii atp.: je zde  vidět jak rovina solárního náboženství, spjatá s kultovním centrem v Héliopoli a uctíváním slunečním božstev, tak rovina usirovská, vztahující se spíše k podsvětí a vzkříšení.

      Asi nejznámější částí Textů pyramid je tzv. Kanibalský hymnus, skládající se ze dvou říkání  (PT 273 a 274). Nachází se ovšem pouze v pyramidách panovníků  Venise a Tetiho, následně se pak objevuje ve dvou případech ve  Střední říši, nicméně nikoliv v královských pyramidách, ale v hrobkách hodnostářů. Podobné texty se objevují i v některých Textech rakví (např. CT 573 nebo 1017). V textu je oslavován panovník, který pojídá bohy a různé části jejich těl a jejich magickou moc heka i achu, a stává se tak mocným jako oni samotní. Text byl původně zřejmě recitován při nějakém rituálu, jeho jazyk je velmi poetický a vyskytuje se v něm mnoho slovník hříček, založených mj. na homofonii (tento prvek se obecně v náboženských textech objevuje velmi často).

      Texty rakví

      Soubor označovaný jako Texty rakví se objevuje od Prvního přechodného období, typický je především v dobách Střední říše, ale stejně jako v případě Textů pyramid se s jeho částmi setkáváme až do konce staroegyptských dějin. Texty rakví navazují na Texty pyramid, a jelikož jde o novodobé označení, není přesně jasné, kde je mezi těmito soubory textů (a později i Knihou mrtvých) hranice. Některá říkání Textů rakví jsou více či méně upravené a přepracované části Textů pyramid, objevují se zde ale i nové texty a motivy.

      Narozdíl od Textů pyramid, které byly původně určeny pouze pro krále, Texty rakví se nacházejí v hrobkách lidí nekrálovského původu. Svůj název dostaly podle toho, že většina těchto textů se nachází právě na rakvích, ale můžeme se s nimi setkat i na dalších předmětech pohřební výbavy jako např. na papyrech, stélách či kanopických skříňkách. Zřejmě nejstarší doklad Textů rakví pochází z oázy Charga, během Střední říše jsou pak hlavními lokalitami, odkud máme tyto texty doložené, Sakkára, Lišt, Asjút, Berša, Meir a Bení Hasan.

      Texty rakví jsou psány klasickou egyptštinou, v některých říkáních se pak objevují prvky nejstarší egyptštiny, což svědčí o jejich starších předlohách. Setkáme se s motivy, podobnými tématům Textů pyramid, jako je např. výstup zemřelého na nebesa a jeho identifikace s bohy, zde je ovšem častým motivem samotná cesta podsvětím a popis různých jejích nástrah a nebezpečí, které musí zemřelý překonat za pomoci svých znalostí, magie a božských sil. Vyskytují se zde také různé hymny, popisy podsvětních cest a bran, vzývání různých božstev, říkání, která mají zemřelému zajistit proměnu v něco či někoho atp.

      Kniha mrtvých

      Kniha mrtvých je soubor nábožensko-magických textů, vyskytující se od doby Nové říše a navazující na tradici Textů pyramid a Textů rakví. Starooegyptský název těchto říkání zněl "Jak vycházet za/do dne". Podobně jako je tomu u Textů rakví, částečně jde o upravená říkání z dřívějších náboženských textů, ale vyskytují se zde i říkání nově zapsaná a/nebo doposud jinde nedoložená. Kniha mrtvých se většinou nachází na papyrech, ale nalezneme ji i na dalších předmětech pohřební výbavy, pro některé předměty jsou pak typická určitá říkání - jde např. o vešebty nebo srdeční skaraby.

      Říkání v Knize mrtvých jsou psána klasickou egyptštinou, a to i v pozdějších dobách, kdy ostatní texty byly zapisovány novoegyptštinou, což je obecně typické pro náboženské texty, které se snaží zachovat původní jazyk prastarých náboženských textů a zároveň tak poukazovat na svou starobylost. V souvislosti s antedatací Knihy mrtvých se u některých říkání občas objevují přípisky, že dané říkání bylo objeveno některým egyptským mudrcem za vlády dávných faraonů. V Knize mrtvých se také často objevují ilustrace k jednotlivým říkáním, tzv. viněty a červeně uvedené nadpisy. Často se zde, a v náboženských textech obecně, setkáte také s tzv. retrográdním psaním, tzn. že text má být čten „proti směru“ hieroglyfů.

      Hlavním obsahem Knihy mrtvých je opět překonání nástrah podsvětní říše a vstup zemřelého mezi blažené, velmi významné jsou zde sluneční motivy, objevuje se zde vážení srdce, posmrtný soud a tzv. negativní zpověď, tedy část, kdy zemřelý vyjmenovává před božským tribunálem zlé skutky, které nespáchal, a tak dokazuje, že žil v souladu s principem maat (známé říkání 125). Dále se zde vyskytují říkání, která se mají pronášet nad různými částmi těla a předměty pohřební výbavy, jako např. ochrannými amulety. Podobně jako v dalších zásvětních textech zde také nalezneme říkání o přeměnách zemřelého v různé bytosti, ochranná kouzla, říkání pro poskytování obětin atp. 

       

      Podsvětní knihy

      Podsvětní knihy jsou průvodci podsvětím (někdy jsou takto i přímo označovány), které se objevují od Nové říše a zaznamenávají noční pouť slunečního boha podsvětní říší. Původně se, podobně jako v případě Textů pyramid, jednalo o texty určené pro krále, postupně se ale objevují i v hrobkách různých hodnostářů a soukromých osob. Na rozdíl od starších náboženských textů však mají podsvětní knihy relativně pevně stanovený obsah. Na rozdíl od dříve probíraných souborů jsou texty podsvětních knih doplňovány rozsáhlými ilustracemi a nákresy.

      Asi nejznámějším příkladem textu tohoto druhu je tzv. Kniha skryté komory, která je v  podsvětí, označovaná též jako Amduat. Tato kniha popisuje dvanáct hodin noci, kterými putuje sluneční bůh, v knize je obvykle každá hodina rozdělena do tří pásů. Jednotlivé kapitoly textu tedy představují právě noční hodiny, které mají své vlastní nadpisy. Sluneční bůh podle egyptských představ putoval nocí od západu k východu, kde dosáhl znovuzrození, stejně tak jako zemřelý, v jehož hrobce byly tyto texty umístěny. Kromě noční pouti slunce se v textu konkrétněji mluví o podsvětních jeskyních, setkáme se s motivy obnovy a vzkříšení, vyskytují se zde i promluvy slunečního boha, popis bytostí obývajících zásvětí a jejich úloh. Jedná se o první text, který se snaží začlenit zemřelého krále do pouti slunce, avšak přímé odkazy na krále najdeme pouze v šesté hodině - tedy přesně uprostřed noční cesty.

      Další z novoříšských podsvětních knih je Kniha bran. Ta se od ostatních podobných textů liší především svým uspořádáním, a například také tím, že více než ostatní texty zdůrazňuje postavu zemřelého krále, doprovázejícího sluneční božstvo na jeho bárce. Celkově je koncepce tohoto textu velmi podobná Amduatu, v jistých aspektech se od něj ale liší, a to například tím, že rozlišuje božské bytosti a blažené zesnulé achu, nebo že v Reově bárce se namísto početného doprovodu nachází pouze Heka (Magie), Sia (Vědění či Poznání) a had Mehen. Původní název tohoto textu v egyptštině se nedochoval. Novodobé označení pochází od bran, chráněných oheň chrlícími hady, které slouží jako průchody a ohraničení jednotlivých hodin. Celá koncepce knihy je opět rozdělena do tří pásů, přičemž ve středním z nich se nachází Reova bárka, tažená na provaze čtyřmi bytostmi, a v krajních pásech se objevují různí bohové, démoni, a zemřelí. V pozdějších dobách bylo dvanáct hodin noci v této knize nahrazeno pouze šesti úseky. 

      Dalším významným textem tohoto druhu jsou Litanie na Rea, nebo také tzv. sluneční litanie. Původní název tohoto textu zněl Kniha uctívání Rea na Západě , a jak už titul napovídá, jedná se o vzývání slunečního boha Rea v jeho různých podobách a pod různými jmény, kterých bylo celkem 75. Díky znalosti těchto podob a jmen měl zemřelý bez úhony projít podsvětím a dosáhnout blažené posmrtné existence. 

      Jedná se celkem o devět litanií, z nichž každá začíná stejně, a to slovy "Chvála tobě, Ree, mocný", a jednotlivé texty jsou doplňovány zobrazeními podob slunečního božstva, zobrazeni bývají ale také další bohové. Hlavním motivem textu je vzývání a popis Rea, sestupujícího v noci do podsvětní říše, kde probouzí mrtvé k životu, stará se o ospravedlněné a trestá ty, kteří se nějak provinili. Sluneční bůh se zde objevuje ve svých tradičních podobách jako Chepri či Aton, ale také například jako kocour, dítě, božské oko, ba s hlavou berana atd. Reova noční pouť opět poukazuje na každodenní obnovu, která je spojena se zemřelým králem, jenž je tak začleněn do sluneční pouti. V textu se objevují motivy známé už ze starších souborů:  jedná se kupříkladu o navrácení srdce zemřelému, snaha uniknout podsvětním katům nebo zbožšťování jednotlivých orgánů.

      Dalšími knihami tohoto typu jsou např. Kniha dvou cest, Kniha nebes, Kniha země, Kniha podsvětních jeskyní, Kniha o nebeské krávě, Kniha dne, Kniha noci.

      Dělení zásvětních textů

      Výše uvedené dělení na Texty pyramid, Texty rakví a Knihu mrtvých je do velké míry pouze egyptologická koncepce a ve většině případů pravděpodobně neodráží staroegyptské pojetí těchto textů (podsvětní knihy jsou velmi specifické a často mají nebo měly svůj vlastní egyptský název a byly tedy brány jako jeden soubor, nicméně i zde se vyskytují motivy známé odjinud). Pro Egypťany tyto soubory mohly představovat jeden velký corpus nábožensko-magických textů, z nichž byla v určitých dobách a lokalitách vybírána říkání, která dotyčný zemřelý chtěl nebo měl mít ve své hrobce; mohli je také dělit například podle formy nebo obsahu.  S některými texty se v téměř doslovném znění setkáváme ve všech třech souborech, některá říkání jsou specifická pouze pro jeden z nich, v mnoha se pak objevují různě  přepracované dřívější motivy či prvky z odlišných tradic (například důraz na jiná božstva atp.). Některá říkání byla pravděpodobně recitována již běhen pohřbu nebo příprav na něj, různé části textů pro dosažení zásvětí (či texty velmi podobného znění) máme pak doloženy v jiných kontextech, často  např. v různých chrámových rituálech, nemuselo tedy nutně jít o texty určené pouze či primárně k užití ve funerální sféře, ale šlo spíše o jejich funkci (ochrana, ničení nepřátel, obnova a vzkříšení atp.).

      Z jistého hlediska by tedy bylo efektivnější dělit zásvětní texty spíše podle jejich obsahu a motivů: ve všech třech souborech nalezneme např. texty týkající se skládání těla, mumifikace a pohřebních obřadů; obětní texty, kde se zemřelému překládá potrava, oděvy, posvátné masti, amulety a různé insignie; texty popisující vstup (či výstup nebo vyzdvižení) zemřelého mezi bohy; motiv předstupování před božstva, ať již jde o nějakou formu podsvětního soudu, žádost o ochranu nebo prokázání toho, že zemřelý má k božstvům přístup či je jim dokonce roven. Dalším typickým prvkem jsou texty s tzv. usirovskými motivy, kde se naráží na mýtus o Usirovi a Horovi, s nimiž je zemřelý identifikován; neméně známé a důležité jsou pak texty se slunečními motivy, kde se vzývají různé formy slunečního boha, případně se zemřelý staví pod jeho ochranu nebo se s ním identifikuje. Významným motivem textů pro dosažení zásvětí je také ochrana, ať již se jedná o ochranu božskou, zaříkání nad různými amulety nebo kouzla, která mají  zemřelého chránit před zlými mocnostmi, s tímto typem textů také těsně souvisí texty, které mají eliminovat či ničit různé nepřátele, různé škodlivé síly či podsvětní démony, často ve velice konkrétních podobách. Především v Textech rakví a Knize mrtvých se setkáme se zaříkáními, v nichž se zemřelý v něco či někoho proměňuje, často i v různá božstva. Důležitým motivem jsou také znalosti a vědomosti: jelikož zemřelý měl tyto texty teoreticky samozřejmě znát a umět v patřičných situacích upotřebit, často v nich přímo prohlašuje, že má všechny potřebné znalosti, nezapomene je a umí je použít, případně o to žádá bohy, nezřídka se zde také upozorňuje na to, že jde o tajemné a velmi mocné vědění. V neposlední řadě je třeba zmínit texty, z nichž se můžeme dozvědět něco o staroegyptské kosmologii, kosmogonii a mytologii – často jde o významné, a někdy i jediné zmínky, které o daném mýtu máme, většinou se však vyskytují jen jako narážky nebo krátké z kontextu vytržené příběhy. Najdou se ale i výjimky: na tomto místě je třeba zmínit tzv. Legendu o zničení lidstva. Tento příběh je součástí Knihy o nebeské krávě, jež patří mezi podsvětní knihy Nové říše. Popisuje, jak se Re rozhodl potrestat lidstvo za jeho rebelii a poslal na něj rozzuřenou bohyni Hathor/Sachmet, která pak musela být zklidněna opojným nápojem, aby nevyhubila lidstvo celé. Takto se zde vykládá původ rituálů, při nichž byla tato bohyně usmiřována, následně je zde zmiňován a vykládán vznik různých jevů a sfér světa.

      I forma zásvětních textů může být velmi různorodá a jistě by také mohla sloužit jako kritérium pro jejich dělení. Nalezneme zde texty, které jsou promluvami samotného zemřelého v první osobě; promluvy k zemřelému, které pronášejí např. kněží nebo bohové; i promluvy o zemřelém ve třetí osobě. Nalezneme zde ovšem i texty, které jsou psané jako dialog, kdy zemřelý mluví s bohy, démony či dokonce různými předměty. Jako specifickou věc je také třeba uvést různé přípisky, vysvětlivky a rituální instrukce. Některé ze zaříkání jsou psány v několika vrstvách, kdy jednu z nich tvoří text samotný a další je komentářem, který mohl být sepsán později či paralelně jako jakýsi výklad, ale následně se stal standardní součástí daného textu (viz např. CT 335). Další popisky a komentáře mohou být jednodušší a praktičtější: říkání mohou např. na konci nebo na začátku uvádět, že se pronášejí nad nějakým předmětem a popisovat, kam a kdy se tento předmět umisťuje; dalším typickým přípiskem, především v Knize mrtvých, jsou pak informace o tom, že říkání je účinné, vyzkoušené a tajné, případně že bylo nalezeno nějakým slavným mudrcem v dávných dobách.

    • This topic

      Staroegyptská poezie (30. 11. - 4. 12. 2020)

      Úvodní texty i všechny básně naleznete tentokrát ve třech větších .pdf souborech. Milostná poezie i úvodní text k ní jsou z knihy R. Landgráfová, Písně Zlaté bohyně. Staroegyptská milostá poezie, Praha 2007. Autorem přebásnění je Jan Krejčí. 

    • Životopisné nápisy od Staré do Střední říše (7. - 11. 12. 2020)

    • Životopisné nápisy od Nové říše do Ptolemaiské doby (13. - 22. 12. 2020)

    • Recepce staroegyptské literatury