Gerardus van der Leeuw
Gerardus van der Leeuw se narodil 19.3. 1890 v Haagu. Od roku 1908 studoval teologii a dějiny náboženství (u W. Brede Kristensena ) na univerzitě v Leidenu. Po absolvování teologické fakulty studoval dva semestry (1913-14) na německých univerzitách. V Berlíně studoval egyptologii u A. Ermana a K. Setha, v Göttingen dějiny náboženství u Wilhema Bousseta. Od roku 1916 do roku 1918 pak působil jako duchovní Holandské reformované církve (Nederlands Hervormde Kerk) a gymnazijní učitel. Od roku 1918 až do své smrti přednášel dějiny náboženství a teologii na teologické fakultě, egyptský jazyk a literaturu na filosofické fakultě univerzity v Groningen.
Van der Leeuw byl jedním ze zakladatelů liturgického hnutí a vyvíjel mnoho dalších církevních aktivit. Po válce se stal členem holandské vlády, v letech 1945-46 byl ministrem vzdělání, umění a vědy. Byl jedním ze zakladatelů a prezidentem Holandské společnosti pro dějiny náboženství, jedním z těch, kdo iniciovali první poválečný (celkově 7.) mezinárodní kongres o dějinách náboženství, který se konal roku 1950 v Amsterodamu. Tento kongres byl důležitým mezníkem v dějinách religionistiky, neboť zde byla ustanovena Mezinárodní společnost pro studium dějin náboženství (IASHR- International Association for the Study of the History of Religion, později, od roku 1970, International Association for the History of Religion) a Leeuw, jenž tomuto kongresu předsedal, se stal jejím prvním prezidentem. Krátce poté však 18.11.1950 v Utrechtu zemřel.
Gerardus van der Leeuw rozpracoval metodu rozumění náboženským fenoménům a tuto metodu aplikoval ve svých fenomenologických studiích. Svou metodu označuje jako „psychologickou“, někdy jako „fenomenologickou“. Jako fenomenologickou ji označuje proto, že tento přístup nepoznává podstatu jevů kauzálně, nechce ji převést na nějakou poslední skutečnost. To, co je pro fenomén podstatné, chce fenomenologie náboženství poznat z pouhé danosti fenoménu, tj. z toho, jak se daný fakt religionistovi-fenomenologovi vyjevuje.
Van der Leeuw nebyl jen "fenomenologem", ale též historikem náboženství. Zabýval se především náboženstvím starověkého Egypta, dále pak náboženstvími klasického Řecka a Izraele a neliterárními náboženstvími. Nepraktikoval však terénní výzkumy, nýbrž vycházel ze sekundárních pramenů. Zmíněná náboženství představují hlavní zdroj dokladů van der Leeuwových srovnávacích prací. Historickou perspektivu výzkumu náboženství považoval van der Leeuw za nezbytný předpoklad fenomenologického přístupu. Doklady z dějin náboženství je však podle něj zapotřebí uspořádat dle určitých hledisek, vyložit, interpretovat, je zapotřebí najít „strukturu“ dané skutečnosti“, pochopit smysl fenoménu.
Témata výkladu:
- rozumění versus vysvětlení
- rozumějící (verstehende) rekonstrukce
- cesta k ideálním typům
- prožitek setkání s „mocí“ jako východisko „náboženství“
- stadia fenomenologické práce
- fenomenologie náboženství a křesťanství
Hlavní díla:
Van der Leeuw, Gerardus, Phänomenologie der Religion, 11933, 21956 (rev. a rozš. podle franc. vyd.). (Angl.: Religion in Essence and Manifestation: a Study in Phenomenology, London 1938; New York-Evanston 21963; franc.: La religion dans son essence et ses manifestations. Phénoménologie de la religion, Paris 1948, (2)1970.
Van der Leeuw, Gerardus, Einführung in die Phänomenologie der Religion, Darmstadt 1924.