Úkol: Aktivita k lekci identita a vývojové aspekty

STŘEDNÍ DĚTSTVÍ

- období od 6. do 11. roku věku (první stupeň ZŠ)

- zlepšení jemné i hrubé motoriky, vývoj řeči

- zvyšuje se schopnost udržet pozornost, kapacita pracovní paměti, vytrvalosti, vnímání

- děti v tomto období stále myslí hlavně na věci, které si dokážou představit, vybavit, manipulovat s nimi atp., navíc ale si začíná osvojovat logické uvažování

- „období střízlivého realismu“ - menší děti se řídí hodně svou fantazií, starší se řídí podle toho, co má být „správně“ ® děti v tomto období se soustředí na to co to je a jak to je.

- narůstá schopnost seberegulace (schopnost rozpoznávání a regulace svých pocitů) = dítě je schopné na nějakou dobu dát své potřeby stranou a místo toho se věnovat školní práci, s tím souvisí:

• emoční reaktivita - jedná se o míru dráždivosti, impulzivity nebo naopak o sklony k úzkosti
• volní ovládání emočních reakcí - to znamená, že dítě již dokáže oproti mladším dětem ovládat své reakce nebo případně nějaké emoce potlačit

- děti v tomto věku začínají vnímat důležitost vlastní kompetence v učení ® má vliv na žákovu aktivitu nebo pasivitu ve škole a při školní práci

- děti si v tomto období více osvojují své sociální a sexuální role (vzorce chování, mužská/ženská role ve společnosti)

- děti v tomto období se učí pracovat se sebepojetím a sebehodnocením („já“, vlastní pocity), se kterým souvisí motivace

- v tomto období dochází k rozvoji genderové identity - děti si uvědomují svou příslušnost k pohlaví ® děti v tomto období se setkávají sociokulturní stereotypy společnosti, rodičů ® děti tomu dávají velkou důležitost s přizpůsobují své chování těmto představám

- v tomto období se dívky a chlapci oddělují, dělí se na holčičí a chlapecké skupinky

Zdroje:

BLATNÝ, M. (Ed., 2017). Psychologie celoživotního vývoje. Praha, Karolinum. ISBN 9788024634623.

LANGMEIER, J. a KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. 2., aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2006. Psyché (Grada). ISBN 9788024712840.

Střední dětství - etapa mladšího školního věku

Osobnost-v hovorovém pojetí: uznávaný, zajímavý člověk, kladně přijímaný; v psychologii – každý člověk = individuální jednota člověka, hlavní znaky: souhrnnost, jednota, přizpůsobení, jedinečnost, podstata (Průcha, Walterová, Mareš: Pedagogický slovník)

„Osobností se žák nerodí, ale postupně se jí stává“ – Zdeněk Helus

Osobnost můžeme rozebrat na části: schopnosti a rysy

Schopnost-vlastnost, díky níž se naučí určitým činnostem; souvisí s dovednostmi; druhy: intelektové

(verbální, numerické, prostorová představivost), senzomotorické, umělecké.

Rysy = psychická vlastnost, relativně stálá, laicky – povahová vlastnost; druhy:

vztah k lidem (afiliace X hostilita), intro-extraverze, dominance X submise, ne x rozhodnost, sebedůvěra X podceňování, vytrvalost, sebeovládání, stabilita X labilita. Toto jsou polární vlastnosti. Při větším rozložení počtu osob se zpravidla dostáváme do rozložení podle Gaussovy křivky.

                                                 obrázek 1, Čáp, J. : Psychologie pro učitele,1987, str.74

Temperament – soustava vlastností, které se projevují způsobem reagování, chování a prožívání čl,, zejména vznik 

 a průběh citových procesů (jak vznikají, jsou silné, slabé, střídají se..) Historicky se předpokládalo, že temperament dán biologicky (Hippokratés-hlen, žlutá a černá žluč, krev). V současnosti se předpokládá humorální koncepce podle které je temperament projev vlastností centrálního nervstva-vyšší nervové činnosti, tj. vzájemné působení NS a endokrinních žláz (Pavlov, 1953).                                                                                                                                                                  Obrázek 2: Čáp, J.: Psychlogie pro učitele, 1987, str.63

Vlastnosti nervové soustavy se vyskytují v různých stupních a kombinacích.

Charakter – souhrn všech povahových vlastností;soustava vlastností (rysů); projevuje se ve vztazích jedince k důležitým životním skutečnostem (ke společnosti, k práci, sobě samému, k živ.překážkám a obtížím, k přírodě).

Motivace . skutečnosti, které jedince podněcují, podporují nebo naopak tlumí, aby něco konal. Zahrnuje jednak vnější pobídky a cíle, zároveň i vnitřní motivy, které jsou vzájemně spjaty. Jednotlivé motivy označujeme jako potřeby (fyziologické, sexuální, potřeba jistoty, podnětů, změny a činnosti, p.sociálního styku, výkonu, poznávací a estetické, p. uskutečňovat nějaký cíl). Můžeme je dělit na biologické a společenské, též primární a sekundární, nižší a vyšší.

Většina autorů se shoduje, že dědičnost má relativně největší vliv při formování temperamentu a minimální účast u rysů charakteru. Ten je zpravidla formován vnějším prostředím.

V osobnosti člověka dochází ke vnitřním konfliktům a rozporům (rozum x city, pudy x vůle, vnímání x fantazie, učení x sklon ke stabilitě). Ty jsou prospěšné, učení je možné tam, kde existuje napětí, nerovnováha mezi tím, co čl. zná, má a co by chtěl. Pro zdravý vývoj osobnosti jsou nutné dvě podmínky: dostatečná výživa a dostatek vnějších podnětů. Při nedostatku vznikají trvalá poškození (Hartl, Hartlová, Psychologický slovník, 2000).

Náročné životní situace jsou stimulem pro vývoj osobnosti. Rozpor je hybnou silou vývoje, vůle a charakter se formují překonáváním překážek. Jde o to, aby nároky nepřesahovaly určitou míru a možnosti jedince, dané jeho věkem, vyspělostí, zkušeností, jistotou pozitivních osobních vztahů. Je důležité, aby pedagog/ vychovatel znal věkové zvláštnosti stadia vývoje svých žáků, každé na sebe navazuje a buduje se na předchozích. Musí však znát i stadia následující, včetně dospělosti a pokročilého věku, aby lépe rozuměl rodičům a prarodičům, sám sobě i kolegům. (Čáp, J.:Psychologie pro učitele ,1987) 

Literatura:

Průcha, Walterová, Mareš: Pedagogický slovník, 1995

Hartl, Hartlová, Psychologický slovník, 2000

Čáp, J.:Psychologie pro učitele ,1987)

Kernberg a Riemann označují strukturu osobnosti jako specifické, základní a poměrně trvalé uspořádání myšlení, integrity identity, objektivních vztahů, úzkosti, schopnosti testovat realitu a obranných mechanismů. 

Tento koncept představili nezávisle na sobě J. Bergeret a O. Kernberg. 

Dle Kernberga zde hrají vlivnou úlohu obranné mechanismy, které se nevážou pouze k problematice pudů a afektů, ale také k vývoji objektivních vztahů (in Polák, 2007). Každý jedinec prožívá sebe a druhé stabilním způsobem, který lze považovat za bod na vývojové linii, přičemž tento bod je určen vývojovým tématem, které se stalo pro jedince ústředním, protože jej nevyřešil odpovídajícím způsobem. Obranné mechanismy odrážejí svojí sofistikovaností bod, který reprezentuje ústřední téma vývoje objektních vztahů, a organizují vnitřní svět stejně jako vztahy s druhými lidmi (Polák, 2007).

Podle Kernbergerovy teorie lze jednotlivé struktury charakterové patologie a jejich časové zařazení vymezit následovně (Plháková, 2011):

• Psychotická struktura . Jedinci se v prvním roce života nepodařilo dosáhnout diferenciace mezi reprezentacemi self a objektů. Stírání hranic mezi vnitřním a vnějším světem vede ke ztrátě schopnosti testovat realitu.

• Hraniční struktura . Hranice mezi self a objekty se vyvinula, ale nedošlo ve druhém a třetím roce života ke vzniku schopnosti integrovat dobré a špatné reprezentace sebe i druhých.

• Narcistická struktura . V průběhu třetího roku života se jedinci nepodařilo integrovat dobré a špatné reprezentace sebe sama, v důsledku čehož se vytváří grandiózní self.

• Neurotická struktura . Ve čtvrtém stadiu vývoje došlo k rozvoji příliš přísného nadjá.

Zdroj: SEITL, Martin. Poznávání interpersonálních charakteristik osobnosti. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISBN 978-80-244-3320-2.