Úkol: Aktivita k lekci identita a vývojové aspekty

- období osobnostní zralosti
- minimální fyzické změny (výška postavy již dospělého jedince)
- velké změny v psychické stránce (realističtější a pragmatičtější myšlení)
- osobní pohoda spojena spíše s intenzivním prožíváním pozitivních a negativních emocí než s rozumovým hodnocením života
- v první polovina mladé dospělosti označena jako vynořující se dospělost
- ve druhé polovině mladé dospělosti návyk k dospělým sociálním rolím: stabilizace zaměstnání, budování kariéry, vytváření stabilních partnerství, zakládání vlastní rodiny
- samostatnost (emoční i finanční), schopnost mít závazky
- pokles intenzity kontaktů a pocitu blízkosti s původní rodinou (20. až 25. rok)
- vytvoření blízkého a emočně naplněného vztahu – intimity (pokud k tomu nedojde, přichází izolace)
- experimentování v partnerských vztazích, další formy partnerství (heterosexuálové/homosexuálové), žití single

BLATNÝ, Marek. Psychologie celoživotního vývoje. Praha: Karolinum, 2017. ISBN 978-80-246-3462-3.

KELNAROVÁ, Jarmila a Eva MATĚJKOVÁ. Psychologie 1. díl. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-3270-1.

ŘÍČAN, Pavel. Psychologie osobnosti. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1174-4.

Je jednou z moderních teorií vývoje člověka, zaměřující se na vývoj člověka v průběhu celého života a integraci procesů, které ho ovlivňují.

Je jednou z moderních teorií vývoje člověka, zaměřující se na vývoj člověka v průběhu celého života a integraci procesů, které ho ovlivňují.

Koncept životní dráhy poprvé vymezil americký sociolog Leonard Cain v roce 1964 ve stati „Life Course and Social Structure“ (in Havlíková 2007; Marshal, Mueller 2003).

Životní dráhu lze vymezit jako řetězec úzce propojených událostí nebo stavů v různých oblastech života, které člověk zažívá od narození do smrti (Alan 1989). Na životní dráhu můžeme pohlížet jako na posloupnost profilů participace, tedy jako na posloupnosti stavů či rolí, kterými jedinec prochází v průběhu života v různých oblastech (Levy, Krüeger 2001). Můžeme sledovat rodinné či pracovní dráhy, dráhy bydlení (rezidenční dráhy), dráhy vzdělání či zdraví apod. Jedná se tedy o sekvenci profilů participace během života, které odrážejí zapojení jedince v různých oblastech sociálního života.

Principy paradigmatu životní dráhy systematicky shrnuli Glen Elder a Janet Giele (Giele, Elder 1998). Podle těchto autorů individuální životní dráhy formují čtyři vzájemně ovlivňující se faktory:

               1) individuální vývoj (lidské jednání) -  vychází z přesvědčení, že jedinec je aktivním subjektem sledujícím určité cíle a rozhodujícím se v závislosti na možnostech a omezeních, se kterými se setkává.

              2) historie a kultura (umístění v čase a místě) – klade důraz na význam makro podmínek: institucionálního nastavení v daném historickém čase a místě a na význam sociálních norem týkajících se organizace životní dráhy. Průběh životní dráhy je ovlivňován i historickými událostmi.

               3) sociální vztahy (sociální integrace) - zdůrazňuje, že životní dráhy jedinců se utvářejí ve vzájemných interakcích s blízkými (s rodiči, partnerkou či partnerem, přáteli atd.) a životní dráhy blízkých se vzájemně ovlivňují. Na obecnější úrovni mohou být provázány i životní dráhy vrstevníků. (např. lidé narození v určitém období mohou sdílet specifickou společnou zkušenost danou tím, že je určitá historická událost ovlivnila více než ostatní).

             4)  načasování životních událostí - Průběh životních drah je utvářen časováním a pořadím jednotlivých životních událostí. To, v jakém věku nebo v jakém pořadí se určitá životní událost odehraje, může významně ovlivnit průběh další životní dráhy (Giele, Elder 1998).

 Tyto čtyři dimenze jsou vzájemně úzce spojeny

Výzkum životní dráhy

 -  dva základní přístupy: makrosociologický a mikrosociologický. Marlis Buchmann (1989) k tomuto rozlišení ještě přidává další rovinu: zaměření na sociální jednání (strukturní analýza) a zaměření na symbolickou strukturaci životní dráhy (kulturní analýza).

Literatura:

Havlíková, J. Věk v sociologické teorii: Perspektiva životního běhu. Sociální studia (1-2): 179-200.

Chaloupková, J. Výzkum životní dráhy a analýza sekvencí: možnosti studia rodinných drah. Data a výzkum-Sda-Info 3 (2): 241-258.ISSN 1802-8152

Nový, L. Životní dráha jako sociologický problém. Brno: Univerzita J. E. Purkyně. 1989

MORATORIUM

Definice: jde o stav, kdy je jedinec ve fázi krize identity. Neustále přichází s novými názory a nápady, které velmi brzy opouští, aby je mohl nahradit jinými. V tomto období jedinec experimentuje, není si jistý sám sebou, svojí budoucností a většinou ani není spokojen se svými výsledky.

Další důležité informace: toto období je nejtypičtější pro pozdní adolescenci či přechod z adolescence do dospělosti.

Souvislosti: O tomto období mluví psycholog Erik H. Erikson. Poukazuje na fakt, že spousta dospívajících má problémy s hledáním identity a tak se uchylují právě k tzv. identitnímu moratoriu. Dávají tedy přednost odkladu a řídí se čistě aktuální situací. Pojem představuje jednu z fází vývoje identity. Nejprve nastává stádium difuzní (rozptýlené identity), následuje přejatý způsob identity, dále právě moratorium a posledním stádiem je stádium dosažení identity.

HELUS, Z., 2018. Úvod do psychologie. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-2985-5.

PUGNEROVÁ, M. & kol., 2019. Psychologie. Praha: Grada. ISBN 978-80-271-2790-0.

Termín moratorium byl zaveden německým psychoanalytikem Erikem H. Eriksonem (1902 – 1994). Jedná se o období raného postpubertálního života, kdy si mladý dospělý užívá takzvané „ time out of life“. Užívá si života, například hodně cestuje, než se pevně usadí do pracovního procesu a vážných vztahů.

Je to období plné hledání a zkoumání alternativ. Člověk v této fázi zpochybňuje svá dřívější rozhodnutí, jestli si vybral správnou školu, svou sexuální orientaci atd. V okamžiku kdy jsou tyto otázky zodpovězeny, jedinec konečně dosáhne fáze své vlastní identity, ve kterém nachází svůj vlastní smysl života.

Erikson (1999) uvádí ve spojitosti s adolescencí pojem psychosociální moratorium, což charakterizuje jako období sexuálního a kognitivního zrání s dosud schvalovaným odkladem definitivních závazků.

MOTIVACE

Definice motivace

„Motiv je jakýkoli vnitřní činitel, který člověka nebo jiný organismus vede k aktivitě“ (Říčan, 2013).

„Všechno, co způsobuje nějaké chování, jednání nebo reakci, označujeme motivací nebo popud. Příčiny chování jsou různé“ (Hans Kern a kol., 2006).

Motivace je proces usměrňování, udržování a energetizace chování, které vychází z biologických zdrojů … vede ke zvýšení nebo poklesu aktivity, mobilizaci sil a energizaci organismu … projevuje se napětím, neklidem, činností směřující k porušení rovnováhy. V zaměření motivace se uplatňuje osobnost jedince, jeho hirearchie hodnot i dosavadní zkušenosti, schopnosti a naučené dovednosti (Hartl, Hartlová, 2015).

Motivační stavy řídí a aktivují chování. Vycházejí z pudových faktorů, které udržují stálé vnitřní prostředí, homeostázu (Nolen-Hoeksema a kol., 2012).

Hirearchie a dělení motivů

Motivace sleduje jistý cíl, dosažení situace, které vede k uspokojení potřeby (motivu). Ty můžeme rozlišit na pozitivní potřeby (získání uspokojujícího objektu) nebo negativní (vyhnutí se nežádoucímu objektu či stavu. Motivy můžeme dle A. Maslowa členit na nižší a vyšší ve smyslu své hodnoty, přičemž platí, že uspokojení nižších potřeb je předpokladem toho, aby mohly nastoupit vyšší potřeby. První místo zaujímají biologické potřeby (jídlo a pití, kyslík, odpočinek, sexuální vyžití, uvolnění napětí). Až poté, co jsou biologické potřeby uspokojeny, přicházejí na řadu další v následujícím hierarchickém pořadí: bezpečí, přimknutí, úcta a respekt, poznání, estetika, seberealizace, transcendence (Říčan, 2013). Podle stejného principu můžeme rozdělit motivy na primární (biologická úroveň) a sekundární (naučené tendence chování), přičemž sekundární motivy vycházejí z motivů primárních, srovnej viz Maslow. Shodně definují Hartl a Hartlová (2015) i Říčan (2013).

Motivace je determinována vnitřnímu i vnějšímu prostředí člověka. Vnitřní motivace vychází z vnitřních pudových a instinktivních faktorů. Vnější motivace neboli incentivní vychází z pobídkových faktorů (Nolen-Hoeksema a kol., 2012). Hartl a Hartlová (2015) zmiňují jako vnější motivační činitele například denní a roční dobu, přítomnost či nepřítomnost jiných lidí a podnětů v okolí. Vnitřní motivační činitelé vycházejí z organismu jedince a do této kategorie můžeme zařadit žízeň a hlad, ale také cíle, plány, představy, tužby aj.

Motivací uspokojená potřeba vede k odměně v dopaminovém systému v podobě endorfinů. Naopak při neuspokojení potřeby dochází od frustrace, až k neurotickým symptomům (Říčan, 2013).

Bibliografie

HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Psychologický slovník. Třetí, aktualizované vydání. Praha: Portál, 2015. ISBN 978-80-262-0873-0.

KERN, Hans, Christine MEHL, Hellfried NOLZ, Martin PETER a Regina WINTERSPERGER. Přehled psychologie. Vydání páté. Přeložil Magdalena VALÁŠKOVÁ. Praha: Portál, 2015. ISBN 978-80-262-0871-6.

NOLEN-HOEKSEMA, Susan. Psychologie Atkinsonové a Hilgarda. Vyd. 3., přeprac. Přeložil Hana ANTONÍNOVÁ. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0083-3.

ŘÍČAN, Pavel. Psychologie. 4. vyd. Praha: Portál, 2013. ISBN 978-80-262-0532-6.