Jak tak na to koukám, nechápu, jak by měly fungovat školy pro sluchově postižené. Všichni musí nosit ochranu úst, pracovníci školy respirátor (průhledný respirátor je k dostání vcelku náročně a dost drahý), žáci zdravotnické roušky (asi aby si tedy začali odněkud ze zahraničí shánět zdravotnické roušky s okýnkem...). Mám z toho pocit, že se na tyto žáky zapomnělo, když se tam jako výjimka uvádí pouze bránící mentální schopnosti či aktuální duševní stav... Nebo to jen špatně chápu? Jak máme učit, když nám děti neuvidí na pusu?
Ono se to ještě několikrát změní... Klíčové je, aby ředitelé dotčených institucí vznesli dotaz na MŠMT. A oni určitě už vznesli:-)
Ačkoli nejsem v zařízení přímo pro sluchově postižené, momentálně mám na starosti i jednoho chlapečka, který má poruchu sluchu a v důsledku toho opravdu velkou řečovou vadu (téměř nikdo mu nerozumí, navíc občas používá slovenská slova). Správně bychom měli všichni nosit ve vnitřních prostorách celý den respirátor. Minulý týden byl chlapeček na vyšetření. V lékařské zprávě je jasně napsáno "při komunikaci musí vidět na ústa a udržovat oční kontakt". Většina personálu je naočkovaných, a ti co nejsou, nebo čekají na druhou dávku, chodí dvakrát týdně na testování. Okamžitě tedy bylo od vedení řečeno, že samozřejmě můžeme při komunikaci v této skupině respirátor odložit. Což mě velice mile překvapilo. Přijde mi to logické. Je ale pravdou, že některé vychovatelky chtějí striktně dodržovat nařízení vlády. Proto (ačkoli nemusí a ani by neměli) stále i při komunikaci s chlapečkem respirátor nosí. Pak jsou ovšem strašně překvapené, že si chlapeček stále dělá, co chce.
Proto si myslím, že je důležité aby nejen vedení, ale také lidé, kteří s dětmi přímo pracují zachovávali zdravý lidský rozum.
Proto si myslím, že je důležité aby nejen vedení, ale také lidé, kteří s dětmi přímo pracují zachovávali zdravý lidský rozum.