Úvodem a struktura výkladu
Úvodem
Předmětem kapitoly „hledání počátků náboženství“ je problematika někdy vykládaná pod názvem „teorie vzniku (a vývoje) náboženství“. Výklad postupuje dle (v českojazyčném religionistickém prostředí) obvyklé struktury: tematizujeme evoluční teorie, depravační teorie a nakonec psychologicko-funkcionální teorie.
Východiskem je evolucionismus druhé poloviny 19. století. V tomto kontextu nejprve stručně vykládáme přístup filosofa Herberta Spencera (tzv. „manismus“), v kontextu evoluční antropologie pak Tylorův animismus, Marettův dynamismus a Frazerova pojetí, podle něhož se náboženství vyvinulo z magie.
Výklad tzv. depravačních přístupů vzniku náboženství se zaměřuje na teorie prvotního monoteismu katolického teologa a antropologa Wilhelma Schmidta. K jeho pochopení se nejprve seznámíme s Andrew Langem, podle něhož něhož stojí na počátku vývoje náboženství víra ve vyšší bytost, dále s naukou o kulturních okruzích/cyklech, kterou Schmidt převzal od Fritze Gräbnera.
Zatímco vývojové teorie vycházejí z toho, že vývoj se děje od jednoduchého ke komplexnímu, tj. že v zárodku vývoje náboženství stojí jednoduchá idea (např. jednoduchá víra v oduševnělé/oduchovnělé bytosti), jež se postupně vyvíjí do více komplexní podoby (polyteismu a nakonec monoteismu), degenerativní teorie představují do určité míry evoluční přístupy převrácené „naruby“. Na počátku vývoje náboženství stojí dle nich monoteismus, který postupně degeneruje. S evolučními teoriemi sdílejí přístupy degenerativní i přesvědčení, že časovou propast mezi předpokládanou dobou vzniku náboženství a dobou, v níž působí badatelé, lze překonat prostorově, tedy cestou k etnikům, která se dle tehdy převažujícího přesvědčení nacházejí na úrovni doby kamenné. Zprávy o aliterárních etnikách tak tvořily důležité prameny konstrukce vývoje/degenerace náboženství. Korunním svědkem původního monoteismu byli např. pro Schmidta Pygmejové.
Posledním kapitolou výkladu jsou přístupy označované jako psychologicko-funkcionální, tj. pojetí, která se nesnaží vznik náboženství umístit do prehistorie, ale snaží se poukázat na to, jak náboženství stále znovu vzniká z existenciální nebo psychologické potřeby (každého) člověka. Tradičně v českém prostředí je součástí výklad tzv. responzivní teorie počátku náboženství, kterou formuloval evangelický teolog a religionista Jan Heller.
Kromě Hellerovy responzivní teorie z 80. let 20. století, kterou nelze v českém religionistickém prostředí ignorovat, se výklad zaměřuje na starší či klasické teorie vzniku náboženství. Stranou zůstávají nejen sociologické přístupy zaměřené na vývoj náboženství, které uvádí Horyna ve svém Úvodu do religionistiky (např. pojetí amerického sociologa Roberta Bellaha), ale především moderní evoluční přístupy (kognitivně a jinak založené). Sociologickému pohledu na vývoj a změny náboženství se věnujeme v rámci výkladu moderní sociologie náboženství, kognitivním teoriím v rámci semináře Klíčové texty religionistiky II.
I když se tak jedná (pouze) o problematiku dějin oboru, resp. problematiku dějin zkoumání náboženství, přesto jsou teorie vzniku náboženství důležité pro pochopení dalšího vývoje a dynamiky religionistiky. Všechny tematizované evoluční přístupy vysvětlují vznik náboženství z nějakých „nenáboženských“ příčin. Tylor z obav z něčeho, co si člověk nedokázal vysvětlit, Marett z pocitu bázně, charakteristického pro setkání s něčím mocným, atp. Teprve na tomto pozadí lze pochopit, proč vlivný proud religionistiky 20. století označovaný jako fenomenologie náboženství klade tak velký důraz na autonomii náboženství (náboženství chápe jako sui generis veličinu neodvoditelnou z jiných oblastí), na rozvinutí specifických metod výzkumu, které usilují o překročení (podle těchto badatelů „pouhého“) vysvětlení a uchopení „hlubšího smyslu“ náboženství při nasazení vlastního náboženského prožitku. Podobě jsou zase současné důrazy na naturalistická vysvětlení a „vědeckou“ povahu religionistických zkoumání sotva pochopitelné bez pozadí kritiky fenomenologie náboženství. Jinak řečeno: teorie vzniku a vývoje náboženství jsou sice jen záležitostí dějin oboru, ale jeho současnost a aktuální problémy nepochopíme bez toho, že bychom je byli schopni vnímat v kontextu vývoje a dynamiky oboru.
Struktura výkladu
1. evoluční (vývojové, vzestupné) teorie:
- manismus (z kultu předků - Herbert Spencer)
- animismus (z víry v duše - Edward Burnett Tylor)
- dynamismus (preanimismus - Robert Ranulph Marett)
- magie (James Georg Frazer)
2. depravační či degenerativní teorie:
- teorie nejvyšší bytosti (Andrew Lang)
- teorie kulturních okruhů (Kulturkreislehre)
- prvotní monoteismus (Wilhelm Schmidt)
3. psychologicko-funkcionální teorie:
- responzivní hypotéza (Jan Heller)
Výběrová bibliografie a doporučená literatura je uvedena v každém popisu dílčího výkladového celku. Obecně lze doporučit:
Horyna, Břetislav, Úvod do religionistiky, Praha: OIKOYMENH 1994, 30-53.
Rozšiřující literatura
Kippenberg, Hans G., Die Entdeckung der Religionsgeschichte. Religionswissenschaft und Moderne, München: C. H. Beck 1997. (anglický přklad: Discovering Religious History in the Modern Age, Princeton: University Press 2002.)