1)
Překlad vzniká, aby vyplnil „mezery“ v cílové kultuře. Třebaže se řídí pravidly této cílové kultury, vždy obsahuje jakési „odchylky“, tedy prvky své domácí kultury, které do cílové kultury vnáší. Tyto odchylky pak nejsou považovány za záměrné a není jim přikládán žádný skrytý význam. Zároveň může překlad ovlivňovat další budoucí překlady.
2)
Nejprve je třeba uvést překlad do kontextu. Pro určení definitivní pozice je nutné vzít v úvahu překladatelskou tradici, ve které překlad vznikl, dále je nutné srovnat pozici překladu s pozicí, kterou zaujímal originál ve výchozí kultuře. Kromě bychom měli srovnat pozici konkrétního texty s pozicí ostatních překladů v cílové kultuře. Vzít v úvahu musíme i fakt, že překlad může v průběhu času svou pozici měnit (tyto změny ale pochopitelně nemají vliv na zamýšlenou nebo původní pozici).
3)
„Target-orientedness“ znamená, že výchozí text, ani operace při přenosu nejsou vyčleněny z toho, co DTS zkoumá, jen mají jiný status. Název „target-orientedness“ se odvíjí od toho, že při zkoumání vycházíme z cílové kultury, z cílového textu. Zkoumání se jím ale nevyčerpává.
4)
Jeden překlad k sestavení řádného korpusu, ze kterého bychom mohli vyvozovat validní závěry, nestačí. Je třeba vytvořit korpus podle určitých kritérií (těmi může být např. překladatel, překladatelská škola, doba, typ texty, lingvistický fenomén apod.) – z tohoto korpusu se pak můžeme vyvozovat obecné závěry.
5)
Normy jsou obecné hodnoty, které společenství sdílí. Určují, co je správně/špatně, co je adekvátní/neadekvátní, co je povoleno/zakázáno. Pohybují se na škále mezi pravidly a charakteristickými znaky. Podle toho, jestli jsou blíže k jednomu, nebo ke druhému pólu, mohou implikovat skutečné, nebo potenciální sankce.
6)
Počáteční norma je jedna z norem, kterou překladatel při překládání použije, a je ostatním normám nadřazená. Jedná se o normu, kterou se překladatel bude řídit – buď původní, nebo cílové kultury.
Pakliže si vybere normu původní kultury, směřuje k tzv. „adekvátnímu“ překladu. Překlad poté může obsahovat odchylky (nejen lingvistické) od normy cílové kultury. Pokud si vybere normu cílové kultury, budou v překladu nutné posuny od originálu. Překladatel tak směřuje k „přijatelnému“ překladu. I „adekvátní“ překlad může obsahovat posuny oproti originálnímu textu.
7)
Předběžné normy se dělí na dva typy – jeden typ se týká „tranlation policy“, druhý „directness of translation“. První typ se týká volby textu, který bude překládán, druhý typ přímostí překladu. Předběžné normy předcházejí normám operačním. Ty ovlivňují rozhodování při samotném aktu překládání a rozhodují o tom, jaký bude mít originál a překlad mezi sebou vztah (např. jestli se překlad bude řídit spíše normami původního, nebo cílového jazyka).
8)
Normy určují typ (resp. míru) ekvivalence v překladu. Ekvivalence je závislá na pozici překladu v cílové kultuře – jak na překládání jako aktivitě, tak na překladu jako výsledku. Jak je funkční ekvivalence realizována zjistíme teprve studiem norem.