Úkol: Slovník - Cesty k nezávislosti: Jak se vyvíjí autonomie s identitou

Make entries: 1

Tento slovník (databáze klíčových pojmů) je jedním z  průběžných úkolů. 

Pravidla pro tvorbu hesel:

- bude se jednat o klíčové pojmy nebo důležité informace (včetně například informací o konkrétních autorech; různé relevantní doplňujících informace atp.), které rozšiřují/vysvětlují text autorů Ježek, Macek & Bouša Cesty k nezávislosti: Jak se vyvíjí autonomie s identitou

- na základě přečtení textu si určíte pojem, o kterém byste se rádi dozvěděli více, v slovníku zkontrolujete, zda dané heslo již není vytvořeno - pokud ne, můžete pokračovat (může se stát, že dojde k duplikaci protože vytvoříte zároveň jako někdo jiný, ale to nevadí)

- vyhledáte doplňující informace a sepíšete v rozsahu do půl stránky, je nezbytné uvést i vámi využité zdroje, používejte odborné zdroje, tedy primárně odborné články, odborné knihy, výjimečně relevantní a důvěryhodné webové stránky (ne wikipedii, wikiskripta atp)

- každé  heslo označte číslem stránky v původním textu

- vložený text vždy nejprve přečtu a případně upravíme před zveřejněním pro ostatní

- hesla vložená ostatními můžete dále komentovat

Browse the glossary using this index

Special | A | B | C | D | E | F | G | H | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | ALL

S

Sebejistota (sebevědomí) str. 87-89

Sebejistota (sebevědomí) (str. 87-89)

Sebejistota silně souvisí s optimismem, resp. pesimismem. Jak sebejistota, tak optimismus jsou vlastnosti, které se zakládají již v raném mládí. Rozvíjet sebejistotu později je obtížné.

Zahrnuje sebepoznání a zároveň dává tomuto obrazu vlastního Já určitou hodnotu. Ta se projevuje jako představa vlastních možností v aktuálním sociálním kontextu. Z toho vyplývá i očekávání úspěšnosti.

Všichni lidé si od dětství vytvářejí názor na své schopnosti, vlastnosti a stupeň společenského uznání. Součástí jsou i zklamání a prohry. Tyto vjemy představují jakýsi kredit nebo dluh na osobním účtu jedince ve vztahu ke společnosti. Soubor těchto prožitků spolu s ideály a hodnotami nabytými prostřednictvím výchovy tvoří součást osobnosti jedince.

Dle Hartla je to vědomí vlastní ceny a schopností, provázeno vírou v sebe a v úspěšnost budoucích výkonů. Nedostatečné uznání a málo chvály v dětství mají za následek nízké sebevědomí, někdy na celý život.

Zakladatel nedirektivní psychoterapie, Carl Rogers, definuje: „Sebevědomí je hodnota, jakou sami sobě přisuzujeme.“

Důležitá je zdravá míra sebejistoty a sebevědomí. Člověk musí hodnotit sám sebe přiměřeně možnostem a situaci. Nepodceňuje se, ale zná svou cenu.

 

SEDLÁČKOVÁ, Daniela. Rozvoj zdravého sebevědomí žáka. Praha: Grada, 2009. Pedagogika (Grada). ISBN 9788024726854.

HARTL, Pavel. Stručný psychologický slovník. Praha: Portál, 2004. ISBN 8071788031.

NOVÁK, Tomáš. Jak vychovat sebevědomé dítě. Praha: Grada, 2013. ISBN 9788024745220.


Sebepojetí (s. 37)

Sebepojetí (s. 37)

 

Výrost, Slaměník (2008) uvádí, že sebepojetí implikuje především kognitivní obsah, často i strukturu sebereflexe. Je však také často používán v širším významu, ve smyslu já jako objekt.

 

Podle Helus (2011) patří mezi základní akty člověka a označuje sebepojetí jako vztah jedince k sobě samému. Aktualizuje se jako sebepoznání, sebehodnocení, sebecit a seberealizace. 

 

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. Psyché. ISBN 978-80-247-1428-8.

 

HELUS, Zdeněk. Úvod do psychologie: učebnice pro střední školy a bakalářská studia na VŠ. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3037-0.


Seberealizace

Pojem vychází z humanistické psychologie a teorie motivace, který do psychologie zavedl především Abraham H. Maslow a dále ho rozpracoval Carl R. Rogers. Tímto pojmem se rozumí potřeba rozvíjení všech aspektů lidského potenciálu na fyzické, psychické i sociální úrovni. Projevuje se jako schopnost rozšiřovat své poznání, rozvíjet své dovednosti a sebeuplatňovat se, seberozvíjet se.

 

Seberealizace je v psychologii považována za jeden ze základních úkolů každého jednotlivce. Základním předpokladem pro dosažení seberealizace je hluboké sebepoznání všech aspektů lidské osobnosti. Seberealizovaná osoba se stává lidsky autonomní, otevřenou vůči zkušenosti a vytvářející harmonické vztahy.

 

MASLOW, ABRAHAM: Motivation and personality, Harper, New York, 1954

NAKONEČNÝ, Milan: Lexikon psychologie, Vodnář, Praha, 1995, str. 397

NAKONEČNÝ, Milan: Úvod do psychologie, Academia, Praha, 2003, str. 465

VÝROST, Josef, SLAMĚNÍK, Ivan: Aplikovaná sociální psychologie III, Portál, Praha, 2001, str. 304


sebereflexe (str. 38)

Sebereflexe je pojmem, který se bezprostředně váže k osobnosti člověka, jeho nitru (duši), jeho prožívání, existenci. Sebereflexí se zabývá psychologie, ale také pedagogika, v jejímž kontextu nabývá sebereflexe učitelů stále větší vážnosti a připisuje se jí, stejně jako reflexi, velká důležitost, co se týče profesního rozvoje pedagogů. Mezi reflexí a sebereflexí je úzký vztah, ale není možné je spolu zaměňovat. (Hupková, Petlák, 2006, s. 46)

Pedagogický slovník vymezuje sebereflexi takto: ,,Obecně vědomé sebepoznávání, sebevymezování, sebehodnocení, na jehož základě vzniká u jedince vztah k sobě samému. Jedinec se zamýšlí nad sebou samým, nad zvláštnostmi své osobnosti, ohlíží se zpět za svými činy, myšlenkami, postoji, pocity, city; rekapituluje určitý úsek vlastního života či vlastního chování a rozhodování v situacích, které jsou pro něho významné. Cílem je zhodnotit sebe sama, rozhodnout, co a jak změnit, zvolit strategii pro budoucnost.“ (Průcha, Walterová, 2009, s. 259)

J. Pelikán ve své knize Pomáhat být definuje sebereflexi takto: „Sebereflexe jako prostředek sebeuvědomování, které je východiskem k tvorbě sebepojetí a ke snaze dosáhnout onoho ideálního Já prostřednictvím sebeformování a sebevýchovy.“ (Pelikán 2002, s.87) Sebereflexe vzniká jako zobecnění poznatků o sobě, které jedinec získává v interakci s okolím. Jedinec však přímo nepřebírá z okolí všechny impulsy, ale na základě své aktuální výběrovosti vnímání, která podléhá osobnostním a situačním faktorům, si vybírá a subjektivně zpracovává jen určité signály. (Pelikán 1995)

 

ZDROJE

HUPKOVÁ, Marianna; PETLÁK, Erich. Sebareflexia a kompetencie v práci učiteľa. Bratislava : Iris, c2004. 135 s. ISBN 8089018777.

PELIKÁN, J. Sebereflexe jako předpoklad asertivního jednání. In Asertivita, sebereflexe, kooperace a dramatická výchova. Praha: PF UK, 1995, s. 68-91. ISSN 0862-4461

PRŮCHA, Jan ; WALTEROVÁ, Eliška; MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník . 4., aktualiz. vyd. Praha : Portál, 2003. 322 s. ISBN 8071787728.


Singles

Pojem singles je na straně 12.

V 70. letech minulého století se singles definovali na základě rodinného stavu, byl jím tedy každý člověk, který nebyl v manželském svazku. (Tomášek, 2006) To znamená, že šlo i o rozvedené, ovdovělé nebo o partnery, kteří společně žili bez oddacího listu.

I dnes můžeme narazit na některé definice, které se opírají pouze o manželství. "Pojem singles označuje jedince, kteří nechtějí vstupovat do manželství, protože jim život o samotě v zásadě vyhovuje. Motivací je především větší množnost věnovat se kariéře, osobním zálibám, vstupovat do více sexuálních vztahů. Druhou stránkou tohoto životního stylu jsou pocity osamocenosti a izolace." (Jandourek, 2003)

Obvykle však většina autorů neposuzuje singles podle rodinného, ale podle partnerského stavu. Tomášek (2006) posuzuje tento jev také v souvislosti s partnerským životem, tedy z hlediska nepřítomnosti partnerského vztahu. Podle něho tato nová životní fáze v mladém dospělém věku, souvisí se záměrným upřednostňováním jiných aktivit, než je hledání partnera a zakládání rodiny. Jedná se především o aktivity, které slouží k seberozvoji. Velmi podobně se na tento fenomén kouká i Možný. Singles bere jako mladé dospělé jedince, kteří žijí sami bez partnera a dětí, aby se mohli rozvíjet a především tak částečně vyhovět tlaku pracovního trhu. (Možný, 2008)

Literatura:

  • JANDOUREK, J. Úvod do sociologie. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-749-3.
  • MOŽNÝ,I. Rodina a společnost. Praha: SLON, 2008. ISBN 978-80-86429-87-8.
  • Tomášek, M. „Singles a jejich vztahy; kvalitativní pohled na nesezdané a nekohabitující jednotlivce v České republice.“ Sociologický časopis, 2006, 42 (1), 81 – 105.

 

 

 


Socializace

Proces osvojování si způsobů chování a seznamování se s kulturním prostředím, osvojení si společenských norem, plné přizpůsobení se společenskému životu. Jedinec vykonává sociální role daná pohlavím, věkem, postavením, profesí... Činiteli socializace jsou: na prvním místě rodina, dále škola, vrstevnické skupiny, ale také třeba masmédia a jiné okolnosti, situace a osoby, které zasahují do vývoje jedince. 

 

Zdroj: VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-1428-8.


Sociální komunikace

Komunikace je specifický druh sociální interakce, při které jedna osoba předává vědomě sdělení druhé osobě, jde o proces vzájemného předávání informací v sociálním kontaktu pomocí různých prostředků. (zdroj is.mendelu.cz)

Komunikace je specifickou formou spojení mezi lidmi, a to prostřednictvím předávání a přijímání významů. Komunikace závisí na společné činnosti, vzájemném působení a společenských vztazích. Komunikace má z velké části interakční charakter. Komunikace může být interpersonální, ale i intrapersonální. (zdroj Výrost, Slaměník, Sociální psychologie)

Struktura komunikace probíhá mezi komunikátorem (osoba sdělující) a komunikantem (osoba přijímající sdělení) osoby si mezi sebou předávají komuniké (obsah sdělení). Sociální komunikace tedy probíhá v sedmi bodech: Kdo (komunikátor), říká co (komuniké), komu (komunikant), čím (druh komunikace), prostřednictvím jakého média, s jakým úmyslem a s jakým účinkem. (zdroj is.mendelu.cz)

Dále můžeme dělit komunikaci na verbální (komunikace prostřednictvím slovních výrazů mluvených či psaných) a neverbální (komunikace prostřednictvím přirozených orgánů nebo organismu jako celku), dále pak na komunikaci záměrnou a nezáměrnou. (zdroj Výrost, Slaměník, Sociální psychologie)

 

Zdroje:

www.is.mendelu.cz (https://is.mendelu.cz/eknihovna/opory/index.pl?cast=45102https://is.mendelu.cz/eknihovna/opory/index.pl?cast=45102, citováno 26. 2. 2020)

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-1428-8.