Sebejistota silně souvisí s optimismem, resp. pesimismem. Jak sebejistota, tak optimismus jsou vlastnosti, které se zakládají již v raném mládí. Rozvíjet sebejistotu později je obtížné.
Zahrnuje sebepoznání a zároveň dává tomuto obrazu vlastního Já určitou hodnotu. Ta se projevuje jako představa vlastních možností v aktuálním sociálním kontextu. Z toho vyplývá i očekávání úspěšnosti.
Všichni lidé si od dětství vytvářejí názor na své schopnosti, vlastnosti a stupeň společenského uznání. Součástí jsou i zklamání a prohry. Tyto vjemy představují jakýsi kredit nebo dluh na osobním účtu jedince ve vztahu ke společnosti. Soubor těchto prožitků spolu s ideály a hodnotami nabytými prostřednictvím výchovy tvoří součást osobnosti jedince.
Dle Hartla je to vědomí vlastní ceny a schopností, provázeno vírou v sebe a v úspěšnost budoucích výkonů. Nedostatečné uznání a málo chvály v dětství mají za následek nízké sebevědomí, někdy na celý život.
Zakladatel nedirektivní psychoterapie, Carl Rogers, definuje: „Sebevědomí je hodnota, jakou sami sobě přisuzujeme.“
Důležitá je zdravá míra sebejistoty a sebevědomí. Člověk musí hodnotit sám sebe přiměřeně možnostem a situaci. Nepodceňuje se, ale zná svou cenu.
SEDLÁČKOVÁ, Daniela. Rozvoj zdravého sebevědomí žáka. Praha: Grada, 2009. Pedagogika (Grada). ISBN 9788024726854.
HARTL, Pavel. Stručný psychologický slovník. Praha: Portál, 2004. ISBN 8071788031.
NOVÁK, Tomáš. Jak vychovat sebevědomé dítě. Praha: Grada, 2013. ISBN 9788024745220.