1/ Podnět pro vznik překladu pochází z cílové kultury, překlad v ní zaplňuje určitou mezeru. Zároveň se ale překladové dílo odchyluje od normy cílové kultury (např. vlivem invariantu) a zůstává zřetelně nepůvodním – to má vliv na přijetí díla a umožňuj čtenáři rozeznat dílo jako „cizí“, čtenář pak nevnímá tyto odchylky od kulturní normy původní literatury jako autorův zájem a odchylky tak nemají vliv na interpretaci díla.
2/ Překlad je nutné zasadit do kontextu, tedy zvážit tradici doby jeho vzniku, jeho pozici v rámci překladové kultury a její srovnání s pozicí originálu ve výchozí kultuře. Je také nutné vzít v úvahu, že pozice překladu v cílové kultuře se může v průběhu času měnit a jeho původní pozice nemusí být totožná se současnou.
3/ Orientace na cílový produkt je označuje pouze výchozí bod studia, nikoli jeho jediný předmět. Překladové dílo jako fakt cílové kultury je v přístupu soustředěném na cílový produkt prvním, nikoli jediným předmětem zájmu – po kontextualizaci lze např. více přihlédnout ke zdrojovému textu a jeho kultuře.
4/ Není. Jeden překlad sám o sobě není dostatečným vzorkem pro posouzení cílové kultury a překladatelského procesu. Jakýkoliv výzkum, jehož cílem jsou obecné závěry, vyžaduje více překladů, které se liší v některých faktorech (např. doba vzniku, překladatel, typ textu),
5/ Toury vnímá normy jako určité spektrum či škálu. Na jedné straně této škály se nachází pravidla, na druhé idiosynkrazie. Mezi nimi se pak nachází různé normy, které mají různou váhu. V průběhu času se mohou navíc přesouvat – z normy se může stát pravidlo nebo odchylka a naopak. Tyto změny mohou souviset také se změnami norem ve společnosti, jelikož překlad je faktem kultury a není od ní izolován.
6/ Překlad pracuje se dvěma kulturami a tedy i se dvěma škálami norem – normy cílové a výchozí kultury a literatury. Počáteční norma vychází z rozhodnutí překladatele, zda se podvolí spíše normám výchozím, či cílovým, a je pak ostatním normám nadřazená. V případě následování norem výchozích je překlad „adekvátní“, neporušuje normy výchozí kultury, v případě dodržení norem cílové kultury je překlad „přijatelný“. V praxi jsou jednotlivá překladatelská rozhodnutí výsledkem kompromise mezi oběma systémy norem.
7/ Předběžné normy se týkají dvou hlavních, souvisejících vlivů, tedy výběr textu. Jedná se o „překladovou politiku“, tedy volbu konkrétních typů textů nebo jednotlivých textů, které budou překladem převedeny do cílové kultury (či subkultury), a „přímost“ překladu, tedy ne/přijatelnost překladu přes třetí jazyk, který není původních jazykem výchozího textu – otázkou je nejen míra přijatelnosti takového překladu v cílové kultuře, ale i mj. to, pro jaké jazyky tato míra přijatelnosti platí a zda je tento fakt přiznávám.
Operační normy se týkají překladatelského procesu, ovlivňují volbu jazykových prostředků a tedy i vztah mezi cílovým a výchozím textem. Jedná se o normy matriciální (ovlivněné širší kulturní realitou, např. segmentace, vynechávání či doplňování textu) a textově-lingvistické (přímo spojené s volbou konkrétních jazykových prostředků).
8/ Normy přímo ovlivňují typ a míru ekvivalence. Analýza norem je tedy důležitým krokem k závěrům o funkčnosti ekvivalence, a to jak pro jednotlivé texty.