Órigenova duchovní exegeze

Studium Písma nevyžaduje pouze teoretické znalosti, ale předpokládá i asketické a morální úsilí a modlitbu. Tentýž Duch, který inspiroval proroky a pisatele textu, inspiruje také exegetu, aby našel Krista jako klíč k pravé interpretaci Písma, protože jeho přítomnost v textu je pod závojem litery většinou skrytá. Órigenovu exegezi bychom tedy mohli chápat také jako inspirovanou či prorockou exegezi, avšak nesmíme zapomínat, že její předpoklad tvoří rozsáhlá a u nikoho před ním nevídaná filologická a filozofická erudice.

Potřeba výstupu k duchovnímu smyslu

Duchovní smysl podle Órigena většině lidí uniká, protože je skryt pod literním smyslem, který ho halí jako závoj či tělo. Tato obtížná proniknutelnost duchovního smyslu je v Órigenově pojetí (podobně jako u Klementa Alexandrijského) záměrná, aby se k hlubším pravdám nedostali nezralí lidé, kteří by se jim buď vysmáli a Písmo odložili, nebo by je nedocenili, protože by k nim přišli bez námahy. Duch sleduje podle něho v Písmu dva cíle: jednak odhalit tajemné základní nauky víry těm, kdo jsou schopni je nalézt, a jednak skrýt tato tajemství v příbězích, které mohou být užitečné pro množství lidí neschopných hlubšího porozumění (Princ. 4,2,7–8). Literní smysl sice není sám o sobě mylný, nepředstavuje však konečný cíl Písma a slouží pouze jako ukazatel cesty k poznání hlubšího smyslu. Hlubší smysl je kristologický a Kristus je klíčem k jeho odemknutí.

Zůstane-li člověk na nižší úrovni u nedokonalého poznání, upadá do omylu Židů, kteří zakrněli u materiálního dodržování Zákona, nebo do omylu gnostiků, kteří chápali doslovně antropomorfismy Starého zákona a v důsledku toho Starý zákon odmítli jako dílo zlého Boha. Órigenés se domníval, že rizika literního výkladu si byl vědom už apoštol Pavel, a dal proto několik příkladů křesťanské interpretace, aby jeho žáci mohli chápat Zákon spirituálně. Órigenés byl přesvědčen, že svou exegetickou metodu přejímá právě od apoštola Pavla, a proto se často odvolává na jeho listy pro ospravedlnění svých vlastních postupů.

Sheridan (2015, s. 88–101) uvádí Pavlova místa, která Órigenés na podpoření své metody nejčastěji cituje:

  • Často se odvolává na pasáž o dvou ženách (Sáře a Hagar) a dvou smlouvách v Gal 4,22–26, kterou v homiliích na Genezi chápe jako konečnou interpretaci příslušného místa. Pavel tyto události, které se "dle těla" skutečně udály, chápe alegoricky, čímž ukazuje, jak lze interpretovat jiné pasáže, kde historický narativ není důstojný Boha. Órigenés zde tedy trvá na historické referenci literního smyslu a předpokládá, že smysl duchovní je položen přes něj jako druhá úroveň výkladu.
  • Dalším častou referencí je 1Kor 10,1–11. Órigenés v 5. homilii na Exodus prohlašuje, že Židé chápou Ex 12–17 jako prostou historickou zprávu, a potom ukazuje na 1Kor 10,1–4, jaká pravidla interpretace dává apoštol Pavel. Ukazuje, jak se Pavlovo učení liší od literního smyslu (přechod mořem je Pavlem chápán jako předobraz křtu; oblakový sloup jako předobraz Ducha svatého; vyjití z Egypta poté Órigenés vykládá jako cestu individuální duše). Verše 1Kor 10,6 a 11 ("To vše se stalo nám pro výstrahu…" a "To všechno se jim stalo pro výstrahu a bylo zapsáno pro poučení nám, kdo jsme se ocitli na konci věků.") Órigenés často cituje jako doklad principu užitečnosti Písma a toho, že Písmo je psáno "pro nás" a naplňuje se nyní v době církve.
  • Jako programový text Órigenovy interpretace uvádí Sheridan 2Kor 3,7.15–18 o závoji zahalujícím Mojžíšovu zářící tvář. Mojžíš stále mluví s oslavenou tváří, ale většina čtenářů to nedokáže vidět. Nad literou Starého zákona zůstává závoj, který je odstraněn pouze, pokud se člověk obrátí k Pánu. Jako závoj Órigenés označuje světské starosti a zálibu v bohatství a často také prostý literní smysl Písma. K odhalení tohoto závoje byl nutný příchod Krista, protože až poté bylo možné uvidět Krista přítomného pod literou v celém Starém zákoně.

Nekonečnost smyslů a pluralita výkladů

Dělení na roviny smyslů Písma bylo u Órigena spojeno se základní ideou, že Boží slovo je pro člověka nevyčerpatelné a podobně jako semeno dává větší či menší užitek v závislosti na pracovitosti rolníka, tak Boží slovo odhaluje tajemství podle nasazení a schopností interpreta. Órigenés neviděl interpretaci textu staticky jako získání definitivně daných informací, nýbrž dynamicky jako exegetovo úsilí pronikat stále hlouběji do nevyčerpatelného smyslu Písma. Významy Písma jsou nekonečné a nekonečné jsou i úrovně, na kterých se význam může postupně odhalovat, když exegeta pracuje na zlepšování své vlastní duchovní kondice.

Z této plurality smyslů vyplývají typické aspekty órigenovské exegeze. Je to interpretace otevřená, takže exegeta má právo navrhnout více interpretací téhož typu (více alegorií), a tyto interpretace se nevylučují, ale skládají se jedna vedle druhé. Exegeta má být připraven přijmout další možné odlišné interpretace navržené druhými. K rozšíření možností interpretace Órigenés užívá i jiné překlady Starého zákona, protože jejich různočtení mohou odhalit jiné odstíny originálu.

Kritérium správnosti exegeze – výklad Písma Písmem

Jediné kritérium pro správnost interpretace se zakládá na konceptu jednotného skopu Písma, z něhož vyplývá, že si jednotlivá místa ani větší celky nemohou vzájemně odporovat. Tento princip je oporou proti gnostickému výkladu a fundamentem kritiky a vyvracení odchylných interpretací.

Órigenés takto rozšířil zásadu interpretovat Písmo Písmem, kterou znal už Justin a autoři před ním a která měla oporu v midrašistické tradici a v tradiční metodě či zásadě alexandrijské filologie, kterou zavedl pro výklad Homéra alexandrijský filolog Aristarchos ze Samothráky (2. stol. př. Kr.). Metoda spočívá v tom, že se nejasná místa v textech nějakého autora vykládají jinými místy z téhož autora. Órigenovo pojetí Písma jako univerza a přesvědčení, že autorem celého Písma je Duch svatý, umožnilo rozšíření této alexandrijské metody v Órigenově podání na interpretaci celého Písma celým Písmem a poskytlo také její systematické odůvodnění.

Órigenés v této zásadě viděl omezení interpretační svévole ve smyslu pravidla z Dt 19,15, že "výrok musí být potvrzen svědectvím dvou nebo tří svědků", což chápal tak, že interpretace každého místa Písma musí být založena na srovnání Starého a Nového zákona, nebo Zákona, Proroků a apoštolů. Formulaci tohoto exegetického principu viděl také u apoštola Pavla v 1Kor 2,13 ("srovnávat duchovní věci s duchovními" – byl zřejmě první, kdo pochopil toto místo jako exegetický princip). Často tuto formuli chápal jako srovnávání pasáží Starého a Nového zákona a četl ji též v širším kontextu 1Kor 2, na jehož základě tvrdil, že toto pravidlo mohou používat pouze duchovně zralí, kteří nepijí duchovní mléko, ale dostávají tvrdou stravu.