Poznámky k Órigenovi

Órigenův život

Órigenés se narodil v Alexandrii kolem r. 185 v křesťanské rodině. Jeho otec Leónidés působil jako grammatikos (učitel učící děti, které už se naučily číst, psát a počítat). Grammatikos učil čtení klasické literatury, zejména básníků (Homéra, tragiky a komiky), ale i prozaických děl historiků. Výuka spočívala ve vysvětlení obsahu díla (hypothesis), čtení a recitaci (tj. zvládnutí básnického metra a memorování textů). Součástí výuky byl také jazykový výklad textu (výklad významu neznámých slov, zvláštních gramatických forem, etymologie slov) a nakonec též posouzení morálního obsahu textu. Když bylo Órigenovi asi 16 let, zemřel otec mučednickou smrtí během pronásledování za vlády císaře Septimia Severa. Órigenés po otcově smrti musel začít živit matku a šest bratrů, a převzal proto otcovo povolání grammatika.

Eusebios zmiňuje, že za pronásledování, při němž zemřel Órigenův otec, utekli z Alexandrie všichni křesťanští učitelé včetně Klementa Alexandrijského, kterého Eusebios označuje za učitele Órigenova. Órigenés však neutekl, a lidé toužící po poučení o křesťanské víře se proto začali obracet na něho. Tak byl prý Órigenés ve svých 18 letech ustanoven od biskupa Démétria v Alexandrii oficiálním křesťanským učitelem, pročež ukončil činnost grammatika a prodal svitky řeckých klasiků. Později kvůli narůstajícímu počtu žáků oddělil skupinu čekatelů na křest, které svěřit Héraklovi, jednomu z pokročilých žáků, a sám se věnoval skupině pokročilých intelektuálů.

Bohatý valentinovec Ambrosius, kterého Órigenés přivedl k protoortodoxní verzi křesťanství, Órigenovu práci finančně podpořil. Věděl o duchovním vlivu psané literatury v kruzích někdejších valentinovských souvěrců, a proto zřídil skriptorium a platil sedm stenografů, sedm opisovačů a mladé ženy znalé kaligrafie, kteří zajišťovali záznam a publikaci textů vycházejících z Órigenovy výuky. Za alexandrijského působení Órigenés hodně cestoval. Navštívil Řím, Řecko, Antiochi a opakovaně Palestinu a Caesareu, kde navázal styky s místními biskupy Alexandrem z Jeruzaléma a Theoktistem z Caesareie.

Mezi Órigenem a biskupem Démétriem panovaly neshody, kvůli nimž musel Órigenés v roce 232 ve 47 letech přesídlit do Caesareie. Zde pokračoval ve výuce, a protože byl ustanoven presbyterem, mohl také začít rozvíjet kazatelskou činnost. Jedním z jeho velkých počinů bylo založení křesťanské knihovny, z níž poté čerpali takové osobnosti jako byl historik Eusebios z Caesareie, nebo exegeta a překladatel Bible do latiny Jeroným. Órigenés zemřel v Caesareji roku 254 na následky mučení za Deciova pronásledování (250–252), kdy byl uvězněn a mučením nucen k odpadu od víry (úřady z něho zřejmě nechtěly caesarejské církvi vytvořit mučedníka, ale spíše zničit jeho autoritu nejproslulejšího světového teologa tehdejší doby).

Mezi Órigenovým dílem v Alexandrii a v Caesareji jsou jisté tematické rozdíly. Zdá se, že Órigenés byl při své práci vždy ukotven v lokálním teologickém diskurzu, a zatímco v Alexandrii intentzivně polemizoval s valentinovci a řešil otázky stvoření světa, vzkříšení těla (a také povahy vzkříšeného těla proti "jednoduchým" křesťanlm, kteří chápali vzkříšení naopak příliš materiálně), dále otázky původu zla a svobody lidské vůle; v Caesareji jeho práci ovlivnily diskuse s místní silnou a významnou rabínskou školou, a proto se velmi soustředí na otázky spásy pohanů, zatvrzelosti Izarele a vztahu církve a synagogy.

Sporné otázky Órigenova života

Existují různé interpretace důvodů napětí mezi Órigenem a alexandrijským biskupem Démétriem. Heine (Heine, R. E.: Origen. Scholarship in the Service of the Church. Oxford University Press, 2010) jich shrnuje několik:

V alexandrijské církvi vyrůstající z židokřesťanských počátků byl zakořeněn synagogální model uspořádání církve pod vedením sboru presbyterů a učitelů a model řízení církve jediným biskupem se zde teprve konstituoval (prvním takovým biskupem mohl být právě Démétrios a biskupové, které uvádí Eusebios v seznamu alexandrijských biskupů počínaje Markem, možná nebyli biskupy ve smyslu monarchického episkopátu). Órigenés patřil mezi tzv. "učitele", což byla starší forma autority doplňující presbytery, a jeho konflikty s Démétriem mohly kompetenční, protože Démétriovy nároky překračovaly pravomoci předchozích struktur (Heine, s. 32–33).

Órigenés jako silná teologická osobnost mohl dle Heineho (s. 100) též narážet na nedostatečné Démétriovy kvality a jejich spory mohly být čistě teologické. Řada biskupů této doby zastávala monarchiánské názory, Démétrios nemusel být výjimkou, a Órigenés se v Alexandrii věnoval práci na komentáři prologu Janova evangelia, kde se právě s monarchiánskými názory vypořádával. Dále Órigenés v Alexandrii psal komentář ke Genesi 1,26, kde útočil na názory biskupa Melitóna ze Sard a dalších tzv. "jednoduchých křesťanů" předpokládajících, že Bůh musí mít tělo jako člověk, protože dle Písma byl člověk stvořen k jeho obrazu. Také tato otázky mohla být dle Heina (s. 112–113) předmětem teologického sporu s Démétriem. Heine (s. 122) dále spekuluje, že by Démétrios mohl odmítat Órigenovu kritiku naivně materiálního pojetí vzkříšení těla, kterou rozvíjel v komentáři k Žl 1,5.

Tradiční verze se opírá o legendu, že Órigenés byl na jedné ze svých cest proti vůli biskupa Démétria vysvěcen na presbytera a na základě toho jím byl exkomunikován (i tato verze samozřejmě předpokládá jistý odpor biskupa k posilování Órigenova vlivu, – jinak ho přece mohl vysvětil sám).

O Órigenovi se vypráví ještě jedna pikantní životopisná podrobnost, že se ve 20 letech podrobil kastraci. Eusebios (HE 6 8,2.) dával toto rozhodnutí do souvislosti s jeho radikalismem a tvrdil, že Órigenés pochopil doslova Ježíšův výrok o tom, že někteří se stávají eunuchy pro Boží království (Mt 19,12; tento výklad události je ovšem v rozporu se skutečností, že Órigenés byl zastáncem alegorického výkladu). Eusebios také připouštěl, že se chtěl Órigenés zbavit pomluv, že udržuje příliš blízké vztahy ke svým žákyním. Zprávě o kastraci mnozí moderní badatelé nevěří.

Filologický základ Órigenovy exegeze

Limitem exegeze Justina, Hippolyta i dalších autorů této doby byla nedostatečná filologická průprava. Órigenés jako syn grammatika a původním povoláním grammatikos vychovaný v Alexandrii, kde sídlilo Múseion, elitní textologické pracoviště tehdejšího světa, si byl vědom, že literární díla existují často ve více odlišných verzích a jejich rukopisy se liší vinou dodatečných interpolací i opisovačských chyb. Byl si rovněž vědom toho, že Septuaginta je překlad z hebrejštiny a že znalost originálu by byla užitečnou pomocí.

Proto ve chvíli, kdy se začal věnovat výuce pokročilých a vzdělaných žáků, pustil se do studia hebrejštiny a začal pracovat na kritické revizi Septuaginty. Jako grammatikos komentující Písmo se rozhodl nejprve prozkoumat jeho znění a metodami alexandrijských gramatiků určit jeho co nejpůvodnější podobu. Pro tento účel vytvořil tzv. Hexaplu ("Šestinásobku"), rukopis Starého zákona o šesti sloupcích.

Hexapla obsahovala v prvních dvou sloupcích hebrejský text a přepis hebrejského textu alfabetou. Ve třetím sloupci nedochovaný židovský překlad Aquilův, který vznikl z hebrejské předlohy v polovině 2. stol., byl maximálně doslovný a konkordantní a byl užíván v židovských synagógách až do vlády císaře Justiniana I. (527–565). Ve čtvrtém sloupci Hexaply byl nedochovaný překlad připisovaný Symmachovi, židovskému učenci žijícímu kolem roku 200 po Kristu v Caesareji, který šel střední cestou mezi Aquilou a Septuagintou, protože usiloval o věrnost, ale nerezignoval přitom na srozumitelnost a na struktury řeckého jazyka. V pátém sloupci byla Septuaginta s kritickými značkami a v šestém sloupci byl nedochovaný překlad Theodotióna, židovského konvertity, který působil koncem 2. stol. po Kristu v Efesu. Jeho překlad je revizí staršího řeckého překladu Písem, opírá se o Aquilu a dbá o doslovnost a konkordantnost (bez ohledu na různý kontext slov) a některá slova (jména zvířat a rostlin, názvy částí kněžských rouch) pak nepřekládá, ale transliteruje z hebrejštiny. Theodotiónův překlad má význam pro tradici Septuaginty, protože jeho verze knihy Daniel v mnoha významných rukopisech Septuaginty nahrazovala verzi septuagintní. Eusebios z Caesareie tvrdí, že u Žalmů přidal Órigenés ještě tři další sloupce s anonymními překlady, které objevil.

Hexapla pravděpodobně nebyla určena k publikaci, ale měla sloužit pouze jako interní nástroj Órigenova vyučování. Názory na to, co Órigenés Hexaplou sledoval, jsou rozmanité. Předpoklad, že Órigenés chtěl Septuagintu uvést do souladu s hebrejským textem, který pokládal za autoritativnější než řecké překlady, je nepravděpodobný, protože k tomuto cíli by stačilo srovnání dvou sloupců. Jako další podnět k práci na Hexaple byly navrženy Órigenovy disputace s Židy, kteří odmítali jeho argumenty, protože jím citovaný text není v hebrejské verzi.

Heine (s. 73–74) pochybuje, že primární motivy Órigenova podniku byly takovéto. Domnívá se spíše, že podnět pro vytvoření Hexaply je třeba hledat v Órigenově původním povolání grammatika. Prvním krokem gramatické výuky byla diorthósis, tj. opravení opisů, které používali žáci, aby odpovídaly opisu učitele. Grammatikos Órigenés si tedy byl přirozeně od počátku vědom faktu, že mezi kopiemi téhož textu bývají rozdíly. Když přestal vyučovat klasickou literaturu a začal se věnovat literatuře biblické, postupoval zřejmě spontánně týmiž základními kroky zavedenými v tradici gramatických škol, a protože prvním krokem bylo stanovit co možná nejpřesnější text, začal tedy diorthósí Septuaginty.

Zapojení relativně nových židovských překladů do dalších sloupců Hexaply mohlo vycházet z předpokladu, že tyto nové překlady se ještě nestihly zkazit dlouhou opisovačskou tradicí a mohou posloužit jako kritérium pro očištění sporných míst, která se v kopiích Septuaginty od sebe příliš liší. Metodologii práce Órigenés prozrazuje v komentáři k Matoušovu evangeliu (ComMt 15,14): pomocí obelu ("obelos" znamená "prut") značil pasáže, které nebyly v hebrejském textu, protože se neodvažoval je zcela odstranit; pasáže hebrejského textu, které chyběly v Septuagintě, přidával z jiných překladů a značil je asterisky ("asteriskos" znamená "hvězdička").

Práce na Hexaple byla dokončena pravděpodobně dříve, než Órigenés odešel do Caesareie. Hotové dílo bylo poté uloženo v caesarejské knihovně. Poté co si Órigenés takto podrobně připravil materiální základ pro svou exegetickou práci, stala se obdobná textologická důkladnost takřka standardem, takže mnozí exegeté po něm studovali vícero překladů a na sporných místech se odvolávali na Aquilu, Symmacha či Theodotióna, nebo používali přímo Hexaplu, pokud působili v Caesareji, kde byla dostupná až do zničení knihovny muslimy v roce 638.

Órigenovo pojetí Písma

Órigenés byl během svého působení v Alexandrii konfrontován s gnostickou exegezí, která nastavovala protoortodoxním křesťanům nepříjemné zrcadlo. Upozorňovali jsme na gnostickou libovůli při selekci důležitých a nedůležitých míst v Písmu a při odlišování míst inspirovaných Stvořitelem materiálního světa a míst inspirovaných Moudrostí nebo na gnostickou inverzní exegezi. Protoortodoxní křesťané si však také nárokovali právo na základě velikonoční zkušenosti číst Písmo s takovou libovůlí, aby potvrzovalo jejich duchovní zkušenost a identitu. Protoortodoxní teologie se proto snažila definovat svou metodu tak, aby ji odlišila od libovůle gnostických křesťanů.

Órigenés vytvořil z platónských, gnostických i protoortodoxních inspirací komplexní teologii Písma, která ospravedlňovala exegetickou volnost protoortodoxních křesťanů a zároveň stanovovala kritéria správnosti výkladu proti gnostické libovůli. Jeho spis Peri archón (De principiis / O počátcích) o čtyřech knihách je jakýmsi úvodem do systematické teologie a Písmu věnuje 4. knihu. Zabývá se třemi otázkami: jak rozumět inspirovanosti Písma; jak se má Písmo číst a chápat; jak vykládat nejasná a nesmyslná místa (úvodní příklad nesmyslného místa je hned ze začátku Geneze, kde se hovoří o šesti dnech stvoření oddělených večerem a ránem, přičemž nebeské "svítilny", které mají za úkol oddělovat den a noc, byly stvořeny teprve čtvrtý den).

Proti gnostikům i proti markionitům, kteří oddělovali jednotlivé části Písma podle toho, zda jsou inspirovány dobrým, nebo zlým bohem, Órigenés postuloval jednotu Písma, tedy jediný zdroj inspirace všech míst Písma a výlučnost Písma oproti ostatním knihám. Používal termín "skopos" (cíl, záměr) a tvrdil, že celé Písmo (Starý i Nový zákon) má jediný skopos, protože je inspirováno jediným Božím Duchem. Je to jedna kniha, která celá na všech místech mluví o Kristu. Rozmanitost Písma včetně různých protiřečících si zpráv přináší obtíže, ale tyto lze vysvětlit hlubší pravdou, kterou slova Písma skrývají. Celé Písmo identifikoval s Kristem, který je v prologu Janova evangelia označen jako Slovo (božský Logos), takže Písmo je jedno dokonalé Slovo Boží vyslovené v mnoha nedokonalých a částečných slovech lidských.

Simonetti shrnuje, že při interpretaci Písma Órigenés užíval tří vzájemně provázaných principů:

1. První princip bychom mohli označit jako princip praktický, neboli princip užitečnosti (ófeleia) textu. Vychází z učitelské praxe grammatiků, kteří hledali v textech morální poučení pro děti, ale hlavně se opírá o teologické přesvědčení, že každé jednotlivé místo Písma i celé Písmo jako Boží Slovo k člověku musí být interpretovi duchovně prospěšné. Zjevná neužitečnost literního smyslu u některých pasáží historických knih je proto chápána vlastně jako defectus litterae, tedy jako důvod, proč vyžadují alegorickou interpretaci.
2. Druhý princip vychází z prvního a je svou povahou ideologický. Vychází z předpokladu, že teprve při nalezení Krista je studium Písma člověku opravdu užitečné, a ztotožňuje duchovní smysl Písma s kristologickou interpretací. Smysl kristologický je však evidentní pouze na některých místech Nového zákona, v ostatních částech, zejména v celém Starém zákoně je skrytý a exegeta se k němu musí propracovat pomocí interpretačního úsilí.
3. Třetí princip je strukturální. Spočívá na analogii Písma a platónského univerza. Platónská koncepce hierarchické reality je teoretickým základem Órigenovy nejdůležitější exegetické zásady, která spočívá v rozlišení dvou smyslů Písma a v požadavku dvou rovin čtení. Órigenés rozlišoval smysl tělesný (sómatikos) neboli smysl doslovného či literního znění textu a hlubší smysl duchovní (pneumatikos), což je smysl kristologický. Tělesný smysl vychází z předpokladu, že jednotlivá písmena textu jsou vnímatelná smysly, a mají tedy materiální charakter, a znamená čtení textu na rovině literního a doslovného významu. Tato rovina textu/smyslu odpovídá nejnižší, materiální a smyslově vnímatelné dimenzi platónského univerza. Duchovní smysl spočívá ve skrytém duchovním a symbolickém obsahu a jeho odkrytí předpokládá alegorickou interpretaci. Tato rovina smyslu odpovídá vyšší, inteligibilní dimenzi platónského univerza.

Dva modely duality smyslů Písma

Požadavek dvou rovin čtení, se kterým se setkáváme u předchozích židovských a křesťanských alegorických vykladačů, se u Órigena rozšiřuje na celé Písmo, protože dle analogie s platónským univerzem se obě roviny systematicky překrývají ve všech jeho částech. Zde je Órigenés čistokrevným platónským filozofem, který chápe cíl člověka jako pozvednutí se z dimenze materiální smyslově vnímatelné skutečnosti na vyšší dimenzi skutečnosti inteligibilní (racionálně poznatelné). Písmo je pomůckou k tomuto výstupu.

Písmo ovšem není pro Órigena pouze obrazem platónského univerza dvou světů (smyslově vnímatelného a inteligibilního). Pro vyložení podstaty Písma používá i kristologický model a pojímá Písmo jako analogii Krista, v němž je také tělesná přirozenost člověka spojena s přirozeností Božského Logu. Z obou těchto konceptů však plyne tentýž důležitý předpoklad, že tělesná, materiální či literní stránka Písma je nenahraditelná, protože je jedinou cestou k duchovnímu smyslu, kterou nelze nijak obejít. Jako se v platónském univerzu dochází k poznání idejí pomocí racionálního uvažování o rozmanitosti a jednotě a dalších kvalitách smyslové reality a jako křesťanská cesta k Bohu vede jedině skrze Ježíše jako vtělený Logos, tak cesta k hlubšímu smyslu Písma vede pouze přes důkladné a přesné porozumění jeho liteře. Tento důraz na nedispenzovatelnou úlohu literního smyslu vysvětluje Órigenův intenzivní filologický zájem o správné znění a lexikální a gramatickou strukturu textu.

Alternativní model: trojice smyslů Písma

Órigenés svým předpokladem duchovního smyslu skrytého za smyslem materiálním a literním odpověděl na valentinovské rozlišování mylných míst inspirovaných Stvořitelem vedle pravdivých míst inspirovaných Moudrostí. Vůči gnostickému chápání se vymezil polemicky a trvá na jediném zdroji inspirace pro všechna místa Písma a pro obě roviny jeho čtení. V jiném bodě však na valentinovce navázal pozitivně a převzal od nich předpoklad tří druhů lidí (materiálních, psychických a duchovních). Órigenés také rozlišoval tři skupiny, z nichž každé je přiřazen ten smysl Písma, který je schopna pochopit. Prostí a jednoduší lidé odpovídají valentinovským hylikům, kteří chápou pouze "tělesný" smysl Písem; pokročilí odpovídají psychikům a rozumějí morálnímu poselství textů (příkazům, zákazům a etickým vzorům a ideálům); dokonalí odpovídají pneumatikům, kteří plně chápou duchovní smysl.

Órigenés zde v zájmu převzetí této valentinovské koncepce rozšířil své dualistické pojetí smyslu Písma o třetí, prostřední smysl. Dělení lidí ovšem chápe jinak než valentinovci. Zatímco tito gnostikové byli přesvědčeni, že lidé se liší svou přirozenou konstitucí a že přináležitost k vyššímu druhu je předurčena a vyhrazena jen vyvoleným, Órigenés tvrdil, že se jedná o různé úrovně duchovní zralosti člověka. Dle Órigena tedy všichni lidé mohou dělat pokroky a stát se dokonalými (navazuje v tom na Klementa Alexandrijského) a za průvodce na cestě sebezdokonalení člověka pokládal právě Písmo. Z tohoto předpokladu plyne, že z Písma mohou čerpat nějaký užitek všechny typy křesťanů, a proto i materiální neboli literní smyl je dobrý, je inspirován týmž Duchem a jeho studium vede jednoduchého a prostého člověka výše k větší dokonalosti. Písmo je pro Órigena jakýmsi žebříkem k Bohu.

Órigenova duchovní exegeze

Studium Písma nevyžaduje pouze teoretické znalosti, ale předpokládá i asketické a morální úsilí a modlitbu. Tentýž Duch, který inspiroval proroky a pisatele textu, inspiruje také exegetu, aby našel Krista jako klíč k pravé interpretaci Písma, protože jeho přítomnost v textu je pod závojem litery většinou skrytá. Órigenovu exegezi bychom tedy mohli chápat také jako inspirovanou či prorockou exegezi, avšak nesmíme zapomínat, že její předpoklad tvoří rozsáhlá a u nikoho před ním nevídaná filologická a filozofická erudice.

Potřeba výstupu k duchovnímu smyslu

Duchovní smysl podle Órigena většině lidí uniká, protože je skryt pod literním smyslem, který ho halí jako závoj či tělo. Tato obtížná proniknutelnost duchovního smyslu je v Órigenově pojetí (podobně jako u Klementa Alexandrijského) záměrná, aby se k hlubším pravdám nedostali nezralí lidé, kteří by se jim buď vysmáli a Písmo odložili, nebo by je nedocenili, protože by k nim přišli bez námahy. Duch sleduje podle něho v Písmu dva cíle: jednak odhalit tajemné základní nauky víry těm, kdo jsou schopni je nalézt, a jednak skrýt tato tajemství v příbězích, které mohou být užitečné pro množství lidí neschopných hlubšího porozumění (Princ. 4,2,7–8). Literní smysl sice není sám o sobě mylný, nepředstavuje však konečný cíl Písma a slouží pouze jako ukazatel cesty k poznání hlubšího smyslu. Hlubší smysl je kristologický a Kristus je klíčem k jeho odemknutí.

Zůstane-li člověk na nižší úrovni u nedokonalého poznání, upadá do omylu Židů, kteří zakrněli u materiálního dodržování Zákona, nebo do omylu gnostiků, kteří chápali doslovně antropomorfismy Starého zákona a v důsledku toho Starý zákon odmítli jako dílo zlého Boha. Órigenés se domníval, že rizika literního výkladu si byl vědom už apoštol Pavel, a dal proto několik příkladů křesťanské interpretace, aby jeho žáci mohli chápat Zákon spirituálně. Órigenés byl přesvědčen, že svou exegetickou metodu přejímá právě od apoštola Pavla, a proto se často odvolává na jeho listy pro ospravedlnění svých vlastních postupů.

Sheridan (2015, s. 88–101) uvádí Pavlova místa, která Órigenés na podpoření své metody nejčastěji cituje:

• Často se odvolává na pasáž o dvou ženách (Sáře a Hagar) a dvou smlouvách v Gal 4,22–26, kterou v homiliích na Genezi chápe jako konečnou interpretaci příslušného místa. Pavel tyto události, které se "dle těla" skutečně udály, chápe alegoricky, čímž ukazuje, jak lze interpretovat jiné pasáže, kde historický narativ není důstojný Boha. Órigenés zde tedy trvá na historické referenci literního smyslu a předpokládá, že smysl duchovní je položen přes něj jako druhá úroveň výkladu.
• Dalším častou referencí je 1Kor 10,1–11. Órigenés v 5. homilii na Exodus prohlašuje, že Židé chápou Ex 12–17 jako prostou historickou zprávu, a potom ukazuje na 1Kor 10,1–4, jaká pravidla interpretace dává apoštol Pavel. Ukazuje, jak se Pavlovo učení liší od literního smyslu (přechod mořem je Pavlem chápán jako předobraz křtu; oblakový sloup jako předobraz Ducha svatého; vyjití z Egypta poté Órigenés vykládá jako cestu individuální duše). Verše 1Kor 10,6 a 11 ("To vše se stalo nám pro výstrahu…" a "To všechno se jim stalo pro výstrahu a bylo zapsáno pro poučení nám, kdo jsme se ocitli na konci věků.") Órigenés často cituje jako doklad principu užitečnosti Písma a toho, že Písmo je psáno "pro nás" a naplňuje se nyní v době církve.
• Jako programový text Órigenovy interpretace uvádí Sheridan 2Kor 3,7.15–18 o závoji zahalujícím Mojžíšovu zářící tvář. Mojžíš stále mluví s oslavenou tváří, ale většina čtenářů to nedokáže vidět. Nad literou Starého zákona zůstává závoj, který je odstraněn pouze, pokud se člověk obrátí k Pánu. Jako závoj Órigenés označuje světské starosti a zálibu v bohatství a často také prostý literní smysl Písma. K odhalení tohoto závoje byl nutný příchod Krista, protože až poté bylo možné uvidět Krista přítomného pod literou v celém Starém zákoně.

Nekonečnost smyslů a pluralita výkladů

Dělení na roviny smyslů Písma bylo u Órigena spojeno se základní ideou, že Boží slovo je pro člověka nevyčerpatelné a podobně jako semeno dává větší či menší užitek v závislosti na pracovitosti rolníka, tak Boží slovo odhaluje tajemství podle nasazení a schopností interpreta. Órigenés neviděl interpretaci textu staticky jako získání definitivně daných informací, nýbrž dynamicky jako exegetovo úsilí pronikat stále hlouběji do nevyčerpatelného smyslu Písma. Významy Písma jsou nekonečné a nekonečné jsou i úrovně, na kterých se význam může postupně odhalovat, když exegeta pracuje na zlepšování své vlastní duchovní kondice.

Z této plurality smyslů vyplývají typické aspekty órigenovské exegeze. Je to interpretace otevřená, takže exegeta má právo navrhnout více interpretací téhož typu (více alegorií), a tyto interpretace se nevylučují, ale skládají se jedna vedle druhé. Exegeta má být připraven přijmout další možné odlišné interpretace navržené druhými. K rozšíření možností interpretace Órigenés užívá i jiné překlady Starého zákona, protože jejich různočtení mohou odhalit jiné odstíny originálu.

Kritérium správnosti exegeze – výklad Písma Písmem

Jediné kritérium pro správnost interpretace se zakládá na konceptu jednotného skopu Písma, z něhož vyplývá, že si jednotlivá místa ani větší celky nemohou vzájemně odporovat. Tento princip je oporou proti gnostickému výkladu a fundamentem kritiky a vyvracení odchylných interpretací.

Órigenés takto rozšířil zásadu interpretovat Písmo Písmem, kterou znal už Justin a autoři před ním a která měla oporu v midrašistické tradici a v tradiční metodě či zásadě alexandrijské filologie, kterou zavedl pro výklad Homéra alexandrijský filolog Aristarchos ze Samothráky (2. stol. př. Kr.). Metoda spočívá v tom, že se nejasná místa v textech nějakého autora vykládají jinými místy z téhož autora. Órigenovo pojetí Písma jako univerza a přesvědčení, že autorem celého Písma je Duch svatý, umožnilo rozšíření této alexandrijské metody v Órigenově podání na interpretaci celého Písma celým Písmem a poskytlo také její systematické odůvodnění.

Órigenés v této zásadě viděl omezení interpretační svévole ve smyslu pravidla z Dt 19,15, že "výrok musí být potvrzen svědectvím dvou nebo tří svědků", což chápal tak, že interpretace každého místa Písma musí být založena na srovnání Starého a Nového zákona, nebo Zákona, Proroků a apoštolů. Formulaci tohoto exegetického principu viděl také u apoštola Pavla v 1Kor 2,13 ("srovnávat duchovní věci s duchovními" – byl zřejmě první, kdo pochopil toto místo jako exegetický princip). Často tuto formuli chápal jako srovnávání pasáží Starého a Nového zákona a četl ji též v širším kontextu 1Kor 2, na jehož základě tvrdil, že toto pravidlo mohou používat pouze duchovně zralí, kteří nepijí duchovní mléko, ale dostávají tvrdou stravu.

Órigenův odkaz

Órigenés zanechal v dějinách exegeze a teologie několik nesmazatelných stop:

• Po vytvoření Hexaply se pro další exegety stalo samozřejmostí kritické zkoumání materiální stránky biblického textu (v mezích jejich schopností a možností: kromě Jeronýma nevíme o dalších lidech, kteří by si dali práci se studiem hebrejštiny, a Hexapla zůstávala v Caesareji a nebyla šířena dále).
• Před Órigenem se zájem soustředil pouze na některé knihy Starého a Nového zákona (Gen, Ex, Žl, Iz, Mt a některé Pavlovy listy) a systematicky se komentovaly většinou jen vybrané části. Órigenés pojal studium Písma jako studium celého Písma a komentoval všechny knihy (nejprve se zaměřil na některé mudroslovné knihy: Kazatel, Jób, ale poté postupoval dál a dále; a jeho exegeze knih Jozue a Soudců zůstala ve starověké exegetické literatuře unikum).
• Další Órigenovým odkazem bylo rozvinutí důkladnosti a ucelenosti exegetického výkladu. Už se nekomentovaly jen klíčové prorocké pasáže nebo problematická místa Zákona. Órigenés zavedl zvyk komentoval systematicky celé knihy Starého a Nového zákona od začátku až do konce (dokonce celý Žaltář), což před ním (nakolik je nám známo) nikdo nedělal; snad s výjimkou Klementových Hypotypóseis, které se však nedochovaly.

Vědecké, systematické komentáře, které byly často podrobné, komplikované, zdlouhavé a plné rozsáhlých odboček, psal Órigenés za svého učitelského působení v Alexandrii. Po svém přesunu do Caesareie a ordinaci na presbytera propojil exegetickou a kazatelskou činnost a začal tvořit také série exegetických homilií. Byly to série kázání, během kterých okomentoval celou knihu. Od systematických komentářů se lišily tím, že byly méně komplikované a lépe přizpůsobené úrovni obecného posluchačstva. Órigenés tak založil tradici vytváření exegetických homiletických sérií, na kterou navazovalo mnoho následujících autorů, zejména kazatel konce 4. stol. Jan Chrýsostomos.