Poznámky k Órigenovi

Órigenés byl během svého působení v Alexandrii konfrontován s gnostickou exegezí, která nastavovala protoortodoxním křesťanům nepříjemné zrcadlo. Upozorňovali jsme na gnostickou libovůli při selekci důležitých a nedůležitých míst v Písmu a při odlišování míst inspirovaných Stvořitelem materiálního světa a míst inspirovaných Moudrostí nebo na gnostickou inverzní exegezi. Protoortodoxní křesťané si však také nárokovali právo na základě velikonoční zkušenosti číst Písmo s takovou libovůlí, aby potvrzovalo jejich duchovní zkušenost a identitu. Protoortodoxní teologie se proto snažila definovat svou metodu tak, aby ji odlišila od libovůle gnostických křesťanů.

Órigenés vytvořil z platónských, gnostických i protoortodoxních inspirací komplexní teologii Písma, která ospravedlňovala exegetickou volnost protoortodoxních křesťanů a zároveň stanovovala kritéria správnosti výkladu proti gnostické libovůli. Jeho spis Peri archón (De principiis / O počátcích) o čtyřech knihách je jakýmsi úvodem do systematické teologie a Písmu věnuje 4. knihu. Zabývá se třemi otázkami: jak rozumět inspirovanosti Písma; jak se má Písmo číst a chápat; jak vykládat nejasná a nesmyslná místa (úvodní příklad nesmyslného místa je hned ze začátku Geneze, kde se hovoří o šesti dnech stvoření oddělených večerem a ránem, přičemž nebeské "svítilny", které mají za úkol oddělovat den a noc, byly stvořeny teprve čtvrtý den).

Proti gnostikům i proti markionitům, kteří oddělovali jednotlivé části Písma podle toho, zda jsou inspirovány dobrým, nebo zlým bohem, Órigenés postuloval jednotu Písma, tedy jediný zdroj inspirace všech míst Písma a výlučnost Písma oproti ostatním knihám. Používal termín "skopos" (cíl, záměr) a tvrdil, že celé Písmo (Starý i Nový zákon) má jediný skopos, protože je inspirováno jediným Božím Duchem. Je to jedna kniha, která celá na všech místech mluví o Kristu. Rozmanitost Písma včetně různých protiřečících si zpráv přináší obtíže, ale tyto lze vysvětlit hlubší pravdou, kterou slova Písma skrývají. Celé Písmo identifikoval s Kristem, který je v prologu Janova evangelia označen jako Slovo (božský Logos), takže Písmo je jedno dokonalé Slovo Boží vyslovené v mnoha nedokonalých a částečných slovech lidských.

Simonetti shrnuje, že při interpretaci Písma Órigenés užíval tří vzájemně provázaných principů:

1. První princip bychom mohli označit jako princip praktický, neboli princip užitečnosti (ófeleia) textu. Vychází z učitelské praxe grammatiků, kteří hledali v textech morální poučení pro děti, ale hlavně se opírá o teologické přesvědčení, že každé jednotlivé místo Písma i celé Písmo jako Boží Slovo k člověku musí být interpretovi duchovně prospěšné. Zjevná neužitečnost literního smyslu u některých pasáží historických knih je proto chápána vlastně jako defectus litterae, tedy jako důvod, proč vyžadují alegorickou interpretaci.
2. Druhý princip vychází z prvního a je svou povahou ideologický. Vychází z předpokladu, že teprve při nalezení Krista je studium Písma člověku opravdu užitečné, a ztotožňuje duchovní smysl Písma s kristologickou interpretací. Smysl kristologický je však evidentní pouze na některých místech Nového zákona, v ostatních částech, zejména v celém Starém zákoně je skrytý a exegeta se k němu musí propracovat pomocí interpretačního úsilí.
3. Třetí princip je strukturální. Spočívá na analogii Písma a platónského univerza. Platónská koncepce hierarchické reality je teoretickým základem Órigenovy nejdůležitější exegetické zásady, která spočívá v rozlišení dvou smyslů Písma a v požadavku dvou rovin čtení. Órigenés rozlišoval smysl tělesný (sómatikos) neboli smysl doslovného či literního znění textu a hlubší smysl duchovní (pneumatikos), což je smysl kristologický. Tělesný smysl vychází z předpokladu, že jednotlivá písmena textu jsou vnímatelná smysly, a mají tedy materiální charakter, a znamená čtení textu na rovině literního a doslovného významu. Tato rovina textu/smyslu odpovídá nejnižší, materiální a smyslově vnímatelné dimenzi platónského univerza. Duchovní smysl spočívá ve skrytém duchovním a symbolickém obsahu a jeho odkrytí předpokládá alegorickou interpretaci. Tato rovina smyslu odpovídá vyšší, inteligibilní dimenzi platónského univerza.

Dva modely duality smyslů Písma

Požadavek dvou rovin čtení, se kterým se setkáváme u předchozích židovských a křesťanských alegorických vykladačů, se u Órigena rozšiřuje na celé Písmo, protože dle analogie s platónským univerzem se obě roviny systematicky překrývají ve všech jeho částech. Zde je Órigenés čistokrevným platónským filozofem, který chápe cíl člověka jako pozvednutí se z dimenze materiální smyslově vnímatelné skutečnosti na vyšší dimenzi skutečnosti inteligibilní (racionálně poznatelné). Písmo je pomůckou k tomuto výstupu.

Písmo ovšem není pro Órigena pouze obrazem platónského univerza dvou světů (smyslově vnímatelného a inteligibilního). Pro vyložení podstaty Písma používá i kristologický model a pojímá Písmo jako analogii Krista, v němž je také tělesná přirozenost člověka spojena s přirozeností Božského Logu. Z obou těchto konceptů však plyne tentýž důležitý předpoklad, že tělesná, materiální či literní stránka Písma je nenahraditelná, protože je jedinou cestou k duchovnímu smyslu, kterou nelze nijak obejít. Jako se v platónském univerzu dochází k poznání idejí pomocí racionálního uvažování o rozmanitosti a jednotě a dalších kvalitách smyslové reality a jako křesťanská cesta k Bohu vede jedině skrze Ježíše jako vtělený Logos, tak cesta k hlubšímu smyslu Písma vede pouze přes důkladné a přesné porozumění jeho liteře. Tento důraz na nedispenzovatelnou úlohu literního smyslu vysvětluje Órigenův intenzivní filologický zájem o správné znění a lexikální a gramatickou strukturu textu.

Alternativní model: trojice smyslů Písma

Órigenés svým předpokladem duchovního smyslu skrytého za smyslem materiálním a literním odpověděl na valentinovské rozlišování mylných míst inspirovaných Stvořitelem vedle pravdivých míst inspirovaných Moudrostí. Vůči gnostickému chápání se vymezil polemicky a trvá na jediném zdroji inspirace pro všechna místa Písma a pro obě roviny jeho čtení. V jiném bodě však na valentinovce navázal pozitivně a převzal od nich předpoklad tří druhů lidí (materiálních, psychických a duchovních). Órigenés také rozlišoval tři skupiny, z nichž každé je přiřazen ten smysl Písma, který je schopna pochopit. Prostí a jednoduší lidé odpovídají valentinovským hylikům, kteří chápou pouze "tělesný" smysl Písem; pokročilí odpovídají psychikům a rozumějí morálnímu poselství textů (příkazům, zákazům a etickým vzorům a ideálům); dokonalí odpovídají pneumatikům, kteří plně chápou duchovní smysl.

Órigenés zde v zájmu převzetí této valentinovské koncepce rozšířil své dualistické pojetí smyslu Písma o třetí, prostřední smysl. Dělení lidí ovšem chápe jinak než valentinovci. Zatímco tito gnostikové byli přesvědčeni, že lidé se liší svou přirozenou konstitucí a že přináležitost k vyššímu druhu je předurčena a vyhrazena jen vyvoleným, Órigenés tvrdil, že se jedná o různé úrovně duchovní zralosti člověka. Dle Órigena tedy všichni lidé mohou dělat pokroky a stát se dokonalými (navazuje v tom na Klementa Alexandrijského) a za průvodce na cestě sebezdokonalení člověka pokládal právě Písmo. Z tohoto předpokladu plyne, že z Písma mohou čerpat nějaký užitek všechny typy křesťanů, a proto i materiální neboli literní smyl je dobrý, je inspirován týmž Duchem a jeho studium vede jednoduchého a prostého člověka výše k větší dokonalosti. Písmo je pro Órigena jakýmsi žebříkem k Bohu.