Výběrový kurz B Projekt moderny
Osnova sekce
-
Kurz se věnuje kritické teorii (tzv. Frankfurtské škole) jako jednomu ze základních myšlenkových proudů dvacátého století. Výuka se zaměřuje na její hlavní představitele, její stěžejní texty a na její širší kulturní a sociální souvislosti. Cílem předmětu je seznámit studenty s kritickou teorií, jejími představiteli, texty, metodami a souvislostmi
-
Nejvlivnější interpretace Adornova poměru k osvícenství, jako je výklad Habermasův nebo Wiggershausův, hovoří o tom, že Adorno nevymezuje pojem osvícenství pozitivně. Habermas ve stati „Moderna – nedokončený projekt“ řadí Adorna k „zadnímu voji osvícenství“.[1] Adornův pojem moderny se „stáhl do žalujícího gesta esoterického uměleckého díla“.[2] Z Habermasova výkladu Adorna vyplývá, že podle Habermase není možno konsistentně vyjádřit Adornův pojem osvícenství, neboť ten je „zvláštním způsobem roztříštěný“.[3] Albrecht Wellmer ve studii „K dialektice moderny a postmoderny. Kritika rozumu po Adornovi“ se nezabývá problémem kladného vymezení osvícenství v Adornově díle a jednostranně charakterizuje dialektiku osvícenství jako „radikalizaci psychologické kritiky racionalismu“. [4] Adorna potom zařazuje mezi předchůdce francouzského poststrukturalismu.
-
V Adornově pojetí osvícenství má zásadní význam princip sebezáchovy. „Spinozova věta ,Conatus sese conservandi primum et unicum virtutis est fundamentum‘ obsahuje pravou maximu vší západní civilizace[…][2] Pojem sebezáchovy představuje klíč k pochopení „Dialektiky osvícenství“. Adorno zpravidla odhaluje deformace principu sebezáchovy a pojednává o úloze, kterou má tento princip při legitimizaci panství.
-
Baconův osvícenský ideál se tak dostává do jiného světla. Technika vytvořila „věci, které si nemohou koupit králové se všemi svými poklady“, ale dosud se neuskutečnil cíl osvícenství, kterým „od počátku bylo zbavit lidi strachu a učinit z nich pány“.
-
Po obecném výkladu Adornova pojetí moderny a osvícenství je zapotřebí prozkoumat, co je základem dialektiky osvícenství, tj. co způsobuje zvraty ve vývoji osvícenství. Pro Adorna a Horkheimera byl největším příkladem takových zvratů nacismus, který se objevuje v Evropě hrdé na svůj pokrok a osvícenost. „Plně osvícená země však září ve znamení triumfálního neštěstí.“Osvícenství, které s takovými zvraty nepočítá, je zapotřebí osvítit. Osvícené osvícenství poznává a chápe to, co není bezprostředním obsahem jeho pojmů a projektů. „Dialektiku osvícenství“ tedy prohlubuje „Negativní dialektika“, která hledá způsob, jak myslet to, co není identické s pojmovými systémy. Osvícení osvícenského rozumu tedy znamená, že rozum poznává to, co mu jakožto pojmově činnému rozumu uniká. Rozum tak provádí svou radikální sebereflexi, která ho osvěcuje.
-
Neidentické nenít tedy odpojeno od pojmového systému a pojmový systém není oddělen od neidentického. Nepojmové, jednotlivé, zvláštní je sice logicky vylučováno z pojmového systému, ale je též „nastřelováno“ myšlením. Jaký je potom vztah mezi pojmem (identitou) a tím, co pojmu uniká (neidentitou)? Nejprve se podívejme na to, jak se pojmové myšlení vztahuje na neidentické. Filosofický pojem směřuje k předmětu, který pojímá. Filosofické poznání je neseno touhou dospět k předmětu v jeho plnosti, ale této plnosti filosofie nikdy nedosáhne, neboť by se musela upnout k bezprostřednímu. Mezi filosofií a tím, co filosofie činí svým předmětem, stojí pletivo zprostředkování, které onu touhu podlamuje. V nejhlubších vodách filosofie se skrývá rozpor. Vzniká tím, že myšlení a pojmy jsou “negováním“ a „rezistencí vůči tomu, co se jim vnucuje“ jako bezprostřední. Pokud mají obsah, nutně kladou své hranice – vylučují to, co zůstalo mimo jejich dosah.