První část:

Adornovo nenormativní osvícenství

Adorno bez dialektiky: zmatky a dilemata při výkladu Adorna 

Nejvlivnější interpretace Adornova poměru k osvícenství, jako je výklad Habermasův nebo Wiggershausův, hovoří o tom, že Adorno nevymezuje pojem osvícenství pozitivně.  Habermas ve stati „Moderna – nedokončený projekt“ řadí Adorna k „zadnímu voji osvícenství“.[1] Adornův pojem moderny se „stáhl do žalujícího gesta esoterického uměleckého díla“.[2] Z Habermasova výkladu Adorna vyplývá, že podle Habermase není možno konsistentně vyjádřit Adornův pojem osvícenství, neboť ten je „zvláštním způsobem roztříštěný“.[3] Albrecht Wellmer ve studii „K dialektice moderny a postmoderny. Kritika rozumu po Adornovi“ se nezabývá problémem kladného vymezení osvícenství v Adornově díle a jednostranně charakterizuje dialektiku osvícenství jako „radikalizaci psychologické kritiky racionalismu“. [4] Adorna potom zařazuje mezi předchůdce francouzského poststrukturalismu. 

Jiný výklad podává Rolf Wiggershaus v knize „Frankfurtská škola“, která  představuje dosud nejobsáhlejší zpracování dějin prvního období „kritické teorie“. Autor se pokusil o vyváženou interpretaci Adornova pojmu osvícenství a do svého výkladu začlenil motivy, které brání jednoznačnému vymezení Adornovy koncepce. Wiggershaus rozlišuje dva Adornovy pojmy osvícenství: jedno osvícenství je to, „které má od počátku za cíl učinit z lidí pány, a jež nyní dospělo k cíli a plně osvícené zemi dalo zazářit ve znamení triumfálního neštěstí“ a druhé je to, „jehož cílem bylo zmírnění panského nároku a jehož naplnění by znamenalo, že se zřekne moci“.[5] Wiggershaus označuje první druh osvícenství za osvícenství falešné, druhý druh za osvícenství pravé. Pointou dialektiky osvícenství je podle tohoto autora myšlenka, že „veškeré dosavadní osvícenství nebylo skutečným osvícenstvím, nýbrž překážkou skutečného osvícenství“.[6] Tato interpretace má však slabiny, které se projevují už tehdy, když uvedeme celou formulaci tzv. falešného osvícenství, jak ji nacházíme v Dialektice osvícenství: „Cílem osvícenství v  nejobecnějším významu pokrokového myšlení od počátku bylo zbavit lidi strachu a učinit z nich pány“.[7] Ve „falešném“ osvícenství tak existuje moment, který patří k pojmu „pravého“ osvícenství, neboť „zbavit lidi strachu“ předpokládá, že osvícenství bude úspěšné ve své snaze „zmírnit panský nárok“ toho, z čeho mají lidé strach. Wiggershausova interpretace sklouzává k tomu, že Adornovo osvícenství známkuje podle jednorozměrného hodnotícího schématu: dobré, špatné.

Všechny uvedené výklady se vyznačují tím, že se pokoušejí o takovou definici Adornova pojmu osvícenství, která v sobě neobsahuje významový rozpor a dialektiku. Pokud se vykladačům jeví, že nedialektické vymezení je nemožné, mají podezření, že Adornova koncepce osvícenství není konsistentní a uchopitelná ,komunikativním‘myšlením. Takové podezření je pravděpodobně hlavní příčinou toho, že Adornovo dědictví je dáno v plen francouzskému poststrukturalismu, který z něj pak čerpá některé argumenty pro obhajobu své antiuniverzalistické pozice.

Vždyť Habermas se s Adornem vypořádal způsobem, který poststrukturalistům dává plné oprávnění, aby si přivlastnili Adornovo dědictví. Habermas říká, že pokud bereme vážně Adornovo dílo, „potom ho pro účely porozumění musíme konceptualizovat jako poststrukturalistické.“ [8] Peter Dews v úvodu k „Autonomy and Solidarity“ dává za pravdu Lyotardově interpretaci, že Adornovo myšlení je  „balancováním na okraji postmoderny“[9] a David Hoy, spoluautor nedávno publikované knihy o dějinách kritické teorie, spatřuje význam Adornova díla v tom, že bylo anticipací poststrukturalismu. Dialektika osvícenství „není klasickým dílem kritické teorie, jak se běžné soudí. Není inspirována jen Hegelovou Fenomenologií, ale také Nietzschovou „kritickou historií“ (nebo genealogií). Předkládám tudíž […] takové pojetí Dialektiky osvícenství a pozdního Adorna, které poukazuje na to, že raná Frankfurtská škola předjímala některé nietzschovské motivy v pozdějším hnutí francouzského poststrukturalismu.“[10]

Adornovo pojetí osvícenství vyvolalo mezi habermasovskými vykladači dilema, které lze popsat takto: Adornovo myšlení je rozporuplné. Rozporuplnost je selháním racionálního myšlení a komunikativní racionality, ukazatelem, že něco není v pořádku. Máme odstranit rozpory obsažené v Adornově myšlení, a tím Adorna dezinterpretovat, nebo máme jeho rozpory připustit a toto myšlení označit za poststrukturalistické?

Podle našeho názoru spočívá řešení tohoto dilematu v tom, že připustíme, že historie, společenská realita a lidé samotní jsou rozporuplní. Ale to neznamená, že rezignujeme na „standardy racionality“. Ba právě naopak – pokusem myšlenkově zpracovat rozpory rozšiřujeme možnosti racionality. „Rozporuplnost“ Adornova myšlení pak můžeme pojmout za příznak jeho pravdivosti.