Alternativy

Alternativa panství a poststrukturalistický Adorno[1]

V Adornově pojetí osvícenství má zásadní význam princip sebezáchovy.  „Spinozova věta ,Conatus sese conservandi primum et unicum virtutis est fundamentum‘ obsahuje pravou maximu vší západní civilizace[…][2]  Pojem sebezáchovy představuje klíč k pochopení „Dialektiky osvícenství“. Adorno zpravidla odhaluje deformace principu sebezáchovy a pojednává o úloze, kterou má tento princip při legitimizaci panství. Právě tato skutečnost svádí některé interprety k nesprávnému závěru, že Adorno de facto považoval princip sebezáchovy za plod osvícenství. Princip sebezáchovy je údajně fiktivním pojmem, vytvořeným proto, aby osvícenství mohlo lépe uplatnit své mocenské nároky.

V tom případě by se dala vyložit Adornova filosofie jako poststrukturalismus avant la lettre.  „Dialektika osvícenství“ by představovala první pokus o dekonstrukci pojmů, jako je ,sebezáchova‘ nebo ,panství‘. Podle této interpretace zmíněné pojmy nevyjadřují ohrožení a smrt lidí ve skutečném světě, nýbrž to jsou výrony mocenského diskursu evropského logocentrismu. Avšak osvícenství je dialektické. Podle Adorna osvícenství není pouze mocenským diskurzem, nýbrž vyjadřuje také osvobozující sílu lidského myšlení. „Dialektika osvícenství“ je založena na tom, že panství přírody je skutečné a osvícenství člověka osvobozuje. A třebaže je člověk znovu spoutáván, a to prostřednictvím osvícenství, nemění se nic na tom, že osvícenství je nutno přijmout. Příroda má totiž skutečnou moc nad lidmi.

Jestliže panství přírody je podle Adorna skutečné, znamená to, že princip sebezáchovy není člověku nadiktován osvícenstvím. Kdyby byl tento princip  plodem mocenského diskurzu osvícenství, museli bychom dodat, že člověk žije ve světě, v němž není nucen řešit otázku, jak uhájit svou existenci. Jen tehdy je možno prohlásit princip sebezáchovy za přelud. Tento výklad lze rozvíjet snad jen na podušce demokratického sociálního státu, který většinu občanů zbavil vážných existenčních starostí. Je pochopitelné, že sociálně zajištěný občan si neuvědomuje význam principu sebezáchovy a považuje ho za pojem ospravedlňující instituce, jež omezují “oslavu nezkrotných energií mysli i těla”.[3] 

Co tedy vyplývá z teze, že Adorno nezpochybnil platnost prinpipu sebezáchovy? Tento princip není fiktivní a vůle k sebezáchově se neobjevuje až se vznikem racionality. Odkud tento princip pochází, když není nadiktován osvícenstvím? Adornova odpověď by mohla znít následovně. Princip sebezáchovy je v různé míře vlastní všem živým bytostem: je součástí organické přírody. Princip sebezáchovy je projevem volní stránky lidských bytostí. Vůli k sebezáchově vždy doprovází účelový vztah k přírodě, neboť tato vůle vede k tomu, že člověk podřizuje svou aktivitu účelu sebezáchovy. Princip sebezáchovy představuje základní měřítko v etické i kognitivní oblasti. Vždyť přežití lidských bytostí závisí na tom, zda lidé poznají způsob, jakým mohou přežít. Lidé musejí hledat způsob přežití, neboť ten jim neurčuje příroda. Racionální poznání se utváří s ohledem na existenční zájem. Pokud Adorno uznává princip sebezáchovy, pak nezpochybňuje význam účelového jednání.[4] 

 Princip sebezáchovy je paradoxní: je dán přírodou, ale člověk ho pomocí rozumu obrací proti přírodě. Rozumové poznání principu sebezáchovy, odhalující jeho existenční nutnost, činí z tohoto principu účelové kriterium postulované rozumem. Osvícenství z něj dělá racionální měřítko správnosti lidského jednání. Adorno se zabývá především ideologickou podobou principu sebezáchovy, která slouží jako “trumf”, jímž se dá zpochybnit kritika negativních dopadů osvícenství.[5] Uznává tedy Adorno platnost principu sebezáchovy?

Pokud vyložíme osvícenství tak, že je to úsilí ovládnout přírodu, k němuž dala  podnět prekérní skutečnost, že lidské přežití je závislé na přírodě, pak snaha přežít, princip sebezáchovy, ospravedlňuje existenci osvícenství. Pokud je snaha přežít fiktivním principem, který zplodilo osvícenství, ztrácí osvícenství svou  legitimitu. Adorno mate tím, že nikde systematicky nerozebírá důvody platnosti osvícenství.[6] V jeho díle však najdeme místa, z nichž jasně vyplývá, že osvícenství je oprávněné.[7] A nejen oprávněné. Pokračovat v osvícenství, “osvítit osvícenství” prostřednictvím negativní dialektiky je v dané historické situaci jedinou možností, jak “rozložit rozkládající”[8] a překonat panství jako takové.[9] 

 Adorno nezpochybňuje princip sebezáchovy. Osvícenství bychom měli ztotožnit s obecně lidskou racionalitou, vymezenou jako schopnost zabezpečit si rozumem své sebezachování. V různých formách takovou racionalitu nacházíme v kulturách celého světa. ,Snaha zachovat sebe sama‘ na rozumovém základě není maximou jen západní civilizace, nýbrž celého lidského rodu.  

Kořenem osvícenství se tedy jeví obecný požadavek, že lidská činnost má být podřízena účelu sebezáchovy. Tento požadavek nemá původ v osvícenství, neboť vyjadřuje rozumové poznání principu sebezáchovy, který je principem celé organické přírody. Je to požadavek přijatý z nutnosti, ne kvůli soudu o hodnotě života. Osvícenství jakožto obecně lidská sebezáchovná racionalita čerpá svou legitimitu z toho, že přijalo princip sebezáchovy za svůj základní obsah. Osvícenství, tj. racionální sebezáchovnou strategii, si lidé vytvořili proto, aby jim pomohlo v boji o přežití. Osvícenství bylo přijato, protože se lidskému rodu osvědčilo. Jestliže se osvědčilo v tak významné otázce, jako je sebezáchova, není možno volit mezi osvícenstvím a návratem do přírodního stavu - to by znamenalo porušení principu sebezáchovy. Tento princip říká, že živé bytosti dávají přednost takovému chování, které zabezpečí jejich přežití lépe než jiné druhy chování. Pokud osvícenství jednou vzniklo a osvědčilo se v boji o přežití, je nutné je přijmout. Jestliže Adorno předpokládá, že princip sebezáchovy je daný přírodou, a ne myšlením, pak se ukazuje, že osvícenství je nutné. Cum grano salis můžeme říct, že nutnost osvícenství plyne z přírodního zákona.  

Pokud osvícenství není původcem principu sebezáchovy, můžeme si položit  ještě jinou otázku: není osvícenství ve svém jádru poznáním stavu věci, tj. poznáním nutnosti sebezáchovy? Poznat, že člověk je veden vůlí k sebezáchově, je svého druhu nutný akt poznání, protože není možné provádět sebereflexi, rozvíjet mytickou, tradiční nebo moderní kulturu, aniž je tato lidská činnost spojena s  poznáním, že člověk je veden vůlí k sebezáchově. Přehlížet tuto skutečnost je možné snad jenom v případě, že lidé žijí bez vážných existenčních starostí a ve svých modlitbách už nemusejí prosit za úrodu nebo za dobré obchody.

Rozum, poznávající skutečný stav věcí, potvrzuje, že vůle k sebezáchově je oprávněná, neboť akt poznání provádějí lidé, kteří mají vůli k sebezáchově. Mohl by rozum mít takovou povahu, že by nás přesvědčoval, že vůle k sebezáchově je nesprávná? Jestliže hovoříme o světě, v němž není ještě zavedeno sociální pojištění, pak lidé poznávají svou vůli k sebezáchově jako nutný stav věci: jako předpoklad fyzické existence.