Úkol: Slovník - Cesty k nezávislosti: Jak se vyvíjí autonomie s identitou

Dle Hartla (2004) adolescence neboli dospívání je část života mezi pubescencí a ranou dospělostí.  Avšak pubescente se do adolescence také někdy započítává. V adolescenci dochází k vytváření sekundárních pohlavních znaků. Jedinec v tomto období dosahuje pohlavní zralosti, také dozrávají rozumové schopnosti a sceluje se osobnost jedince. 

Dle Výrosta a Slaměníka (2008) je období adolescence dobou v životě člověka, kdy hledá sám se a vytváří si tak svou vlastní identitu. Dle Sobotkové (2014) jedinec v období adolescentce dosahuje své vlastní autonomie a postupně je méně závislý na své nukleární rodině. Dále se jedinec vzdaluje z dětských charakteristik a drží si i odstup od názorů ostatní lidí. VandenBos (2007) říká, že období adolescence začíná pubertu a končí psychickou dospělostí jedince. Dále uvádí, že toto období obvykle začíná mezi 10. - 12. rokem a končí ve věku okolo 19 let. 

Adolescence - např. s25, ale pojem se prolíná celým textem

HARTL, Pavel. Stručný psychologický slovník. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-803-1. 

SOBOTKOVÁ, Veronika. Rizikové a antisociální chování v adolescenci. Praha: Grada, 2014. ISBN 978-80-247-4042-3.

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-1428-8.

VANDENBOS, Gary R. APA dictionary of psychology. Washington, DC: American Psychological Association, 2007. ISBN 1591473802.

Afiliace patří mezi základní lidské potřeby. Tento termín vyjadřuje potřebu člověka vyhledávat a navozovat vztahy s ostatními lidmi. U každého člověka je síla této potřeby jiná a mění se v závislosti na daných situacích. Potřeba afiliace se projevuje různě, ale nejčastěji touhou po navození těsného a dlouhodobého vztahu. Potřeba afiliace se zvyšuje v případě, když člověk prožívá strach, nejistotu nebo ohrožení. V takových to případech člověk obzvlášť pociťuje potřebu přítomnosti jiných osob. Přináší to člověku vzájemnou podporu, porozumění a jakési uklidnění.

I přes silnou touhu po navození a udržení vztahu s jinými lidmi, člověk občas vyhledává samotu. V tomto případě máme možnost přemýšlet o svém životě a řešit různě složité životní situace. Samota dokáže přispět k psychické pohodě člověka.

Zdroj:

VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-1428-8.

Zuzana Nováková, 1. ročník NMgr. SPG - VZ

Novotný (2015) popisuje antikoncepci jako biologické, mechanické a chemické (hormonální) metody, které dovolují intimní styk mezi mužem a ženou, a které brání těhotenství.

Dle Rokyty (2015) se jedná o reverzibilní ochranu před početím, která má splňovat určité podmínky – musí být účinná, spolehlivá, jednoduchá, cenové dostupná a nesmí poškozovat zdraví ženy nebo plodu v případě selhání. Dále také uvádí typy antikoncepce přirozené, bariérové, hormonální, gestagenní a kombinované.

Mroczkowská (2016) v příručce o sexu pro mentálně znevýhodněné osoby informuje o tom, že antikoncepce je ochrana proti otěhotnění a je důležité vybrat správnou po konzultaci s lékařem a také upozorňuje na to, že hormonální antikoncepce nechrání před pohlavními nemocemi.

Str. 114

MROCZKOWSKÁ, Pavlína, Michaela STOKLASOVÁ, Zdenka MIKOVÁ, Anna BLAŽKOVÁ, Barbora UHLÍŘOVÁ, Xenie DOČKÁLKOVÁ a Jana STEJSKALOVÁ. Láska, sex a já. Ilustroval Helena NEUBERTOVÁ. Praha: Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v České republice, [2016]. Už vím! ISBN 978-80-906224-2-5.

NOVOTNÝ, Ivan a Michal HRUŠKA. Biologie člověka. 5., rozšířené a upravené vydání. Praha: Fortuna, 2015. ISBN 978-80-7373-128-1.

ROKYTA, Richard. Fyziologie a patologická fyziologie: pro klinickou praxi. Praha: Grada Publishing, 2015. ISBN 978-80-247-4867-2.

Jeffrey Jensen Arnett 

J.J. Arnett je americký, vývojový psycholog, jehož výzkum se zabývá především studiem období mezi 18 až 29 lety. Je známý svou teorií emerging adulthood – v českém překladu – vynořující se dospělost. Tímto konceptem se zabývá od roku 1995. Veřejnosti jej představil ve sborníku American Psychologist v roce 2000. Hlavní myšlenkou teorie - vynořující se dospělosti – je přesvědčení, že emerging adulthood je nová vývojová etapa v životě post moderního člověka. (Henig, 2010)

 Toto tvrzení se opírá o fakt, že vývojový model života člověka Erika Ericksona (1902 - 1994), který je uznávaný vývojovou psychologií je pro dnešní dobu nedostačující. Zmíněný model rozděluje dospělost na 3 etapy – mladou, střední a pozdní dospělost. Mladá dospělost se váže k věku od 20 do 45 let. Z Arnettových rozsáhlých výzkumů vyplývá, že mladí lidé mezi 18 a 29 lety se necítí ani jako adolescenti, ale také ne, jako dospělí. Tato nová demografická skupina má podle Arnetta specifické znaky – formy chování - vážící se k tomuto věkovému období.(Henig, 2010)

 J.J. Arnet je hlavním propagátorem uznání - vynořující se dospělosti - jako nové vývojové etapy. Srovnává vznik fenoménu vynořující se dospělosti s adolescencí – dospíváním, které bylo uznáno jako vývojová etapa v roce 1904. Díky G. Stanley Hallovi. A to v důsledku změn ve společnosti. Arnett vidí v tomto počinu korelaci se změnami společnosti, které probíhají na přelomu milenia také v USA. Toto téma se stalo v současnosti uznávaným předmětem studií a výzkumů. Arnett pracuje na Clark Universitě v Worcesteru v USA. (Henig:2010) Jeho výzkumné práce a publikace můžete najít na: https://www2.clarku.edu/faculty/facultybio.cfm?id=615

http://jeffreyarnett.com/index.html

Zdroj:

Henig, R.M. (2010). What is about 20 – something?. The New York Times Magazine, Aug.18.

Dostupné z https://www.nytimes.com/2010/08/22/magazine/22Adulthood-t.html

Autonomie (str. 25)

Hartl (2004) popisuje autonomii jako svébytnost, nezávislost a funkční samostatnost. Prvně se projevuje v období vzdoru, kdy si dítě uvědomuje svébytnost své osobnosti, poté v adolescenci, kdy se jedinec snaží zbavit závislosti na rodině, získat sebedůvěru, nezávislost a možnost rozhodovat o vlastním životě.

Výrost a Slaměník (1998) uvádějí, že za významné je považováno, je-li rodina soudržná, ovšem s respektem k autonomii každého jednotlivce. Zdravá rodina umožňuje samostatnost, osobní zodpovědnost, nezávislost na myšlení a hodnocení, ale zároveň poskytuje pocit emoční blízkosti sounáležitosti a vzájemnosti. Fungující rodina je schopna kreativně řešit situace. Právě stabilita rodiny, k níž se jedinec vztahuje ve chvílích osobní rozkolísanosti, se zdá být nejvyšší hodnotou.

HARTL, P. Stručný psychologický slovník. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-803-1

VÝROST, J. SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie. Praha: Portál, 1998. ISBN 807178-269-6