Upozornit na možnost rizikového chování ve škole může v podstatě kdokoli, kdo si všimne - nejen oběť, ale i spolužáci, žáci jiné třídy, vyučující, rodiče nebo další rodinní příslušníci, kolemjdoucí. Upozornění může být směřováno jakémukoli pracovníku školy (není tedy nutné orientovat se v kompetencích pracovníků ve škole a zjišťovat, "komu co náleží") - vyučující, třídní, ředitel, sekretářka, družinářka - informace je předána kompetentnímu pracovníkovi (zde už se předpokládá znalost vnitřní struktury školy) - třídní učitel, metodik prevence.
Minimální kladnou reakcí na upozornění je zahájení cíleného pozorování situace. Signál "možná se něco děje", budeme to pozorněji sledovat a dáme si vědět. Do této úvodní diagnostiky by měli být zařazeni všichni pracovníci školy, kterých se situace může týkat - třídní učitelka, další vyučující ve třídě, asistent pedagoga, dozor na chodbě nebo jídelně, družinářka apod.
V případě vypozorování náznaků nebo přímých ukazatelů rizikového chování zahájí školní poradenské pracoviště konkrétní kroky dle metodiky vztahující se příslušnému jevu.
V konečném důsledku popírání přítomnosti patologických jevů na půdě školy vede ke špatné atmosféře ve škole, jak mezi žáky, tak ve vztazích učitelé - žáci, zároveň i pedagogickém sboru. Tato atmosféra dříve nebo později prosákne i na veřejnost, takže ani zdánlivá ochrana jména školy se nekoná. Šikana a další případy rizikového chování jsou běžné napříč celou populací, nevyhýbají se tedy ani školnímu věku a přístup - strategie "my u nás šikanu řešit nemusíme, protože ji u nás nemáme" je spíše strkání hlavy do písku a nezájem o pochopení a věnování se dynamice dětských skupin.
Varianta "ano, máme odborníky a metodiku pro zvládání nepříznivých situací ve škole a umíme jich vhodně využít" je dlouhodobě udržitelnější.