Záchvaty vzteku a agrese

Záchvaty vzteku a agrese

autor Markéta Pavelková -
Počet odpovědí: 5

Dobrý den,

ráda bych využila této diskuze k pomoci řešení individuálního problému. Ve školní družince máme chlapečka (2. třída), který často propadá záchvatům vzteku a agrese. Zajímalo by mě, jestli někdo nemáte zkušenosti, jak tyto situace řešit.

Abych vás uvedla do situace. Jedná se o chlapečka, který si pravděpodobně nese nějaké psychologické problémy, ale v žádné poradně zatím bohužel nebyl. Při těchto záchvatech začne většinou kopat, či mlátit něčím kolem sebe (naštěstí tedy ne do ostatních), křičet, plakat a začne utíkat (snaží se co nejrychleji vzdálit od centra dění). Naštěstí se s ním dá mluvit a když za ním doběhnu, začnu na něj mluvit klidným hlasem a ptát se co se stalo, po chvilce se rozpovídá, utře slzy a vrátí se zpátky. V tuto chvíli ale nastává můj hlavní problém. Jelikož se tyto záchvaty dějí někdy i třikrát denně, ostatní děti si začínají všímat a poukazovat na to, že tento chlapeček dostává možná větší péči, než ostatní. Například, když se takhle rozčílí, nebo začne nadávat někdo jiný, tak ho většinou "okřikneme" a důrazně vysvětlíme, že takto se nemluví, ale když se to spustí u tohoto klučiny a následuje "záchvat", tak za ním běžíme a mile na něj mluvíme. Proto některé děti, začínají mít pocit neférovosti, protože bohužel nedokážou pochopit emoční nestabilitu tohoto chlapce. Samozřejmě se prvně snažím předcházet těmto stavům prevencí, ale bohužel ono ho dokáže naštvat třeba to, že si zapomněl mikinu ve třídě. Připadá si v tu chvíli, že selhal, protože na ní zapomněl.

Nemá prosím někdo zkušenost s podobným chováním v kolektivu? Je třeba dobré nějakým způsobem pokusit dětem při povídání obecně vysvětlit rozdílnosti ve zvládáních emocí? Nechci před nimi poukazovat přímo na něj, ale ráda bych jim nějak dala vědět, že když začne sprostě nadávat někdo v běžné situaci a někdo, kdo si to v tu chvíli ani neuvědomuje, tak je to trochu odlišné. Ale dokážou to vůbec takhle malé děti pochopit? Mám o tom mluvit s jeho maminkou? (Jsme ve školní družině tento rok nová, takže se do toho úplně nechci plést a je to dost ožehavé téma) Dělám dobře, že za ním běžím a snažím se to s ním urovnat po dobrém? Nezačne toho za chvíli vědomě využívat? Nemůžete to například prohloubit nedůvěru ostatních dětí vůči mě?

Omlouvám se za vyčerpávající dotaz :) a předem děkuji za jakékoliv reakce.

Markéta

V odpovědi na Markéta Pavelková

Re: Záchvaty vzteku a agrese

autor Alena Bednářová -
Dobrý den,
bohužel neumím odpovědět v návaznosti na chování vzhledem k ostatním dětem v rámci většího (cizího) kolektivu, nicméně mám podobnou zkušenost s agresí, záchvaty vzteku i scénami a to u syna (aktuálně 3,5 roku). Již od malička byl velmi dráždivé dítě a díky tomu jsme sledování jak na neurologii, tak klinickým psychologem. U nás je předpoklad ADHD. Prozatím kvůli věku neléčený, doporučila bych tedy minimálně kontroly na těchto odděleních rodičům, já osobně bych byla za tuto skutečnost ráda. Postup s chlapcem řeším stejně jako vy, pořád donekonečna vysvětlovat, mluvit o tom, co se stalo, připomínat, snažit se předcházet. Dcera, která má nyní rok a půl, hodně věcí okoukala a začíná si nyní všímat (stejně jako ostatní děti ve Vašem případě), že mám k oběma dětem rozdílný přístup. Jakmile se zachovám za stejnou věc jinak k ní, než zná u bratra, rozpláče se. Ačkoliv se zdá, že to v tomto věku ještě neumí poznat, tak opak je pravdou, je velice vnímavá. U nás alespoň trochu funguje to, když dokola říkám, že tyto věci se nedělají, i když bráška je dělá, a že mu musíme pomoct tomu porozumět. aby viděl, jak se má zachovat. Dalo by se to tedy převést tak, že z ostatních dětí si můžete udělat vlastně "parťáky," kteří by Vám pomohli kamarádovi pochopit lépe problém. Že přeci, když někdo nerozumí úkolu, musíte mu to vysvětlit. Narozdíl od těch, kteří úkolu rozumí, ale neudělají ho, protože si například místo toho hráli s telefonem. Uvádět pořád dokola příklady, které pomohou ostatním dětem situaci pochopit a oni sami se budou snažit chlapci porozumět a vžít se do situace. Myslím, že děti jsou mnohem empatičtější, než se nám může zdát, takže věřím, že to určitě pochopit mohou, pokud se jim to správně podá. Co se týče zneužívání Vašeho chování, tak pokud za tím je psychologický/neurologický problém, tak toho dle mého využívat nezačne. Většinou jsou tyto děti za "hodnost" vděčné, neboť se setkávají spíše s okřikáváním. .... Nicméně nejsem (zatím) pedagogem, ale jen matkou, takže třeba to vůbec nebude fungovat :)
Pokud přijdete na něco jiného, ráda model otestuji u sebe doma, i když s mnohem mladším osazenstvem :-)
Alena
V odpovědi na Markéta Pavelková

Re: Záchvaty vzteku a agrese

autor Olga Provazníková -
Když jsem si přečetla tvůj dotaz, na chvíli jsem si myslela, že popisuješ jednoho chlapce z naší družiny. U nás je to úplně stejné- když k nějakému problému dojde, vždycky se trpělivě snažím s chlapcem mluvit, po chvíli je většinou schopen se zase do kolektivu vrátit a normálně fungovat dál. Naštěstí také není zlý na ostatní děti. Jsou to druháci a řekla bych, že už si na jeho chování tak nějak zvykli a neřeší to. Takže si ani nemyslím, že by to viděli tak, že jsem nespravedlivá. Snažím se s dětmi vytvořit dobrý kolektiv, ale zároveň je důležitý individuální přístup ke každému. S maminkou bych promluvila, ale spíš proto, abych zjistila, jestli se takhle chová i doma a jak to popřípadě řeší. Jenže ve družině je to řešení stejně na tobě a myslím, že to děláš správně. Tak, až se nám děti do družin vrátí, přeji co nejvíce pohodové dny a pevné nervy! Mně už se po nich stýská.
V odpovědi na Markéta Pavelková

Re: Záchvaty vzteku a agrese

autor Adéla Vondrušová -
Ahoj Markét,
měla jsem podobný případ ve třídě (4.ročník), kde chování přerostlo i do napadání učitelů a žáků. Dle mého názoru jsou děti velice citlivé na spravedlnost a chtějí mít shodná pravidla pro všechny. Proto se v nízkém věku neustále obracejí na paní učitelku a žalují, kdo co udělal, čímž si ujišťují pravidla (co je dobré, co je špatné, co tolerujeme a co ne).
V našem kolektivu speciální zacházení s agresivním chlapcem ale vedlo k tomu, že ho děti vytěsnili z kolektivu, takže pozor na to. Pokud nezabírají opakované promluvy, měl by vědět, že se takhle nechová a co bude následovat, když dostane další záchvat vzteku. Nebo naopak musíš běhat za každým dítětem a dělat u všech, že se nic neděje, což ale není úplně výchovné. Poté, co jsme nastavili jasná pravidla a důsledně je dodržovali (vč. předem jasně daných postihů), tak k němu postupně děti změnily postoj, začaly se s ním více bavit a chování chlapce se zlepšilo. Aktuálně s ním už žádné kázeňské problémy nejsou. Při rozmluvách s třídou jsem byla překvapená, jak je odlišný přístup k němu štval.
Každé dítě je určitě jiné, ale bála bych se, že mu tím podřezáváš větev a jsem si jistá, že by toho časem začal využívat. Obecnou rozmluvu s dětmi bych doporučovala, ale ne na téma, že každý zvládá emoce jinak, ale na téma, co je přípustné a co ne. Promluvu s rodiči bych nechala na paní učitelce a primárně bych to řešila s ní, jestli to dělá i v hodinách. Pokud ne, je možné, že už tvého přístupu využívá nyní, aby na sebe strhl pozornost.
Jinak se mi ale tvůj přístup líbí, jen chci dát námět k přemýšlení, že se jednání po dobrém může časem proti chlapci otočit.
V odpovědi na Markéta Pavelková

Re: Záchvaty vzteku a agrese

autor Anna Fialová -
Dobrý den,

také mohu čerpat pouze ze zkušenosti se svým synem, který je sice mladší (5,5 roku), ale reaguje obdobně. Při takovýchto záchvatech s ním většinou není možné ani komunikovat, ale zase netrvají dlouho (15 minut - ikdyž to je relativní při délce vyučovací hodiny je to možná naopak celkem dlouhá doba), po záchvatu naopak o situaci celkem obstojně mluví (ne hned). Proto vždy probereme co se stalo a co v něm vyvolalo takovou reakci. Většinou není schopen definovat, proč přesně se tak rozzuřil, ale jasně dává najevo, že ho to samotnémo mrzelo, že se nedokázal chovat jinak. Když je klid a dobře naložen, povídáme si o emocích, tedy i o vzteku a o tom, jak s námi dokážou dělat věci, které sami nechceme. Jeho sestry už jsou naučeny, že (2 roky, 7 let a 10 let) mu jdou ve chvíli vzteku buď empaticky vstříc nebo prchají. I ta nejmenší ale chápe, že se děje něco, s čím potřebuje momentálně bráška pomoci a co sám nezvládá. Máme tedy nastaveno, že mu v případě vzteku vysvětlím svůj postoj, ikdyž se zdá, že neposlouchá a řve a nabídnu pomoc a odcházím. Předem ví, že to tak bude probíhat. Většinou se délka záchvatu nijak nezkrátí, ani zuřivost nezmenší, ale já jsem klidnější, že už toho moc dělat nemůžu. On pak jednou přijde, potulí se a je klid. Dcery asi mají pochopení a nežárlí a nesnaží se ho kopírovat. Samozřejmě je to situace z rodiny, je odlišná od situace ve skupině dětí. Ale možná by šlo využít si s ním popovídat v klidu o samotě a domluvit se na nějakém postupu co dělat, když to na něj přijde, mile mu vyslovit účast s tím, že mu i nabídnete nějakou pomoc, nebo sám přijde s nějakým nápadem. Třeba se někam schovat, když se zlobí, aby se před dětmi nemusel stydět. Dle mého je váš nápad o emicích s dětmi mluvit proveditelný a ony to mohou pochopit. Pak by třeba samy viděly, že je potřeba kamarádovi v tu chvíli pomoci, protože si sám neví rady.

Anna Fialová
V odpovědi na Markéta Pavelková

Re: Záchvaty vzteku a agrese

autor Klára Svobodová -
Dobrý den,
vloni v zimě jsem byla na praxi v MŠ v předškolní třídě. Setkala jsem se s podobným chováním jedinců a to konkrétně dvou. Dívka a chlapec, oba přibližně 5-6 letí. Jednou jsme měli jít na vycházku, holčička se začala vztekat, kopat kolem sebe a nafukovat se jako bublina. Ostatní děti už byly oblečené a připravené na zimní radovánky. Nejdříve jsem to zkoušeli s holčičkou po dobrém, ale ignorovala nás a byla odhodlaná, že nikam nepůjde. Poté jsme vyzkoušeli jako motivaci pohádku a tak si díky ní vzala alespoň bundu a čepici. Najednou byla jako by jí popadl amok a začala kolem sebe zběsile házet rukama i nohama. Naštestí ve třídě byla přítomná i paní ředitelka, která jí pevně držela v náručích a já a paní učitelka jsme jí zkoušely zapnout boty na nohou, ale stále s nimi kopala. Když byla i dívka připravená, děti se mnou šly napřed a holčičku jsme nechali vzadu a "nevšímali " jsme si jí. Po čtvrt hodině už byla zase jako vyměněná a dokonce se chytla paní učitelky na ruku.

Z mé zkušenosti mohu doporučit zvolit netradiční aktivitu s velmi povedenou motivací zapojit problémové dítě do činnosti. Dále bych vyzkoušela dítě nechat o "samotě" s mírným dohledem. Výborné na agresi je pohyb (např.: skákání, skotačení), kdy dítě až utahám. Nejlepší je dítě zkrátka tak nadchnout pro činnost, aby Vám "zobalo" z ruky, funguje to!

Děkuji za pěkný nápad do diskuze a přeji krásný zbytek večera!
Klárka