Diskuse

Dobrý den,
nemám zkušenost s takovým dítětem ve větším kolektivu, ale doma. Momentálně je dceři 7 let a prohru nese velmi těžce a to i přestože ji zažívá. Ve škole se takto neprojevuje. Má starší sestru, která se s ní nemazlí a v hrách ji nešetří. My rodiče jsme o něco měkčí. Po každé prohře následuje scéna, nebo i v průběhu hry, která se zdá, že pro ni dobře nedopadne. Narozdíl od školy to máme lehčí, protože takové výstupy nikdo nevidí a nehodnotí. Ale myslím si, že pokoušet se zapojovat za to i tak stojí. Většinou se předem ujistím, jestli bude hrát ikdyž třeba nevyhraje a slíbíme si, že se to pokusí ustát bez vzteku. Poté se snažím zdůraznit, že je zábava samotná hra. Hrajeme a říkáme si, jak je to napínavé, a jak nás to baví a jak se těšíme jak to bude dál. Dost často i tak následuje vztek, ale pak ji upozorním, že jsme se na něčem domluvily a že to dopadlo jinak. Tak že se s tim musí holt vypořádat sama. Že my se nebudeme cítit provinile, když jsme vyhráli Člověče nezlob se. Shrnula bych to, že souhlasím s poslední větou, kde uvádíte, že by se děti měly naučit vyrovnat s občasným neúspěchem a zároveň jim to třeba pomůže zvládat emoce v horších chvílích.
Anna Fialová

Dobrý den,
momentálně pracuji ve školní družině a občas se tam s tím také potýkáme.:) Většinou "záchvat z prohry" nastane pokud dítě prohraje s někým starším, nebo se svým "sokem". Nejhorší je prohra se starším sourozencem :). Možná to v dětech vyvolává to, že by se jim chtěli vyrovnat a jsou vlastně ještě více frustrovaní, když jim to nejde. U nás fungují většinou týmové hry, kdy je družstvo složené z různě starých dětí. Přijde mi, že si v tomto případě prohru neberou tak osobně, protože se rozloží i mezi ostatní. Také hodně záleží na učitelce, aby je motivovala k tomu, že prohra vůbec nevadí a pochválila je, jak hezky bojovali. Občas to prokládáme také tím, že jim na konci řekneme, že vítězí všichni, nebo že každý vyhrál v jiném tipu úkolu (konečné výsledky nepočítáme a neurčíme tedy absolutního vítěze). Není to asi vhodné dělat často, ale podle mého občas děti potřebují mít pocit, že nemusí být vždy někdo poražený. Také jsem si všimla, že občas pokud hrají s někým mladším, či slabším (kdo tedy bere prohru absolutně v pořádku), tak se u některých dětí projevuje ochranitelské chování a všimla jsem si, že i někteří největší výherní zarputilci občas nechají toho menšího vyhrát. Ale to samozřejmě záleží na celkové povaze žáka. Podle mého je určitě důležité s těmito dětmi pracovat a zapojovat je, protože z osobní zkušenosti (jako malá jsem sestře roztrhla ret kostkou od člověče nezlob se) vím, že samotné dítě trpí tím, že nedokáže své emoce zvládnou.

Neřekla bych, ze jsem se setkala se "záchvatem vzteku", ale spíš s tím, že dítě neumělo prohrávat, nebo mu vadilo když ho někdo vyhodil (ve hře "Člověče nezlob se") a vždy se naštvalo a odmítalo hrát dál. Jednalo se o mého mladšího bratra (6 let).
Snažili jsme se mu to vysvětlit tak, že pokud chce tuto hru hrát dál, musí se naučit prohrávat, a že se jedná jen o hru, kde nemusí vyhrát. A pokud s tím má problém, tak že tu hru hrát nebudeme a má smůlu.
Dneska už takovéto "scény" nedělá, ale bohužel si našel jinou zábavu, a to mě vyhodit, kdy to jen jde. :D
Co se týče tvého problému, zkusila bych to trochu po zlém, zkusila bych ho ze hry "vyhodit" a říct mu, že až se uklidní může se vrátit a hrát dál. Ale že pokud se bude takhle chovat, tak s nami hrát nebude. Už jsem se takhle zkoušela u pár dětí a vždycky si své chování dobře rozmyslely a vrátily se.

Dobrý den,
jsem skautka a vedu ještě s dvěmi slečnami děti ve věku prvního stupně a tam je tato vlastnost docela často. Mám družinku, kde se mi to zatím stalo jen jednou a bylo to při vybírání názvu a pokřiku pro družinu. Jedna holčička navrhla svůj návrh, který se dostal docela daleko, ale nakonec se neodhlasoval. Byla naštvaná, protivná a s nikým se nechtěla bavit. Nijak jsem na ní netlačila, jen jsem ji řekla, že na tom nezáleží, to, co dělá družinu družinkou je to společenství, ti lidé, které tam máme rádi a to, jak se jmenujeme je vedlejší. Poděkovala jsem ji za její návrh, pochválila ho a pak jsem to nechala na ní. Za chvíli přišla a hrála s náma další hru.

 

Se záchvatem vzteku jsem se ještě úplně nesetkala, ale řešila bych to tak, že bych mu řekla, že takhle se chovat nemůže, že to není hezký a až se přestane vztekat, tak se k nám zase může přidat. Ještě bych k tomu přidala něco jako: Je hrozně důležité v životě porážku přijmout a budu hrozně ráda, když uvidím, že on to dokázal, že vyhraje sám nad sebou a bude to šikula!

Nevím, jestli by to pomohlo a nevím, jestli bych to řešila správně, ale takhle bych začala a pak bych čekala, jak se bude situace vyvíjet.

Takže za mě, nechat to na něm a nutně ho do žádné aktivity nenutit.
Mějte se hezky!
Simona Sokolová

Dobrý den,
kroužky vedu teprve pár let a nemám tedy skoro žádnou praxi. Často se mi tohle stává, když hrajeme na konci kroužku na uvolnění židličky. Občas se toho momentu už děsím a hrát se mi nechce, protože přesně vím, kdo zase bude dělat scény, když náhodou prohraje.
Vzhledem k tomu, že nevím, jak to mám řešit, prostě dítěti řeknu, že příště třeba vyhraje a ignoruji ho. Nevím, jestli je to správný postup (pravděpodobně ne úplně korektní), ale funguje to. Většinou si dítě něco mumlá pod vousy, ale je klid. Takže z mojí (krátké) zkušenosti je nejlepším lékem ignorování. Ale samozřejmě to asi neplatí na každé dítě.